28 Cdo 1787/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobce V. G., zastoupeného obecnou zmocněnkyní JUDr. I.
G., proti žalovanému M. N., zastoupenému advokátem, o přechod vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 4 C 197/92, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.4.2002, čj. 27 Co
102/2002-268, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předmětem řízení je návrh žalobce na přechod vlastnického práva
žalovaného ke stavebnímu pozemku č. 148 a zahradě č. 93/14 v B., podle § 8
odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\").
Oba pozemky původně tvořily část pozemku č. 93/1 v B., jež byla bez právního
důvodu odňata jeho matce A. G. a ponechána v užívání A. R., babičce
žalovaného. Poté, co si uživatelka postavila spolu se svým manželem na
uvedených pozemcích domek, dosáhli její dědici uzavření dohody o zřízení práva
osobního užívání, jež posléze přešlo v právo vlastnické.
Okresní soud Praha-východ opakovaně žalobu zamítl; poprvé rozsudkem z
26.5.1999 s odůvodněním, že A. R. pozemky vydržela pro stát a nedošlo tedy k
jejich přechodu na stát z důvodů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě. Po
zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem rozhodl soud prvního stupně znovu,
rozsudkem ze dne 19.9.2001. Podle jeho názoru došlo k přechodu pozemků na stát
na základě prohlášení finančního odboru ONV P. na základě vydržení, a nebylo
prokázáno ani naplnění některé skutkové podstaty uvedené v § 8 odst. 1 zákona
o půdě při nabytí pozemků žalovanými.
Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Praze shora uvedeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyslovil přechod
vlastnického práva žalovaného k oběma pozemkům na žalobce, a rozhodl o
nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
neztotožnil se však s jeho právními závěry. Vyložil, že k právním účinkům
vydržení vlastnictví podle tehdy platného § 116 odst. 1 a § 145 ObčZ mohlo
dojít jen na základě oprávněné držby, tj. držitel musel být se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že věc mu vlastnicky náleží. Dobrá víra musela
zahrnovat i právně způsobilý důvod nabytí držby jako atributu vlastnického
práva. Odvolací soud dovodil, že tak tomu nebylo u A. R., která se stala
vlastnicí jiného pozemku , a to p.č. 318/8 v B. Byla si vědoma závazku
založeného kupní smlouvou k tomuto pozemku, totiž respektovat jeho budoucí
výměnu za část pozemku č. 93/1 v B. ve vlastnictví A. G., s tím, že v budoucnu
mělo dojít k převodu tohoto pozemku do vlastnictví jednotného zemědělského
družstva, s nímž bude směna dojednána. A. R. proto v době, kdy začala část
pozemku č. 93/1 v B. užívat (dnes pozemky č. 148 a 93/14), nemohla být v dobré
víře, že jí takto oddělený pozemek náleží, a ani později nedošlo k takové
skutečnosti, která by mohla představovat způsobilý důvod pro vznik její dobré
víry, že je vlastníkem pozemku. Takovým důvodem nebyla okolnost, že si spolu s
manželem na pozemku postavili domek čp.113. V roce 1984 převedla svůj podíl na
domku na svou dceru. Neuzavřela ani směnnou smlouvu se zemědělským družstvem,
které užívalo její pozemek č. 318/8 v B., tento pozemek byl nepřetržitě v jejím
vlastnictví a po její smrti byl předmětem dědictví. Odvolací soud uzavřel, že
pokud na základě této situace vydal finanční odbor ONV P. prohlášení o
vydržení pozemků pro stát, což mělo za následek zápis vlastnictví státu v
evidenci nemovitostí, šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva, tj.
vlastnické právo A. G. ve smyslu § 6 odst. 1 písm.r) zákona o půdě. Protiprávní
zvýhodnění žalovaných spatřoval a tom, že uživatel pozemku byl zvýhodněn
zřízením práva osobního užívání k takto získanému pozemku, s následným
přechodem do vlastnictví podle § 872 odst. 1 ObčZ ve znění dle zákona č.
509/1991 Sb. Dovodil totiž souvislost mezi prohlášením ONV P. o vydržení pro
stát a zřízením práva osobního užívání pozemku ve prospěch vlastníků domu čp.
113. Rovněž vyšel z toho, že i když je stavební pozemek č. 148 je zastavěn
stavbou, nebránilo by to jeho vydání, protože stavba byla postavena předtím,
než pozemek přešel do vlastnictví státu (§ 11 odst. 1 písm.c) zákona o půdě).
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v
němž navrhl jeho zrušení. I když dovolání neobsahuje výslovné označení
dovolacího důvodu, podle jeho obsahu lze usoudit, že dovolatel napadá správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm.b) OSŘ.
V prvé řadě mu vytýká závěr, že A. R. nebyla v dobré víře, že jí pozemek
náleží, a že nezhodnotil z tohoto hlediska obsah kupní smlouvy na pozemek č.
318/8 v B., v němž se konstatuje, že pozemek A. G. č. 93/1 v B., který měla
užívat namísto pozemku č. 318/8 tamtéž, připadne v budoucnu do vlastnictví JZD,
o čemž dle obsahu smlouvy bylo již Krajským národním výborem v P. právoplatně
rozhodnuto. Pozemek byl také již vykolíkován předtím, než jej začala A. R.
užívat. Státní orgány pak s rodinou R. jednaly jako s vlastníky pozemku,
povolili jim vyhloubení studny, vybudování chaty a její následnou přestavbu na
rodinný dům. Navíc se žalovaný dovolává zásady, že v pochybnostech se má zato,
že držba je oprávněná. Okolnost, že pozemek č. 318/8 v B. zůstal ve vlastnictví
A. R. a po její smrti byl předmětem dědictví, nepovažuje za rozhodující – k
vydržení vlastnictví k části pozemku č. 93/1 v B. podle jeho názoru došlo již v
roce 1961 podle § 115 a násl. ObčZ ve znění platném do roku 1964. Okolnost, že
tento pozemek nebyl ve vlastnictví A. R., se žalovaný dozvěděl až v průběhu
dědického řízení a v souladu s právním řádem platným v té době jednal se
státními orgány o vydržení pozemku ve prospěch státu a zřízení práva osobního
užívání. Dovolatel také poukazuje na to, že A. G. žalovala stát na určení
vlastnictví a v řízení byly provedeny důkazy o dobré víře A. R., že jí pozemky
náleží. Pokud svědci vypovídali, že pozemek byl stále ve vlastnictví A. G.,
nebylo prokázáno, že by v tomto směru někdy mluvili s A. R.
Dovolatel dále uvádí, že mu není zřejmé, z čeho odvolací soud usoudil,
že došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalobce (správně zřejmě žalovaného) v době
zřízení práva osobního užívání, k němuž došlo 12.9.1989, avšak registrováno
bylo až 9.1.1990 z důvodu vyčkávání výsledku soudního řízení. Rovněž poukazuje
na to, že k zápisu vlastnictví čs. státu došlo již v roce 1986. Pokud by bylo
jednáno s ohledem na osobu žalovaného, došlo by k zřízení práva osobního
užívání dříve. Nešlo ani o postup v rozporu s právními předpisy, když přeměna
práva osobního užívání na vlastnictví byla učiněna přímo zákonem.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje předpoklady stanovené v § 240 a 241a OSŘ a je
přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně (§ 237 odst. 1 písm.a) OSŘ). Dovolací soud proto
přezkoumal napadený rozsudek z důvodů uvedených v dovolání, přičemž dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné.
Právní posouzení soudu není správné, jestliže daný právní vztah
posoudil podle právního předpisu, který se na něj nevztahuje, nebo správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil. V dané věci odvolací soud správně
aplikoval ustanovení § 8 odst. 1 v souvislosti s § 6 odst.1 zákona o půdě v
otázce, zda předmětné pozemky by podléhaly vydání, kdyby byly ve vlastnictví
státu nebo právnické osoby, a to v souvislosti s ustanoveními občanského
zákoníku o oprávněné držbě a o vydržení v jejich znění, platném v době, kdy k
vydržení mělo dojít. Klíčovou otázkou je, za jakých okolností přešly pozemky na
stát, tj. zda se tak stalo některým ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o
půdě, nebo zda došlo k jejich řádnému vydržení občanem ve prospěch státu dle
občanského zákoníku. Dovolací soud shledává argumenty, uvedené v rozsudku
odvolacího soudu a vedoucí k závěru, že A. R. nemohla být v dobré víře, že je
vlastnicí předmětného pozemku (pozemků), správnými, a odkazuje na jeho
dostatečné odůvodnění. Vzhledem k obsahu dovolání dodává, že ani okolnost, že
A. R. byla srozuměna s tím, že v budoucnu dojde k převodu vlastnictví A. G. na
JZD, s eventuelní další výměnou za její pozemek č. 318/8, nemohla založit její
dobrou víru, že je sama vlastnicí pozemku, když k žádné výměně nedošlo, a sama
zůstala vlastnicí pozemku č. 318/8. Z obsahu spisu je zřejmé, že ani v době,
kdy byly povoleny stavby na pozemku, který užívala, netvrdila, že je vlastnicí
pozemku, a vydržení pozemku před rokem 1964 netvrdil ani žalovaný v době, kdy
usiloval o zřízení práva osobního užívání. Tato situace odpovídala běžným
přístupům k zemědělským pozemkům, kdy užívací vztahy byly důležitější než
vztahy vlastnické. Dle názoru dovolacího soudu mohlo tak dojít pouze k vydržení
práva pozemek užívat, nikoli k vydržení jeho vlastnictví. Za této situace se
jeví prohlášení finančního odboru ONV P. z roku 1986, o tom že došlo k vydržení
vlastnického práva k pozemkům pro stát jako odporující občanskému zákoníku a
vydané účelově, aby bylo dosaženo souladu ve vlastnických vztazích ke stavbě na
pozemku zřízené, a užívacími vztahy ke stavebnímu pozemku a zahradě. Prohlášení
ostatně nemělo konstitutivní povahu a zápis vlastnictví státu mohl být napaden
soudní žalobou. Tak se ostatně i stalo; ze spisu však vyplývá, že soud se tehdy
otázkou dobré víry vydržitelky nezabýval a žalobu zamítl pro nedostatek
naléhavého právního zájmu na žalobě s odůvodněním, že zápis vlastnictví státu
byl již učiněn.
Dovolací soud proto akceptuje názor odvolacího soudu, že k zápisu
vlastnictví státu k předmětným pozemkům došlo v důsledku postupu státního
orgánu porušujícího obecně uznávaná práva vlastníků zemědělských pozemků, a
protože nedošlo ke správnímu ani k soudním rozhodnutí v řízení, jehož
účastníkem by byla i původní vlastnice A. G., i v rozporu s právními předpisy.
Dovolací soud souhlasí s tím, že k obdobnému řešení dlouhodobého
užívání pozemku mohl teoreticky státní orgán přistoupit i v jiných případech,
pokud by učinil potřebná zjištění včetně stanoviska vlastníka zapsaného v
pozemkové evidenci, mohl by tak však učinit jen na základě právní skutečnosti,
směřující k vzniku vlastnictví (např. kupní smlouvy později prohlášené za
neplatnou). V dané věci došlo k neoprávněnému zvýhodnění nabyvatele i v tom, že
nebylo přihlédnuto k tomu, že za pozemek nebylo nikdy nic zaplaceno, ani
nedošlo k převodu pozemku č. 318/8 na stát, a přitom při zřízení práva osobního
užívání nebyla uživateli žádná náhrada stanovena a žalovaný tak neoprávněně
získal pozemek bez jakékoli protihodnoty. Zřízení práva osobního užívání by
daném případě bylo možno hodnotit i jako rozpor s právními předpisy, protože ve
skutečnosti nebyl pozemek, k němuž bylo právo osobního užívání zřízeno, ve
vlastnictví státu, jak vyplývá z odůvodnění shora.
Rozsudek odvolacího soudu bylo proto shledán správným a dovolání bylo
podle § 243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobci, který by s ohledem na
výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu, náklady tohoto řízení
nevznikly (§ 243b odst.5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu