28 Cdo 1712/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatele F. W., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze 17.3.2005, sp.zn. 22 Co 371/2004, vydanému v právní věci
vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 4 C 93/97 (žalobce F. W., který
byl v řízení zastoupen advokátem, proti žalované České republice-Ministerstvu
financí ČR, 118 10, Praha 1, Letenská 15, o 55,343.019 Kč), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 26.5.1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního
soudu v Chrudimi ze 16.3.1993, čj. 4 C 141/92-19, tak, že byl zamítnut žalobní
návrh žalobce Ing. F. W., kterým bylo žádáno, aby žalované České
republice-Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, jakož i
akciové společnosti T. Ch. bylo uloženo začlenit restituční nároky žalobce do
privatizačního projektu žalované akciové společnosti T. Ch. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v
Hradci Králové usnesením z 26.1.1994, sp.zn. 8 Co 287/93, připustil zpětvzetí
žaloby proti žalované T. Ch., a.s.; vůči žalované České republice-Ministerstvu
pro správu národního majetku a jeho privatizaci byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a řízení proti této žalované bylo zastaveno.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 22.4.1997, 3 Cdon 466/96, zrušil
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 26.1.1994, sp.zn. 8 Co 287/93, i
rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze 16.3.1993, čj. 4 C 141/92-19, a věc byla
vrácena Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Poté byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze 4.6.1998, čj. 4 C
93/97-103, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce Ing. F. W., proti žalované České
republice-Ministerstvu financí ČR, kterou se domáhal, aby tato žalovaná byla
uznána povinnou „vypořádat restituční nárok žalobce formou bezúplatného převodu
na žalobce 55.460 kusů akcií o jmenovité hodnotě 1.000 Kč, znějících na
majitele, veřejně obchodovatelných ISIN CS 000001509, vydaných v zaknihované
podobě, emitovaných Restitučním investičním fondem, a.s. Bylo také rozhodnuto,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 21.12.1999, sp.zn.
20 Co 548/98, zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze 4.6.1998, čj. 4 C
93/97-103, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z
24.5.2001, čj. 4 C 93/97-191, a to tak, že žalovaná Česká
republika-Ministerstvo financí ČR je povinna „vypořádat restituční nárok
žalobce vydáním cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů
(směnky), v minimální hodnotě ve výši 55,460.000 Kč, které budou vydány F. n.
m., do 30 dnů od právní moci rozsudku“. Žalované bylo také uloženo nahradit
žalobci na nákladech řízení 678.885 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 29.4.2002, sp.zn.
24 Co 337/2001, zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi z 24.5.2001, čj. 4 C
93/97-191, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z 15.3.2003, čj. 4 C 93/97-291, bylo pak
rozhodnuto, že řízení se zastavuje v části, ve které žalobce požadoval přiznání
částky 116.981 Kč a dále bylo žalované České republice-Ministerstvu financí ČR
uloženo „vypořádat restituční nárok žalobce poskytnutím finanční náhrady v
cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, směnky v minimální
hodnotě 55,343.019 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalované České
republice-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení
částkou 804.060 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Poté došlo na základě ústavní stížnosti žalobce k vydání nálezu Ústavního soudu
ČR z 23.6.2004, I. ÚS 647/03, jímž bylo vysloveno, že „Krajský soud v Hradci
Králové i Nejvyšší soud ČR průtahy v řízení vedeném pod sp.zn. 4 C 93/97
Okresního soudu v Chrudimi zasáhly do základních práv stěžovatele,
garantovaného článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Bylo také
rozhodnuto, že se „zamítá návrh na uložení Okresnímu soudu ve Chrudimi, aby
nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod sp.zn. 4 C 93/97 a aby neprodleně v
této věci jednal“. Posléze bylo uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR vysloveno,
že se „zakazuje Krajskému soudu v Hradci Králové, aby pokračoval v dalších
průtazích řízení, vedeném pod sp.zn. 4 C 93/97 Okresního soudu v Chrudimi, a
přikazuje se mu, aby o podaném odvolání neprodleně jednal“.
O odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze 16.3.2004, čj.
4 C 93/97-291, rozhodl potom Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze
17.3.2005, sp.zn. 22 Co 371/2004. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním
napadených výrocích, označených II. a III., změněn tak, že se „zamítá žaloba,
aby žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí ČR byla povinna vypořádat
restituční nárok žalobce poskytnutím finanční náhrady v cenných papírech, které
nemají povahu státních dluhopisů (směnky), v maximální hodnotě 55,343.019 Kč“.
Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně, ani nákladů řízení za odvolací řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované České
republiky-Ministerstva financí ČR bylo shledáno důvodným.
Žalobce považoval odvolací soud za oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb., jako dědice po původním vlastníku firmy F. W., veřejná obchodní
společnost v Ch., Dr. Ing. F. W., který zemřel 6.10.1970. Žalobce uplatňuje
nárok na poskytnutí náhrady podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 92/1991
Sb., když k odnětí vlastnického práva k privatizovanému majetku došlo způsobem
uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Nárok žalobce na vypořádání této
náhrady byl sice zahrnut do privatizačního projektu akciové společnosti T. Ch.,
ale v rámci tohoto privatizačního projektu nebyl schválen a nárok žalobce nebyl
vypořádán.
Odvolací soud se zabýval tím, zda tu rozhodování v tomto občanském soudním
řízení bránilo pravomocné rozhodnutí v řízení u Okresního soudu v Chrudimi pod
sp.zn. 4 C 139/92, v němž byli účastníky řízení žalobce Ing. F. W. a žalovaná
Česká republika-Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci a
také žalovaná akciová společnost T. Ch. Odvolací soud však byl toho názoru
(shodně s názorem soudu prvního stupně), že tu nejde o překážku věci
rozhodnuté, když v tomto předchozím řízení byl uplatněn jiný žalobní návrh (aby
restituční nárok byl zapracován do privatizačního projektu T., a.s., Ch.).
Dále se odvolací soud zabýval námitkou žalované, že tu k odnětí majetku
právních předchůdců žalobce nedošlo v rozhodném období (tj. od 25.2.1948 do
1.1.1990) ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud
poukazoval na ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb., podle něhož se
podniky znárodňovaly zestátněním dnem vyhlášení tohoto znárodnění podle
ustanovení § 4 odst. 1 téhož dekretu ministrem průmyslu v Úředním listě. K
přechodu vlastnictví na stát tu pak docházelo ze zákona k datu 27.10.1945. Na
tom pak již nic neměnilo pozdější vymezení rozsahu majetkové podstaty podniku
F. W. v Ch. až výměrem z 21.2.1948 a ani později zápis znárodnění v pozemkové
knize. Proto odvolací soud dospěl k výslednému závěru, že nárok žalobce na
poskytnutí náhrady podle ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. tu není dán,
neboť k odnětí majetku tu došlo před rozhodným obdobím (tj. před
25.2.1948-1.1.1990), a proto tu není dán restituční důvod podle ustanovení § 2
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím
soudem změněn podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu ve výroku
o vypořádání restitučního nároku poskytnutím finanční náhrady v cenných
papírech a tento žalobní návrh žalobce byl zamítnut. O nákladech odvolacího
řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1
a 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 15.4.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 23.5.2005
předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého
dovolání odůvodňoval dovolatel ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu, protože jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Z obsahu dovolání
dovolatele vyplývalo, že dovolatel uplatňuje nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem jako dovolací důvod.
Dovolatel měl především za to, že „jádro sporu spočívá v posouzení toho, zda ze
znárodnění majetku, za který měla být vydávána náhrada, došlo v rozhodném
období“. V této souvislosti dovolatel poukazoval na to, že uvedenou otázku
posoudil odvolací soud v této právní věci rozdílně svými dvěma rozhodnutími, a
to jednak rozhodnutím z 23.12.1999, sp.zn. 20 Co 548/98 Krajského soudu v
Hradci Králové, a dále rozhodnutím ze 17.3.2005, sp.zn. 22 Co 371/2004,
Krajského soudu v Hradci Králové. V prvním z těchto rozhodnutí zaujal odvolací
soud podle názoru dovolatele správný právní závěr, vycházející i z nálezů
Ústavního soudu ČR, že i na daný případ je třeba aplikovat právní názor, že z
ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá restituční důvod nikoli
jen pro samotný akt znárodnění, ale i pro případ, že po celé rozhodné období
nedošlo k poskytnutí náhrady, která byla podmínkou znárodnění. Naproti tomu ve
svém dalším rozhodnutí odvolací soud dospěl k názoru, že je tu rozhodné jen to,
že tu ke znárodnění nedošlo v tzv. rozhodné době (tj. od 25.2.1948 do
1.1.1990). Dovolatel tedy vytýkal odvolacímu soudu, že „od roku 1999 udržoval
žalobce v nesprávném právním hodnocení případu“ a žalobci „způsobil statisícové
škody na nákladech právním zástupcům a na jiných nákladech řízení“.
Dovolatel v další části svého dovolání srovnával svůj nárok s nárokem, který
byl posuzován Ústavním soudem ČR v nálezu II. ÚS 192/96, přičemž šlo o totožný
případ jako je případ žalobcův v této právní věci (sp.zn. 4 C 93/97 Okresního
soudu v Chrudimi), takže i tu byl měl být jeho nárok posouzen jako nárok na
vypořádání restitučního nároku, týkajícího se znárodnění podle dekretu č.
100/1945 Sb. a prováděcí vyhlášky z 27.12. 1945, o němž byl proveden zápis do
pozemkové knihy 28.2.1948, přičemž za znárodněný majetek nebyla náhrada
vyplacena, a stejně jako v případě posuzovaném v uvedeném nálezu Ústavního
soudu ČR mělo by tedy být žalobnímu návrhu žalobce vyhověno.
Podle názoru dovolatele je tedy jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR II. ÚS 192/96, ale obsahuje i
nesprávnou aplikaci nálezu Ústavního soudu ČR Pl ÚS 1/95 a mělo by být důvodně
dovolacím soudem zrušeno.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení zákona
č. 30/2000 Sb. (z přechodných ustanovení v části deváté, hlavě první ve znění
tohoto zákona), podle nichž (viz bod 1 uvedených přechodných ustanovení) platí
ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.) zásadně i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání dovolatele tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, a také měl za to, že tu odvolací soud nepostupoval v
souladu s ustanoveními § 226 i § 243d odst. 1 občanského soudního řádu o
vázanosti soudu právním názorem dovolacího soudu, popřípadě analogicky právním
názorem, obsaženým v zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. nyní §
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudil
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 17.3.2005 (sp.zn. 22 Co
371/2004 Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích), proti němuž
směřovalo dovolání dovolatele, posoudil projednávanou právní věci podle
ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. a § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (jak
uváděl v odůvodnění svého rozsudku na str. 7); tato ustanovení právních
předpisů se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v
průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda
si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno (na str. 105 /239/) na
to, že z ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné
osoby, souvisejí s právní problematikou odstraňování následků majetkových křivd
a jiných křivd (srov. zejména zákon č. 87/1991 Sb.) zejména ustanovení § 3
odst. 2, § 4, § 5, § 10, § 12 odst. 4 a § 47 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů, zejména zákona č. 92/1992 Sb.). Poukázáno tu bylo (na str.
108 /240/ uváděného uveřejněného stanoviska), že v ustanovení § 47 odst. 1
zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění článku I. bod 12 zákona č. 92/1992 Sb. a ve
znění článku I. bod 43 zákona č. 210/1993 Sb.) se stanoví, že v případech, že
k odnětí vlastnického práva došlo způsobem uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb. vzniká osobám oprávněným podle uvedeného zákona nárok, jehož způsob
vypořádání stanoví rozhodnutí o privatizaci na základě privatizačního projektu,
pokud se týká tohoto majetku. Podle ustanovení § 47 odst. 3, věta první, zákona
č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.) se na stanovení rozsahu,
způsobu uplatnění a vypořádání nároku podle ustanovení § 47 odst. 1 a 2 zákona
č. 92/1991 Sb. použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, se tento zákon vztahuje na zmírnění následků majetkových a
jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními a pracovněprávními
úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990(„rozhodné
období“), a to v rozporu se zásadami v tomto ustanovení zároveň uvedenými.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. zmírnění následků
majetkových a jiných křivd (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) spočívá ve
vydání věci nebo v poskytnutí náhrady finanční nebo ve zrušení některých
správních aktů, a to byly-li důsledkem politické persekuce nebo postupu
porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat
věc podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období
(25.2.1948-1.1.1990) věc přešla na stát znárodněním, vykonaným v rozporu s
tehdy platnými zákonnými předpisy.
Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se postupem porušujícím
obecně uznávaná lidská práva a svobody rozumí pro účely tohoto zákona taková
jednání, která jsou v rozporu se zásadami uvedeným v § 1 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o
znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990),
aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto
zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona (tj. i podle zákona č.
92/1991 Sb.).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II. ÚS 192/1996, uveřejněném pod č.
129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní
názor: Je-li v § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. formulována
skutková podstata restitučního důvodu slovy: „v případě, že k odnětí
vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945-1948 došlo v
rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám
oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního
zákona, a to přestože ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba je také
aplikovat a nikoli eliminovat“. Je totiž zřejmé, že v případě § 2 odst. 3, věty
druhé, zákona č. 87/1991 Sb. jde z hlediska systematického o restituční titul,
spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2
odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.), avšak nikoli pro samotný akt
znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem
protiprávnosti, jenž zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod
tak, jak má na mysli zákon č. 87/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14.6.1995, Pl ÚS 1/95, uveřejněném pod č. 32 ve
svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor k
otázce intabulace (zápisu do pozemkových knih) jako podmínky k nabytí
vlastnického práva: Knihovního zápisu jako podmínky nabytí vlastnictví k
nemovitostem je třeba jen v těch případech, kdy to příslušné předpisy výslovně
vyžadují. Při nabývání vlastnictví k nemovitostem byla (vzhledem k ustanovení §
424 dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811) smlouva o převodu
nemovitosti jediným titulem nabytí nemovitosti a proto v tomto případě bylo
nutno podle § 431 obecného zákoníku občanského smlouvu intabulovat (zapsat do
pozemkových knih), a to jako další podmínka nabytí vlastnictví. Odlišná situace
nastala účinností zákona č. 141/1950 sb. (občanského zákoníku platného od
1.1.1951 do 31.3.1964), umožňujícího v § 111 odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem
jednotlivě určeným již samou smlouvou; dnem 1.1.1951 byl tedy výslovně opuštěn
intabulační princip.
Uváděná ustanovení právních předpisů i uváděné právní závěry z uveřejněné
judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, na které bylo v průběhu tohoto
soudního řízení účastníky řízení před soudy obou stupňů (a dovolatel i v jeho
dovolání) poukazováno, se projednání této právní věci týkaly a proto je
dovolací soud měl na zřeteli a z nich také vycházel při posouzení důvodnosti
přípustného dovolání dovolatele. Dovolací soud musel ovšem zároveň konstatovat,
že uváděná ustanovení právních předpisů i uváděné právní závěry měl na zřeteli
i odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 17.3.2005 (sp.zn. 22 Co 371/2004
Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích), proti němuž směřovalo
dovolání dovolatele z 20.5.2005. Dospěl-li totiž odvolací soud k výslednému
závěru, že „nárok žalobce na poskytnutí náhrady podle § 47 zákona č. 92/1991
Sb. není dán, neboť k odnětí majetku tu došlo před rozhodným obdobím, tedy před
25.2.1948, a tudíž není dán ani zvláštní restituční titul podle § 2 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb.“, nelze mít přesvědčivě za to, že tu odvolací soud
posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že
si použitá ustanovení právních předpisů (jmenovitě ustanovení § 47 zákona č.
92/1991 Sb. a ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) nesprávně vyložil.
Výklad ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., že totiž i restituční
titul podle ustanovení § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. se
vztahuje jen na případy, kdy k odnětí vlastnického práva, aniž by byla
poskytnuta příslušná náhrada podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948,
došlo v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990), neodporuje obsahu, znění i
účelu tohoto ustanovení; obsah i účel ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb. vyjadřuje totiž pouze odlišnou skutkovou podstatu ve srovnání s ustanovením
§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., vztahující se jen na případy
znárodnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (tedy na
vlastní akt znárodnění bez výslovného uvedeného poskytnutí příslušné náhrady za
znárodnění, zakotvené speciálně v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), přičemž
ovšem jak ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/, tak i ustanovení § 2 odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb. se týkají shodně odnětí vlastnického práva podle předpisů o
znárodnění z let 1945 až 1948, k nimž došlo v rozhodném období podle ustanovení
§ 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy od 25.2.1948 do 1.1.1990 Sb. a nikoli
dříve), jak je to dáno tímto základním ustanovením zákona o mimosoudních
rehabilitacích.
Dovolací soud také neshledal, že by odvolací soud při svém rozhodování
postupoval v rozporu s ustanoveními § 243d a § 226 občanského soudního řádu co
do vázanosti právním názorem dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR, jež byly
vydány v souvislosti s touto právní věcí v řízení o dovolání i v řízení o
podané ústavní stížnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, bylo tedy třeba
považovat za správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb.; dovolací soud proto podle tohoto ustanovení občanského soudního
řádu dovolání dovolatele zamítl jako nedůvodné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované České
republice-Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu