28 Cdo 1726/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o
dovolání: 1. J. O., 2. A. L. a 3. D. J., zastoupených advokátem,
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 2. 2003, sp. zn. 23 Co
43/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod
sp. zn. 5 C 791/98 (žalobců J. O., A. L. a B. J., které byly v řízení
zastoupeny advokátem, proti žalovaným: A) Č. p. k. H. K., státnímu podniku, v
likvidaci, a B) JUDr. V. K., o vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 27. 3. 1992, se původní žalobce B. B. domáhal proti
žalovanému Č. p. k., státnímu podniku, H. K., aby tomuto podniku bylo uloženo
uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemků parc. č. 614 v katastrálním území
K. L. V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky přešly z původního vlastníka Č. B.
výměrem odboru výstavby bývalého Okresního národního výboru v L. z 31. 10.
1955, zn. Výst. – 908/1955, na stát – Č. p. k., národní podnik, S. Šlo tu o
vyvlastnění bez náhrady ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. j)
zákona č. 87/1991 Sb. Přitom šlo o vyvlastnění účelové, protože na pozemcích
byl pouze 5 roků těžen kámen, ale pak byl lom uzavřen bez nějakých investic.
Žalobce B. B., který byl synem původního vlastníka Č. B., zemřelého 18. 12.
1960, vyzval žalovaný státní podnik o vydání v žalobě uvedených pozemků, ale
bezvýsledně.
Žalovaný státní podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že tu došlo k vyvlastnění
pozemků za náhradu, takže tu nelze použít ustanovení § 6 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. jako důvod k vydání nemovitostí právním nástupcům původního
vlastníka.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě jednal po smrti žalobce B. B. (zemřelého 10.
11. 1993) s jeho dědici J. O., A. L. a B. J. a rozsudkem z 25. 10. 1995, čj. 5
C 246/95-51, zamítl žalobu žalobkyň o vydání pozemků parc. č. 614, parc. č.
615, parc. č. 617, parc. č. 612/2, parc. č. 618, parc. č. 619 a parc. č. 657 v
katastrálním území K. L. Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada
nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 17. 12. 1996, sp. zn. 23 Co 50/96, a
to tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (ale ve znění, že se
zamítá žaloba žalobkyň o vydání pozemků parc. č. 612/2, parc. č. 614, parc. č.
615, parc. č. 617, parc. č. 618, parc. č. 619 a parc. č. 657 v katastrálním
území K. L.). Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů
řízení. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu podniku na náhradu
nákladů odvolacího řízení každá po 268,- Kč. Výrokem rozsudku odvolacího soudu
bylo vysloveno, že se nevyhovuje návrhu žalobkyň na vyslovení přípustnosti
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 1. 9. 1998, II. ÚS 96/97, byl zrušen rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 12. 1996, sp. zn. 23 Co 50/96, i
rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 25. 10. 1995 čj. 5 C 246/92-51.
Ústavní soud ČR vytýkal nesprávnost závěru rozsudku odvolacího soudu, že
žalobkyně nemohly se svou žalobou uspět už proto, že se domáhaly uzavření
dohody o vydání jiných pozemků, než které byly jejich právním předchůdcům
vyvlastněny, nebo pozemků v současném katastru nemovitostí již neexistujících.
Ústavní soud byl toho názoru, že když žalobkyně ve své žalobě označily
nárokované nemovitosti parcelním číslem a katastrálním územím, nebránilo nic
odvolacímu soudu, aby porovnal výpis z pozemkové knihy s identifikací parcel se
snímky pozemkové mapy či geometrického plánu a zjistit si tak současný stav
sporných pozemků.
V dalším průběhu řízení došlo k tomu, že na majetek žalovaného státního podniku
Č. p. k. H. K. byl prohlášen konkurs. Žalobkyně pak rozšířily žalobu na dalšího
žalovaného JUDr. V. K., který drží pozemky, jejichž vydání se žalobkyně
domáhají, a ve vztahu k tomuto žalovanému měly žalobkyně za to, že prodej
pozemků, uvedených v jejich žalobě, ze strany žalovaného státního podniku na
žalovaného Dr. K. nebyl platný.
O takto upravené žalobě žalobkyň rozhodl Okresní soud v Havlíčkově Brodě
rozsudkem z 3. 12. 2001, čj. 5 C 791/98-260. Tímto rozsudkem bylo žalovanému
státnímu podniku uloženo vydat žalobkyním (každé z jedné ideální třetiny)
pozemky parc. č. 612/2 (o výměře 2007 m2), parc. č. 617 (o výměře 2816 m2),
parc. č. 618 (o výměře 1410 m2) a parc. č. 619 (o výměře 3490
m2) v K. L. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyň na vydání pozemků parc. č.
58, parc. č. 59, parc. č. 657/2, parc. č. 612/2, parc. č. 617, parc. č. 618 a
parc. č. 619 v katastrálním území K. L., podaný proti žalovanému Dr. K.
Žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) Č. p. k. bylo uloženo nahradit
žalobkyním na náhradu nákladů řízení každé ze žalobkyň 5.252,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně a žalovaný Dr. K.
nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému státnímu
podniku (v likvidaci) bylo uloženo zaplatit na účet Okresního
soudu v Havlíčkově Brodě 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný
JUDr. V. K. není v tomto sporu pasívně legitimován, protože v den nabytí
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nedržel pozemky uváděné v žalobě žalobkyň, ale
držel je v té době žalovaný státní podnik. Soud prvního stupně proto žalobu
proti Dr. K. zamítl. Tento žalovaný se vzdal náhrady nákladů řízení.
Ohledně vydání pozemků parc. č. 58 a parc. č. 59 (které vznikly oddělením z
pozemku parc. č. 612/2) v katastrálním území K. L. zamítl soud prvního stupně
žalobní návrh žalobkyň s tím, že tyto pozemky jsou zastavěny administrativní
budovou a trafostanicí, a proto je nelze vydat ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně vydání dalších žalobkyněmi požadovaných pozemků však soud prvního
stupně přisvědčil tvrzení žalobkyň, že tu v rozhodném období (25. 2. 1948
až 1. 1. 1990) přešly tyto pozemky na stát vyvlastněním
bez vyplacení náhrady ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona č.
87/1991 Sb., a to proto, že původním vlastníkům byla stanovena náhrada ve výši,
která neodpovídala předpisům platným v době vyvlastnění (podle vyhlášky č.
228/1951 Úředního listu I.); přitom soud prvního stupně uváděl, že „ponechává
stranou, zda stanovená částka (7.237,60 Kč) byla původnímu vlastníku vyplacena
zcela či jen zčásti po provedení rozvrhového řízení či zda k vyplacení náhrady
vůbec došlo. Žalobě žalobkyň bylo proto soudem prvního stupně vyhověno.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení
§142 odst. 3 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně z 3. 12. 2001 (čj. 5 C 791/98-260 Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě) ve znění opravného usnesení z 13. 2. 2001 (čj. 5 C 791/98-261
téhož okresního soudu) rozhodl Krajský soud v Hradci Králové z 18. 2. 2003, sp.
zn. 23 Co 43/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen ve všech odvoláním napadených výrocích (označených II., III.,
IV., V. a VI.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že v daném případě soud
prvního stupně provedl důkazy, jichž tu bylo zapotřebí, provedené důkazy
náležitě zhodnotil a vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry. K těmto
závěrům soudu prvního stupně odvolací soud dodával, že „ne každá stavba,
zřízená až po převzetí pozemku státem tvoří překážku vydání pozemku“; musí jít
o překážku, kterou představuje stavba relativně trvalého charakteru. Ohledně
staveb na pozemcích parc. č. 58 a parc. č. 59 v K. L. neshledal odvolací soud
doloženým tvrzení žalobkyň, že tyto stavby byly postaveny již před jejich
odnětím původnímu vlastníkovi Č. B. státem a že stavby na pozemcích parc. č. 58
a parc. č. 59 tvoří funkční celek s jinými již vydanými pozemky, když žalobkyně
nárok na vydání staveb na pozemcích.neuplatnily. „Odvolací soud nemohl
přisvědčit žalobkyním ani v dalších výhradách, že totiž mělo být vyhověno
eventuálnímu žalobnímu požadavku i proti druhému žalovanému a že vydání
nemovitostí mělo být lhůtováno“; podle názoru odvolacího soudu nešlo tu o
případ eventuálního přiznání dvou různých nároků a nešlo ani o případ, že by
přisouzený nárok spočíval v plnění.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a
o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1a § 142 odst.
1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení
zastupoval, dne 26. 3. 2003 a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na poště
dne 26. 5. 2003 k doručení Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V tomto dovolání bylo navrhováni, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost tohoto dovolání byla dovozována ze strany
dovolatelů z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu,
protože v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena, podle názoru dovolatelů,
otázka zásadního právního významu po právní stránce. Jako dovolací důvod bylo v
dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
V dovolání bylo zdůrazněno, že žalobkyním nebyly pozemky parc. č. 58 a parc. č.
59 v K. L. vydány, když tyto pozemky byly zastavěny stavbami, které byly
postaveny před odnětím pozemků státem. Tyto stavby byly ve vlastnictví
původního vlastníka Č. B. a podle názoru dovolatelů „již byly v době vydání
rozhodnutí ve vlastnictví Č. B., respektive v době rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové i ve vlastnictví jeho vnuka“. Soudy obou stupňů však označily
předmětné stavby nesprávně za stavby ve vlastnictví Č. p. k. H. K., státního
podniku, popřípadě ve vlastnictví žalovaného Dr. K.
V dovolání bylo dále poukazováno na to, že rozsudek odvolacího soudu
z 18. 2. 2003 byl vyhlášen ve vztahu k žalobkyni B. J., která
však zemřela již 15. 10. 2002, takže v den vyhlášení tohoto rozsudku již neměla
způsobilost být účastníkem řízení; jejím jediným dědicem je její syn D. J. Tato
okolonost je uplatňována J. O., A. L. a D. J. také žalobou pro zmatečnost,
podanou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dne 30. 6. 2003.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon
(jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) i pro
řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání tu bylo nutno posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena rozdílně, anebo řeší-li právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 5 C 791/98 Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků
dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž
směřovalo dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, jež by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba
se ještě zabývat tím, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu
s hmotným právem anebo právní otázku, jež dosud nebyla vyřešena dovolacím
soudem.
Odvolací soud posoudil v daném případě právní otázku, která zůstala mezi
žalujícími a žalovanými spornou podle hmotněprávního ustanovení § 8 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., jenž stanoví, že pozemek, na němž je umístěna stavba,
která byla zařízena až po převzetí pozemku státem, se podle zákona č. 87/1991
Sb. nevydává.
Při aplikaci tohoto ustanovení v daném případě nedošlo převážně k jeho výkladu
z hlediska znění, obsahu a účelu tohoto ustanovení, nýbrž šlo především o
skutkový závěr, zda stavba byla tu zřízena až po převzetí pozemků (parc. č. 58
a parc. č. 59 v K. L.) státem. Přitom odvolací soud dospěl k výslednému
skutkovému závěru, že i ze strany žalobkyň bylo posléze v řízení upuštěno od
prokazování uvedeného tvrzení, takže toto tvrzení bylo soudem posuzováno jako
neprokázané.
Dílčí výklad ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. z hlediska
hmotněprávního vyžadovalo posouzení okolnosti, zdůrazňované žalujícími, že
stavby na pozemcích parc. č. 58 a parc. č. 59 v K. L. byly zřízeny bez
stavebního povolení.
Co do posouzení námitky vadného nebo nesprávného skutkového zjištění v
občanském soudním řízení, lze poukázat na právní závěry obsažené v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, podle nichž taková vadná nebo nesprávná skutková zjištění
nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, jenž by byl stanoven v občanském soudním
řádu. Dovolacím důvodem nemohou být také vady a omyly při hodnocení důkazů (§
132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění,
jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno
něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou
podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí
jít o zjištění právně významné.
Co do posuzování existence nebo neexistence stavebního povolení pro stavbu,
která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, lze poukázat na rozhodnutí
uveřejněné pod č. 34/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, podle jehož závěru není pro vydání věci podle zákona č.
87/1991 Sb. rozhodné, že existuje stavební povolení, které počítá s
rekonstrukcí stavby, jež má být vydána (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.),
nýbrž je rozhodné, zda tyto úpravy byly provedeny.
S uvážením těchto citovaných právních závěrů, z nichž také dovolací soud
vycházel, nebylo možné přisvědčit tomu, že by v daném případě byla v rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešena právní
otázka, která by dosud nebyla řešena v rozhodnutí dovolacího soudu anebo která
by byla řešena v rozporu s hmotným právem. A protože, jak již shora uvedeno,
nešlo tu ani o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tedy možné shledat v daném
případě, že by tu rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutím, které by mělo povahu rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu podle hledisek jmenovitě vytyčených v § 237
odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soud než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3, § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného (a to ani podle
žádného jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost
dovolání).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení
vynaložených žalovaným státním podnikem (v likvidaci) Č. p. k. H. K. na
vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, podle něhož lze nepřiznat náhradu nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci
i k obsahu zmíněného vyjádření jednoho ze žalovaných k dovolání dovolatelů,
obsahujícímu stručné připomenutí především již dříve přednesených procesních
stanovisek tohoto žalovaného, učiněných v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r..
předseda senátu