JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu
II. Účastník řízení je povinen nahradit žalobci náklady
dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) :
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 13. 11. 2017, č. j. 11 C 8/2017-126, zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového
úřadu XY, ze dne 6. 1. 2017, č. j. 201603/2013/R481/RR22947, výrokem soudu,
jímž nebudou vydány účastníku řízení pozemky parc. č. XY v katastrálním území
XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Rovněž rozhodl, že žalobce je povinen
nahradit účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši
13.154,43 Kč (výrok II.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
28. 3. 2019, č. j. 4 Co 36/2018-180, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že se účastníkovi řízení nevydávají předmětné pozemky a v tomto rozsahu se
nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu
pro XY, ze dne 6. 1. 2017, č. j. 201603/2013/R481/RR22947 (výrok I.). Dále
účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem
prvního stupně ve výši 4.050,- Kč (výrok II.) a náklad odvolacího řízení ve
výši 2.300,- Kč (výrok III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání. Předpoklady
jeho přípustnosti spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury, a to zda je soud v řízení podle zákona č. 428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),
ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), oprávněn
přezkoumávat vydaná rozhodnutí o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského
majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa
(dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), a podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále
„dekret č. 108/1945 Sb.“). Kladl dále otázku, dle jeho názoru v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, „ zda bylo přípustné použití dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. proti osobě, která v rozhodném období neměla
žádný majetek ve vlastnictví a která na obnovení vlastnictví majetku
konfiskovaného v době nesvobody německými říšskými úřady uplatňovala návrhem u
soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. nárok, který jí příslušel podle ustanovení §
2 zákona č. 428/2012.“
Žalobce rozsudek odvolacího soudu označil za správný a navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9.
2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 3. 2019
(srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání účastníka řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť účastníkem řízení nastolené právní otázky již
byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od
judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky
dovolacím soudem znovu posoudit jinak. Dovolací soud opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle
dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné;
docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), k
němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž
následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016 –
označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud
vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005
(publikovaném pod č. 477/2005 Sb. a přístupném, stejně jako dále uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu
č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních
předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo
4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo
142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn.
28
Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne
11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto
stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní
následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná
ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu
práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však
současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny
posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu
připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu,
který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod
považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací
rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců
(srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení). Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla
zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné
nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li
to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla
docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník
věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů
takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení,
nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není
s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického
práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015). Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž
osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody)
v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní
(sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění
takového nároku (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001,
sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho ustanovení § 3
odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, a k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky
související se zákonem č. 229/1991 Sb.
(viz jeho ustanovení § 2 odst. 1). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na
rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za
oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle
zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do
kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo
obsaženo, se přitom shledává nepřijatelným, protože by tím mohlo být mimo meze
konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se
zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení
Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své
judikatuře ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních
předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své
vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá
žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody
byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení
zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srovnej zejména usnesení Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000,
sp. zn. I. ÚS 285/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS
88/06). Obdobné závěry jest třeba přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy nelze usuzovat z
pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu
tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946
Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji
dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v
rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí
vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch
původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97). Z judikatury pak vyplývá, že k převzetí majetku československým státem
konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.,
směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech,
kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do
8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve
smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry
nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).
Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými
vadami konfiskačního řízení (viz zejména namítanou nicotnost konfiskačních
rozhodnutí, jež měla být vyvolána tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v
době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku – tím měla být
Německá říše), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné
nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah
dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal
veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška
Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr
Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku
řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci,
neodchýlil. Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch
dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného
dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na
majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. [viz § 5 písm. j) tohoto
zákona]; případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v
rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu
ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srovnej k tomu z
aktuální judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne
13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). Se zřetelem k odchylné právní úpravě restitucí církevního majetku od restituční
problematiky posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1578/2011, a úzké provázanosti citovaného rozhodnutí s individuálními
skutkovými okolnostmi tehdy posuzovaného případu pak závěry odvolacího soudu
zjevně nekolidují ani s konkluzemi vyslovenými (nadto navýsost v obecné rovině)
v tomto dovolatelem označeném rozhodnutí. Jestliže ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945, případně k
30. 10. 1945, nastal majetkový přesun realizovaný na podkladě uvedených
normativních aktů navíc zjevně již před počátkem rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.); k důsledkům realizace
majetkových přesunů mimo rozhodné období v režimu zákona č. 428/2012 Sb. viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018,
nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o
náhradě nákladů prvostupňového řízení a ve vztahu k výroku III. o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání
objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění
účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastníka řízení není přípustné, a proto
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje
paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li účastník řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se
žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.