28 Cdo 1790/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatelů: 1. Ing. E. N. a 2. Ing. D. Ch.-N., zastoupených advokátem, proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11.1.2005, sp.zn. 36 Co 265/2004,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 8 C 228/95
(žalobců Ing. E. N. a Ing. D. Ch.-N., zastoupených advokátem, proti žalovaným:
A/ MUDr. J. V., B A. B. a C/ A. Č., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o
vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v
Liberci z 11.1.2005, sp.zn. 36 Co 265/2004, i rozsudek Okresního soudu v Děčíně
z 9.2.2004, čj. 8 C 228/95-198.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Děčíně.
Žalobou, podanou u soudu 23.10.1995, se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo
uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1104 s pozemky parc. č.
1286 a parc. č. 1114/2 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že
původními spoluvlastníky těchto nemovitostí byli Ing. E. N. a J. N., kteří se v
roce 1975 vystěhovali do Spolkové republiky Německo po předchozím podepsání
tzv. renunciačního prohlášení, na základě něhož nemovitosti připadly jako
údajně opuštěné věci státu. V roce 1976 byly nemovitosti převedeny bývalým
Okresním národním výborem v D. na bývalý Městský národní výbor v D. Výměnnou
smlouvou z 22.7.1978 došlo mezi MěstNV v D. a mezi manžely MUDr. J. a J. V. a
manžely A. a A. B. k výměně žalobcem uváděných nemovitostí a ohledně domu čp.
216 v D. s pozemky parc. č. 1618 a parc. č. 1679 v katastrálním území P.
Původní spoluvlastník žalobci uváděných nemovitostí Ing. E. N. zemřel 21.4.1988
a jeho právními nástupci jsou žalobce Ing. E. N. a Ing. D. Ch.-N. Podle názoru
žalobců tu ze strany žalovaných došlo k nabytí uváděných nemovitostí v rozporu
s tehdy platnými právními předpisy, popřípadě na základě protiprávního
zvýhodnění. Žalobci poukazovali na to, že ve smlouvě o výměně nemovitostí z
22.7.1978 byly pozemky chybně označeny a nebyla ve smlouvě uvedena jejich
výměra. Žalobci poukazovali i na to, že možnost koupě či výměny domu čp. 1104 v
D. (s pozemky parc. č. 1286 a parc. č. 1114/2) v katastrálním území P. nebyla
dána veřejně na vědomí a bez dalšího byla provedena výměna nemovitostí se
žalovanými. Žalovaní byli cenově i formou poskytnutého odškodnění pro A. V.
(matku původního žalovaného MUDr. J. V.) ve výši 68.151 Kč protiprávně
zvýhodněni. Žalovaní byli žalobci vyzváni k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že při nabytí nemovitostí, uváděných
žalobci, nedošlo k žádnému rozporu s tehdy platnými předpisy, ani k
protiprávnímu zvýhodnění; výhrady uváděné žalobci pokládají žalovaní za
nedůvodné. Ze strany žalovaných bylo rovněž namítáno, že nárok žalobců na
vydání domu čp. 1104/18 v D. IV. zanikl prekluzí (na rozdíl od uplatněného
nároku na vydání pozemků).
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 9.2.2004, čj. 8 C 2228/95-198, byla žaloba
žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně
žalovaným na náhradu nákladů řízení 22.325 Kč. Žalobcům bylo také uloženo
zaplatit na účet Okresního soudu v Děčíně 910 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Soud prvního stupě především uváděl, že žalobkyně Ing. D. Ch.-N.
nemohla být soudem posouzena jako oprávněná osoba podle zákona č. 87/1í91 Sb.,
a to pro nedoložení jejího českého státního občanství. Žalovaného A. B.
nepokládal soud prvního stupně za povinnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb.,
když od roku 1981 nebyl vlastníkem, ani držitelem spoluvlastnického podílu na
nemovitostech uváděných v žalobě žalobců.
Ohledně nemovitostí, na něž žalobci uplatňovali své nároky, měl soud prvního
stupně za doloženo, že tyto nemovitosti přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6
odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně pokládal rovněž za doloženo, že ze strany žalobce Ing. E.
N. byla řádně a včas podána výzva k vydání nemovitostí, tak i žaloba u soudu v
zákonem stanovené lhůtě.
V otázce, zda žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy,
popřípadě na základě protiprávního zvýhodnění, dospěl soud prvního stupně k
závěrům, že tyto zákonné předpoklady podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. tu nejsou dány. Žalobcem Ing. N. uváděné odlišné označení
stavebních a pozemkových parcel, k němuž došlo s novým zaměřováním a mapováním
pozemků v katastrálním území P. nelze považovat za porušení právních předpisů;
změna geodetických podkladů, směřující k přesnějšímu zaměření pozemků,
nepředstavuje žádné porušení právních povinností při převodu nemovitostí. Také
uvedení rozdílných plošných výměr pozemků nelze pokládat za rozporu s právními
předpisy, jestliže z výsledků provedeného dokazování bylo zcela nesporné, že
předmětem výměny nemovitostí podle smlouvy z 22.7.1978 byla nepochybně ty
nemovitosti, které původně vlastnicky náležely rodičům žalobců. Soud prvního
stupně byl dále toho názoru, že tu v době uzavírání smlouvy o výměně
nemovitostí nebyla stanovena obecně závazným předpisem povinnost k zveřejnění
záměru prodat či vyměnit nemovitosti ve vlastnictví státu občanům, nýbrž
existoval jen interní předpis Ministerstva financí. Navíc bylo tu třeba brát v
úvahu, že tu byl směnou nemovitostí sledován záměr získat vhodnější objekt k
vybudování předškolního zařízení pro děti. Podle názoru soudu prvního stupně
nebylo v řízení prokázáno tvrzení žalobců, že výměna nemovitostí z 22.7.1978
byla údajně schvalována „poradou nejpřednějších funkcionářů tehdejšího MěstNV v
D.“. Pokud šlo o záměr zřízení předškolního zařízení pro děti, sdílel soud
prvního stupně názor, že dům žalovaných byl vhodnější pro předpokládaný účet
předškolního zařízení svou polohou v městě, vnitřní strukturou, větší zahradou
i dopravní obslužností.
Podle názoru soudu prvního stupně nebylo doloženo ani protiprávní zvýhodnění z
žalobci tvrzeného důvodu, že MUDr. J. V. byl „prominentem tehdejšího režimu“, a
proto byl osobně zvýhodněn při realizaci směny nemovitostí. Na základě výsledků
provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „při nulové
politické angažovanosti MUDr. V. nelze považovat jeho působení jako řadového
lékaře v 70. letech minulého století za jakékoli prominentní postavení, když
pracovní zařazení primáře začal vykonávat až od roku 1984“. Také poskytnutí
„odškodnění“ A. V. odráželo jen skutečnost, že původní většinová majitelka domu
čp. 1216 se nestala po výměně nemovitostí spoluvlastnicí domu čp. 1104 a
poskytnutí náhradního ubytování i finančního plnění odráželo jen její účast na
spoluvlastnictví domu, za nějž se jí dalšího plnění nedostalo. Podle výsledků
znaleckých posudků, provedených v tomto řízení, dospěl soud prvního stupně k
závěru, že tu nedošlo ke zvýhodnění pozdějších nabyvatelů podhodnocením
nemovitostí.
Soud prvního stupně dospěl proto k výslednému závěru, že je tu na místě
zamítnutí žaloby žalobců, protože měl za to, že vyhověním žalobě bez
jednoznačného zjištění porušení tehdy platných předpisů či o protiprávním
politicky motivovaném zvýhodnění žalovaných, by tu byla založena majetková
křivda nová, což by bylo výsledkem, který nebyl sledován restituční právní
úpravou“. Výrok o nákladech řízení vynesl soud prvního stupně s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně z 9.2.2004, čj. 8 C
228/95-198, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 11.1.2005, sp.zn.
36 Co 265/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně
na náklady odvolacího řízení 7.440 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo
shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že původními spoluvlastníky nemovitostí, o něž v tomto
řízení jde, byli Ing. E. N. a J. N., a tyto nemovitosti přešly na stát způsobem
uvedeným v § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. v důsledku renunciačního
prohlášení-smlouvy o postoupení pohledávek České republice pro případ
vystěhování jmenovaných spoluvlastníků, kterou uzavřeli 21.1.1975 před jejich
vystěhováním do Spolkové republiky Německo. Právními nástupci manželů Novotných
jsou žalobci; žalobkyně Ing. D. Ch.-N. však neprokázala, že je státní občankou
České republiky. Odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) byl toho
názoru, že žalobci vyzvali včas manžele V. i B. k vydání nemovitostí, ale k
uzavření dohody o vydání nemovitostí nedošlo.
Za uvedených okolností bylo nutno žalobu žalobkyně Ing. D. Ch.–N. zamítnout,
protože nesplňovala základní předpoklad (státní občanství ČR) pro vznik nároku
na vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud šlo o nárok žalobce Ing. E. N. vůči žalovaným, zabýval se soud prvního
stupně správně (podle názoru odvolacího soudu) tím, zda tu žalovaní jsou v
tomto sporu pasívně legitimováni. Odvolací soud konstatoval, že v současné době
jsou nemovitosti, o něž v řízení jde, ve vlastnictví žalované MUDr. J. V. a
žalované A. Č. (dříve B.); žalovaný A. B. pozbyl svůj spoluvlastnický podíl po
rozvodu manželství s A. B. (nyní Č.) a po vypořádání jejich bezpodílového
spoluvlastnictví. Byl proto odvolací soud toho názoru, že žaloba žalobce Ing.
E. N. vůči žalovanému A. B. byla důvodně soudem prvního stupně zamítnuta.
Ohledně žalovaných MUDr. J. V. a A. Č. pak bylo třeba se zabývat tím, zda jsou
u nich splněny zákonné předpoklady jako povinných osob ve smyslu ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Dům čp. 1216 v D. VI s pozemky parc. č. 1681 (o výměře 307 m2), parc,č, 1680 (o
výměře 2262 m2) a parc. č. 1679 (o výměře 315 m2), které patřily
spoluvlastníkům A. V. (z 9/24), MUDr. J. V. (z 13/48) a A. B. (z 13/48) v
celkové ceně 188.880 Kč (po odečtení pohledávky České státní spořitelny 17.030
Kč), byly převedeny výměnou smlouvou z 22.7.1978 do vlastnictví státu. Naproti
tomu stát převedl do podílového spoluvlastnictví MUDr. J. V. a J. V. (z ½
do bezpodílového spoluvlastnictví) a A. B. i A. B. (také z ½ do
bezpodílového spoluvlastnictví) dům čp. 1104 v D. IV s pozemky parc. č. 619 (o
výměře 115 m2) a parc. č. 620 (o výměře 1091 m2) v hodnotě 130.670 Kč. Na
vyrovnání hodnoty podílů se MUDr. J. V. a J. V. a A. B. a A. B. zavázali
zaplatit Městskému národnímu výboru v D. každý 15.085,20 Kč; A. V. se dostalo
na vyrovnání jejího podílu 68.151,30 Kč a byl jí zajištěn náhradní byt –
garsoniéra. Na základě znaleckého posudku znalce Ing. J. K. dospěl odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) k závěru, že hodnoty vyměňovaných
nemovitostí i vypořádací podíly byly stanoveny správně. Neoprávněné zvýhodnění
neshledal odvolací soud v přidělení garsoniéry A. V. a ani v tom, že žalovaní
byli neoprávněně zvýhodněni chybným uvedením výměr převáděných parcel.
Odvolací soud se zabýval i námitkou žalobců, že záměr Městského národního
výboru v D. vyměnit již uvedené nemovitosti nebyl zveřejněn a nabyvatelům MUDr.
J. V., J. V. i A. B. a A. B. byla dána přednost bez výběrového řízení. Podle
názoru odvolacího soudu tehdy platná vyhláška č. 156/1975 Sb., o správě
národního majetku, ani směrnice Ministerstva financí z 2.4.1964 (č. 10), pro
prodej rodinných domků z národního majetku občanům, výslovně nepočítaly s
výměnou nemovitostí mezi státem a občany, ale počítaly jen s prodejem
nemovitostí z národního majetku občanům. V případě výměny nemovitostí se stát
nemovitostí nezbavoval, ale získal protihodnotu téhož druhu; v daném případě
stát tu získal dům o větší podlahové ploše a pozemky několikanásobně vyšší
rozlohy. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že výměnná smlouva z 22.7.1978
vyhlášce o správě národního majetku neodporovala.
Odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně měl za to, že účastník
výměnné smlouvy z 22.7.1978 MUDr. J. V. nebyl „prominentní osobou tehdejšího
režimu, když ani sám nebyl členem Komunistické strany Československa“ a u jeho
osoby nebyly shledány ani nějaké další okolnosti politického zvýhodnění.
Výměnná smlouva z 22.7.1978 byla podepsána předsedou Městského národního výboru
v D., který tu jednal za tento Městský národní výbor. K této smlouvě dal dne
20.6.1978 souhlas finanční odbor Okresního národního výboru v D. Smlouva byla
registrována bývalým Státním notářstvím v Děčíně pod sp.zn. R I 431/78.
Odvolací soud dospěl tedy posléze k výslednému závěru, že nabyvatelé
nemovitostí podle výměnné smlouvy z 22.7.1978 nebyli protiprávně zvýhodněni,
takže žalovaným nevznikla povinnost podle zákona č. 87/1991 Sb. vydat žalobcům
v žalobě uváděné nemovitosti. Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně ve věci i ve výroku o nákladech řízení jako správný ve smyslu
ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení
rozhodl podle ustanovení § 224, § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 25.2.2005 a dovolání ze strany obou žalobců bylo předáno dne
24.4.2005 na poště k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy ve lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc
byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože jejich dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle obsahu
dovolání dovolatelů uplatňovali dovolatele jako dovolací důvod, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že si soudy obou stupňů nesprávně objasnily a
vyložily, zda tu na straně žalovaných jsou splněny zákonem stanovené vlastnosti
osob povinných podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle názoru dovolatelů došlo při uzavírání smlouvy o výměně nemovitostí z
22.7.1978 k rozporu s tehdy platnými předpisy i k protiprávnímu zvýhodnění
fyzických osob nabyvatelů nemovitostí, které původně patřily spoluvlastníkům
Ing. E. N. a J. N.
Dovolatelé přitom vytýkali, že soudy obou stupňů nepokládaly za rozhodné, že tu
v případě uvedené výměny nemovitostí nebylo postupováno podle směrnice
Ministerstva financí z 2.4.1964, pro prodej rodinných domků z národního majetku
občanům. Postup tu měl být, podle názoru dovolatelů, jako při prodeji domu z
národního majetku občanům, protože i při výměně nemovitostí tu mohli získat dům
i jiní žadatelé o byt nebo držitelé či uživatelé nemovitostí, kteří by takto
rádi výhodně směnili své nemovitosti za nepochybně lepší nemovitost, jakou byl
dům čp. 1104 v D. VI. Pokud šlo o protiprávní zvýhodnění nabyvatelů domu čp.
1104 při uváděné výměně nemovitostí, spatřovali je dovolatelé v těchto
zvýhodněních: především se při této výměně dostalo nabyvatelům domu čp. 1104 v
D. zdarma pozemku o výměře 202 m2, který užívají bezplatně dodnes. Dále se
dostalo spoluvlastnici A. V. finanční ohodnocení podílu na vyměňovaném domě
částkou 68.151 Kč (a navíc ještě přidělení garsoniéry do užívání), třebaže
podíl A. V. měl hodnotu 64.444 Kč. Další protiprávní zvýhodnění nabyvatelů domu
čp. 1104 spatřovali dovolatelé v nesprávně vypočteném podílu V. i B. na
vyměňované nemovitosti (rozdíl spočíval v částkách 130.670 Kč a 124.784 Kč).
Zvýhodnění při této výměně nemovitostí je podle názoru dovolatelů výrazně
patrný z toho, že A. V. bylo navíc poskytnuto náhradní bydlení v garsoniéře z
bytového fondu Městského národního výboru v D.
Dovolatelé stále trvají na tom, že k těmto zvýhodněním došlo proto, že z
pohledu tehdejších místních funkcionářů v D. byl nabyvatel vyměňovaných
nemovitostí MUDr. J. V. jako lékař (a později primář) gynekologického oddělení
Okresní nemocnice v D. prominentní osobou. Proto výměna nemovitostí byla
přednostně nabídnuta MUDr. J. V. Zvýšený zájem místních funkcionářů o tuto
výměnu nemovitostí je patrný z toho, že smlouva o výměně nemovitostí z
22.7.1978 byla podepsána samotným předsedou Městského národního výboru v D.
Podle názoru dovolatelů se „soud dopustil pochybení v případě hodnocení
znaleckých posudků oceňujících nemovitosti“. „Soud nenařídil vypracování
revizního znaleckého posudku, požadovaného žalobci, třebaže původně Okresní
soud v Děčíně dne 9.6.1997 rozhodl o vypracování nového znaleckého posudku.
Nesprávnosti znaleckého posudku, z něhož i odvolací soud posléze vycházel,
spatřovali dovolatelé např. v nesprávném posouzení a označení tzv. zimní
zahrady ve směňovaném domě, jakož i v nesprávném ocenění bazénu, kanalizační
přípojky a vodní nádrže, plotu na výhodní straně pozemku, dřevěného oplocení na
severní straně pozemku, jakož i opěrné zdi na tomto pozemku. K pochybení došlo
i v tom, že znalec nevyhlásil místní šetření za účasti stran procesu před
vypracováním posudku.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z přechodných
ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (z deváté části, hlavy první, bodu 1 ve znění
tohoto zákona), podle nichž platí ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (jímž byl
změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) i pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání
přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru,
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 8 C 229/95-
Okresního soudu v Děčíně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti
němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozhodnutí
řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní
otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, aplikovaly soudy obou stupňů na projednávanou právní otázku
zejména ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle
tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal
oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a
to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy,
nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje
povinnost věc vydat podle zákona č. 87/1991 Sb. i na případ, kdy v rozhodném
období (25.2.1948-1.1.1990) věc přešla na stát i na základě prohlášení a
smlouvy o postoupení pohledávek pro případ vystěhování (tzv. renunciačního
prohlášení).
K výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, zaujal Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 2.6.1999, I. ÚS 118/98,
uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
tyto právní závěry: Při interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb. je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž
spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových i jiných
křivd. Způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci
původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím
nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva
těchto fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo
na základě protiprávního zvýhodnění podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb.Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 50 /128/).
V návaznosti na ustanovení § 39 občanského zákoníku bylo již pod č. 8/1969
Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem) vyloženo k
tehdy platným směrnicím Ministerstva financí z roku 1964 pro prodej rodinných
domků z národního majetku občanům: Směrnice Ministerstva financí pro prodej
rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964, čj. 214/17.756/64,
uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závazným
předpisem, nýbrž pokynem Ministerstva financí pro postup organizací
spravujících národní majetek. Ohledně úkonů uzavřených mezi organizací
spravující národní majetek a mezi občanem, nebylo možné však vyloučit (vzhledem
k okolnostem konkrétního případu) rozpor takového právního úkonu se zájmy
společnosti, nebylo-li postupováno podle těchto směrnic.
Odvolací soud v daném případě ve svém rozhodnutí z 11.1.2005 (sp.z. 36 Co
265/2|004 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání
dovolatelů, zaujal k uvedeným směrnicím Ministerstva financí pro prodej
rodinných domků z národního majetku občanům jen takový právní závěr, že byly
„pouhým interním předpisem a jejich posouzení nepůsobilo neplatnost výměnné
smlouvy“.
Uvedený výkladový závěr odvolacího soudu není tedy plně konformní s citovanými
právními závěry z uveřejněné judikatury soudů, ani s rovněž citovaným nálezem
Ústavního soudu ČR. Nebylo proto možné se přesvědčivě ztotožnit s uvedeným
závěrem odvolacího soudu jako s výkladovým závěrem, jenž by byl plně v souladu
s hmotněprávním ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 87/11991 Sb., a to v otázce,
která již byla posouzena v rozhodování dovolacího soudu.
Nebylo proto možné vyloučit tu závěr o přípustnosti dovolání dovolatelů ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu,
jak to dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali.
Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatelů přípustným a zároveň dospěl i k
závěru, že je tu dovolání také důvodné z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, neboť posouzení projednání věci,
pokud šlo o aplikaci a výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud
prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §
243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu. V tomto dalším řízení posoudí
soud prvního stupně znovu otázku, zda žalobci jsou nebo nejsou oprávněnými
osobami ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., dále přikročí k
realizaci svého usnesení z 9.6.1997 (na čl. 35 spisu sp.zn. 8 C 222395
Okresního soudu v Děčíně) ohledně provedení důkazu novým znaleckým posudkem a
při úvaze o aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. posoudí, zda
při výměnné smlouvě z 22.7.1998 bylo či nebylo postupováno v rozporu s
ustanoveními směrnic Ministerstva financí z 2.4.1964 pro prodej rodinných domků
z národního majetku občanům.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení
včetně nákladů řízení odvolacího i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá,
občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu