28 Cdo 1742/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatelů: 1. I. M., a 2. Z. M., zastoupených advokátkou, proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni z 23.2.2004, sp.zn. 56 Co 583/2003, vydanému v právní
věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 9 C 152/98 (žalobkyně U.
L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným I. M. a Z. M. zastoupeným
advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 26.5.1995, aby žalovaným bylo
uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 73 s pozemky parc. č. 63
a parc. č. 330/2 v katastrálním území Č. u K. H. V žalobě bylo uvedeno, že tyto
nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 2 z 27.5.1974, sp.zn. 1 T 57/74, jímž byl uložen i trest propadnutí
majetku žalobkyni U. L. a jejího manžela MUDr. M. L.; tito odsouzení byli pak
rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. usnesením Obvodního soudu pro Prahu
2 z 31.5.1991, sp.zn. 1 Rt 445/91. Manžel žalobkyně MUDr. M. L. zemřel
3.8.1991; žalobkyně, jako jediná oprávněná osoba, vyzvala dne 24.4.1995 k
vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti
získali koupí a na základě dohody o osobním užívání pozemků v souladu s
právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem z 20.5.1996, čj. 9 C 117/95-44, zamítl
žalobu žalobkyně. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů
řízení 690 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský
soud v Plzni rozsudkem z 29.8.1996, sp.zn. 12 Co 464/96, a to tak, že rozsudek
soudu prvního stupně byl potvrzen a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným
na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.675 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 29.8.1996, sp.zn.
12 Co 464/96, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 10.6.1997, 2 Cdon
478/97.
K ústavní stížnosti žalobkyně U. L. Ústavní soud ČR nálezem z 2.9.1998, I. ÚS
92/97, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni z 29.8.1996, sp.zn. 12 Co
464/96, i rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 20.5.1996, čj. 9 C 117/95-44.
V odůvodnění tohoto nálezu bylo soudům obou stupňů vytknuto, že v řízení před
nimi došlo k nesprávné aplikaci právní normy ohledně počítání lhůty stanovené v
§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu č.
164/1994 Sb., která začala běžet dnem 1.11.1994, který však byl svátečním dnem,
takže posledním dnem této lhůty byl nejblíže následující pracovní den, tj.
2.5.1995.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Klatovech rozsudek z 22.9.2003,
čj. 9 C 152/98-382. Tímto rozsudkem bylo žalovaným uloženo vydat do 3 dnů od
právní moci rozsudku žalobkyni dům čp. 73, postavený na pozemku parc. č. 63
(zastavěné ploše) v katastrálním území Č. u K. H., zapsaný na listu vlastnictví
č. 38 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v K. Byl však zamítnut
žalobní návrh na vydání pozemku parc. č. 63 (zastavěné plochy) a parc. č. 330/2
(louky) v Č. u K. H., zapsaných na listu vlastnictví č. 38 pro katastrální
území Č. u K. H. u Katastrálního území v K. Byl také zamítnut žalobní návrh
žalobkyně na určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 330/2 (louky) v
katastrálním území Č. u K. H. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků
řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně také rozhodl,
že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení v této právní věci.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že se soud zabýval
především tím, zda se na projednávanou právní věc vztahují ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. jako na nemovitost, která v době, kdy přešla do vlastnictví státu,
byla využívána k zemědělské výrobě včetně souvisejících obytných a
hospodářských budov. Soud tu přihlížel k rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze
dne 2.10.2000, čj. 931/2000-5010 (které nabylo právní moci dne 14.3.2001), jímž
bylo rozhodnuto tak, že stavební parcela č. 63 (o výměře 295 m2) s domem čp. 73
(dříve čp. 42) v katastrálním území Č. u K. H. není nemovitostí, na kterou se
vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., zatím co pozemek parc. č. 330/2 (o
výměře 417 m2) v tomtéž katastrálním území je nemovitostí, na kterou se
vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm.
a/ zákona č. 229/1991 Sb. Soud prvního stupně tedy posuzoval právní vztah
týkající se vydání pozemku parc. č. 63 s domem čp. 73 v katastrálním území Č. u
K. H. podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (zejména podle ustanovení § 19 a §
20 zákona č. 87/1991 Sb.). Původními vlastníky byli manželé L., jejichž majetek
(včetně domu čp. 73 a pozemku parc. č. 63 v katastrálním území Č. u K. H.)
přešel na stát na základě rozhodnutí soudu, vydaného v trestním řízení. Manžel
žalobkyně MUDr. M. L. zemřel 3.8.1991; jeho právními nástupci se stali U. L.,
jeho manželka, a jeho děti, kteří však o vydání nemovitostí nepožádali. Za
jedinou oprávněnou osobu v daném případě proto soud prvního stupně považoval
žalobkyni, která také zachovala lhůtu k učinění výzvy k vydání nemovitostí
podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak to již bylo posouzeno
také v nálezu Ústavního soudu ČR z 2.9.1998, I. ÚS 92/97, který se týkal této
právní věci.
Žalované pokládal soud prvního stupně ohledně domu čp. 73 v katastrálním území
Č. u K. H. za povinné osoby podle ustanovení § 20 odst. 2 a § 4 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. Žalovaní získali nemovitosti, uváděné žalobkyní, smlouvou,
uzavřenou s bývalým Místním národním výborem v K. H. Tato kupní smlouva byla
registrována bývalým Státním notářstvím v K. dne 10.2.1977. Soud prvního stupně
byl na základě výsledků provedeného dokazování toho názoru, že při tomto
převodu nemovitostí nebyli žalovaní nijak protiprávně zvýhodněni. Pokud však
šlo o souladu s tehdy platnými cenovými předpisy (zejména s vyhláškou č.
43/1969 Sb.) vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, podle něhož
činila cena žalovanými získaného domu 21.565 Kč, takže pokud žalovaní za něj
zaplatili kupní cenu pouze 8.784,30 Kč, činilo by to jen 40% ceny podle tehdy
platných cenových předpisů. Nabytí domu žalovanými tu tedy bylo v rozporu s
právními předpisy a došlo tu k podhodnocení ceny prodávaného domu z národního
majetku fyzickým osobám. Proto ohledně domu čp. 73 v katastrálním území Č. u K.
H. uložil soud prvního stupně žalovaným vydat tuto nemovitost žalobkyni, která
je tu podle ustanovení § 5 odst. 1, věta první, zákona č. 87/1991 Sb.
oprávněnou osobou k převzetí celého uvedeného domu.
Pokud však šlo o pozemek parc. č. 63 v katastrálním území Č. u K. H., dospěl
soud prvního stupně k závěru, že tu nedošlo k jeho získání v rozporu s tehdy
platnými předpisy, neboť u tohoto pozemku nedošlo k jeho podhodnocení při
získání tohoto pozemku do osobního užívání. Proto ohledně tohoto pozemku byl
žalobní návrh žalobkyně zamítnut.
Pokud šlo o pozemek parc. č. 330/2 (louku) v katastrálním území Č. u K. H., byl
soud prvního stupně toho názoru, že přešel-li tento pozemek na stát za
okolností uvedených v § 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb. a je-li nyní
ve vlastnictví jiných osob, přichází tu v úvahu pouze uplatnění nároku podle
ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy podání návrhu soudu, aby
rozhodl, že na navrhovatele přechází vlastnické právo k nemovitosti ve
vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu). Návrh podle ustanovení § 8
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. však žalobkyní přes udělené právní poučení
uplatněn nebyl. Proto byl soudem prvního stupně zamítnut žalobní návrh
žalobkyně i na vydání pozemku parc. č. 330/2 v katastrálním území Č. u K. H.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 2
a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně i žalovaných proti uváděnému rozsudku soudu prvního stupně
z 22.9.2003 rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 23.3.2004, sp.zn. 56 Co
586/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že odvolání
žalobkyně i žalovaných nejsou důvodná.
Odvolací soud měl shodně s názorem soudu prvního stupně za to, že nárok
žalobkyně, týkající se domu čp. 73 a pozemku parc. č. 63 v katastrálním území
Č. u K. H., je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, zatím co na pozemek parc. č. 330/2 (louku) v
tomtéž katastrálním území se vztahují ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně
je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. a že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb., protože v žalobě žalobkyně uvedené nemovitosti nabyli od
státu za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb. a z výsledků
znaleckého posudku vyplývalo, že cena získaných nemovitostí tu činila 21.565
Kč, zatím co žalovaní zaplatili jen 8.784,30 Kč. Podle tehdy platných právních
předpisů bylo možné prodat přebytečný národní majetek za kupní cenu
odpovídající cenovým předpisům; nebylo tedy možné prodávat je za ceny nižší,
než které byly stanoveny právním předpisem.
Pokud jde o pozemky získané žalovanými, nebyly tyto pozemky, podle názoru
odvolacího soudu, získány v rozporu s tehdy platnými předpisy, takže není důvod
k tomu, aby bylo žalobě žalobkyně ohledně těchto pozemků vyhověno.
Pokud se žalobkyně svými návrhy domáhala jednak vydání pozemku parc. č. 330/2
(louky) a zároveň podala návrh na určení, že je tento pozemek jejím
vlastnictvím, byl odvolací soud toho názoru, že „při uplatnění těchto nároků má
přednost předpis restituční“ a žalobkyně tedy měla možnost uplatnit nárok
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., což
neučinila. Odvolací soud proto návrh, aby bylo vyhověno určovací žalobě v tomto
případě, neshledal důvodným.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení bylo
odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2
občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované v řízení
zastupovala, dne 30.4.2004 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na
poště 30.6.2004 k doručení Okresnímu soudu v Klatovech, tedy ve lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního
řádu, protože jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé měli za to, že odvolací soud v této právní věci nesprávně uplatnil
ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., což představuje nesprávnou právní
argumentaci, když toto ustanovení výslovně odkazuje na ustanovení § 3 odst. 2
téhož zákona a pouze v souvislosti s ním může být také aplikováno. V daném
případě rozhodně nešlo o majetek převedený v době nesvobody z důvodů rasové
perzekuce. Soudy tu pochybily i tím, že se vůbec nezabývaly, zda v daném
případě dědicové zemřelého manžela žalobkyně MUDr. M. L. (M. L., R. L. a V.
/V./ P.) byli oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb., zejména z toho hlediska, zda byli státními občany České republiky
a bez objasnění této otázky vztáhly na projednávaný případ ustanovení § 5 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelé dále zdůrazňovali, že si odvolací soud (právě tak jako soud prvního
stupně) neobjasnil potřebným způsobem svůj závěr, že žalovaní jsou povinnými
osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soudy obou stupňů tu
vycházely jednoznačně z částky kupní ceny 8.784,30 Kč a z ceny uvedené v
revizním znaleckém posudku částkou 21.565 Kč; přitom nebylo přihlíženo k tomu,
že dům čp. 73 v Č. u K. H. byl již při převodu na žalované oceněn částkou
7.389,30 Kč a v revizním znaleckém posudku částkou 15.023 Kč. Nebyly také brány
v úvahu námitky žalovaných vznesené jak proti posudku znalce Ing. O. Z. z
22.11.1999 i proti reviznímu posudku znaleckého ústavu S.-C. P., s.r.o., z
10.10.2001. Nelze proto výsledky těchto znaleckých posudků pokládat za
jednoznačné. Nebylo také přihlíženo k okolnostem daného případu, v němž šlo o
to, že žalovaní s vědomím původních vlastníků nemovitosti začali užívat a
posléze je zachránili před jejich zkázou, neboť tyto nemovitosti byly v
havarijním stavu, když se jich žalovaní v dobré víře ujali.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto
zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.),
platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona
č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17 uvedených
přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na daný případ se nevztahují.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo možné posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 9 C 152/98
Okresního soudu v Klatovech), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí,
proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla
rozhodnutími odvolacích soudů nebo rozhodnutími dovolacího soudu řešena
rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda rozhodnutím
odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem,
popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu.
Při posuzování toho, zda tu rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá
právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by
dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, vycházel dovolací soud z
právních závěrů, obsažených v rozhodnutích a stanoviskách, uveřejněných ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., jež se vztahují především na půdu, která
tvoří zemědělský půdní fond (§ 1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.), lze
použít i na zahrady, přilehlé k obytnému domu v souvisle zastavěné části obce a
využívané k pěstování plodin pro vlastní potřebu a byla tu dána souvislost se
zemědělskou výrobou (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 256-257,
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost
správních aktů; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt),
zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda
je pravomocný a vykonatelný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
U bezpodílových spoluvlastníků postačovalo, když výzvu k vydání věci uplatnil
jen jeden z nich; bylo tu totiž třeba brát v úvahu, že ve smyslu ustanovení §
143 občanského zákoníku právo jednoho z manželů k věcem v bezpodílovém
spoluvlastnictví nebylo omezeno velikostí a poměrem podílů spoluvlastníků a že
oběma z bezpodílových spoluvlastníků náleželo ve vztahu k třetím osobám ochrana
jejich vlastnických práv k věcem patřícím do tohoto spoluvlastnictví, protože
jim náleželo nedílné právo k celé věci (srov. č. 34/1993, str. 110 /244/,
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepodají-li všechny oprávněné osoby výzvu vůči povinné osobě k vydání věci ve
lhůtě stanovené zákonem č. 403/1990 Sb. nebo zákonem č. 87/1991 Sb., náleží
právo na vydání věci v celém rozsahu zbývající oprávněné osobě (zbývajícím
oprávněným osobám) z příslušné skupiny dalších oprávněných osob, pokud včas
podala /podaly/ výzvu; k dalším oprávněným osobám, které výzvu nepodaly, se
nepřihlíží (srov. č. 34/1993, str. 110 /244/ a str. 115 /249/, Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39
občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o
cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např.
vyhlášky č. 128/1984 Sb., č. 43/1969 Sb. a č. 73/1964 Sb.) (srov. č. 16/1996,
str. 50 /128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. není fyzická
osoba (viz č. 16/1996, str. 47 /125/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vlastník nemovitosti, proti němuž lze uplatňovat nárok podle ustanovení § 8
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5
téhož zákona a ohledně nároku vyplývajícího z ustanovení § 8 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. nepřichází v úvahu řízení ohledně uplatněného nároku na základě
výzvy k vydání nemovitosti (srov. č. 16/1996 Sb., str. 49-50 /127-128/, Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně pozemků, které byly získány do osobního užívání (podle dříve platné
právní úpravy v § 198 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.), lze se domáhat jejich
vydání, jde-li o pozemky získané v rozporu s tehdy platnými předpisy, popřípadě
za nižší cenu než odpovídající cenovým předpisům (srov. č. 16/1996, str. 52
/130/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které dovolací soud
pokládá za použitelné i na daný případ, vycházel v podstatě i odvolací soud ve
svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů. Proto neshledal
dovolací soud, že by v tomto rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá
právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by
dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Stejně tak nebyla tímto
rozhodnutím odvolacího soudu (jak již shora uvedeno) řešena právní otázka, jež
by byla odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Nebyly tu tedy u dovolání dovolatelů dány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání stanovené v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského
soudního řádu. Proto dovolacímu soudu nezbylo než dovolání dovolatelů odmítnout
jako dovolání nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/
občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených
žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150
téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení v
řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání,
vyjadřujícího v podstatě procesní stanovisko žalobkyně, učiněné již v řízení
před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu