28 Cdo 1694/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce F. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L.S.T. a. s.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 358.454,50,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1635/96, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2005, č. j. 28 Co
20/2002 - 113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se svým návrhem domáhal zaplacení částky 384.355,- Kč s 17 % úrokem z
prodlení od 15.3.1995 do zaplacení z titulu náhrady škody za odcizení osobního
automobilu zn. BMW 524 TD SPZ UHE 62-15, který měl žalovaný v nájmu na základě
smlouvy o nájmu dopravního prostředku ze dne 2.1.1995, a který byl odcizen Ing.
M. (pracovník žalovaného) dne 14.2.1995 v B.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že nájemní smlouva se dle jeho
názoru příčí dobrým mravům, neboť byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným dne
2.1.1995, tedy v době, kdy členy představenstva žalovaného byli Ing. M., Ing.
M. a pan B., který je k žalobci v příbuzenském poměru. Dále namítal, že předmět
nájmu měl být podle smluvních podmínek užíván výhradně pro služební účely. Ing
M. však tento automobil užíval nejen pro potřeby žalovaného, ale rovněž pro
společnost I.a..s. a pro tuto společnost také dne 14.2.1995 vykonával služební
cestu do B., kde mu bylo pronajaté vozidlo odcizeno.
Soud prvního stupně žalobci vyhověl a v rozsudku ze dne 22. října 2001, č. j. 9
C 1635/96-85, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 358.454,50,-
Kč s 17 % úrokem z prodlení od 15.3.1995 do zaplacení a 17 % úrok z prodlení od
16.3.1995 do zaplacení z částky 14.355,- Kč. Současně žalovaného zavázal
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 66.120,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí
uvedl, že žalovaný porušil svou povinnost vyplývající z nájemní smlouvy, neboť
nevynaložil dostatečnou odbornou péči, aby nedošlo k odcizení motorového
vozidla. Porušení povinnosti žalovaného bylo dle názoru soudu v příčinné
souvislosti se vznikem škody, která vznikla žalobci odcizením. Dále dovodil, že
škodu nelze nahradit uvedením v předešlý stav, ale v penězích. Zavinění
žalovaného soud prvého stupně spatřoval v nedbalostním jednáním spočívajícím ve
vytvoření situace, kdy došlo k odcizení motorového vozidla. Z uvedených důvodů
soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti
žalovaného za vzniklou škodu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, ve kterém namítal
nesprávné právní posouzení věci, neboť žalobce neprokázal porušení právní
povinnosti ze strany žalovaného, příčinnou souvislost mezi tímto porušením a
škodou, jakož i zavinění. Dále uvedl, že zaparkování motorového vozidla a jeho
řádné uzamčení na hotelovém parkovišti nemůže být nedbalostním porušením
povinnosti, neboť se jedná o obvyklé jednání.
Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrzeno, neboť dle jeho názoru byla dána odpovědnost
žalovaného podle občanského zákoníku.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č.j. 28 Co 20/2002-113,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku co do částky 358.454,50,- Kč se 17 %
úrokem z prodlení od 15.3.1995 do zaplacení změnil tak, že žalobu v tomto
rozsahu zamítl. Dále zavázal žalobce zaplatit náhradu nákladů řízení v částce
42.578,40,- Kč za právní zastoupení a částku 37.030,- Kč jako náklady
odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě sice
došlo k porušení povinnosti ze strany žalovaného, neboť předmětný automobil
žalobci nevrátil, a že toto porušení povinnosti bylo v příčinné souvislosti se
vzniklou škodou na straně žalobce, avšak na straně žalovaného nebylo shledáno
zavinění, a to ani ve formě nedbalosti nevědomé. Odvolací soud následně
uzavřel, že žalovaný nemohl předvídat, že vozidlo bude odcizeno, a bez zavinění
nemůže být dána jeho povinnost k náhradě škody vzniklé žalobci v důsledku
odcizení pronajatého vozidla. Vzniklou škodu na předmětu nájmu tedy dle názoru
odvolacího soudu nese v souzené věci pronajímatel.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako
dovolací důvod uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a současně i nesprávné
právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.. Konkrétně uvedl, že
a) žalovaný smluvně, tj. nájemní smlouvou ze dne 2.1.1995 bod 6.5,
převzal odpovědnost za odcizení vozidla a bylo jeho věcí, aby závazek dodržel,
přičemž se odpovědnosti nemůže zprostit s odkazem na údajný trestný čin jiného
subjektu. Opačný závěr by zbavoval pronajímatele (žalobce) jakékoliv právní
ochrany vůči důsledkům plynoucím z chování nájemce (žalovaného), který by se –
byť i bez úmyslného zavinění – dopustil poškození předmětu nájmu.
b) z platné právní úpravy plyne povinnost nájemce o pronajatou věc
pečovat řádně. Pokud si tak účastníci dále specifikovali rozsah této řádné péče
spočívající v odpovědnosti za odcizení vozidla, které je patrné ze smlouvy,
nepříčí se takové ujednání zákonu.
c) žalobce nikdy netvrdil, že žaluje z titulu náhrady škody, ale domáhal
se s odvoláním na nájemní smlouvu vrácení předmětu nájmu, o němž nájemce
tvrdil, že mu byl odcizen. Odvolací soud tak podle názoru žalobce aplikoval
jiná zákonná ustanovení, než která měla být v dané věci aplikována.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K námitce platného převzetí závazku odpovědnosti za odcizení vozidla
žalovaným
1. Podle § 420 ObčZ každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením
právní povinnosti. Základní povinností žalovaného (nájemce), která vyplývá ze
samé podstaty nájemního vztahu, je po skončení nájmu vrátit věc zpět
pronajímateli. V souzené věci žalovaný povinnost vrátit pronajatou věc po
skončení nájemního vztahu nesplnil a ani ji splnit nemohl, neboť v době, kdy
měl věc v nájmu, mu byla odcizena. Platí přitom, že žalovaný nemůže být z
povahy věci odpovědný za odcizení věci, jehož se nedopustil. Může však být vůči
žalobci odpovědný za škodu vzniklou tím, že mu jeho věc nevrátil. Srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.9.2007, sp. zn. 25 Cdo 65/2006, ve kterém
Nejvyšší soud konstatoval, že „porušení právní povinnosti žalovaného spočívá
tedy nikoliv v tom, jakým způsobem pečoval o ochranu předmětu nájmu, tj. v
plnění speciální prevenční povinnosti ohledně najaté věci podle § 670 obč.
zák., nýbrž zásadním je porušení právní povinnosti stanovené nájemní smlouvou
vrátit pronajímateli předmět nájmu po uplynutí sjednané doby. […] Odpovědnost
žalovaného za škodu vzniklou žalobci se tedy odvozuje z porušení smluvní
povinnosti pronajatou věc po uplynutí sjednané doby pronajímateli vrátit. To
platí i za situace, že nemožnost žalovaného vrátit předmět nájmu pronajímateli
– a splnit tak svůj závazek - způsobila jeho odcizením třetí osoba (nezjištěný
pachatel). Případná odpovědnost tohoto pachatele, která se odvíjí od jiných
skutkových okolností než v případě žalovaného, však nevylučuje odpovědnost
žalovaného vůči žalobci za porušení smluvní povinnosti“.
2. V souladu s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu dospěl
dovolací soud k závěru, že formulaci bodu 6.5 nájemní smlouvy, podle kterého
„dojde-li k […] odcizení […] předmětu nájmu, je nájemce povinen uhradit škodu
takto vzniklou…“, nelze vykládat jinak, než jako závazek k náhradě škody,
pokud žalovaný nebude moci pronajaté vozidlo vrátit, například z toho důvodu,
že mu bude odcizeno. Jedná se tedy o vyjádření povinnosti nájemce vrátit po
skončení nájmu věc pronajímateli, která je esenciální složkou nájemního
právního vztahu, a která vyplývá z ustanovení § 682 ObčZ. Odvolací soud tak
dospěl ke správnému závěru, jestliže uvedl, že v posuzované věci žalovaný
porušil právní povinnost tím, že žalobci pronajatý automobil nevrátil.
3. Podle § 420 odst. 3 ObčZ se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže,
že vznik škody nezavinil. Odvolací soud dovodil, že žalovaný porušení
povinnosti nezavinil a není k náhradě škody proto povinen. Dovolací soud otázku
zavinění žalovaného nepřezkoumával, neboť ji žalobce v podaném dovolání
nerozporuje.
II. K námitce péče nájemce o pronajatou věc
4. Z ustanovení § 670 ObčZ vyplývá povinnost nájemce pečovat o pronajatou věc
řádně tak, aby na pronajaté věci nevznikla škoda. Nelze však dát žalobci za
pravdu, že si účastníci specifikovali rozsah povinné péče žalovaného. Jak již
bylo uvedeno shora, smluvní ujednání zavazující žalovaného k odpovědnosti za
odcizení vozidla lze považovat pouze za repetici zákonné povinnosti pronajatou
věc po skončení nájemního vztahu vrátit zpět pronajímateli (§ 682 ObčZ).
5. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že nelze souhlasit s názorem žalovaného,
podle kterého závěr o tom, že ujednání pod bodem 6.5 nájemní smlouvy, které jen
jinými slovy zakotvuje povinnost nájemce věc vrátit formulovanou rovněž v § 682
ObčZ, umožňuje nájemci zprostit se odpovědnosti za škodu i v případech
poškození nebo znehodnocení pronajaté věci a zbavuje pronajímatele jakékoliv
právní ochrany vůči důsledkům z chování nájemce. Dovolací soud v tomto odkazuje
na ustanovení § 670 ObčZ, které ukládá nájemci povinnost řádné péče ve vztahu k
pronajaté věci. „Tato péče zahrnuje obvyklé obezřetné jednání způsobilé
zabránit vzniku škod. Nájemce je povinen zachovávat takový stupeň pozornosti,
který po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně
požadovat.“ (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník I. – Komentář. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1744). Rozsah povinné péče si
mohli pronajímatel s nájemcem ve smlouvě upřesnit. Pronajímatel se mohl s
nájemcem například dohodnout, že je nájemce povinen parkovat pronajaté vozidlo
pouze na hlídaných parkovištích, používat zámek na volant nebo zámek na řadící
páku. Žalobce, jako pronajímatel, se tak mohl před nepříznivými důsledky
odcizení vozidla chránit zvýšením rozsahu řádné péče žalovaného, jako nájemce,
v souladu s § 670 ObčZ. Naproti tomu, pronajímatel a nájemce do textu nájemní
smlouvy pouze pojali odpovědnost žalovaného za vrácení pronajaté věci, která
již tak vyplývá z § 682 ObčZ.
III. K námitce smluvního titulu k žalované částce
6. Podle § 420 ObčZ odpovídá každý za škodu, kterou způsobil porušením
právní povinnosti. Občanský zákoník přitom nerozlišuje porušení povinnosti
vyplývající z právního předpisu nebo ze smlouvy a staví obě porušení na roveň,
neboť jak při odpovědnosti z porušení povinnosti podle § 682 ObčZ, tak u
speciálních smluvních povinnost ujednaných podle § 670 ObčZ se postupuje podle
§ 420 a násl. ObčZ (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a
kol. Občanský zákoník I. – Komentář. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1061 a 1744-5).
Odvolací soud proto postupoval správně, když zkoumal, zda jsou splněny
předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 ObčZ.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil. Proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.)
zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu