28 Cdo 1686/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
J. Z., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 24.
10. 2003, sp. zn. 11 Co 131/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 285/99 (žalobce J. Z., zastoupeného advokátem,
proti žalovaným: 1. E. M., 2. R. F., a 3. E. S., zastoupeným advokátem, o
určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 3. 12. 1999, aby soud svým
rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1115 (o výměře 7 265
m2), parc. č. 1116 (o výměře 7 085 m2), parc. č. 1117 (o výměře 20 335 m2) a
parc. č. 1118 (o výměře 18 532 m2) v katastrálním území K. u O. V žalobě bylo
uvedeno, že původními vlastníky těchto nemovitostí byli F. Z. a A. Z., rodiče
žalobce, na základě přídělové listiny Ministerstva zemědělství – N. p. f. z 28.
5. 1948. Uvedené pozemky byly užívány zemědělským družstvem JZD O. (do něhož
žalobce vstoupil) a od roku 1994 byly tyto pozemky užívány na základě smlouvy o
pronájmu pozemků, uzavřené 1. 6. 1994 s Obchodním družstvem O.
Teprve ke konci roku 1996 se žalobce od tohoto družstva dověděl, že rozhodnutím
Okresního úřadu – pozemkového řádu v O. ze 4. 4. 1996, čj. OPÚ 641/92-HD, bylo
rozhodnuto, že žalovaní jsou vlastníky pozemků (orné půdy) parc. č. 1115, 1116,
1117 a 1118 v katastrálním území K., a to žalovaný E. M. ze 6/8 a žalovaní R.
F. a Ing. E. S. každý z 1/8. Žalobce neuspěl se svou žádostí o obnovu řízení u
Pozemkového úřadu v P. Proto se žalobce obrací svou žalobou na soud se žalobním
návrhem na určení svého vlastnictví k uvedeným nemovitostem, protože žalobce je
přesvědčen o tom, že je vlastníkem pozemků (orné půdy) parc. č. 1115 – 1118 v
katastrálním území K., a to na základě smlouvy odstupní ze 14. 10.
1955, sepsané formou notářského zápisu; podle této smlouvy bylo vlastnictví
žalobce také zapsáno ve vložce č. 75 pozemkové knihy pro katastrální území K. u
O.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Poukazovali na pravomocné rozhodnutí
Okresního úřadu – pozemkového úřadu v O. ze 4. 4. 1996, čj. OPÚ/941/92-HD.
Tímto rozhodnutím nabyli žalovaní pozemky, o něž v tomto řízení jde, jako
jejich podíloví spoluvlastníci, zatím co žalobce svůj nárok podle zákona č.
229/1991 Sb. neuplatnil. Z tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu by se mělo,
podle názoru žalovaných, vycházet v soudním řízení, a to podle ustanovení § 135
odst. 2 občanského soudního řádu; toto rozhodnutí nemůže být soudem
přezkoumáváno v tomto řízení ani co do správnosti postupu v řízení před
pozemkovým úřadem, ani co do správnosti rozhodnutí vydaného tímto úřadem.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 11. 7. 2002, čj. 12 C 285/99-74 bylo
určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1115 (o výměře 7 265 m2),
parc. č. 1116 (o výměře 7 085 m2), parc. č. 1117 (o výměře 20 335 m2) a parc.
č. 1118 (o výměře 18 532 m2) v katastrálním území K. u O.
Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení o uložení povinnosti
žalovaným vyklidit uvedené nemovitosti a žalobcům je předat. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že v průběhu řízení vzal žalobce zpět žalobu,
a to v té části, kterou se domáhal vyklizení pozemků žalovanými a předání
těchto pozemků žalobci, když v průběhu dokazování bylo zjištěno, že žalovaní
sami neužívají pozemky, které jsou sporné mezi účastníky tohoto řízení. Soud
proto podle ustanovení § 96 odst. 3 občanského soudního řádu v rozsahu
zpětvzetí žaloby řízení ve věci zastavil.
Dále soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uváděl, že zjištěný skutkový stav
posoudil podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s
ustanovením § 126 a násl. občanského zákoníku a dále s ustanovením § 39
občanského zákoníku, když žalobce uplatnil nárok na určení svého vlastnictví k
označeným nemovitostem z důvodu neplatnosti rozhodnutí Okresního úřadu –
pozemkového úřadu v O. ze 4. 4. 1996, jímž bylo rozhodnuto, že jsou žalovaní
jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. vlastníky označených
nemovitostí. Žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení je tu dán
tím, že se „určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků
sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění“, „když v daném
případě jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní jako vlastníci předmětných
nemovitostí a nelze dosáhnout jinak změnu zápisu na příslušném listu katastru
nemovitostí.“
V daném případě se vlastníkem pozemků, uvedených v žalobě žalobce, stali po
právních předchůdcích žalovaných E. a E. M., jimž nemovitosti byly konfiskovány
podle dekretu č. 12/1945 Sb., podle přídělové listiny z 25. 5. 1948 předchůdci
žalobce F. a A. Z., jejichž vlastnictví k pozemkům bylo také zapsáno ve vložce
č. 1706 pozemkové knihy pro katastrální území K. Další dispozice byla provedena
mezi rodiči žalobce a žalobcem, a to odstupní smlouvou ze 14. 10. 1955, kdy se
na základě této odstupní smlouvy stal vlastníkem pozemků žalobce. Pokud ve
výpisech z pozemkové knihy pro katastrální území K. (z vložek
č. 97 a 98) je zmiňována administrativní dohoda z 19. 10. 1956 o převodu správy
národního majetku a o vložení vlastnického práva pro stát – MNV v O., pak soud
prvního stupně konstatoval, že se tuto dohodu nepodařilo najít; „nebylo tedy
spolehlivě prokázáno, že by vlastnictví předmětných nemovitostí přešlo na stát,
čímž by bylo založeno právo státu s nemovitostmi dále disponovat, jakož i nárok
žalovaných k vydání pozemků v rámci restitučního řízení podle zákona č.
229/1991 Sb. (zákona o půdě)“. Podle názoru soudu prvního stupně právě v
důsledku neúplnosti záznamu v katastru nemovitostí došlo k vydání rozhodnutí
ve prospěch žalovaných, když bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou vlastníky těchto
pozemků s určenými spoluvlastnickými podíly. Podle názoru soudu prvního stupně
žalobce neměl důvod k uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 229/1991
Sb., neboť jeho vlastnictví k označeným pozemkům dále trvá. Dospěl proto soud
prvního stupně k závěru, že rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v O.
ze 4. 4. 1996 nelze považovat za platné z hlediska ustanovení § 39 občanského
zákoníku pro rozpor se zákonem, když došlo k porušení § 5 zákona č. 229/19914
Sb.
Soud prvního stupně proto žalobě žalobce vyhověl a o nákladech řízení rozhodl
podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 24. 10. 2003, sp. zn. 11 Co 131/2003. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se
zamítá žaloba žalobce o určení žalobcova vlastnictví k pozemkům parc. č. 1115,
1116, 1117 a 1118 v katastrálním území K. u O. Bylo také rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo
zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci
rozsudku žalovanému E. M. 10.105,- Kč, R. F. 1.684,- Kč a Ing. E. S. také
1.648,- Kč.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že vlastnictví žalovaných,
jako oprávněných osob ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., jakož i podle
zákona č. 243/1992 Sb., bylo ke sporným pozemkům potvrzeno
rozhodnutím Okresního úřadu – pozemkového úřadu v O. podle ustanovení § 9 odst.
4 zákona č. 229/1991 Sb. ze 4. 4. 1996, čj. OPÚ/941/92/HD, které nabylo
právní moci 24. 5. 1996. Toto rozhodnutí je třeba chápat jako rozhodnutí o
vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, které je rozhodnutím realizujícím
institut zvláštního způsobu restituce (rehabilitace) práv původního vlastníka;
ohledně těchto teprve konstitujících se práv nemůže soud v občanském osudním
řízení dospět k rozhodnutí, kterým by s poukazem na ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu určil (deklaroval) vlastnictví jiné fyzické osoby nebo
právnické osoby k nemovitosti, než té oprávněné osoby, o jejímž vlastnictví k
nemovitosti bylo rozhodnuto rozhodnutím podle ustanovení § 9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb., pokud toto rozhodnutí nebylo zrušeno
např. na základě obnovy řízení, popřípadě na základě ústavní stížnosti ve
smyslu ustanovení § 42 a násl. zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu ČR; na této
skutečnosti nemohl nic změnit ani dosud v řízení nedoložená existence
„administrativní dohody“, jak na tuto okolnost poukazovali dovolatelé.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu a o nákladech řízení
rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 7. 1. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního
soudu v Opavě dne 4. 3. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání označil
dovolatel jako dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod
dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že je od roku 1955 vlastníkem pozemků, o něž v tomto
řízení jde, a že toto vlastnictví po celou uvedenou dobu nepozbyl, avšak
pozemky mu byly odebrány, a to bez jakékoli náhrady. Dovolatel poukazoval na
to, že nebyl účastníkem, řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. u pozemkového
úřadu a proto vůči jeho osobě nemůže být uplatňován tento zákon. Podle názoru
dovolatele je toto rozhodnutí pozemkového úřadu absolutně neplatné a bylo
vydáno na základě důkazů, které jsou v rozporu se zákonem. Pro trvající
vlastnictví žalobce ke sporným pozemkům nemohly také tylo pozemky přejít ze
státu na Město O.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto
zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.),
platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. 1. 2001). Výjimky z této zásady stanovené v bodu 15 a v bodu 17
uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ
nevztahují.
Dovolání dovolatele bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil (podle odůvodnění svého rozsudku) projednávanou právní
věc podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu v souvislosti s
ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, která se projednávané právní věci nepochybně
týkala, a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení
poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací
soud tato ustanovení také správně vyložil.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel především z rozhodnutí
Okresního úřadu – pozemkového úřadu v O., vydaného podle ustanovení § 9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb. ze dne 4. 4. 1996 pod čj. OPÚ/941/92/HD, které nabylo
právní moci 24. 5. 1996.
Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo
vyloženo (na str. 123 /257/ a na str. 124 /258/), že rozhodnutí pozemkového
úřadu podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.
slouží dvojímu účelu: jednak vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti,
ohledně níž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby a povinné
osoby, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady, ale také v důsledku toho
rozhodnout (jak stanoví § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví
oprávněné osoby k nemovitosti.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že mimo rámec
správního soudnictví není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat
správnost správního aktu; vždy pouze zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o
paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního
orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Nicotný je správní akt, vydaný
tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 11. 1997, II. ÚS 257/96, uveřejněném pod č.
147 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní
závěr: „Sama skutečnost, že pozemky byly vydány restituentovi v rozporu se
základním předpokladem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění pozdějších předpisů), nečiní toto
vydání neplatným“.
Způsoby, jimiž podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. přešly
nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu, zahrnují v sobě jak případy
přechodu nemovitostí, tak i případy převodu nemovitostí, jakož i případy, kdy
nemovitosti byly převzaty bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona č.
229/1991 Sb.) (srov. č. 16/1996, str. 48 /126/ Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19
zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, dospěl k právnímu
závěru: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25. 2.
1948 až 1. 1. 1990) bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického
práva podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o
vydání věci podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.
Z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které pokládá
dovolací soud za použitelné i na posouzení daného případu, vycházel v podstatě
i odvolací ve svém rozhodnutí z 24. 10. 2003 (sp. zn. 11 Co 131/2003 Krajského
soudu v Ostravě), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele. Nemohl proto
dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že toto rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Neshledal tedy dovolací soud přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu
nesprávným, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního
řádu. Dovolání dovolatele bylo proto zamítnuto podle téhož ustanovení
občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených
žalovanými na písemné vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení §
150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v
řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k
dovolání dovolatele, rekapitulujícího převážně procesní stanoviska žalovaných,
uplatněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle ustanovení
občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu