28 Cdo 1756/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Josefem Rakovským v právní
věci žalobce: město Loket, se sídlem Loket, T. G. Masaryka 1/69, zastoupeno
JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, proti
žalovanému: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 129/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2013, č. j. 11 Co
5/2013-58, takto:
Výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, č.j. 28 Cdo
1756/2013-84, opravuje se v označení čísla jednacího rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 21.3. 2013 tak, že jde správně o číslo jednací „10 Co 5/2013-58“.
Stejně tak se tento opravuje údaj v záhlaví shora uvedeného rozsudku.
V písemném vyhotovení shora uvedeného rozsudku bylo rozhodnutí odvolacího
soudu označeno jako „Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2013, č.j.
11 Co 5/2013-58“. Tento údaj byl uveden jak v záhlaví rozsudku, tak v jeho
výroku.
Přitom podle obsahu spisu předmětem dovolacího přezkumu a tedy i výroku
rozsudku dovolacího soudu byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3.
2013, č.j. 10 Co 5/2013-58.
Podle § 164 věty první a druhé před středníkem, o.s.ř. předseda senátu opraví v
rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné
nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést
opravu ve stejnopisech a rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí
účastníkům.
Za použití tohoto ustanovení, které je aplikovatelné i pro dovolací řízení (§
243b o.s.ř., v platném znění) předseda senátu dovolacího soudu přistoupil k
opravě shora uvedené zřejmé chyby v psaní vydáním tohoto opravného usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I. změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 11. 2012, č. j. 15 C 129/2012-16, tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je
vlastníkem pozemku v kat. úz. Nové Sedlo u Lokte, parc. č. 1244/8 o výměře
46.379 m2, podle geometrického plánu č. 599-6101/2011 firmy GKS – geodetická
kancelář s. r. o., Chebská 53, 356 33 Sokolov, ověřeného Ing. D. P. dne 20. 7. 2011 pod č. 305/2011 a schváleného katastrálním pracovištěm Sokolov dne 9. 8. 2011 pod č. 554/2011. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně; ve výroku III. téhož rozsudku bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.000,- Kč. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal výše uvedeného
určení s tím, že nárokované pozemky byly předmětem konfiskace a následného
přídělu podle Dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.,
tudíž přešly do vlastnictví žalobce dnem 1. 7. 2000 podle ustanovení § 2a
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí. Žalobce dne 28. 5. 2010 zaslal žalovanému výzvu o vydání
předmětných pozemků (evidována pod č. j. 2643/10/SMM/ku), kterou žalovaný
převzal dne 1. 6. 2010. Soud prvního stupně rozhodl tak, že určil vlastníkem předmětných
pozemků žalobce. Vycházel přitom ze skutečnosti, že pozemky byly předmětem
konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a v přídělovém
řízení měly být přiděleny žalobci. Současně soud uvedl, že u žalovaného nemohlo
dojít k vydržení vlastnického práva k pozemkům, jelikož prokazatelně od žalobce
obdržel výzvu k jejich vydání; tím byla narušena dobrá víra žalovaného ohledně
jeho vlastnictví. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak je uvedeno
výše. Uvedl, že soud prvního stupně neučinil úplný a zcela správný skutkový
závěr týkající se přídělu pozemků ve prospěch žalobce, avšak učinil správný
závěr ohledně přechodu pozemků na obec podle ustanovení § 2a odst. 1 písm. b)
zákona č. 172/1991 Sb., a to dnem 1. 7. 2000. V posuzované věci nebyla
existence přídělového rozhodnutí ani jedním z účastníků tvrzena a ani v řízení
zjištěna, ale ke splnění podmínky přechodu věci na obec (§ 2a cit. zák) došlo
prokázáním existence jiné listiny (návrh přídělu) svědčící o vydání přídělového
rozhodnutí. Odvolací soud však dospěl k odlišnému závěru než soud prvního
stupně, a to ve vztahu k námitce vydržení předmětných pozemků. Uvedl, že
pozemky přešly do vlastnictví žalobce dnem 1. 7. 2000 (do té doby byl jejich
vlastníkem stát). Počátek běhu vydržecí lhůty je tudíž nutné vztáhnout na 1. 7. 2000; desetiletá vydržecí lhůta uplynula 1. 7. 2010. Žalobce vyzval žalovaného
k vydání pozemků až dne 28. 5. 2010, avšak samotná výzva podle soudu
neobsahovala taková tvrzení, která byla objektivně způsobilá vyvolat u - do té
doby oprávněného - držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci.
Žalobce
podle soudu nevyvíjel dostatečnou aktivitu po dobu déle než deseti let (zápis
do katastru nemovitostí, identifikace pozemků aj.) a proto promarnil své
vlastnické právo nabyté ze zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho
přípustnost dovozoval z většiny kritérií uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.,
ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval žalobce v závěru o
vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům státem. Žalobce navrhl změnu
výroku I. rozsudku odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně
potvrzuje, změnu výroku II. rozsudku odvolacího soudu tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení a zrušení výroku
III. téhož rozsudku, včetně přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a
zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a
dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud se ve svém rozsudku
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně
posoudil. Ve věci byla shledána též důvodnost podaného dovolání.
Nejvyšší soud v projednávané věci poukazuje zejména na skutečnost, že
je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších instancí. V tomto ohledu
dovolací soud vychází též ze zjištění soudů o přechodu sporných pozemků ze
státu na obec ex lege podle ustanovení § 2a (viz zejména odst. 2) zákona č.
172/1991 Sb., které bylo do citovaného restitučního předpisu vloženo novelou
provedenou zákonem č. 114/2000 Sb., s účinností od 1. 7. 2000. Rozhodným datem,
podle něhož bylo nutné posuzovat přechod vlastnictví k nemovitostem ze státu na
žalobce, bylo datum 1. 7. 2000 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, rozsudek téhož soudu ze dne 23. 11.
2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006).
Nejvyšší soud již v předchozích rozhodnutích dospěl k závěru, že výzva
k vydání pozemků státem, zaslaná třeba jen několik měsíců či týdnů před
uplynutím desetileté vydržecí lhůty, znamená přerušení kontinuity běhu lhůty k
vydržení, tedy nemožnost vydržení nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2346/2012).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu. Nejvyšší soud není oprávněn v projednávané věci změnit
rozsudek odvolacího soudu tak, jak navrhuje žalobce v dovolání; ke změně
rozsudku může dovolací soud přistoupit pouze v případě, že odvolací soud
rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci
rozhodnout. Posouzení obsahu výzvy je otázkou skutkovou, kterou dovolací soud
není oprávněn přezkoumávat.
Odvolací soud se bude v dalším řízení zabývat otázkou kontinuity běhu
vydržecí (desetileté) doby ve vztahu k držbě předmětných pozemků státem. Soud
zejména opětovně posoudí obsah výzvy žalobce ze dne 28. 5. 2010, a to s
poukazem na zodpovězení otázky, zda způsob, jakým žalobce v projednávané věci
uplatnil svůj nárok, ve světle citované judikatury i nadále neobstojí. V
projednávané věci je podle Nejvyššího soudu nutné též znovu posoudit dobrou
víru žalovaného jakožto držitele pozemků; v tomto směru dovolací soud odkazuje
na názor odvolacího soudu na str. 10 rozsudku („Lze tedy přisvědčit žalovanému,
že z této výzvy se nedozvěděl nic nového, než co vyplývalo již z přímo ze
zákona č. 172/1991 Sb., tedy že veškeré nemovitosti, k nimž mu svědčilo právo s
nimi hospodařit, mohly být tímto zákonem potencionálně dotčeny.“), z něhož
narušení dobré víry žalovaného o oprávněnosti držby sporných pozemků nepřímo
plyne.
Dovolací soud proto přistoupil ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ § 243e odst. 1, odst. 2
věta první, § 243f odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud, kterému je věc vrácena k
opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše uvedený závazný
právní názor Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu