28 Cdo 172/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobce M. L., bytem v P. 2, K. 3, zastoupeného JUDr. Josefem
Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, proti žalované A.
F., dříve L., bytem v P. 5, K. V. 1237, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 6, o zaplacení částky 57.810,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 470/2005,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna
2012, č. j. 53 Co 561/2011-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. ledna 2008, č. j. 21 C
470/2005-60, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci
celkem 100.389,70 Kč s příslušenstvím (částka 49.046,- Kč zaplacená na základě
řádného exekučního titulu, i když již byla předtím uhrazena dalším povinným,
částka 8.764,50 Kč zaplacená jako příslušenství z částek 49.046,- Kč i 22.273,-
Kč a částka 42.579,20 Kč zaplacená na nákladech exekuce) ve stanovené lhůtě
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok
II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal finanční prospěch
žalované na jeho úkor. Žalobci (v postavení žalovaného, spolu s dalšími dvěma
žalovanými) bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 337/99 uloženo zaplatit žalované částku 107.695,30 Kč s
příslušenstvím, avšak pouze v tomto sporu první žalovaný (dále jen „první
žalovaný“) uhradil část uvedené sumy a k úhradě zbyla částka 42.695,30 Kč. Obvodní soud nařídil exekuci na majetek v uvedeném sporu druhého žalovaného
(dále též „druhý žalovaný“) M. L. (nyní žalobce), který dne 2. prosince 2002
zaplatil vymáhanou částku exekutorovi. Jelikož žalobce byl již 2. prosince 2002
informován, že částka byla uhrazena také prvním žalovaným a kdo se na jeho úkor
i v jaké výši obohatil, došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce
ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Žalobce dne 27. října 2005, tedy po uplynutí
dvouleté promlčecí doby, podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení,
žalovaná však vznesla námitku promlčení práva, jež soud uznal za opodstatněnou
ve vztahu k částkám 49.046,- Kč a 8.764,50 Kč s příslušenstvím (§ 107 odst. 1
obč. zák.). Zamítnutí žaloby ohledně částky 42.579,20 Kč s příslušenstvím pak
bylo odůvodněno tím, že tyto náklady exekuce byly zaplaceny důvodně s ohledem
na neuhrazení vymáhané částky ke dni podání návrhu na nařízení exekuce. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu
2008, č. j. 53 Co 309/2008-82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal
napadené rozhodnutí a uzavřel, že uplatněním nároku v exekučním řízení nedošlo
k stavení promlčecí doby podle ustanovení § 112 obč. zák., navíc odvolání
podané žalobcem v rámci exekučního řízení ze dne 16. prosince 2002 nebylo
dostatečně určité. K řádnému uplatnění nároku došlo až podáním žaloby dne 27. října 2005 u soudu v řízení nalézacím a to po uplynutí promlčecí doby, načež
žalovaná uplatnila námitku promlčení. Žalobce dále namítal, že k promlčení jeho
práva vůči žalované dojde až uplynutím desetileté promlčecí doby, jelikož šlo o
úmyslné bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. Na to
odvolací soud uvedl, že postačí uplynutí buď objektivní, nebo subjektivní doby
k tomu, aby v případě dlužníkem vznesené námitky promlčení nebylo možné
promlčené právo věřiteli přiznat. V tomto případě došlo k marnému uplynutí doby
subjektivní. Rovněž odvolací soud nepřijal ani námitku žalobce o rozporu
rozsudku či výkonu práva žalovanou s dobrými mravy, neboť rozsudek soudu v
rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. být nemůže a v postupu či postoji žalované, jež
uplatnila námitku promlčení, takový rozpor shledán nebyl. K dovolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž
svým rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 86/2010, zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 53 Co 309/2008-82, i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. ledna 2008, č. j.
21 C
470/2005-60, ve výroku I. ohledně částek 49.046,- Kč a 8.764,50 Kč s
příslušenstvím i v nákladovém výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení; ohledně částky 42.579,20 Kč s příslušenstvím téhož
výroku I. bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud shledal opodstatněné výtky
dovolatele směřující proti posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u
práva na vydání bezdůvodného obohacení dle § 107 odst. 1 obč. zák. odvolacím
soudem. Zdůraznil, že běh této lhůty nelze vázat k okamžiku předání částky
exekutorovi. Podal-li dovolatel v rámci exekučního řízení odvolání proti
usnesení o nařízení exekuce, mohl tímto zabránit vydání předmětné částky
žalované. Je přitom třeba vycházet z toho, že v takovýchto případech se povinný
zpravidla může dozvědět o tom, kdo získal na jeho úkor majetkový prospěch, až
po ukončení řízení o odvolání proti nařízení exekuce. Vědomost o této
skutečnosti přitom podmiňuje počátek běhu promlčecí doby u práva na vydání
bezdůvodného obohacení. Nesprávnost úvah soudů nižších stupňů v uvedeném směru
tedy vedla dovolací soud ke zrušení jejich rozhodnutí v odpovídajícím rozsahu. Obvodní soud pro Prahu 5 následně rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 21 C 470/2005-123, uložil žalované zaplatit žalobci částku 49.046,- Kč a částku
8.764,50 Kč s úrokem z prodlení od 16. 6. 2006 do zaplacení (výrok I.), zamítl
žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení úroků z prodlení z
uvedených částek od 2. 12. 2002 do 15. 6. 2006 (výrok II.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud, vycházeje z právního názoru soudu
dovolacího, konstatoval, že subjektivní promlčecí doba u práva na vydání
bezdůvodného obohacení začala běžet ode dne doručení rozhodnutí soudu o
odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, tj. ode dne 22. 12. 2003, a byla
tak ke dni podání žaloby dne 27. 10. 2005 zachována. Počátek běhu subjektivní
promlčecí doby nelze vázat na den předání plnění exekutorovi, a není třeba ani
zkoumat, kdy exekutor předal plnění oprávněné (žalované). K vyplacení
vymoženého plnění mělo dle exekučního řádu dojít až po rozhodnutí odvolacího
soudu o podaném odvolání, a tedy až od okamžiku, kdy se odvolatel (žalobce)
dozvěděl o výsledku odvolacího řízení, lze mít za prokázanou jeho vědomost o
tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení. Soud přitom vzal za
zjištěné, že žalobce zaplatil žalované bez právního důvodu celkem 57.810,50 Kč
(a to dvěma platbami, jednou ve výši 49.046,- Kč a druhou ve výši 8.764,50 Kč),
pročež žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl. K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze,
jenž je rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 53 Co 561/2011-164, ve vyhovujícím
výroku I. potvrdil, změnil je ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odkázal
na správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně.
Zdůraznil, že v
řízení nedošlo k žádnému posunu ve skutkových zjištěních, jenž by odůvodňoval
odklon od závazného právního názoru vysloveného soudem dovolacím, a rozhodnutí
soudu prvního stupně na tomto názoru spočívající tudíž jako věcně správné
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost pokládá za danou ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
důvodnost ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka po
rekapitulaci dosavadního průběhu řízení zdůraznila význam konkrétních
skutkových okolností pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve
smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. V projednávané věci přitom skutkové okolnosti
neumožňují závěr, že by se žalobce skutečně dozvěděl o tom, že se na jeho úkor
obohatila, až z rozhodnutí odvolacího soudu o jím podaném odvolání proti
rozhodnutí o nařízení exekuce. Žalobce v odvolání proti nařízení exekuce
nenamítal skutečnosti, které jsou pro nařízení exekuce rozhodné -
nezpochybňoval svou věcnou legitimaci jako povinného a věcnou legitimaci
žalované jako oprávněné, ani exekuční titul z hlediska jeho formální či
materiální vykonatelnosti. Již v odvolání žalobce namítal, že po nařízení
exekuce zaplatil částku 49.046,- Kč duplicitně, neboť již byla zaplacená jinou
osobou, a tato skutečnost nikdy nebyla mezi účastníky sporná. Za těchto
okolností je dle dovolatelky zřejmé, že již předáním žalované částky
exekutorovi žalobce věděl, že se na jeho úkor obohatila žalovaná, a doručením
rozhodnutí, jímž bylo jeho odvolání jako nepřípustné odmítnuto, k žádnému
posunu v jeho vědomostní sféře nedošlo. Dovolatelka má za to, že vázat počátek
běhu promlčecí doby na rozhodnutí soudu o odvolání by bylo možné pouze v
případě, byly-li by v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce uplatněny
námitky rozhodné pro nařízení exekuce. Vyslovila dále názor, že lhůta pro
vydání bezdůvodného obohacení, jež žalobce zaplatil na pohledávku, která v
mezidobí zanikla, je vázána na den, kdy se žalobce dozvěděl, že plnění na
neexistující pohledávku poskytl. Neměl-li žalobce při předání částky
exekutorovi pochybnosti o tom, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně
obohatila, měl dle dovolatelky již v tento den k dispozici veškeré údaje
potřebné k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka
vyzdvihla skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že podáním odvolání proti
usnesení o nařízení exekuce nebylo zabráněno vydání částky exekutorem. Dobrovolné zaplacení částky povinným mělo za následek, že exekutor vyplatil
tuto žalované částku v lednu 2003 před tím, než usnesení o nařízení exekuce
nabylo právní moci, přičemž exekutorovi ze žádného právního ustanovení
neplynulo oprávnění toto plnění zadržovat. Dle dovolatelky je tedy zřejmé, že
odvolání proti rozhodnutí nařízení exekuce nebylo v daném případě významné,
pročež by Nejvyšší soud měl dle jejího návrhu zrušit rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které
je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený
rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází
v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by
dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po
právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Takovou otázku přitom Nejvyšší soud v rozhodnutí odvolacího soudu
neshledává. K dané problematice se vyjádřil již ve svém předchozím rozsudku ze
dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 86/2010 (na nějž lze v bližším odkázat), a
dovolatelka v posuzovaném dovolání nepřináší argumenty, jež by byly způsobilé
Nejvyšším soudem již dříve vyslovené závěry relevantním způsobem zpochybnit. Je
třeba zdůraznit, že okolnost, zda jsou v účastníkem podaném opravném prostředku
obsaženy námitky, jež mohou vést ke změně či zrušení napadeného rozhodnutí,
přitom není rozhodná pro posouzení dopadu podaného odvolání na odložení právní
moci rozhodnutí, a tím i jeho závaznosti pro povinného. Právní moc usnesení o
nařízení exekuce přitom byla v souladu s § 47 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, v znění účinném v době provádění předmětné exekuce, předpokladem
provedení exekuce. Okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí, v daném případě
rozhodnutí o nařízení exekuce, jsou najisto postaveny práva a povinnosti
účastníků, v daném případě pak především určení osoby, jíž má povinný
poskytnout plnění. Až od tohoto okamžiku je tak povinný obeznámen se všemi
skutečnostmi, které v případě, že toto plnění je možné pokládat z hlediska
hmotného práva za bezdůvodné obohacení, jsou rozhodné pro uplatnění nároku na
jeho vydání (tj. s tím, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení
a kdo je získal). V posuzované věci přitom nebyly shledány zvláštní důvody
umožňující odchýlení se od shora předestřené argumentace. Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu, plně respektujícímu
předestřené úvahy, není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak
přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobce, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.