28 Cdo 1729/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobce Bytového družstva Jarov, IČ: 26169291, se sídlem v
Praze 3, Na Jarově 5/2672, zastoupeného JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
42, za vedlejší účasti na straně žalované – hlavního města Prahy, IČ: 00064581,
se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o uzavření smlouvy o bezúplatném
převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C
149/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.
října 2013, č. j. 35 Co 369/2013-314, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 35 Co
369/2013-314, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že
předmětné pozemky jsou zastavěny stavbami bytových domů (budova č. p. 1959,
1960, 1961, 2031 a 2032) ve vlastnictví žalujícího bytového družstva, že právě
žalobci svědčilo k pozemkům právo trvalého užívání (§ 70 zákona č. 109/1964
Sb., hospodářský zákoník) transformované k 1. 1. 2001 na výpůjčku (§ 59 zákona
č. 219/2000 Sb.) a že jde proto o pozemky ve vlastnictví České republiky, jež
nepřešly do vlastnictví obce – hlavního města Prahy podle zákona č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Jelikož předmětné pozemky ve vlastnictví státu – uzavírá soud prvního stupně –
tvoří s bytovými domy žalobce jeden funkční celek, vzniklo žalobci právo na
bezúplatný převod těchto pozemků do vlastnictví podle § 60a odst. 1 zákona č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích
(aplikovaného ve znění účinném do 31. 12. 2013); toto právo žalovaná dosud
dobrovolně neuspokojila.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j.
35 Co 369/2013-314, výše označený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
se žaloba s návrhem na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o
bezúplatném převodu vlastnického práva k předmětným (shora uvedeným) pozemkům
zamítá (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
nižších stupňů (výrok II). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně –
dospěl k závěru, že právo žalobce na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu
vlastnického práva podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., se jako majetkové právo
promlčelo podle ustanovení § 100 a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v situaci, kdy
poprvé mohlo být u soudu uplatněno dne 1. 7. 2001 (den účinnosti novely zákona
č. 219/2000 Sb., jímž bylo do tohoto zákona včleněno ustanovení § 60a), zatímco
žalobce právo uplatnil u soudu až dne 29. 10. 2007, tedy po uplynutím zákonem
stanovené tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.). Jelikož se žalovaná v
řízení promlčení dovolala, nelze žalobci promlčené právo přiznat (§ 100 odst. 1
obč. zák.). Přitom odvolací soud dochází k závěru, že „v daném případě
okolnosti uváděné žalobcem zjevně nemohou být takové intenzity, aby bylo možné
dovodit, že je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy a
žalovanému ani nelze vytýkat, že by otálel s jejím uplatněním“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za
přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), namítaje,
že rozhodnutí odvolacího soudu se v dovoláním označené otázce (jejíž právní
posouzení má odvolatel za nesprávné) odchyluje od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Ačkoliv dovolatel nezpochybňuje, že jím uplatněné právo
podléhá promlčení a že je uplatnil až po uplynutí promlčecí doby, pokládá na
nesprávné, uzavírá-li odvolací soud, že žalovanou uplatněná námitka promlčení v
daném případě není výkonem práva, jenž by odporoval dobrým mravům. Přitom
odvolacímu soudu vytýká, že náležitě nezohlednil všechny okolnosti případu a
nepřihlédl ke všem judikaturou nastíněným interpretačním kritériím. V této
souvislosti poukazuje i na charakter uplatňovaného práva, na okolnosti
předcházející jeho uplatnění u soudu a konečně i na samotný průběh řízení, v
němž žalovaná uplatnila námitku promlčení, nikoliv však na počátku tohoto
řízení. V dovolání znovu osvětluje důvody, pro které nepodal žalobu před
uplynutím promlčecí doby. Z nich zmiňuje zejména spornost vlastnictví k
pozemkům a chybný (neúplný) zápis v katastru nemovitostí (v němž jako příslušná
organizační složka byl označen „Úřad pro Prahu 3“). Poukazuje i na jednání
žalované před i po zahájení řízení, kdy i ona zprvu zpochybňovala své
vlastnictví (o něž se naproti tomu ucházel vedlejší účastník), sama nečinila
kroky k nápravě nesrovnalostí zápisu v katastru nemovitostí a vznáší-li až
později námitku promlčení, činí tak – dle názoru dovolatele – ve zřejmé snaze
jej poškodit. Naproti tomu žalobce vyzdvihuje korektní jednání jiných
organizačních složek státu, s nimiž se vždy dohodl na převodu pozemků i po
uplynutí promlčecí doby, po té, kdy byly odstraněny pochybnosti o vlastnictví
pozemků. I proto pokládá postup žalované v dané věci za neseriózní. Navrhl, aby
dovolací soud změnou napadeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný, eventuelně aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vedlejší účastník pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný,
korespondující ustálené judikatuře, a proto navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(srov. článek II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud
shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení
dovolatem označené právní otázky týkající se uplatnění námitky promlčení a
posouzení, zda tato námitka odporuje dobrým mravům či nikoliv, při jejímž
řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (viz dále). Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z
obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán
důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem v otázce označené dovoláním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákonem stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývající z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v
nalézacím řízení se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v řadě svých předchozích
rozhodnutí. V nich dochází k závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje,
namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut
promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a
tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona
promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch
výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, rozsudek téhož soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek ze dne 22. srpna 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu
dostupný na www.nsoud.cz). Odvolací soud, ačkoliv k řešené otázce neopomněl odkázat též na shora
citovanou judikaturu dovolacího soudu, danou věc neposuzoval z pohledu všech
relevantních kritérií, dostatečně nepřihlédl k charakteru uplatňovaného práva,
k důvodům, pro které žalobce své právo (dle závěru odvolacího soudu) neuplatnil
včas, ovšem ani k důsledkům nastalým v poměrech obou účastníků v případě zániku
žalobcem uplatněného nároku. Závěr, který pak o věci učinil, totiž že žalovaným
uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není, je zjištěným
skutkovým okolnostem nepřiměřený. Právem, o nějž v daném případě jde, je právo bytového družstva
(žalobce) na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu (žalované) do
žalobcova vlastnictví podle § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. Toto právo
žalobce u soudu uplatnil sice až v roce 2007, ovšem – jak ze skutkových
okolností dané věci vyplývá – nikoliv ze subjektivních důvodů (nejde o důsledek
liknavého přístupu), nýbrž z důvodu přičitatelných i žalované. Z nich lze v
prvé řadě uvést spornost vlastnictví k předmětným pozemkům a chybný (neúplný)
zápis v katastru nemovitostí, vše v situaci, kdy se o vlastnictví ucházela též
další osoba – hlavní město Praha (vedlejší účastník). Nároky, jež v této
souvislosti odvolací soud klade na žalobce, jsou zjevně nepřiměřené, zatímco
nečinnost žalované (či obce, nárokuje-li si vlastnictví) stran zjednání nápravy
knihovního pořádku je zde tolerována. Při posuzování námitky promlčení a jejího souladu s dobrými mravy nelze
též ztratit ze zřetele, že žalovaný stát se jí brání uspokojení ex lege
vzniklého nároku na bezúplatný převod pozemků, na nichž se nacházejí bytové
domy ve vlastnictví bytového družstva a jež tvoří s těmito domy jeden funkční
celek (§ 60a zákona č. 219/2000 Sb.), totiž pozemků, jež nemají samostatnou
užitnou hodnotu a naplňují toliko obslužný účel bytových domů (v nich se
nacházejících bytů či nebytových prostor) a jejichž problematika měla být
dořešena právě zmíněným zákonem. Tedy ani případný zánik nároku na převod
těchto pozemků (přijmeme-li závěr o promlčení práva) by státu žádný reálný
majetkový prospěch nepřinesl, zatímco žalobce by tím byl poškozen a
problematika rozdílného vlastnictví k pozemku a stavbě by zůstala nedořešena. K řešené otázce sluší se též poukázat na aktuální rozhodovací praxi
Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. II.
ÚS
4754/12 (dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud k uplatitelnosti námitky promlčení
ve vztahu k posuzovanému právu uzavírá, že …. „i kdyby snad bylo možno dospět k
závěru, že se promlčení na majetkový nárok plynoucí z ustanovení § 60a zákona
č. 219/2000 Sb. vztahuje, představovalo by i tak uplatnění námitky promlčení ze
strany státu rozpor s dobrými mravy, poněvadž stát na jedné straně svým
postupem vyvolává v oprávněných subjektech silné očekávání a na druhé straně
toto očekávání svým postupem v konkrétním případě neguje“. Ani Ústavní soud
pak neshledává, že by odepření námitky promlčení ve vztahu k těmto uplatňovaným
nárokům vážněji kolidovalo s principem právní jistoty, k jehož realizaci
institut promlčení jinak slouží. Z uvedeného ovšem vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem –
jde-li o dovoláním označenou otázku – nadále neobstojí. Veden nesprávným
právním posouzení otázky uplatnitelnosti námitky promlčení v dané věci se
odvolací soud již nezabýval tím, jsou-li jinak naplněny ostatní předpoklady pro
uspokojení uplatněného nároku a v tomto směru závěry přijaté soudem prvního
stupně v potřebném rozsahu již neprověřil. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro
odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).