28 Cdo 1714/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatele O. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze 7. 10. 2005, sp. zn. 35 Co 304/2005, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 140/2003 (žalobce O. H.,
zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, 100 00 Praha 10, Kodaňská 1441/46, o uzavření
dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 4. 6. 2003, se žalobce domáhal, aby bylo žalované
uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální osminy domu čp. 559 a
ideálních osmin pozemků parc. č. 905, parc. č. 906 a parc. č. 907 v
katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastnicí těchto
nemovitostí byla V. H., která zemřela 2. 4. 1962. Dědictví po ní se v roce 1963
vzdal její syn O. H. v řízení u bývalého Státního notářství pro P. (sp. zn. 10
D 620/62), takže dědictví tu připadlo jako odúmrť státu; toto vzdání se
dědictví bylo však učiněno v tísni (srov. § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č.
87/1991 Sb.). Žalobce O. H. požádal o vydání nemovitosti podle zákona č.
87/1991 Sb. a dne 18. 2. 1992 byla uzavřena dohoda o vydání 3/4 předmětných
nemovitostí mezi O. H. a Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. Kupní
smlouvou z 11. 11. 1992 žalobce O. H. koupil jednu osminu předmětných
nemovitostí od státu; tato část nemovitostí byla V. H. za jejího života
prodána, ale restituční nárok na tuto část nebyl uplatněn. Vlastnictví
zbývající 1/8 nemovitostí zůstalo stále vedeno na V. H., ale Obvodní soud pro
Prahu 10 v dodatečném projednání dědictví po ní vydal dne 3. 6. 1995 usnesení,
podle něhož se vlastníkem této jedné osminy nemovitostí stal stát - Česká
republika; ze státu přešlo vlastnictví na obec H. m. P. a nakládala s nimi
Městská část P. Dokončení vypořádání uváděného restitučního nároku žalobce
přešlo posléze na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Za žalovanou Českou republiku navrhl Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových zamítnutí žaloby žalobce. Poukazováno jím bylo na to, že dům čp.
559 v P. byl veden v době nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. jako objekt
bydlení a v evidenci nemovitostí byl zapsán jako majetek České republiky. Proto
ideální osmina nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, přešla podle ustanovení §
3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce – H. m. P.; v souladu se
Statutem h. m. P. „přešlo vlastnictví nemovitostí na Městskou část P.“. Na
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových však právo hospodaření s tímto
majetkem nepřešlo (opak nelze dovodit ani z ustanovení zákonů č. 219/2000 Sb. a
č. 201/2000 Sb.), takže Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových tu není povinnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Ve vyjádření uvedeného Úřadu bylo dále namítáno, že „lhůty vyplývající ze
zákona č. 87/1991 Sb., které mají prekluzívní charakter, v případě žalobce již
uplynuly; tím také zanikl restituční nárok žalobce“.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze 16. 2. 2005, čj. 20 C 140/2005-51, uložil
žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální osminy domu čp. 559 v
katastrálním území V., jakož i ideálních osmin pozemků parc. č. 905, parc. č.
906 a parc. č. 907 rovněž v katastrálním území V., zapsaných na listu č. 112
pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalované bylo uloženo
nahradit žalobci náklady řízení částkou 4.800 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě
výsledků provedeného řízení dospěl tento soud k závěru, že žaloba žalobce byla
podána důvodně. Žalobce posuzoval soud prvního stupně jako oprávněnou osobu
podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., která v souladu s ustanovením § 5 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb. vyzvala k vydání podílu na nemovitostech, o něž jde v
tomto řízení, a které přešly na stát v případě, který má na zřeteli ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně byl dále toho
názoru, že povinnou osobou k vydání nemovitostí tu byl stát a výkonem jejich
správy byl pověřen Obvodní podnik bytového hospodářství v P. Dohodou z 18. 2.
1992 byly žalobci vydány tři ideální čtvrtiny uvedených nemovitostí, které byly
ve vlastnictví státu (z důvodu odúmrti z dědictví po původní vlastnici V. H.).
Žalobce potom koupí podle smlouvy z 11. 11. 1992 získal jednu ideální osminu
týchž nemovitostí od Městské části P. Zbývající 1/8 uvedených nemovitostí
připadla jako odúmrť v rámci dodatečného projednání dědictví po zemřelé V. H.
České republice „zastoupené Městkou částí P. - Obvodním úřadem pro P.“, jak to
bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 10. 1997, sp.
zn. 27 D 1268/95, v řízení o dodatečné projednání dědictví po V. H., zemřelé 2.
4. 1962. Uvedená zbývající 1/8 nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, přešla
podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví H. m. P. a byla svěřena do majetku
Městské části P.; v současné době je zapsáno v katastru nemovitostí, že
vlastnické právo k žalobcem uváděným nemovitostem má ze 7/8 žalobce a z 1/8
Česká republika a v tomto podílu má právo hospodaření s majetkem státu, podle
názoru soudu prvního stupně, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku nedostatku pasívní legitimace v
tomto sporu, uplatňovanou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových,
protože vlastnictví uvedené jedné ideální osminy nemovitosti v katastrálním
území V. nemohlo přejít ze státu do vlastnictví obce s ohledem na ustanovení §
4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť žalobce v prekluzívní lhůtě uplatnil
svůj nárok na vydání nemovitostí. Nemohlo tu tedy dojít k přechodu nemovitostí
do vlastnictví obce ohledně tohoto majetku České republiky.
Posléze měl soud prvního stupně za to, že tu podle ustanovení § 2 odst. 1
zákona č. 201/2002 Sb. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jedná
za stát v tomto sporu.
S ohledem na tyto uváděné okolnosti proto soud prvního stupně rozhodl o uložení
povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání žalobcem uváděného
podílu na nemovitostech v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví
č. 112 u Katastrálního úřadu P. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně
rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním
poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 16. 2. 2005, čj. 20 C
140/2003-51, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 7. 10. 2005, sp. zn. 35
Co 304/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že byla zmítnuta žaloba žalobce se žalobním návrhem, aby bylo
žalované uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální osminy domu čp.
559 a pozemků parc. č. 905, parc. č. 906 a parc. č. 907 v katastrálním území V.
Bylo tak rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání podané v této
právní věci za Českou republiku Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobce je
oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a
že včas učinil výzvu k vydání nemovitostí, které připadly státu ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb.
Podle názoru odvolacího soudu však v daném případě nebyla soudem prvního stupně
projednávaná právní věc správně posouzena po právní stránce.
Odvolací soud dovozoval, že jedna ideální osmina nemovitostí, které jsou
předmětem tohoto občanského soudního řízení, připadla ke dni úmrtí původní
vlastnice V. H. (ke dni 2. 4. 1962) jako odúmrť státu (§ 509 zákona č. 141/1950
Sb. a § 859 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Tento osminový podíl nemovitostí
byl ve vlastnictví státu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5.
1991); zatím co žalobce podal výzvu k vydání nemovitostí dne 21. 9. 1991.
Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. však vylučuje z přechodu majetku
státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich
vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991
Sb. (tj. před 24. 5. 1991). V daném případě byla uvedená jedna ideální osmina
nemovitostí ve vlastnictví státu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (k 24.
5. 1991), přičemž právo hospodaření náleželo Obvodnímu podniku bytového
hospodářství v P.; nešlo tu o tzv. historický majetek obce (§ 2 odst. 1 zákona
č. 172/1991 Sb.) a návrh žalobce na vydání nemovitostí byl uplatněn až po
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Vlastníkem jedné osminy nemovitostí, o něž jde
v tomto řízení, byla tedy od 24. 5. 1991 Sb. obec H. m. P., na niž také přešla
restituční povinnost věc vydat. Žalovaná Česká republika není tu tedy, podle
názoru odvolacího soudu, nositelem hmotně právní povinnosti věc vydat a není v
tomto sporu pasívně legitimována.
Odvolací soud měl za to, že ve smyslu ustanovení § 5 odst. 4 a § 35 zákona č.
87/1991 Sb. měl žalobce uplatnit nárok na vydání 1/8 nemovitostí po prvé již
31. 10. 1991. Nárok na vydání věcí se tu pak promlčoval v jednoroční promlčecí
době, počítané od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.; k uplynutí této promlčecí
doby došlo 1. 4. 1992. Žalobce však svou žalobu podal u soudu až 4. 6. 2003;
odvolací soud proto dospěl k závěru, že vznesla-li tu žalovaná námitku
promlčení, nelze žalobci ani z tohoto důvodu přiznat v žalobě uplatňovaný nárok
přiznat rozhodnutím soudu.
Odvolací soud ještě dodával, že „byť byl spor vyvolán nedostatky v evidenci
nemovitostí“ a „byl-li žalobce poškozen nesprávnými a neúplnými údaji v bývalé
evidenci nemovitostí či v katastru nemovitostí při uplatňování svého nároku,
nemůže se domáhat nápravy touto cestou“.
Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení
§ 220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobce zamítl. O
nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a
§ 224 odst. 2 občanského soudního řádu i s přihlédnutím k tomu, že žalované v
řízení před soudy obou stupňů náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soud byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 29. 11. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 23. 1. 2006
předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soud a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení u odvolacího soudu. Co
do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že jeho dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, měnícímu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Jako dovolací
důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho
dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že
žalovaná není v této právní věci pasívně legitimována; podle názoru dovolatele
však žalovaná je v této právní věci legitimována, neboť je uvedena v katastru
nemovitostí na listu vlastnictví č. 112 pro katastrální území V., „z čehož
dovolatel dovozuje, že nemovitost drží“, a to ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatel v této souvislosti dále dovozoval, že „podala-
li žalobu u uložení povinnosti uzavřít dohodu k vydání věci podle ustanovení
zákona č. 87/1991 Sb., oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci
(§ 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), a to u právnické osoby (organizace,
orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, nelze tu žalobu zamítnout z
důvodu nedostatku pasívní legitimace“.
Dovolatel dále namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že nárok žalobce
byl promlčen. Dovolatel nejprve v této souvislosti zpochybňoval, zda soud mohl
učinit své rozhodnutí na základě námitky promlčení, kterou vznesl účastník
řízení, který podle názoru soudu není v tomto řízení pasívně legitimován. V
daném případě podal žalobce výzvu 29. 11. 1991, tedy ve lhůtě stanovené v § 5
odst. 4 téhož zákona, podle něhož nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle § 5
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., může oprávněná osoba uplatnit svoje nároky u
soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Z tohoto
ustanovení dovolatel dovozoval, že jednoroční promlčecí lhůta tu běží pouze v
případě, když povinná osoba výzvě k vydání věci nevyhoví. V daném případě však
povinná osoba výzvě vyhověla, avšak vydala pouze 3/4 nemovitostí, ačkoli měla
vydat 7/8 těchto nemovitostí; dovolatel je proto toho názoru, že tu nelze
aplikovat ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svém vyjádření k dovolání
dovolatele navrhoval zamítnutí tohoto dovolání, protože dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stejně jako v řízení před soudy obou stupňů je tento Úřad toho názoru, že v
tomto sporu není pasívně legitimován, neboť tu byly splněny podmínky stanovené
v § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod vlastnictví k věcem z
národního majetku do vlastnictví obce. Žalobce uplatnil svůj nárok na vydání
spoluvlastnického podílu k nemovitostem až po nabytí účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. (tj. po 24. 5. 1991). Žaloba žalobce o vydání dílu nemovitosti
měla být podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. podána ke dni 1. 4. 1992;
žalobce ji však podal až 4. 6. 2003.
Dovolání dovolatele bylo v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu ze
7. 10. 2005 (sp. zn. 35 Co 304/2005 Městského soudu v Praze) spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text ze str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 4 odst. 1 a § 5 ods.t 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, a také podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Tato ustanovení
uvedených právních předpisů se projednávané právní věci nepochybně týkala; v
řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud také tato
ustanovení při jejich aplikací správně vyložil.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle
tohoto zákona stát nebo právnická osoba, které ke dni účinnosti tohoto zákona
věc drží (s výjimkami stanovenými pod písm. a/ a b/ tohoto zákona).
Podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vyzve oprávněná osoba (§ 3
téhož zákona) povinnou osobu k vydání věci do šesti měsíců; jinak její nárok
zanikne. Zákon č. 87/1991 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 4. 1991 (viz § 35 tohoto
zákona).
Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba
výzvě oprávněné osoby podle § 5 odst. 2 téhož zákona, může oprávněná osoba
uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle
tohoto zákona vztahuje na ty případy (uvedené v § 6 odst. 1 a 2 téhož zákona),
kdy věc v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) přešla na stát včetně
případů na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni.
Nárok na vydání věci (podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb., stejně jako podle § 5
zákona č. 403/1990 Db.) má hmotněprávní povahu (viz stanovisko uveřejněné pod
č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 110 /244/ a str. 115
/249/). Srov. k tomu i § 578 občanského zákoníku.
Uplatnění nároku u soudu podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/191 Sb., stejně jako
podle § 5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je možné v obecné promlčecí době ve
smyslu ustanovení § 101 občanského zákoníku (viz stanovisko uveřejněné pod č.
34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 115 /249/, odst. 4 a 5).
K ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí
z majetku ČR do vlastnictví obcí, bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č.
17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem:
Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu
do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich
vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly
do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 citovaného
zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k těmto věcem vztahují, včetně
povinnosti věc vydat.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 18/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že ustanovení §
5 zákona č. 87/1991 Sb. dopadá i na případy, kdy nárok na vydání věci oprávněné
osobě nebyl uspokojen povinnou osobou formou uzavření dohody o vydání věci
vůbec, popřípadě byl uspokojen z části.
Citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů měl dovolací soud na
zřeteli při posuzování toho, zda si odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném
dovoláním dovolatel, správně vyložil použitá ustanovení § 4 a § 5 zákona č.
87/1991 Sb. i ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. při jejich aplikaci na daný
případ. Nebylo však možné dospět k závěru, že by tu odvolací soud vycházel z
jiných výkladových závěrů, jež by byly odlišné a rozdílné od uváděných
uveřejněných právních závěrů ze soudní judikatury, z nichž i dovolací soud sám
také vychází. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že tu
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
jmenovitě v otázce, kdo je v daném případě povinnou osobou (§ 4 zákona č.
87/1991 Sb.) a zda v tomto sporu je věcně pasívně legitimována Česká republika
(za niž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) a
rovněž v otázce posouzení námitky promlčení žalobcem u soudu uplatňovaného
nároku ve smyslu ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; uplatnění
námitky promlčení žalovanou jako osobou, proti níž byl nárok žalobcem uplatněn
v občanském soudním řízení jako vůči dlužníku, jehož údajně stíhá ze zákona
povinnost vydat věc žalobci, nelze označit za odporující některému obecně
závaznému ustanovení hmotněprávního anebo procesního předpisu.
Nemohl tedy dovolací soud přípustné dovolání dovolatele posoudit jako dovolání
důvodné v tom smyslu, že by bylo místě označit rozhodnutí odvolacího soudu jako
nesprávné, jež by bylo třeba zrušit ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2
občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatele zamítnout jako
nedůvodné, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, k jehož zrušení
nebyly dány zákonné předpoklady.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované České republice - Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu