28 Cdo 1782/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. H,, proti
žalovanému Městu B. n. L. – S. B., o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp.zn. 6 C 262/97, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.10.2001, čj. 21 Co
245/2001-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně podala dovolání proti shora uvedenému rozsudku Krajského
soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ z
14.12.2000, čj. 6 C 262/97-27, a byl zamítnut návrh žalobkyně na připuštění
dovolání. Oba soudy dospěly k závěru, že návrhu žalobkyně, aby bylo určeno, že
je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území B. n. L.,
nelze vyhovět. Uvedené pozemky byly původně ve vlastnictví V. S., jemuž byly
odňaty v důsledku výroku o propadnutí jmění v trestním řízení, a dne 31.3.1964
bylo vloženo vlastnické právo pro čs. stát – ONV P. V. S. zemřel 15.6.1969 se
zanecháním závět, podle níž se stali dědici jeho majetku rovným dílem R. S.,
J. S., A. H., a matka žalobkyně F. V. Řízení o návrhu žalobkyně na vydání
nemovitostí podle zákona č.229/1991Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \" zákon o
půdě\"), skončilo rozhodnutím správního orgánu, že dohoda o vydání předmětných
nemovitostí navrhovatelce se neschvaluje, protože navrhovatelka není oprávněnou
osobou ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě. Soudy neshledaly žalobkyni aktivně
věcně legitimovanou ve sporu o určení vlastnictví k uvedeným pozemkům. Své
právo totiž dovozuje ze závěti, kterou měla její matka dědit majetek V. S., ten
však ke dni své smrti tento majetek nevlastnil a majetek tedy nemohl být proto
předmětem dědictví. I když byl V. S. rehabilitován podle zákona č. 119/1990
Sb., o soudních rehabilitacích, a trest propadnutí majetku byl zrušen, mohly
být nároky k takovému majetku uplatněny jen podle zvláštního předpisu, v daném
případě podle zákona o půdě. Odvolací soud se zabýval konkurencí obecného
předpisu, tj. občanského zákoníku, a zvláštního předpisu, tj. zákona o půdě, a
uzavřel, že právní úprava ve zvláštním předpisu má při odstraňovaní majetkových
křivd z let 1948-1989 přednost.
Dovolatelka dovodila přípustnost svého dovolání z § 237 odst. 1 písm.c)
OSŘ (zřejmě ve znění platném od 1.1.2001) s odůvodněním, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud podle ní věc
nesprávně posoudil, protože v případě, kdy původní výrok trestního soudu byl
zrušen, pohlíží se na plně rehabilitovaného původního vlastníka, jako by k
propadnutí majetku vůbec nedošlo. Důvod naléhavého právního zájmu spatřuje v
přednosti předpisu obecného, tedy občanského zákoníku, a tedy v dědické
posloupnosti při dědění majetku ve prospěch žalobkyně. Je toho názoru, že \"u
soudně rehabilitovaných občanů nemůže jít o formu zmírnění některých
majetkových křivd, ale o jejich plné, zvláštním zákonem neomezené právo, pokud
jde o nakládání s vlastním majetkem a zvláštním zákonem neomezené dědické
právo, které z hlediska posloupnosti jejich dědiců určuje obecný předpis –
občanský zákoník\". Poukazuje na to, že pokud se na rehabilitovaného pohlíží,
jako by nebyl odsouzen, nemůže v právním státě dojít ani k omezení práv
jeho dědiců, jakož i na zásluhy, které žalobkyně projevila ve vztahů k
původnímu vlastníkovi, o nějž pečovala a až do jeho smrti mu pomáhala. Navrhla,
aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se
mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a
některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením
podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001 (dále jen \"OSŘ\").
Poté, kdy bylo včasné dovolání doplněno advokátkou, jež byla
žalobkyni ustanovena soudem k zastupování pro dovolací řízení, splňuje
náležitosti uvedené v § 241 OSŘ. Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 OSŘ
nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelkou uplatňovány. Napadeným
rozsudkem byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Za
situace, že odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání
učiněnému v průběhu odvolacího řízení, by proto bylo dovolání přípustné jen v
případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam( § 239 odst. 2 OSŘ).
K takovému závěru dovolací soud nedospěl. Zastává sice názor, že
vlastníkovi nelze bránit v uplatnění vlastnických práv i při existenci
zvláštních, restitučních předpisů, pokud na stát nebo právnickou osobu
nepřešlo v minulosti vlastnické právo k nemovitosti, to se však netýká daného
případu, kdy k přechodu vlastnictví nesporně došlo, a kdy náprava křivd je
možná jen na základě zvláštního předpisu, tedy zákona o půdě. Žalobkyně
dovozuje, že vlastnické právo V. S. k předmětným pozemkům bylo dodatečně
obnoveno v důsledku zrušení trestu propadnutí majetku, takže po jeho smrti
přešlo na dědice, a restituční předpisy na ně nelze vztahovat. Touto otázkou,
tj. konkurencí zákona č. 119/1990 Sb., soudních rehabilitacích a zákonů
restitučních, se však opakovaně zabývaly nejen obecné soudy, ale i Ústavní
soud České republiky, např. v usnesení z 20.1.1998, sp.zn. Pl. ÚS 6/97 nebo v
nálezu ze dne 29.10,1997, sp. zn. I ÚS 67/97. V něm vyslovil, že i když
zákon o soudní rehabilitaci v § 2 odst. 1 stanovil, že trestní rozsudky se
zrušují k datu, kdy byly vydány, a došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný tedy
neztratil vlastnictví, pak ustanovení § 23 odst. 2 téhož zákona nedovolovalo,
aby rehabilitovaný získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve samostatný
zákon měl stanovit, jak budou nároky uplatňovány, jaký bude jejich rozsah a jak
bude náhrada provedena.Zvláštní zákon pak řešil řadu souvisejících otázek,
např. lhůtu pro uplatnění nároku, jejíž nedodržení bylo sankcionováno ztrátou
nároku. Ne každému původnímu vlastníkovi také zákon přiznal postavení oprávněné
osoby. Ústavní soud též poukázal na to, že i Evropská komise pro lidská práva
ve svých rozhodnutích akceptovala, že státy mají právo stanovit vlastní
podmínky pro zákonnou restituci majetku.
Protože tedy právní problematika, kterou dovolatelka považuje za
zásadní právní otázku, byla již dostatečně řešena obecnými soudy i soudem
ústavním, a to v souladu s právními závěry odvolacího soudu, neshledal
dovolací soud jeho rozhodnutí za zásadně právně významné a dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst., 4, § 218 odst.1 písm. c) OSŘ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho že žalovanému, který
by měl nárok na jejich náhradu podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 OSŘ, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2003
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu