28 Cdo 1723/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobkyně Z. s. S. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti
žalované L. N., zastoupené advokátem, o 1.153.817 Kč, vedené u Okresního soudu
v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 5 C 176/2000, o dovolání obou účastníků proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.3.2003, čj. 27 Co 55/2003-164, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27.března 2003,
čj. 27 Cdo 55/2003-164, se v části, kterou byl
potvrzen výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované
zaplatit žalobkyni 661.324 Kč a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou
stupňů zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady v souvislosti s vydáním
stavby skladu obilí na stavebním pozemku č. 192 ve S. Šlo o stavbu, která byla
od počátku ve vlastnictví žalobkyně a žalované byla vydána rozhodnutím
Okresního úřadu v M. – referátu pozemkového úřadu – na vypořádání jejích nároků
podle § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen
„zákon o půdě“). Náhradu požadovala žalobkyně původně ve výši 1,153. 817 Kč,
jako rozdíl mezi cenou stavby 2,766.630 Kč a výší celkových nároků žalobkyně v
částce 1,622.813 Kč. V průběhu řízení vzala žalobu zpět ohledně částky 206.520
Kč, a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno výrokem I. rozsudku Okresního
soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9.9.2002, čj. 5 C 176/2000-136. Dalším výrokem
označeným II. uložil soud žalované zaplatit žalobkyni částku 675.837 Kč, a
výrokem III. zamítl žalobu ohledně částky 271.460 Kč. Výroky IV. až VI.
rozhodl o nákladech řízení. Nárok žalobkyně uznal za oprávněný, nikoli však v
požadované výši. Vzal za podklad svého rozhodnutí posudek soudního znalce Ing.
J. M. o ceně stavby ke dni účinnosti zákona o půdě, která činila 2,298.650 Kč.
Na základě odvolání žalobkyně do výroku III. a odvolání žalovaného do
části výroku II., směřující proti povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
661.324 Kč věc rozhodl Krajský soud v Praze tak, že ve věci samé rozsudek
potvrdil a částečně jej změnil ve výroku o nákladech řízení. Žalované pak
uložil zaplatit žalobkyni poměrnou část nákladů odvolacího řízení. Odvolání
žalobkyně, které směřovalo proti závěru znaleckého posudku o životnosti stavby,
neshledal důvodným proto, že znalec přesvědčivě zdůvodnil, proč stanovil
životnost stavby na 50 let, nikoli na 80 let, jak požadoval žalobce. Vyhláška o
cenách staveb, tj. vyhláška č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky 316/1990 Sb.,
(dále též jen „vyhláška o cenách staveb“), stanoví, že se předpokládá životnost
staveb při běžné údržbě zpravidla 80 roků, u staveb pro zemědělskou výrobu a
chov živočichů pak 50 let. Je tedy věcí odborného posouzení znalce, jak
životnost stanoví, mj. s přihlédnutím ke kvalitě provedení stavby. Odvolání
žalované, směřující proti uložení povinnosti zaplatit částku nad 14.513 Kč,
rovněž neshledal odvolací soud důvodným. Podle § 11 odst. 3 vyhlášky o cenách
staveb považuje za rozhodující datum stanovení ceny den účinnosti zákona o půdě
(nikoli tedy den skutečného vydání stavby či rozhodnutí správního orgánu o
tomto vydání), přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu zn. II ÚS 191/96. Ze
závěrů znalce vychází též při stanovení ceny podle položky uvedené v § 11 odst.
3 vyhlášky o cenách staveb, a to „ostatní haly“, protože je považuje za správný
a přesvědčivý, a též proto, že je v souladu i se stanoviskem Komory soudních
znalců a výkladem Ministerstva financí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání.
Žalovaná ve svém dovolání navrhuje zrušení rozsudků obou soudů, s ohledem na
odůvodnění dovolání je však zřejmé, že napadá jen část, týkající se přisouzení
částky 661.324 Kč, o kterou přesahuje částka přisouzená soudem prvního stupně
částku 14.513 Kč, a výroky o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání
zdůvodňuje ustanovením § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ a namítá nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem při stanovení ceny stavby jako haly, u níž se
vychází z ceny 381 Kč za 1 m2, ač měla být oceněna jako sýpka cenou 167 Kč za 1
m2. Argumentuje tím, že vyhláška pojem „hala“ nezná a nelze aplikovat pozdější
cenový předpis. Vyjádření Ministerstva financí pokud jde o ocenění stavby jsou
rozporná, podle stavebního a kolaudačního rozhodnutí šlo o sklad obilí, pojmově
tedy sýpku. Připomíná, že znalec není oprávněn k výkladu právního předpisu. I
kdyby však dovolatelka připustila, že hodnota nemovitosti byla stanovena
správně, má pochybnosti o tom, zda cena měla být určena ke dni 24.6.1991 bez
ohledu na následující amortizaci. Podle § 28a zákona o půdě se má cena
stanovit podle cenových předpisů platných k tomuto dni, nikoli, že hodnota má
být k tomuto dni určena. V daném případě žalobkyně stavbu držela a užívala až
do roku 2000, dokonce ještě i po rozhodnutí pozemkového úřadu ji pronajímala a
brala z ní užitek. Z hlediska tohoto právního posouzení považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za zásadní.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované posuzuje otázky vytýčené žalovanou
shodně s oběma soudy. Rozporná vyjádření Ministerstva financí ČR vysvětluje
tím, že žalovaná nejprve předala ministerstvu neúplné podklady, které je vedly
k závěru, že jde o zemědělskou stavbu, později, po získání úplné dokumentace,
se ministerstvo vyjádřilo tak, že jde o halu, a to s ohledem na konstrukci a
ostatní technické parametry stavby. Dle podkladů, půdorysných rozměrů a
ostatních znaků šlo o univerzální montovanou halu P. O. typu J. Žalobkyně také
neshledává důvod pro vyšší amortizaci s ohledem na datum vydání stavby, tj. rok
2000, protože až do této doby byla právoplatným uživatelem stavby jako její
zhotovitelka a vlastnice. Navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto jako
bezdůvodné.
Ve svém dovolání napadá žalobkyně výrok odvolacího soudu potvrzující výrok III.
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v částce 271.460 Kč.
Navrhuje, aby v této části, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, byly
zrušeny rozsudky soudů obou stupňů. Za otázku zásadního právního významu,
odůvodňující přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ považuje
zařazení železobetonové univerzální haly J. pro účely ocenění stavby podle
vyhlášky o cenách staveb, když hala byla kolaudována a užívána jako sklad obilí
a sloužila tedy jen ke skladování, nikoli k zemědělské výrobě. Zastává názor,
že životnost stavby charakterizují prvky dlouhodobé životnosti. U zděných a
betonových staveb provozních a zemědělských je uvažována životnost 80 roků, u
staveb pro zemědělskou výrobu a živočišnou výrobu je předpokládána životnost 50
roků. S ohledem na to, že šlo o sklad obilí, který nebyl používán k zemědělské
výrobě, neměla být použita životnost 50 roků.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Obě dovolání splňují náležitosti stanovené v § 241 a 241a OSŘ a byla podána v
zákonem stanovené lhůtě. Dovolací soud se proto zabýval jejich přípustností z
hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, když použití § 237 odst. 1 písm. a) a b)
OSŘ nepřichází v úvahu – rozsudkem odvolacího soudu byl totiž potvrzen první
rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Dovolání je proto přípustné v
případě, že dovolací soud dojde k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. K takovému závěru dovolací soud dospěl ve vztahu
k části dovolání žalované.
Právní závěry odvolacího soudu, týkající se stanovení životnosti stavby soudním
znalcem, nepovažuje dovolací soud za zásadní, protože odpovídají znění § 11
odst. 3 vyhlášky o cenách staveb. Podle tohoto ustanovení má znalec volnost při
stanovení životnosti staveb, protože vyhláška používá slov „… předpokládaná
životnost činí zpravidla při běžné údržbě 80 roků …“, navíc pro stavby
zemědělské výroby (zahrnující dle názoru dovolacího soudu i skladování
zemědělských výrobků), činí podle tohoto ustanovení předpokládaná životnost
staveb 50 roků. Rozhodnutí odvolacího soudu, které odpovídá tomuto výkladu,
nepovažuje proto dovolací soud za zásadně významné po právní stránce a dovolání
žalobkyně jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c)
OSŘ.
Ze stejných důvodů nepovažuje dovolací soud za zásadní právní otázku zařazení
předmětné stavby pod pojem „hala“, který vyhláška o cenách staveb zná a užívá
jej v § 11 odst. 3 pro stavby, které nejsou budovami, jakými jsou
stodoly, kolny a sýpky. Technické posouzení stavby v tom smyslu, že nejde o
budovu, pak není právním posouzením věci, jímž jedině se může dovolací soud
zabývat v případě, kdy dovolání je přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ. Tento závěr by sám o sobě vedl k závěru, že i dovolání žalované je
nepřípustné, tedy k jeho odmítnutí; dovolání však obsahuje i další důvod, který
dovolací soud shledal za zásadně významný po právní stránce. Tím je výklad
ustanovení § 11 odst. 7 v souvislosti s § 28a zákona o půdě z
hlediska data, k němuž se vypočítává cena stavby přecházející na oprávněnou na
úhradu jejích pohledávek. Dovolací soud proto z tohoto hlediska rozsudek
odvolacího soudu věcně posoudil, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je z
tohoto důvodu opodstatněné.
Podle § 11 odst. 7 zákona o půdě, který odvolací soud správně na daný případ
aplikoval, má povinná osoba (v případě, že pozemkový úřad rozhodne o vydání
stavby na úhradu pohledávek oprávněné osoby) právo na náhradu ceny takové
stavby ve výši, o kterou cena přesahuje nároky oprávněné osoby. Je tedy
zřejmé, že náhrada se vztahuje ke skutečnosti, jež nastala v důsledku
rozhodnutí pozemkového úřadu, včetně doby, kdy nastala v změna ve vlastnictví
stavby podle tohoto rozhodnutí. Úvaha, že rozhodujícím datem pro stanovení ceny
je den účinnosti zákona o půdě, když stavba byla i po tomto datu ve vlastnictví
a užívání povinné osoby, nemá ve znění zákona opodstatnění. Dle názoru
dovolacího soudu nelze v tomto případě použít ani analogicky ustanovení § 14
odst. 2 věta druhá zákona o půdě, které stanoví, že náhrada činí rozdíl mezi
cenami stavby, protože nejde o srovnání dvou cen, když nejde o stavbu, která
původně patřila oprávněné osobě, jíž byla odňata. Navíc toto ustanovení
neobsahuje stanovení data pro srovnání cen, jako je tomu v § 14 odst. 3 zákona
o půdě, které pro opačný případ, tj. náhradu poskytovanou povinnou osobou,
přímo stanoví rozhodné datum pro výpočet ceny, tj. 24.6.1991. Ustanovení § 11
odst. 7 zákona o půdě však upravuje jiný právní vztah, u nějž přichází v úvahu
cena stavby v době, kdy ji oprávněná osoba získá z jiných důvodů než z důvodů
uvedených v § 6 odst. 1 a § 9 zákona o půdě.. Zákonodárce také
nevyslovil, že náhrada se určuje podle § 14 zákona o půdě, jak to např.
stanovil v případě § 23 odst. 1 zákona o půdě.
Výklad odvolacího soudu, týkající se ustanovení § 28a zákona o půdě, není proto
zcela správný. Správný je potud, že náhrada za stavby se i v případech podle §
11 odst. 7 zákona o půdě poskytuje podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění
vyhlášky č. 316/1991 Sb., nesprávný je však závěr, že ustanovení § 28a zákona
o půdě kogentním způsobem stanoví dobu, k níž se cena stanoví, dnem 24.6.1991.
Takový závěr by byl zcela nelogický a neodpovídá znění uvedeného ustanovení,
jež zní: „Pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto
ustanovení v cenách platných ke dni 24.6.1991, a to u věcí nemovitých v cenách
podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí
movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou
hodnotou ve výši 10% pořizovací ceny.“ Účelem tohoto všeobecného ustanovení,
jež nebylo obsaženo v původním textu zákona z roku 1991, je určit, podle
kterých cenových předpisů se náhrady poskytují, protože od roku 1991 došlo
nejen k založení nových právních vztahů, jako je tomu v § 11 odst. 7 zákona o
půdě, ale i k různým změnám v oceňování nemovitostí. To dle názoru dovolacího
soudu z uvedeného ustanovení vyplývá zcela jasně, nevyplývá z něj však závěr,
že i výpočet ceny se stanoví k tomuto zpětnému datu.
Z nálezu Ústavního soudu, na nějž odvolací soud odkazuje, tj. nálezu z
26.11.1997, sp.zn. II. ÚS 191/96, stejně jako i z předcházejícího rozsudku
Nejvyššího soudu z 27.5.1997, sp.zn. 3 Cdon 1176/96, nelze učinit závěr, k němu
odvolací soud dospěl, protože obě tato rozhodnutí se zabývala jen otázkou, zda
má být ocenění nemovitosti provedeno podle uvedeného cenového předpisu, nebo má
vycházet z pozdějších cenových předpisů, případně z ceny obecné. V odůvodnění
citovaného rozsudku Nejvyššího soudu se uvádí : „Odkaz na vyhlášku č. 182/1988
Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1991 Sb. obsažený v ustanovení § 22 odst. 8 zákona
o půdě (přičemž toto ustanovení je obdobné ustanovení § 11 odst. 7 téhož
zákona) za slovy \"cena stavby\" má svůj význam, alespoň z hlediska úmyslu
zákonodárce poukázat na způsob, jakým má být tato cena zjišťována. Samotný
zákon má pak ustanovení § 28a, podle něhož se náhrady podle tohoto zákona -
pokud nestanoví jinak - poskytují v cenách platných k 24.6.1991 …. Dovolací
soud proto považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, pokud dospěl k
závěru, že cena předmětných staveb má být stanovena podle předpisů platných ke
dni rozhodování soudu.“ Z odůvodnění výše uvedeného nálezu Ústavního soudu lze
vyčíst stejný závěr: „Pokud bychom připustili ve výše uvedeném vztahu u
vlastníka pozemku hodnotu jeho majetkových podílů v cenách před rokem 1991 a
požadavek vlastníka stavby stanovený podle současné ceny stavby, nemohlo by se
jednat o zákonem požadovanou proporcionalitu 50 %. Současné ceny staveb by
zvýhodňovaly transformovaná zemědělská družstva v neprospěch nároků oprávněných
osob na vydání jejich majetkových podílů. … Nerovnost by vyplývala také ze
samého znění § 22 odst. 8 zákona o půdě, kdy vlastník budovy v případě, že by
hodnota jeho stavby přesahovala hodnotu uplatněného práva na vydání majetkového
podílu, má nárok na náhradu ve výši, o kterou cena stavby převyšuje nároky
vlastníka pozemku. Nelze v takovém případě srovnávat nárok podle cenových
předpisů před rokem 1991 s nárokem stanoveným podle současných cenových přepisů
… .“
Ani z uvedených rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nelze tedy
dovodit závěr, že cena, stanovená podle cenových předpisů platných k 24.6.1991,
má být také vypočtena k tomuto dni.
Z uvedeného důvodu nebyl rozsudek odvolacího soudu shledán správným a jeho část
potvrzující výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyní
661.324 Kč a související výroky o nákladech řízení byly zrušeny a v tomto
rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta
za středníkem, § 243d odst. 1 OSŘ). V dalším řízení je odvolací soud
vázán právním názorem dovolacího soudu; v novém rozhodnutí rozhodne i o
nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu