28 Cdo 1743/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 12. 2007, sp. zn. 7 Co
2573/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci
pod sp. zn. 9 C 401/2006 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti
žalovaným: 1. ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., a 2. N. p. ú., zastoupenému
advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 22. 12. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 25. 7. 2007, čj. 9 C 401/2006-40. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se
určení, že S. hrobka, která je na pozemcích parc. č. 72, parc. č. 73, parc. č.
487/1, parc. č. 488/1, parc. č. 498/1, parc .č. 498/2, parc. č. 498/4, parc. č.
498/5, parc. č. 498/6, parc. č. 498/7, parc. č. 498/9, parc. č. 498/10, parc.
č. 498/11, parc. č. 498/12, parc. č. 498/13 a parc. č. 498/14 v katastrálním
území D. u T., zapsaných na listu vlastnictví č. 37 pro toto katastrální území
u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště T., je vlastnictvím
pozůstalosti Dr. A. S. Bylo také rozhodnuto, že se žalované České republice –
Ú. pro z. s. ve v. m. nepřiznává náhrada nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo
zaplatit žalovanému N. p. ú. na náhradu nákladů řízení 21.453,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně a žalovaného N. p. ú.proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích
z 12. 12. 2007, sp. zn. 7 Co 2573/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (včetně výroku o nákladech řízení).
Odvolací soud také rozhodl, že žalovaná Česká republika – Ú. pro z. s. ve v. m.
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo
zaplatit žalovanému N. p. ú. na náhradu nákladů odvolacího řízení 20.600,- Kč
do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání ve věci
žalobkyně, ani odvolání žalovaného N. p. ú. (proti výroku rozsudku soudu
prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně) nebyla shledána
důvodnými.
Odvolací soud uváděl, že nesdílí právní názor soudu prvního stupně, kterým měl
za to, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví
žalobkyně k nemovitostem, odňatým právnímu předchůdci žalobkyně ještě před
rokem 1948. Odvolací soud poukazoval na to, jak byla otázka posuzování takových
určovacích žalob v těchto právních věcech vyložena ve stanovisku Ústavního
soudu ČR z 1. 11. 2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. Odvolací soud
dovozoval, že pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich
vytyčených cílů lze dosáhnout zpochybnění správních konfiskačních aktů nebo
určení následků jejich neexistence. Navrácení dříve odňatého majetku připadá v
úvahu pouze způsobem, který stanovily speciální restituční předpisy, a majetek,
který byl státem převzat před rozhodným obdobím, nelze jinak navrátit.
Zakotvení restitučních nároků bylo přesně vymezeno jak z hlediska časového, tak
i z hlediska věcného. Je tu vyloučena možnost domáhat se vrácení takového
majetku podle obecných předpisů ze situace, kdy zde existují speciální
restituční zákony, sloužící k nápravě křivd uvedeného druhu. V takových
případech uplatněná určovací žaloba není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem,
jímž by měly být nahrazeny právní prostředky ve stanovené době nevyužité nebo
neúspěšné; proto u určovací žalobkyně, kterou se domáhá ochrany tvrzeného
vlastnického práva, tu není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Odvolací soud dále uváděl, že žalobě žalobkyně nelze přisvědčit v tom, že by
JUDr. A. S. byl vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, i ke dni
svého úmrtí. Odvolací soud (shodně se závěrem soudu prvního stupně) je toho
názoru, že žalobkyní uváděný nemovitý majetek přešel na stát na základě zákona
č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Zemi
Českou; tento zákon je nadále součástí právního řádu České republiky a nikdy
nebyl zrušen. Uvedený zákon nebyl účinnosti dnem 13. 8. 1947 a tímto dnem
pozbyl JUDr. A. S. vlastnické právo k nemovitostem, na které se tento zákon je
nadále součástí právního řádu České republiky a nikdy nebyl zrušen. Uvedený
zákon nabyl účinnosti dnem 13. 8. 1947 a tímto dnem pozbyl JUDr. A. S.
vlastnické právo k nemovitostem, na které se tento zákon vztahoval; odvolací
soud nesdílí názor žalobkyně, že v případě S. hrobky a přilehlých pozemků jde o
majetek osobní povahy, na který se uvedený zákon nemohl vztahovat; nešlo tu
pouze o stavbu určenou k pohřbívání (ale např. i k výkonu bohoslužeb pro
farníky z t. panství S.) a pokud jde o žalobkyní v této souvislosti vymáhaných
pozemků, jde tu o celou řadu pozemků zemědělského a lesního charakteru, které
byly takto i v minulosti využívány.
Ohledně žalobkyně odvolací soud uváděl, že žalobkyně není sice vnučkou JUDr. A.
S., ale je jeho právní nástupkyní, protože její právní předchůdce Dr. J. S. byl
závětním dědicem po JUDr. A. S., tedy jako dcera jeho závětního dědice.
Odvolací soud je shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalovaný N. p.
ústav není v této právní věci pasívně legitimován, a to vedle žalované České
republiky, za kterou jedná Ú. pro z. s. pro v. m., a to i za situace, kdy
předmětné nemovitosti spravuje N. p. ú., takže ani ohledně žalobního návrhu
směřujícího proti tomuto žalovanému nelze shledat u žalobkyně naléhavý právní
zájem na žalobkyní požadovaném určení práva.
Odvolací soud byl také toho názoru, že soud prvního stupně v posuzované právní
věci rozhodl správně i o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení
rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení
zastupovala, dne 17. 1. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 17. 3.
2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského
soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že dovolatelka
uplatňuje jako dovolací důvod to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu).
Dovolatelka uváděla, že především uplatňuje ve svém dovolání, že je tu třeba
řešit otázku, které jednotlivé části majetku A. S., jakým způsobem
a k jakému datu přešly na stát. Podle názoru dovolatelky tato důležitá otázka
zásadního právního významu může být vyřešena pouze na základě objasnění
komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví na podnikovém
majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb.
(který je podle názoru dovolatelky protiústavní) a k faktické ztrátě
vlastnictví A. S. k jeho ryze soukromému majetku, a to bez právního důvodu.
Dovolatelka v této souvislosti upozorňovala i na skutečnost, že Dr. A. S. byla
českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého jeho majetku až
do poloviny roku 1948.
Dovolatelka nepokládá za správný názor soudů obou stupňů ohledně posouzení
naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnictví (ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu). Jde tu o to, že bez
požadovaného rozhodnutí soudu o nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, nemůže
dojít k projednání dědictví po A. S., protože jinak nelze majetek, uváděný v
žalobě žalobkyně, zahrnout do dědictví, takže žalobkyně má naléhavý právní
zájem na objasnění otázky zda, kdy a jak došlo ke ztrátě vlastnictví Dr. A. S.
k jeho majetku a s jakými právními účinky se tak stalo.
Dovolatelka je dále toho názoru, že právní závěry stanoviska pléna Ústavního
soudu z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, nelze v daném případě (týkajícím se
majetku tzv. hlubocké větve S., ohledně něhož byl vydán zákon č. 143/1947 Sb.)
aplikovat. Ohledně A.a S. nebylo konfiskační řízení vůbec předepsaným způsobem
dokončeno. Dovolatelka uváděla, že bývalý Zemský národní výbor v P. po vydání
zákona č. 143/1947 Sb. pověřil Okresní národní výbor v Č. B., aby zrušil
vyhlášku, vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb. a aby zrušením této konfiskace
byla otevřena cesta k širší nenapadnutelné konfiskaci podle zákona č. 143/1947
Sb. Okresní národní výbor v Č. B. však nevyslovil zrušení konfiskace podle
dekretu č. 12/1945 Sb., ale pouze konstatoval, že majetek dr. A. S. nikdy nebyl
předmětem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Ke ztrátě majetku A. S. mohlo
tak dojít teprve po 25. 2. 1948. Dovolatelka je přesvědčena, že zákon č.
143/1947 Sb. je protiústavní a dala také podnět Ústavnímu soudu ČR k jeho
přezkoumání z hlediska ústavně právních předpisů.
Žalovaná Česká republika – Ú. pro z. s. ve v. m. ve svém vyjádření k dovolání
dovolatelky navrhla odmítnutí tohoto dovolání pro nesplňování podmínek
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu.
Žalovaný N. p. ú. navrhl rovněž, aby dovolání dovolatelky bylo odmítnuto a aby
mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Tento žalovaný ústav ještě
dodával ve svém vyjádření údaje o tom, že objekt S. hrobky není jednoúčelovou
funerální stavbou, ale jde o sakrální stavbu, která má dispoziční uspořádání
podstatných částí kostela a byla také k tomuto účelu využívána; k zajištění
bohoslužeb v ní byla také poblíž parku, v níž stavba stojí, zřízena z bývalého
strážního domku fara; samotná hrobka je polozapuštěnou suterénní součástí
stavby jako krypta; přilehlé pozemky ke stavbě jsou pojaty jako krajinářský
park romantického typu, ale i s hospodářským využitím (vedly přes něj např.
veřejné cesty s přístupem k břehům rybníka.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 401/2006
Okresního soudu v Jindřichově Hradci), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani
z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 12.
12. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která
je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to
jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a
právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména
s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických k půdě a k jinému zemědělskému majetku),
které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva
(nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy
speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo
/22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního
důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku
(např. podle § 126 tohoto zákoníku), a to ani formou určení práva či právního
vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li
uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů) : „Žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční
předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V
odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony
vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi,
znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když
úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č.
108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj
navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně
připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo
před více než šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v
průběhu této doby nabyl věci od státu nebo od předchozího vlastníka mohly
spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1-ÚS-st.21/05,
uveřejněném sdělením č. 447/2005 Sb., byl zaujat výkladový závěr i k samotnému
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického
práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě
absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní
funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána
ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i
v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve
svém rozsudku z 12. 12. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž
vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. nebo
zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena
v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního
soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno,
neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani
právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné
shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského
soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu,
upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího
soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná, žalované České republice – Ú.
pro z. s. ve v. m. v dovolacím řízení náklady nevznikly a ohledně nákladů
vynaložených žalovaným N. p. ú. na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil
dovolací soud se smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního
řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady
nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náklady vynaložené tímto
žalovaným svým vyjádřením k dovolání žalobkyně v dovolacím řízení uvedenému
žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané
právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky,
obsahujícímu v podstatě jen to, co bylo žalovaným N. p. ú. již uplatňováno v
řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu