28 Cdo 1790/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání M. F. s.r.o., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 14. března 2002, sp.zn. 14 Co 379/2002 (v právní věci žalobce M.
F. s.r.o., zast. advokátem, proti žalovaným 1. M. K. a 2. Z. K., oba zast.
advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Sokolově
pod sp.zn. 15 C 8/2002), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 2002 pod
č.j. 14 Co 379/2002-50 potvrdil ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným
rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. března 2002 pod č.j. 15 C
8/2002-29, kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení a odevzdání nebytových
prostor specifikovaných v žalobním návrhu. Rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou byl zrušen a řízení bylo zastaveno,
protože v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobní návrh zpět.
Soudy obou instancí dospěly k závěru, že smlouva o nájmu sporných nebytových
prostor z 4.9.2000 jednoznačně stanovila dobu trvání nájemního vztahu do
1.10.2001. Žalovaný však dané prostory užíval i po tomto datu, a protože
žalobkyně nepodala do 30 dnů u soudu návrh na vyklizení, došlo ke
konkludentnímu prodloužení nájemní smlouvy opět na dobu jednoho roku ve smyslu
kogentního ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku. Žaloba na vyklizení ze
dne 16.1.2002 je potom nedůvodná, neboť nájemní vztah mezi žalobkyní a 1.
žalovaným trval.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma výroku o zastavení řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a 2. žalovanou) podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky mohou
pronajímatel a nájemce situaci zániku nájmu uzavřeného na dobu určitou řešit
primárně smluvně. Teprve v případě, kdy k uzavření dohody nedojde, musí
pronajímatel, aby zabránil prodloužení nájmu, žalovat o vyklizení nemovitosti.
Mezi spornými stranami došlo k ústní dohodě o odložení termínu vyklizení a
podání žaloby na vyklizení by za těchto okolností bylo porušením dohody. Soudy
navíc dostatečně nezkoumaly, zda žalovaný předmět nájmu skutečně užíval, tedy
zda pokračoval v podnikatelské činnosti anebo zda předmět nájmu pouze
nevyklidil. Kromě toho nájem nebytových prostor sjednaný na dobu určitou končí
dle § 9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. uplynutím doby na kterou byl sjednán.
Obdobu ustanovení § 676 odst. 2 citovaný zákon nezná, a proto je užití tohoto
ustanovení pro nájem nebytových prostor vyloučeno.
Vyjádření k uplatněnému dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části dvanácté,
hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1.1.2001 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.)
Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném případě -
kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně -
je dovolání přípustné, přičemž dovolatel opírá jeho přípustnost o ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť je toho názoru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán důvody uplatněnými
v dovolání včetně jejich obsahového vymezení. Z úřední povinnosti posuzuje
pouze zmatečnostní vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, 2 písm. a) a b)
a odst. 3 o. s. ř. a jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.). Žádné z uvedených vad
však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatel je ani nevytýká.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR zjistil, že podané dovolání není přípustné.
Odvolací soud – stejně jako soud první instance – vycházel při své právní úvaze
z ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí,
že v případě kdy nájemce věci užívá i po skončení nájmu a pronajímatel proti
tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30
dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána
původně. V projednávané věci došlo ke konkludentnímu prodloužení nájemní
smlouvy, neboť žalobkyně v zákonné lhůtě 30 dnů nepodala u soudu návrh na
vyklizení žalovaného z prostor, které i po smluvně dohodnuté době nadále
užíval. Odvolací soud nijak nepochybil, když za situace, kdy si kontrahenti
nájemní smlouvy formálně relevantně (tedy v daném případě písemně) nedohodli
nic jiného (např. prodloužení nájemní smlouvy v řádu měsíců), vycházel z
nevyvratitelné domněnky obnovení smluvního vztahu.
Konstantní judikatura vyšších soudů také nijak blíže nerozlišuje intenzitu s
jakou nájemce nadále (i po skončení sjednané doby) užívá předmět nájmu, a lze
tedy mít oprávněně za to, že pokračujícím užíváním nebytových prostor je již
jejich nevyklizení.
Pokud dovolatelka upozorňuje na to, že zákon č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu
nebytových prostor neobsahuje úpravu konkludentního prodlužování nájemní
smlouvy, nezbývá než dovodit, že při absenci určitého ustanovení ve zvláštním
předpise je nutno použít předpis obecný – v daném případě obecná ustanovení o
skončení nájmu obsažená v občanském zákoníku. Ani této námitce žalobkyně proto
nebyla přiznána důvodnost.
Z výše uvedených důvodů proto dovolacímu soudu nezbylo, než dojít k závěru, že
v dané věci nejde o žádný z případů, který zakládá přípustnost dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání bylo proto jako
nepřípustné odmítnuto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř. a § 151 o.s.ř., když žalobkyně nebyla úspěšná a
žalovanému v rámci řízení o dovolání žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu