28 Cdo 1788/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobců a/ J. D. a b/ V. D., obou zastoupených
advokátkou, proti žalovanému P. s. n., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o
určení neplatnosti nabídky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod
sp.zn. 8 C 203/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18.3.2003 č.j. 17 Co 109/2003–185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení
3.795,- Kč k rukám JUDr. Z. Š. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud I. stupně zamítl rozsudkem ze dne 15.11.2002
č.j. 8 C 203/1999-150 žalobu na určení neplatnosti nabídky ze dne 30.8.2000,
kterou dal žalovaný dle § 22 odst. 1 zák. č. 72/94 Sb. žalobcům a týkající se
bytové jednotky č. 1196/3 o velikosti 3 + kk, I. kat. v 2. nadzemním podlaží o
výměře 82 m2 domu č.p. 1196 na pozemku parc. č. 1155/3 v P., v k.ú. H., zapsané
na LV č. 1239 u Katastrálního úřadu P. Současně uložil žalovanému povinnost
nahradit žalobcům na nákladech řízení 19.045,- Kč k rukám jejich právní
zástupkyně.
K odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.3.2003
č.j. 17 Co 109/2003–185 tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé
potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí
19.125,- Kč, jinak jej v tomto výroku též potvrdil. Dále rozhodl, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.590,- Kč k
rukám jejich právní zástupkyně.
Při rozhodování ve věci vycházel odvolací soud ze skutkového stavu, jak jej
zjistil soud I. stupně. Vzal za prokázáno, že žalovaný je vlastníkem bloku
domů v P., které jsou společně zásobeny teplem a teplou vodou z kotelny
umístěné v domě č.p. 1520, a účelově s ní spojené výměníkové stanice umístěné
v domě č.p. 1196. Žalovaný svým prohlášením ze dne 31.8.1999 tuto kotelnu a
výměníkovou stanici vymezil jako nebytové jednotky a prodal je společnosti G –
T., s.r.o., která zajišťuje vytápění těchto bloků domů. Dne 4.10.1999 učinil
žalovaný nabídku žalobcům na převod bytové jednotky v domě č.p. 1196, v P. za
790.000,- Kč. Žalobci podali dne 17.11.1999 žalobu na určení neplatnosti této
nabídky pro nepřiměřenost kupní ceny. Žalovaný dopisem ze dne 30.8.2000 učinil
žalobcům opětovnou nabídku na převod bytové jednotky do jejich vlastnictví. Žalobci podáním z 1.1.2001 rozšířili žalobu o určení neplatnosti i této
nabídky, kde důvod neplatnosti spatřovali v tom, že v nabídce nejsou jako
společné části budov uvedeny kotelna v domě č.p. 1520 a výměníková stanice v
domě č.p. 1196. Soud I. stupně po připuštění změny žaloby rozhodl rozsudkem ze
dne 17.1.2001 č.j. 8 C 203/99 – 60 tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a
žalobcům uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Ve vztahu k
dopisu žalovaného ze dne 4.10.1999 vyslovil právní názor, že žalovaný není při
stanovení nabízené kupní ceny zákonem omezen, především však z tohoto dopisu
nelze dovozovat vůli žalovaného učinit konkrétní návrh na uzavření smlouvy s
určitými osobami, nejedná se proto již o nabídku dle § 22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. a nelze se tak žalobou dle § 80 písm. c/ o.s.ř. domáhat určení
neplatnosti nabídky. V případě dopisu ze dne 30.8.2000 dovodil již splnění
všech náležitostí nabídky dle § 22 odst. 1 cit. zák. a vyslovil právní názor,
že výčet společných částí budovy dle § 2 písm. g/ cit. zák. je pouze
demonstrativní, proto nezahrnutí kotelny do těchto společných částí budovy v
nabídce na převod bytové jednotky nečiní tuto nabídku neplatnou. Dle názoru
soudu I. stupně je na vůli vlastníka domu určit dle § 4 odst. 2 písm. c/ cit. zák. části budovy společné vlastníkům všech jednotek a části budovy společné
vlastníkům jen některých jednotek. Zákon nezakazuje prodej kotelny třetímu
subjektu. K odvolání žalobců rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
22.11.2001 č.j. 17 Co 569/2001–91 tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve
věci samé ohledně neplatnosti nabídky ze dne 4.10.1999 potvrdil, zatímco ve
výroku ve věci samé ohledně neplatnosti nabídky ze dne 30.8.2000 a ve výroku o
nákladech řízení rozsudek soudu I. stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc
vrátil k dalšímu řízení. Ve vztahu k dopisu ze dne 4.10.1999 se ztotožnil se
závěrem soudu I. stupně, že určením ceny bytu neporušil žalovaný § 2 odst. 3
zák. č. 526/1990 Sb. a § 1 vyhl. č. 580/1990 Sb. Ohledně dopisu žalovaného
ze dne 30.8.2000 se však s právním názorem soudu I. stupně neztotožnil. Věc je
třeba posuzovat podle právní úpravy účinné v době prohlášení žalovaného o tom,
co určuje jako bytové jednotky a co jako společné části domu.
V tehdejším znění
§ 2 písm. c/ bylo výslovně uvedeno, že nebytovým prostorem nejsou společné
části domu. Podle § 8 odst. 1 s převodem nebo přechodem vlastnictví jednotky
přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu. Nebylo proto na
libovůli vlastníka, co určí dle § 5 odst. 1 jako jednotky a co jako společné
části domu. Protože v daném případě kotelna (s výměníkem) slouží ke společnému
užívání pro všechny byty i nebytové prostory v domě, jde o společnou část domu
dle definice uvedené v § 2 písm. e/ cit. zák., a to bez ohledu na to, zda v
rozhodné době byly či nebyly výslovně uvedeny v příkladmém výčtu dokreslujícím
zákonnou definici společných částí domu. Kotelna tak nemůže být nebytovým
prostorem, neboť by to odporovalo ustanovení § 2 písm. c/ část za středníkem
cit. zákona. Platnost prohlášení vlastníka, byť pravomocně vloženého do
katastru nemovitostí, musí soud k námitce při zkoumání platnosti nabídky
posoudit. Z tohoto důvodu rozsudek v této části zrušil a věc se závazným
právním názorem vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Následně rozhodl soud
I. stupně rozsudkem ze dne 6.2.2002 č.j. 8 C 203/1999–110 tak, že určil, že
nabídka žalovaného dle § 22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. Sb. ze dne 30.8.2000
(kterou ve výroku blíže specifikoval), je neplatná a vyslovil, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil
zjištěním, že kotelna, výměník tepla a jeho rozvody výslovně uvedené v § 2
písm. e/ zák. č. 72/1994 Sb. nezahrnul žalovaný do prohlášení vlastníka, které
je tak dle § 37 odst. 1 o.z. pro nedostatek určitosti neplatné. Nevznikla tak
bytová jednotka, která byla žalobcům nabídnuta ke koupi, nabídka je tedy
neplatná. K odvolání obou stran Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.9.2002
č.j. 17 Co 269/2002–139 napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Usnesení odůvodnil zjištěním, že soud I. stupně se neřídil jeho
předchozím rozhodnutím a nezkoumal, zda prohlášení vlastníka o vyčlenění
kotelny a výměníkové stanice jako nebytových prostor je neplatné dle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem č. 72/1994 Sb., ale že ne zcela srozumitelně
dovozoval neplatnost tohoto prohlášení pro jeho neurčitost dle § 37 obč. zák. Prohlášení je dle názoru odvolacího soudu určité a srozumitelné, je však třeba
posoudit jeho platnost, přičemž tak nemůže učinit odvolací soud, jestliže soud
I. stupně se z tohoto hlediska věcí nezabýval.
Po doplnění dokazování rozhodl soud I. stupně rozsudkem ze dne 15.11.2002 č.j.
8 C 203/1999–150 tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti nabídky ze dne
30.8.2000 a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení. V
odůvodnění uvedl, že kotelna mimo dům a výměník tepla v domě slouží ke
společnému užívání pro všechny byty i nebytové prostory v domě, jde o společnou
část domu dle § 2 písm. e/ zák. č. 72/1994 Sb. bez ohledu na to, že při vydání
prohlášení vlastníka nebyl výměník tepla výslovně uveden v příkladmém výčtu
dokreslujícím zákonnou definici společných prostor. Protože nebyly uvedeny ve
výčtu společných částí domu určených pro společné užívání v prohlášení
vlastníka dle § 5 odst. 3 písm. c/ zák. č. 72/1994 Sb., v tehdy účinném znění,
nemůže dojít v rozporu s § 8 odst. 1 cit. zák. s převodem vlastnictví jednotky
k přechodu spoluvlastnického práva ke společným částem domu. Prohlášení
vlastníka je proto dle § 39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem pro
rozpor se zákonem a bytová jednotka č. 1196/3 tak nevznikla. V důsledku toho je
absolutně neplatná i nabídka žalovaného ze dne 30.8.2000 žalobcům na odkoupení
K odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.3.2003
č.j. 17 Co 109/2003–185 a napadený rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil, ve
výroku o nákladech řízení jej změnil jen co do určení jejich výše a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (viz druhý odstavec tohoto odůvodnění). Při
rozhodování vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v dosavadním průběhu
řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu I. stupně, že prohlášení vlastníka
ze dne 31.8.1999 je neplatné dle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem č. 72/1994 Sb. Věc je třeba posuzovat podle právního stavu ke dni tohoto
prohlášení, tj. před novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb., účinnou od
1.7.2000. Vyložil, že rozdělení budovy na bytové a nebytové jednotky není a
nebylo ponecháno na libovolné úvaze vlastníka domu, ale může být platně učiněno
pouze v souladu se stavebním kolaudačním stavem budovy a se zákonem, který
takovou možnost upravuje. Co se rozumí nebytovým prostorem, upravoval § 2 písm. c/ cit. zák., v němž je výslovně uvedeno, že jím nejsou m.j. společné části
domu. Co je společnou částí domu, upravoval zákon v § 2 písm. e/, kde stanovil
obecně, že jí jsou části domu určené pro společné užívání, a dále obsahoval
jejich příkladmý výčet. Podle znění tohoto ustanovení ke dni prohlášení
vlastníka tento příkladmý výčet neobsahoval výslovně výměníkovou stanici, ta do
něj byla zahrnuta až zákonem č. 103/2000 Sb. Dle názoru odvolacího soudu však
výměníková stanice tvořila společnou část domu i před touto novelou, neboť
podle svého stavebního určení byla určena pro společné užívání a nemohla tak
tvořit nebytové prostory a nebytové jednotky podle tohoto zákona. Jestliže byla
tato výměníková stanice společně s kotelnou v prohlášení vlastníka vyčleněna
jako nebytová jednotka (a posléze prodána třetí osobě zajišťující vytápění),
byl postup vlastníka v rozporu se zákonem (§ 2 písm. c/, e/, § 5 odst. 1 cit. zák.). Skutečnost, že v tehdy účinném znění zákona nebyla výměníková stanice na
rozdíl od kotelny samostatně uvedena v příkladmém výčtu společných částí domu,
nic nemění na tom, že se již tehdy jednalo o prostor určený pro společné
užívání dle § 2 písm. e/ cit. zák. a že musí sdílet osud kotelny, se kterou je
funkčně spojena. To platí i za situace, kdy kotelna a výměníková stanice v
domě slouží i jiným než obyvatelům domu, přičemž právní vztahy vzniklé
převodem jednotek řeší § 13 odst. 6 cit. zákona. Odvolací soud poukázal i na
rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 31 Ca 247/98, v němž je
vysloven právní názor, že kotelna je vždy společnou částí domu a nemůže být pro
účely zákona o vlastnictví bytů vymezena jako nebytový prostor. Dále se
vypořádal i s rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp. zn. 35 Ca 28/2001, v němž
byl v obecné rovině vysloven právní názor jiný, a zaujal stanovisko i k
odbornému posouzení této problematiky autora JUDr. J. F., které předložil
žalovaný v předchozím průběhu řízení. Vyjádřil se též k otázce aktivní
legitimace žalobců v tomto sporu.
Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy
jako předběžná otázka byla najisto postavena neplatnost prohlášení vlastníka z
31.8.1999, jímž vyčlenil kotelnu a výměníkovou stanici jako nebytové prostory a
nebytové jednotky, je neplatná i nabídka odkupu bytu, protože nabízená bytová
jednotka dosud právně neexistuje a nemůže být předmětem nabídky. Rozsudek soudu
I. stupně proto ve výroku o věci samé jako správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil a
ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil jen ohledně určení jejich výše v
důsledku opravy početní chyby soudu I. stupně. Výrok o náhradě nákladů
odvolacího řízení odůvodnil dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. podle procesního výsledku sporu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zakládá na
splnění podmínek § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Dovolací důvod pak vymezil
nesprávným právním posouzením věci. Skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů
považoval za správná a nenamítal ani žádné vady řízení. Soudům obou stupňů však
vytýkal, že po právní stránce posoudily věc dle zákona č. 103/2000 Sb., jímž
byl s účinností od 1.7.2000 změněn zák. č. 72/1994 Sb., přičemž tuto novelu
nebylo možno se zřetelem k okamžiku prohlášení vlastníka (31.8.1999) aplikovat,
v opačném případě by šlo o projev nepřípustné pravé zpětné účinnosti zákona.
Výměníkové stanice tepla nebyly do příkladmého výčtu společných částí domu do
zákona v tehdy platném znění zahrnuty, proto soudy nemohly dospět k závěru, že
se jednalo o prostory určené pro společné užívání dle § 2 písm. e/ zák. č.
72/1994 Sb. před zmíněnou novelou. Podle žalovaného příkladmý výčet společných
částí domu neznamená, že by prohlášení vlastníka neobsahující některou ze
složek výčtu bylo neplatné, taková neplatnost by musela být v zákoně výslovně
uvedena. Zařízení kotelen a výměníkových stanic je samostatnou věcí movitou i
přesto, že jsou pevně spojeny s budovou nebo se stavbou. Bez těchto movitých
věcí není takový prostor ničím jiným než prostorem nebytovým. Žalovaný tím, že
nevymezil kotelnu a výměník jako společné části domu a tyto prostory přenechal
do užívání třetí kvalifikované osobě, bezpečně zajistil dodávku tepla a TUV dle
§ 13 odst. 6 zák.č. 72/1994 Sb. pro všechny domy a pro všechny jednotky
prostřednictvím závazkových vztahů. D. jsou pokud jde o dodávky tepla a
teplé vody na sebe vzájemně odkázány, zařízení slouží k vytápění celkem šesti
domů. Při výkladu zastávaném odvolacím soudem by společnými částmi jednoho domu
byla pouze kotelna (dům č.p. 1520) a společnými částmi druhého domu pouze
výměníková stanice (dům. č.p. 1196), které však jedna bez druhé nejsou
funkčními celky a jsou na sobě závislé. Při neshodách jednotlivých
spoluvlastníků by nebylo možno zajistit dodávky tepla a TUV bezporuchově,
přičemž právě tomu mělo prohlášení vlastníka zabránit. Žalovaný dovozuje, že
tím, kdo určuje, které části domu budou sloužit společnému užívání, je vlastník
budovy. Dále namítal nesprávné posouzení otázky aktivní legitimace obou
žalobců, když poukazoval na to, že aktivně legitimován ve sporu o neplatnost
nabídky k odkupu bytové jednotky je pouze nájemce bytu (odkazoval na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.12.2002 č.j. 26 Cdo 2204/2002 a rozsudek sp.zn. 3
Cdon 122/96). Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalobci v písemném vyjádření k dovolání uvedli, že nezpochybňují právo
žalovaného nakládat se svým majetkem, ale pokud způsob nakládání stanoví
zákon, jsou vlastníci povinni nakládat s ním v souladu s příslušným zákonem.
Ztotožnili se s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v napadeném
rozhodnutí a navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů „potvrdil“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
vycházel při posuzování tohoto dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy
první, bodu 1, 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s těmito
ustanoveními postupoval dovolací soud dle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1.1.2001, proto v odůvodnění tohoto usnesení jsou jeho ustanovení
uváděna ve znění této novely.
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem na
základě plné moci, přičemž obsahuje jasně formulovaný dovolací návrh i dovolací
důvody (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 a 2 o.s.ř.). Dovolání je
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, kterým soud
I. stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( viz zamítavý
rozsudek soudu I. stupně ze dne 17.1.2001 č.j. 8 C 203/99–66 a zrušující
výrok rozsudku odvolacího soudu ze dne 22.11.2001 č.j. 17 Co 569/2001–91).
Dovolání však není důvodné.
Žalovaný v dovolání nezpochybnil skutková zjištění soudů obou stupňů a z nich
vyvozené skutkové závěry, podstatné pro rozhodnutí ve věci. Nevznesl rovněž
námitku existence vady řízení, přičemž takové vady, k nimž by byl dovolací soud
povinen přihlédnout i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), z obsahu spisu
nevyplývají. Zbývá proto posoudit, zda je opodstatněn uplatněný dovolací důvod,
spočívající v tvrzení, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním
posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud daný právní vztah posoudil
podle právního předpisu, který se na něj nevztahuje, nebo správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil. Právním předpisem je především předpis práva
hmotného (příp. jeho určitá norma). Pokud se věci týkají i procesněprávní
předpisy, je třeba správně aplikovat i jejich právní normy.
Odvolací soud posuzoval věc zejména dle § 2 písm. c/, e/, § 5 zákona č. 72/1994
Sb., ve znění účinném ke dni prohlášení vlastníka (z 31.8.1999), tj. před
novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb., účinnou od 1.7.2000, dále dle § 39
obč. zák., které se na předmětnou věc vztahují. Je nesprávné tvrzení
žalovaného, že odvolací soud věc posoudil dle zák. č. 72/1994 Sb. již ve znění
novely č. 103/2000 Sb. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí naopak jasně
vyložil, že věc posuzoval podle právního stavu ke dni prohlášení vlastníka, tj.
podle stavu před účinností novely č. 103/2000 Sb.(viz str. 4, poslední
odstavec, a str. 5 odůvodnění). Jednotlivá ustanovení tohoto zákona proto
nadále budou citována ve znění účinném před 1.7.2000.
Rovněž námitka žalovaného, že vlastník domu není při svém prohlášení, jímž
vymezuje jednotky podle § 5 odst. 1 a 3 a § 2 písm. f/ zák.č. 72/1994 Sb.,
nijak omezen, a že by neplatnost takového prohlášení, pokud by neobsahovalo
některou ze společných částí domu, musela být stanovena tímto zákonem, není
důvodná. Dovolací soud se v tomto směru ztotožňuje s právním názorem odvolacího
soudu, že rozhodne-li se vlastník domu vymezit v tomto domě jednotky dle § 5
odst. 1 cit. zák. , nemůže jako nebytové prostory určit společné části domu,
jejichž příkladmý výčet je uveden v § 2 písm. e/ cit. zák., neboť by to bylo v
přímém rozporu s kogentním zněním § 2 písm. c/ a e/ ve spojení s § 4 cit.
zákona. V opačném případě by toto prohlášení nezakládalo zamýšlené právní
účinky, neboť by bylo neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák.
Názor žalovaného, že tato neplatnost by musela být stanovena přímo zákonem č.
72/1994 Sb., není správný. Tento zákon je k občanskému zákoníku ve vztahu
předpisu zvláštního k předpisu obecnému. Neobsahuje-li tento zvláštní předpis
vlastní úpravu neplatnosti právních úkonů, pak je třeba při posuzování
platnosti právních úkonů učiněných dle zák. č. 72/1994 Sb. aplikovat normy
občanského zákoníku jako předpisu obecného (viz § 3 odst. 1 a 2 cit. zák.).
Bude-li právní úkon v rozporu s konkrétní normou zákona č. 72/1994 Sb., bude
neplatný dle § 39 obč. zákoníku.
Zbývalo proto posoudit, zda odvolací soud správně vyložil ustanovení § 2
písm. e/ zák.č. 72/1994 Sb. ve znění před účinností zák.č. 103/2000 Sb., když
dospěl k závěru, že i výměníková stanice je společnou částí domu, ač nebyla v
tomto ustanovení zahrnuta do příkladmého výčtu těchto společných částí (na
rozdíl od kotelen, které v tomto příkladmém výčtu již tehdy zahrnuty byly).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při výkladu tohoto
ustanovení nijak neodchýlil od interpretačních pravidel a jeho výklad jazykový,
logický a systematický není s obsahem této normy ani norem s ní souvisejících v
žádném rozporu. Ustanovení § 2 písm. e/ cit. zák. v tehdy platném znění
neobsahovalo taxativní (tj. určený jmenovitým výpočtem a uzavřený) výčet
společných částí domu, nýbrž právě jen výčet demonstrativní (pro názornost
uvedený příkladmo, tj. příkladmý, uvozený slovem „zejména“), který tedy není
uzavřen a umožňuje, aby v konkrétních případech byl rozšířen o takovou část
domu, která splňuje obecně předřazenou podmínku, že se jedná o část domu
určenou pro společné užívání. Odvolací soud logicky vyložil, že tuto podmínku
splňovala výměníková stanice, neboť již stavebně byla určena k vytápění bytů a
nebytových prostor v domě, přičemž spolu s kotelnou, umístěnou v jiném domě,
tvořila jeden funkční celek určený pro vytápění. Toto stavební a účelové
spojení kotelny s výměníkem tepla bylo v řízení důkazně prokázáno a
nezpochybňuje je ani žalovaný. Je proto nerozhodné, že výměníková stanice
nebyla jako společná část domu výslovně uvedena v demonstrativním výčtu
ustanovení § 2 písm. e/ cit. zák. před novelou provedenou zákonem č. 103/2000
Sb., podstatné je, že splňovala zákonem stanovené znaky společné části domu.
Okolnost, že zák. č. 103/2000 Sb. s účinností od 1.7.2000 m.j. zahrnul do
příkladmého výčtu společných částí domu právě též výměníky tepla, jen
podporuje správnost závěru o účelovém určení této části domu jako části
společné dle § 2 písm. e/ cit. zák. (po novele § 2 písm. g/ zákona) a jde jen o
odstranění případných dosavadních nejasností při výkladu, které části domu je
třeba vždy rozumět jako části určené pro společné užívání. Odkaz odvolacího
soudu na novelizované znění tohoto ustanovení neznamenal jeho přímou aplikaci
na řešení této věci, jak mylně dovozoval žalovaný v dovolání. V podrobnostech
lze odkázat na srozumitelné, podrobné a argumentačně přiléhavé odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, s nímž se dovolací v tomto směru ztotožňuje, stejně
jako s argumenty, jimiž se odvolací soud vypořádal s námitkami žalovaného
ohledně nedostatku aktivní legitimace druhé žalobkyně ve sporu (včetně jeho
logického vysvětlení, proč v tomto případě nemohl aplikovat právní názory
uvedené ve shora zmíněných rozhodnutích, které předložil žalovaný).
Z uvedeného vyplývá závěr, že prohlášení žalovaného ze dne 31.8.1999, jímž
vymezil kotelnu a výměníkovou stanici (s výměníkem tepla) jako nebytové
prostory, je neplatným právním úkonem dle § 39 obč. zák., pro rozpor s ust. § 2
písm. c/, e/ , § 5 odst. 1 zák.č. 72/1994 Sb. ve znění účinném do 30.6.2000). V
důsledku toho je neplatná i nabídka odkupu bytové jednotky, kterou dal žalovaný
žalobcům dopisem ze dne 30.8.2000, a to z důvodů podrobně uvedených v
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto nemohl v mezích,
jimiž byl jeho dovolací přezkum připuštěn (§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.),
dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, proto dovolání žalovaného dle 243b odst. 2, věta před
středníkem, o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle § 243b odst. 5 ve
spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobcům, kterým v důsledku
procesního úspěchu vzniklo právo na jejich náhradu, přísluší náhrada za právní
zastoupení dvou osob při jednom úkonu (písemné vyjádření k dovolání) ve výši
3.720,- Kč (§ 8 písm. b/, § 17 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhl.č. 484/2000 Sb.,
spolu s režijním paušálem ve výši 75,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 6. listopadu 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu