28 Cdo 1781/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc.
v právní věci žalobce B. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
Zemědělskému družstvu B., zastoupenému advokátem, o převod stavby vlastníkovi
pozemku, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 991/93, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2002, č. j. 12
Co 261/2001-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2002, č. j. 12 Co
261/2001-179, byl k odvolání žalobce změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči
ze dne 22. 5. 2001, č. j. 5 C 991/93-162, tak, že se do vlastnictví žalobce
převádí zemědělská hospodářská budova – porodna prasat na pozemku parc. č.
114/2 v obci a k. ú. N. Ve zbylé zamítavé části ohledně převodu budovy skladu
na pozemku parc. č. 171 v téže obci a k. ú. byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Již dříve nabyl právní moc výrok prvostupňového rozsudku, že se na
žalobce převádí budova dílen, sociálního zařízení a přidružené výroby, stojící
na pozemku parc. č. 113 opět v obci a k. ú. N.
Odvolací soud rozhodoval o nároku opřeném o ustanovení § 22 odst. 8
zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), podle něhož se vypořádávají –
prioritně převodem stavby vlastníku pozemku – vztahy mezi vlastníkem pozemku
(zde žalobcem) a právnickou osobou, která je vlastníkem stavby a zajišťuje
zemědělskou výrobu. Převod stavby je podmíněn výší nevypořádaných nároků
vlastníka pozemku vůči právnické osobě (na poskytnutí náhrad podle zákona o
půdě, na vydání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb.), dosahující
nejméně 50% ceny stavby.
Oproti soudu prvního stupně započetl ve prospěch žalobce odvolací
soud jeden z jeho nevypořádaných nároků ve větší výši než nižší instance a
výsledkem porovnání výše těchto nároků s cenami staveb i procentním zákonným
limitem bylo převážné vyhovění žalobě, když na žalobce byly postupně převedeny
dvě ze tří jím žádaných staveb - jedna soudem prvního stupně a další soudem
odvolacím.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (druhé větě
výroku I.) o zamítnutí žaloby o převod zbylé budovy na pozemku parc. č. 171
podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní význam meritorního rozhodnutí po
právní stránce a vymezil určující právní otázku tak, že při oceňování staveb
měl být zohledněn jejich stav ke dni vynesení rozsudku. Odlišný postup
odvolacího soudu, beroucí v úvahu jen cenu podle předpisu platného ke dni
účinnosti zákona o půdě, nepřihlížel k možnému znehodnocení staveb v mezidobí a
jeho důsledkům pro porovnání výše nároků vlastníka pozemků a cen staveb při
soudním rozhodování. Dovolatel označil svou argumentaci současně za dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), konstatoval, že jím vymezená právní otázka nebyla (pokud je mu známo)
dosud judikaturou řešena, a navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v
dovoláním napadené části s vrácením věci nižší instanci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený
advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem ke konformitě rozsudků obou nižších instancí, bez předchozí kasace s
odlišným zavazujícím právním názorem odvolacího soudu, přicházela v úvahu
přípustnost dovolání, jak předjímal dovolatel, jen podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř.; tedy pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, s
bližšími podmínkami vycházejícími ze znění odst. 3 téhož ustanovení.
Dovolací soud však nemohl přisvědčit námitkám žalobce. Odvolací soud
správně použil princip, podle něhož se při ocenění stavby vychází z cenového
předpisu a stavu nemovitosti v době nabytí účinnosti zákona o půdě; s ohledem
na zákon č. 183/1993 Sb., jímž byl zákon o půdě novelizován (srov. též § 28a
zákona o půdě), šlo o cenu ke dni 1. 7. 1993. Ekvivalenci protichůdných hodnot
tu zákon zajišťuje právě tím způsobem, že proti náhradovým (transformačním)
nárokům vlastníka pozemku vůči právnické osobě,vyčísleným v cenách v době
nabytí účinnosti zákona o půdě, staví ocenění stavby podle předpisu platného v
tomtéž období; nikoli tedy pozdější cenu nemovitosti, neboť v mezidobí nelze
vyloučit nejen její znehodnocení, ale i zhodnocení.
Dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že jím nastolená právní otázka
dosud nebyla judikaturou dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud rozhodl v
intencích shora uvedených již v rozsudku ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1176/96, zahrnutém do publikace Spáčil/Barešová: Zemědělské restituce a soudní
praxe, C. H. Beck 1998, str. 96 a násl. K ústavní konformitě tohoto stanoviska
možno dodat, že Ústavní soud řešil problém shodným způsobem, jak patrno zejména
ze závěru odůvodnění nálezu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 191/96 (Sbírka
nálezů a usnesení, svazek 9, str. 293 a násl.).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy přípustnost
dovolání nelze dovodit ani z řešení určující právní otázky v případném rozporu
s hmotným právem, ani ze zájmu na odstranění kontradikce judikatury či na
tvorbě judikatury zcela nové. Proto dovolací soud dovolání žalobce odmítl podle
§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.
Žalovanému nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu