28 Cdo 1726/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc.,ve věci
žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. A. V., družstvo
vlastníků se sídlem ve V., a 2. Obci V. o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o
vydání nemovitosti vedené u Okresního soudu v Kladně sp.zn. 17 C 145/95 o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.2.2000, č.j.
24 Co 362/99-71, takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3.2. 2000, č.j. 24 Co
362/99-71, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30.11.1998, č.j. 17 C
145/95-42.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.2.2000, čj.
24 Co 362/99-71, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30.11.1998,
č.j. 17 C 145/95-42, kterým byla zamítnuta žaloba ,aby 1, nebo 2, žalovanému
byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 29 se
stavební parc. č. 137 a pozemku parc. č. 124 zapsané na LV č. 1 u
Katastrálního úřadu v K. pro katastrální území a obec V., žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a návrh na připuštění dovolání
zamítl. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyně ve smyslu § 3 odst. 2 zák.
č. 87/1991 Sb.( ve znění po novele provedené zákonem č. 116/1994 Sb.)
jednoznačně neprokázala, že její právní předchůdce řádně uplatnil nárok dle
dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., v důsledku čehož nelze ani
uvažovat o naplnění třetího předpokladu, tj. neuspokojení nároku po 25. 2.1948
z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.
Dále odvolací soud dospěl k závěru, že za předpokladu splnění dalších
zákonných podmínek by mohla být žalobkyně oprávněnou osobou dle § 3 odst. 4
písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. pouze ve vztahu k jedné ideální polovině sporných
nemovitostí.
Oproti tomu soud prvního stupně se omezil pouze na zjištění, že
žalobkyně není oprávněnou osobou dle § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.
Závěr o tom, že nárok dle dekretu č. 5/l945 Sb. nebo zákona č. l28/l946
Sb. nebyl řádně uplatněn, soudy učinily přes skutkové zjištění, obsažené v
dědickém spisu Okresního soudu v Kladně sp.zn. D 1799/93, týkající se sdělení
ze dne 28.11.1949 o tom, že nemovitosti jsou předmětem restitučního
řízení ,které není dosud skončeno, dále přes úřední záznam ze dne 16.9.1948 s
otcem žalobkyně o tom, že mu manželka sdělila, že na národní správě bývalého
Vystěhovaleckého fondu zjistila, že o restituci nemovitostí bylo již zažádáno a
o tom, že tuto skutečnost ještě ověří a výsledek sdělí a konečně přes skutkové
zjištění o tom, že dne 30. května 1949 dědicové požádali o udělení souhlasu k
uplatnění restitučního nároku.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé
dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení a skutkových zjištění,
nemajících v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když co do
přípustnosti vycházela ze svého návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání,
učiněného před vyhlášením potvrzujícího rozsudku. Pokud jde o rozhodnutí ve
věci samé odmítla názor odvolacího soudu, že by mohla být oprávněnou osobou
pouze ve vztahu k jedné ideální polovině nemovitosti a dále, že nebylo
prokázáno uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb., protože bylo z
hlediska skutkového třeba vycházet z přípisu státního notářství a dalších
dokladů, obsažených ve spisu Okresního soudu v Kladně, sp.zn. D l799/93, navíc
majících povahu veřejných listin, z hlediska právního pak vyslovila v
návaznosti na svůj návrh na připuštění dovolání názor, že s pohledu zákona č.
87/1991 Sb. postačuje, aby návrh dle dekretu č. 5/1945 nebo zákona č. 128/1946
Sb. pouze existoval. Konečně dovodila naplnění i poslední podmínky dle § 3
odst. 2 uvedeného zákona, totiž, že nárok nebyl uspokojen z důvodů uvedených v
§ 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., když soukromí vlastníci byli tzv.
třídní nepřátelé a uplatňovat nárok dle dekretu č. 5/1945 nebo zákona č.
128/1946 Sb. po únoru 1948 bylo možné jen při absenci pudu sebezáchovy,
přestože lhůty běžely do 17.6.1949. Současně zdůraznila, že zákonodárce záměrně
v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. volil formulaci, která umožňuje restituci i
v těch případech, kdy nárok uplatněn nebyl. Závěrem požádala o odložení
vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání splňuje obsahové i formální
náležitosti vyžadované zákonem, že bylo podáno včas k tomu legitimovaným
subjektem ( žalobkyní ) zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 ; § 241 odst. 1
a 2 o.s.ř. ) a že je v dané věci dle § 239 odst. 2 o.s.ř přípustné za
podmínky, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
O věci zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval
právní otázku, který měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí o projednávané
věci, ale současně musí mí význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec. Za takovou otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud
otázku, zda ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. stačí pro
naplnění znaku oprávněné osoby pouhá existence jejího nároku dle dekretu č.
5/1945 Sb. nebo dle zákona č. 128/1946 Sb. či nikoliv.
Vzhledem ke shora dovozené přípustnosti dovolání žalobkyně přezkoumal
Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek dle § 243a odst. 1 věta první o.s.ř. a
dospěl k závěru, že dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř., vázané na dovolací
důvod dle § 241 odst. 3 písm. d o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení, je
důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d
o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav
aplikuje nesprávný právní předpis anebo v tom, že použitý právní předpis
nesprávně vyloží ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, str. 13/45/).
Jak již bylo předesláno v dané věci, jde o interpretaci a aplikaci
ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., dle kterého oprávněnou osobou je
též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den
přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta
republiky č. 5/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních ujednání z
doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a
kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.,
o neplatnosti některých majetkových právních jednání z doby nesvobody a o
nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících, pokud k
převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto
zvláštních předpisů, došlo v z důvodu rasové persekuce a tento nárok nebyl po
25.únoru 1948 uspokojen z důvodu uvedených v § 2 odst. 1 písm. c zákona . V
tomto směru má dovolací soud za to, že při interpretaci a aplikaci § 3 odst. 2
zák. č. 87/1991 Sb. je třeba především vycházet z toho, že uvedené ustanovení
neupravuje tzv. restituční tituly obsažené v § 6, ale znaky oprávněných osob, a
rovněž tak z toho, že v případě uvedených norem ( dekret č. 5/1945 Sb. nebo
zákona č. 128/1946 Sb.) lhůty k uplatnění nároků spadaly až do období nesvobody
(srov. § 8 zák. č. 128/1946 Sb. a datum 17.6.1949 ) a konečně z toho, že
nelze přičítat k tíži restituentů, že pro uplynutí takového časového odstupu
jakým je 40ti leté období nesvobody obtížně prokazují rozhodné skutečnosti
vztahující se k vlastnictví, jehož všechny druhy a formy vyjma
socialistického společenského vlastnictví byly systematicky destruovány (
srov. zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu). Z těchto
důvodů má dovolací soud za to, že pro naplnění znaku oprávněné osoby dle § 3
odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. stačí existence nároku dle dekretu č. 5/1945 Sb.
nebo zákona č. 128/1946 Sb., pokud je podložena minimálními skutkovými
okolnostmi o tom, že byl uplatněn.
Protože odvolací soud dospěl k jiným závěrům, Nejvyšší soud ČR zrušil
dle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu spolu s
rozsudkem soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť důvody
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně.
Konečně dle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR z úřední
povinnosti posoudil, zda napadené rozhodnutí trpí vadami uvedenými v § 237
o.s.ř. s tím, že v kladném případě je závěr o přípustnosti dovolání současně
závěrem o jeho důvodnosti.
Dle ustanovení § 237 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníkům řízení byla postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem.
Protože možnost jednat před soudem nelze redukovat na formální účast
stran při jednání před soudem I. příp. II. stupně, a protože občanský soudní
řád vychází vedle apelačního principu ze zásady dvouinstančnosti řízení, půjde
o odnětí možnosti jednat před soudem také tam, kde se řízení v prvém stupni
koncentrovalo jen na otázku, zda je vůbec žalobkyně ve smyslu ustanovení § 3
odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou, zatímco v řízení před odvolacím
soudem bylo konstatováno eventuelní oprávnění žalobkyně pouze k jedné polovině
sporných nemovitostí. Jinými slovy o odnětí jednat před soudem jde i tam, kde
účastník řízení byl právním názorem soudu druhého stupně postaven před hotovou
věc, k němuž mu nebyla dána možnost vyjádřit se. Takovou „věcí\" byl v daném
případě závěr odvolacího soudu o eventuelní oprávněnosti žalobkyně pouze k
jedné polovině nemovitostí.
Pro soud prvního i odvolacího soudu je v tomto dalším řízení závazný
právní názor dovolacího soud ( § 243d odst.1 věta druhá o.s.ř. ).
Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí byl vyčerpán v rozhodnutí ve
věci samé.
V dalším rozhodnutí soudu prvního stupně bude rozhodnuto i o
dosavadních nákladech řízení odvolacího i dovolacího ( § 243d odst. 1, věta
třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř.
V Brně dne 24. srpna 2000
JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová