28 Cdo 1706/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., o dovolání města P., proti rozsudku Městského soudu v
Praze z 18.12.2003, sp. zn. 22 Co 439/2003, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 16/2002 (žalobce města P.,
zastoupeného advokátem, proti žalované společnosti s ručením omezeným P.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalující město P. (dále jen „žalující město“) se domáhala žalobou,
podanou u soudu 4.2.2002, aby soud rozsudkem určil, že město P. je vlastníkem
domu čp. 200 a pozemkem parc. č. 1514 (o výměře 1257 m2) v katastrálním území
V., zapsaných na listu vlastnictví č. 2800 u Katastrálního úřadu P. V žalobě
bylo uvedeno, že uváděné nemovitosti vlastnilo město P. ke dni 31.12.1949 a ke
dni 24.5.1991 (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) byly tyto nemovitosti
ve vlastnictví státu – České republiky. V katastru nemovitostí je nyní na listu
vlastnictví ohledně uvedených nemovitostí zapsána Městská část P., ale
nemovitosti drží žalovaná P., s.r.o. Za těchto okolností má žalující město
naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, které získalo ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 172/1991 Sb.
Žalovaná společnost s ručením omezeným navrhla zamítnutí žaloby.
Poukazovala především na to, že už v předchozím občanském soudním řízení u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 21 C 108/92 došlo k zamítnutí obdobné
žaloby Městské části P. proti téže žalované společnosti s.r.o. P. o určení
vlastnictví této městské části k týmž nemovitostem, o něž jde i v tomto řízení.
Dále poukazovala žalovaná P. s.r.o. na to, že město P. nebylo ke dni
31.12.1949 vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí, ale tyto nemovitosti byly
majetkem tehdejšího komunálního podniku podle zákona č. 199/1948 Sb. Podle
názoru žalované společnosti s ručením omezeným žalující město nenabylo tedy
vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě, ani pak podle zákona č.
172/1991 Sb.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 6.6.2003, čj. 23 C 16/2002,
bylo určeno, že žalobce je vlastníkem domu čp. 200 se stavební parcelou (o
výměře 1257 m2) v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 2800
pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalované P., s.r.o., bylo
uloženo zaplatit žalujícímu městu na náhradu nákladů řízení 13.225 Kč do 3 dnů
od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalující
město má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když má za to, že je
vlastníkem uvedených nemovitostí, zatím co žalovaná společnost je nyní zapsána
v katastru nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí.
Soud prvního stupně se dále zabýval úvahou o tom, zda žalující obec
město P. byla vlastníkem jí uváděných nemovitostí k 31.12.1949 ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Pokládal za zjištěno, že
v pozemkové knize bylo vloženo vlastnické právo pro město P. podle žádosti na
základě zákona č. 1134/1920 Sb. Později bylo podle základní listiny z 15.4.1949
vloženo vlastnické právo pro Technickou službu města P., komunální podnik;
následně bylo vloženo vlastnické právo pro čs. stát – Bytový podnik města P.
Dne 14.7.1960 byla poznamenána v pozemkové knize změna správy pro Obvodní
podnik bytového hospodářství v P. Kupní smlouvou z 21.1.1992 prodal Obvodní
podnik bytového hospodářství v P. dům čp. 200 se stavební parcelou č. 1514 (o
výměře 1257 m2) společnosti s.r.o. P.; tato kupní smlouva byla registrována dne
31.1.1992 bývalým Státním notářstvím pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 R 134/92. V
občanském soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C
108/92 byla pravomocně zamítnuta žaloba Městské části P. o uložení povinnosti
žalované P., s.r.o., vydat žalující Městské části P. dům čp. 200 a pozemek
parc.č. 1514 v katastrálním území V. Na podkladě těchto zjištění dospěl soud
prvního stupně k závěru, že obec P. byla vlastníkem sporných nemovitostí ke dni
31.12.1949; v důsledku toho podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.
172/1991 Sb. přešly v tomto řízení uváděné nemovitosti ke dni účinnosti téhož
zákona na žalující obec a staly se jejím vlastnictvím.
Soud prvního stupně dospěl tedy k výslednému závěru, že byla-li již
uvedená smlouva z 21.1.1992, uzavřená mezi Obvodním podnikem bytového
hospodářství v P. a P., s.r.o., registrována až 31.1.1992, pak se tak stalo v
době, kdy již OPBH v P. nebyl vlastníkem uvedených nemovitostí. Soud prvního
stupně posuzoval proto smlouvu z 21.1.1992 jako neplatnou podle ustanovení § 39
občanského zákoníku „pro rozpor se zákonem“. Za vlastníka nemovitostí, o něž v
tomto řízení jde, pak soud prvního stupně považoval obec město P.
O odvolání žalované P, s.r.o., proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 18.12.2003, sp. zn. 22 Co
439/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalujícího města P. o určení jeho
vlastnictví k domu čp. 200 se stavební parcelou č. 1514 (o výměře 1257 m2) v
katastrálním území V., zapsaným na listu vlastnictví č. 2800 pro toto
katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalujícímu městu bylo uloženo
zaplatit žalované společnosti P., s.r.o., na náhradu nákladů řízení 10.300 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku a na náhradu nákladů odvolacího řízení
13.225 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního
stupně zjistil na základě provedeného dokazování dostatečně skutkový stav věci,
avšak s jeho právním závěrem se nemohl odvolací soud ztotožnit. Odvolací soud
byl na rozdíl od názoru soudu prvního stupně toho mínění, že nemovitosti
uváděné žalujícím městem nebyly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví obce tak, jak
to předpokládá § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., a proto dnem
účinnosti tohoto zákona nepřešly do vlastnictví obce.
Odvolací soud poukazoval při svém zdůvodnění rozhodnutí na právní
úpravu platnou v době před uvedeným datem 31.12.1949, a to jmenovitě na
ustanovení zákona č. 150/1948 Sb. (Ústavu), na zákon č. 199/1948 Sb. a na
vládní nařízení č. 10/1949 Sb. Odvolací soud dovozoval, že zákon č. 199/1948
Sb., o komunálních podnicích, respektoval samostatnou vlastnickou způsobilost
komunálních podniků a vycházel z pojetí odlišné právní subjektivity založeného
podniku a jeho zakladatele a také z jeho samostatné vlastnické způsobilosti.
Také v ustanovení § 10 vládního nařízení č. 10/1949 Sb. bylo stanoveno, že
byl-li znárodněný majetek přenechán podniku lidové správy, nepřecházelo
vlastnictví k němu na svazek lidové správy, nýbrž přímo na podnik. Teprve
zákonem č. 167/1950 Sb., o komunálních podnicích, s účinností od 1.1.1951 byly
zrušeny podmínky vlastnické způsobilosti komunálních podniků a byly změněny na
správu majetku, který jim byl svěřen. Dnem 1.1.1959 přešel majetek obcí na stát
a pokud byly vlastníkem věcí komunálních podniků do té doby obce, pak se od
1.1.1950 stal jejich vlastníkem stát. V daném případě, zdůrazňoval odvolací
soud, se v zakládací listině komunálního podniku Technické služby města P.
(konkrétně v článku 7) jeho zakladatel město P. označuje za dosavadního
vlastníka a oprávněného, který výslovně souhlasí s tím, aby podle § 18 zákona
č. 199/1948 Sb. byl v pozemkové knize vložen vklad vlastnického práva pro tento
komunální podnik.
Protože tedy odvolací soud měl za to (na rozdíl od soudu prvního
stupně), že nemovitosti, o které v tomto řízení jde, nebyly ke dni 31.12.1949
ve vlastnictví obce (jak předpokládá § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991
Sb.), změnil odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního
řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalujícího města zamítl. O
nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224
odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující obec v
řízení zastupoval, dne 15.4.2004 a dovolání ze strany této žalující bylo dne
24.5.2004 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se město P. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti
dovolání bylo v tomto dovolání poukazováno na to, že dovolání směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci. Jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolávajícího se města právní úprava obsažená v zákoně č.
199/1948 Sb., na kterou odvolací soud poukazoval, neměla žádnou úpravu
podnikového vlastnictví; tato úprava nezaložila vlastnictví podniku, jakým byl
komunální podnik. Formulace použitá v právní úpravě, že „komunální podnik je
národním majetkem v rukou svazků lidové správy“, neznamená, že by začleněním v
roce 1949 ještě obecního majetku do komunálního podniku se tento majetek stal
majetkem státu, ať už v rukou státu nebo příslušného národního výboru. To
vyplývá i z ustanovení § 2 odst. 2 tehdy platného nařízení vlády č. 10/1949
Sb., které bylo vydáno k provedení zákona č. 199/1948 Sb.; podle citovaného
ustanovení vládního nařízení č. 10/1949 Sb. jsou komunální podniky v některých
případech spravovány jako majetkové podstaty ve vlastnictví svazků lidové
správy; podnik tedy není subjektem, který by jako další vlastník stál mezi obcí
a hmotným majetkem uvedeného druhu. Stát mohl národní majetek přenechat buď
svazku lidové samosprávy nebo jiným právnickým osobám (tedy i komunálnímu
podniku); komunální podnik mohl spravovat jednak národní majetek, ale také
majetek obce (podle zakládací listiny pořízené národním výborem). Komunální
podnik se nestal vlastníkem majetku; začleněný obecní majetek se nestal
národním majetkem v době do 31.12.1949; národním majetkem se stal až za
účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, a
to dnem 1.1.1950, kdy účinností tohoto zákona zaniklo vlastnictví obcí. Tedy
také v daném případě neznamenalo začlenění některých součástí majetku města P.
do komunálního podniku změnu vlastnictví k tomuto majetku a tato obec vlastnila
majetek až do 1.1.1950, kdy bylo vlastnictví obcí zrušeno.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn
občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.); podle tohoto přechodného ustanovení
platí ustanovení zákona č. 30/12000 Sb. i na řízení, která byla zahájena před
nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tedy před 1.1.2001). Výjimky, které
jsou uvedeny např. v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č.
30/2000 Sb. se na daný případ nevztahují.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), podle něhož je dovolání
přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci.
Dovolávající se město uplatňovalo jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc jmenovitě podle
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., které se této právní
věci nepochybně týkalo a účastníci řízení na toto ustanovení v průběhu řízení
také poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací
soud toto ustanovení také správně vyložil, když dospěl k závěru, že „předmětné
nemovitosti nebyly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví chce tak, jak to
předpokládá § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., a proto dnem účinnosti
tohoto zákona nepřešly“ na žalující obec.
K aplikaci a výkladu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 4 odst. 2 zákona č.
172/1991 Sb. bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 9.2.2000, II. ÚS 411/99,
uveřejněném pod č. 23 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR
uvedeno: „Obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí,
pokud nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce“. V odůvodnění
tohoto nálezu byl zdůrazněn význam písemných dokladů, které mohly být dohledány.
V daném případě měly soudy obou stupňů k dispozici písemné doklady, jmenovitě
„základní listinu komunálního podniku Technické služby města P.“ z 15.4.1949 a
výpis z pozemkové knihy, z vložky č. 278 pro katastrální území K. V., pořízený
dne 3.9.1991.
V uváděné vložce pozemkové knihy je ze dne 25.8.1949 pod Čd 14598/49 zápis:
„Podle zakládací listiny z 15.4.1949 bylo vloženo vlastnické právo pro podnik –
Technické služky m. P., komunální podnik“. Citovaná vkladu schopná listina pro
tento zápis obsahovala ve svém článku 7, ohledně zápisu ve veřejných knihách:
„ město P. jako dosavadní vlastník a oprávněný souhlasí s tím, aby podle § 18
zákona č. 199/1948 Sb. a podle této zakládací listiny byl v příslušných
vložkách pozemkové knihy vložen vklad práva vlastnického pro tento komunální
podnik, pokud jde o převedená práva věcná, užívací či jiná, jakož i přípustná
oprávnění“. V článku 5 téže listiny bylo také uvedeno, že komunální podnik
Technické služby města P. přejímá majetkové podstaty uvedené v článku 6
zakládací listiny z 15.4.1949 (tedy včetně objektu čp. 200 se stavební
parcelou, zapsaných ve vložce č. 278 pozemkové knihy pro katastrální území K.
V.).
S uvážením těchto písemných dokladů, které tu byly jednoznačně dohledány (jak
to bylo zdůrazněno v již uváděném uveřejněném nálezu Ústavního soudu ČR z
9.2.2000, II ÚS 411/99), jakož i s uvážením právní úpravy platné v roce 1949,
jmenovitě obecného zákoníku občanského z roku 1811 (vyhlášeného patentem č.
964/1811 tehdejší Sbírky zákonů a nařízení; srov. i zákon č. 11/1918 Sb.) a
dále ústavního zákona č. 150/1948 Sb., zákona č. 199/1948 Sb. a vládního
nařízení č. 10/1949 Sb. nelze přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud
pochybil při aplikaci a výkladu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, jak to vytýkala dovolávající se obec, která přes obsah i
slovní znění zápisu v pozemkové knize a obsah a slovní znění vkladu schopné
listiny, na jejímž základě byl zápis v pozemkové knize učiněn, obecnou úvahou o
druzích a povaze vlastnictví z období roku 1949 dovozovala, že tu v případě
domu čp. 200 (a stavební parcely, na němž dům stojí) v katastrálním území K. V.
v P. šlo o tzv. historické vlastnictví obce, trvající a nepřevedené k
31.12.1949.
Nemohl proto dovolací soud za uvedených skutkových zjištění, doložených v
řízení před soudy obou stupňů, ani za uvedených právních okolností posoudit
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se
obce, jako rozhodnutí nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2
občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle téhož
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolávající se obec nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované společnosti
s ručením omezeným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu