28 Cdo 1711/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
Č.-T. a z. s. P., státnímu podniku, P., podaném proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 23 Co 101/2003 (v právní věci žalobkyně
J. Č., zastoupené advokátem, proti žalovanému Č.-T. a z. s. P., státnímu
podniku, P., o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 26/2000), takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.4. 2003, č.j. 23 Co
101/2003-618, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002 pod č.j. 7 C
26/2000-602 zamítl žalobu na uložení povinnosti uzavřít se žalobkyní dohodu o
vydání nemovitostí specifikovanou v enunciátu tohoto rozhodnutí. Žalovanému
nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyně byla uznána
povinnou zaplatit státu náklady řízení ve výši 36.491,- Kč, a to do tří dnů od
právní moci rozsudku.
Nalézací soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném
uzavření dohody o vydání věci podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č.
87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Jako nedůvodnou soud shledal žalobu
proto, že v řízení bylo doloženo, že věc přešla na stát na podkladě kupní
smlouvy, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně (jejím otcem) a žalovaným,
respektive jeho předchůdcem. Podle obvodního soudu tato kupní smlouva i se
zřetelem k době, kdy byla uzavřena, nebyla smlouvou, která by byla uzavřena v
tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nebyla porušena ekvivalentnost
smluvených vzájemných plnění a kupní cena byla stanovena s ohledem na tehdy
platnou právní úpravu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna 2003 pod
č.j. 23 Co 101/2003-618 rozsudek soudu prvního stupně tak změnil, že žalovaného
uznal povinným uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání věci ve znění uvedeném v
enunciátu daného rozhodnutí. Žalovaný byl taktéž zavázán zaplatit žalobkyni na
nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 11.970,- Kč, a to do tří dnů od
právní moci rozsudku na účet jejího advokáta.
Odvolací soud se odchýlil od právních závěrů obvodního soudu, když podle něj v
dané věci došlo ke splnění podmínek, které jsou uvedeny v ust. § 6 odst. 1
písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. s přihlédnutím k ust. § 2 odst. 1 písm. c/ a
odst. 3 téhož zákona. Podle městského soudu je za nápadně nevýhodnou podmínku
nutno považovat další disponování s vyplacenou kupní cenou. Tyto podmínky byly
upraveny vyhláškou ministerstva financí č. 231/1956 úředního listu a nejednalo
se o obecně závazný předpis. Otec žalobkyně nemohl se zaplacenou kupní cenou
volně nakládat, protože částka byla vyplacena na bezúročný vázaný účet u S. s.,
ze kterého mohl čerpat ročně 3.000,- Kč, maximálně 6.000,- Kč. Otec žalobkyně
se pokusil volně disponovat s těmito prostředky, byl za to však trestně
postižen a peníze propadly ve prospěch státu.
Rovněž tak podmínky uzavření kupní smlouvy, které předcházelo uvalení národní
správy lze hodnotit jako projev tísně, neboť otec žalobkyně by stěží
nemovitosti o své vůli prodával státu, potažmo žalovanému s tím, že by jeho
nakládání s kupní cenou bylo značně omezeno. Odvolací soud proto tento občansko-
právní úkon učiněný v období od 25.2. 1948 do 1.1. 1990 pokládal za úkon
rozporný se zásadami demokratické společnosti a právy občanů vyjádřenými
Chartou OSN, všeobecnou deklarací Lidských práv a navazujícími mezinárodními
pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech
(§ 1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.).
Odvolací soud shledal, že žaloba je důvodná, neboť v řízení byly prokázány
okolnosti, za nichž věc přešla na stát, přičemž došlo ke splnění podmínek
uvedených v ust. § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., a žalobě proto
vyhověl.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, protože
řízení je podle něj postiženo vadami, které mají za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a protože rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatel připomíná, že
již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 10.12. 1996, č.j. 12 C
355/91-272, výrokem II. byl zamítnut návrh, aby (mj.) žalovaný Č. T. a z. s. P.
s.p. uzavřel s žalobkyní dohodu o vydání podílu 3/40 parcely č. 674/2 s domem
616 a (tehdejší druhý) žalovaný ČSAD S. v. t. P. s.p. uzavřel s žalobkyní
dohodu o vydání podílu 17/20 parcely č. 674/2 s domem č.p. 616 s veškerými
průmyslovými objekty na těchto parcelách. Tento zamítavý výrok soudu prvního
stupně nabyl právní moci. Odvolací soud však v dovoláním napadeném rozsudku
nutí žalovaného k vydání majetku, který není v jeho držení, konkrétně k vydání
˝ nemovitosti 674/2 s domem čp. 616, kde ale žalovaný vlastní pouze 3/20 této
nemovitosti. Pokud tedy odvolací soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen vydat
více než 3/40 parcely č. 674/2 a domu č.p. 616 je toto rozhodnutí protiprávní,
neboť o podílu 37/40 citovaných nemovitostí již bylo pravomocně rozhodnuto a
navíc u části 34/40 žalovaný není a nikdy nebyl povinnou osobou. Pokud se jedná
o vyhlášku ministerstva financí č. 231/56 úředního listu, jde o předpis, který
stanovil obecnou povinnost organizacím, které kupovaly věci od soukromé osoby.
Tato obecně závazná norma přitom nebyla restitučními předpisy označena za
diskriminující. Závěrem dovolatel na základě nově získaných skutečností
dovozuje, že nelze konstatovat, že by se smluvní strany kupní smlouvy
nepodvolily přezkoumání kupní ceny, že kupní cena byla vyšší než cena úřední-
obecná (stavební), a že otec žalobkyně s kupní cenou souhlasil. Ohledně
zhodnocení otázek ekvivalentnosti poskytnutých plnění dovolatel odkazuje na své
podání obvodnímu soudu ze dne 9.7. 2002. Žalovaný uvádí, že nikdy
nezpochybňoval existenci tísně při uzavírání kupní smlouvy, ale nesouhlasí s
tím, že by byla doprovázena nápadně nevýhodnými podmínkami.
K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného
dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od
1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení - řádně zastoupenou pověřeným zástupcem, který má právnické
vzdělání (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost uplatněného
mimořádného opravného prostředku vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř. Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě § 241a odst. 2, písm. a/ a
§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud ČR se jako první zabýval v dovolání obsaženou námitkou, že
odvolací soud svým rozsudkem mj. rozhodl i o nemovitostech, ohledně kterých již
bylo v projednávaném sporu dříve pravomocně rozhodnuto. Napadána byla úprava
právního režimu pozemku parcelní číslo 674/2 s domem čp. 616, ohledně kterého
odvolací soud dovodil povinnost žalovaného uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání
v části jedné poloviny.
Jak ovšem žalovaný správně uvádí v dovolání, Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem
ze dne 10.12. 1996 pod č.j. 12 C 355/91-272 výrokem II. zamítl stran uvedené
nemovitosti návrh na uzavření dohody o vydání části 3/40 vůči žalovanému a
části 17/20 vůči tehdejšímu spolužalovanému Č. S. v. t. P. s.p. Rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 5.12. 1997 pod č.j. 35 Co 200/97-317 byl
zamítavý výrok nalézacího soudu potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne
23.5. 2000 pod č.j. 28 Cdo 1191/99-310 byl výše citovaný rozsudek Městského
soudu v Praze ve znění opravného usnesení ze dne 30.12. 1997 zrušen, ovšem s
výjimkou výroků obsažených v odstavci prvním a čtvrtém tohoto rozsudku.
Dovolací soud také zároveň zrušil výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 8, ovšem opět s výjimkou výroků označených jako II. a IV. Z toho vyplývá,
že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzený rozsudkem soudu odvolacího
zrušen nebyl, a je v tomto rozsahu pravomocný. Sporné řízení ohledně parcely č.
674/2 a domu čp. 616 k.ú. K. proto dále pokračovalo pouze v části 3/40. Pokud
za této situace Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16.4. 2003 pod č.j.
23 Co 101/2003-618 uznal žalovaného povinným uzavřít s žalobkyní dohodu o
vydání (mj.) ½ parcely č. 674/2 s domem čp. 616 (viz. body 4. a 6. dohody
uvedené ve výrokové části rozsudku), nemůže být toto rozhodnutí odvolacího
soudu považováno za správné.
Ve vztahu k argumentaci žalovaného, který v dovolání na základě „nových
skutečností z archivu Obvodního úřadu pro P.“ brojí proti závěru odvolacího
soudu o okolnostech stanovení a přezkoumání kupní ceny dovolací soud uvádí, že
podle ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Účelem dovolacího řízení je přezkoumání
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve věci samé se neprovádí (§
243a odst. 2 věta druhá o.s.ř.); nelze v něm proto úspěšně uplatňovat
skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně
nebo v odvolacím řízení.
Dovolací však musel přisvědčit žalovanému v jeho nesouhlasu s názorem
odvolacího soudu, podle kterého se v případě vyhlášky č. 231/1956 Úředního
listu nejednalo o obecně závazný předpis. Tuto vyhlášku ministerstva financí „o
úplatném nabývání věcí od soukromníků organisacemi socialistického sektoru“
vydanou dne 28.11. 1956, účinnou od 1.12. 1956 a zrušenou dne 1.1. 1959, která
byla uveřejněna v č. 119/1956 Úředního listu na str. 739, je totiž nutno
subsumovat pod ustanovení § 1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 260/1949 Sb., podle
kterého se v „Úředním listě republiky Československé“ vyhlašují „obecné právní
předpisy, jejichž platnost se vztahuje na území celého státu anebo jen na území
českých zemí nebo na jejich části.“ V Úředním listě sice byly vyhlašovány i
jiné než obecně závazné předpisy (§ 1 odst. 1 písm. b/ citovaného zákona), ale
pokud bylo autorem ministerstvo, mohlo se v takovém případě jednat pouze o
„rozhodnutí, opatření a sdělení“ (§ 2 odst. 3 písm. a/, dd/). Takto však
předmětnou vyhlášku č. 231/1956 Sb. kvalifikovat nelze.
Ve světle těchto důvodů dovolací soud nemohl považovat napadené rozhodnutí
odvolacího soudu za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), nezbylo mu proto než jej v
souladu s citovaným ustanovením zrušit.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních
nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejkratším možném termínu,
stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243
o.s.ř.), který podal žalovaný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu