28 Cdo 1805/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání Bytového družstva S., zast. advokátem, podaném proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2001, sp.zn. 26 Co 130/2001 (v právní
věci žalobce Ing. M. T., zast. advokátem, proti žalovanému Bytovému družstvu
S., zast. advokátem, o určení existence práva nájmu, vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp.zn. 9 C 1301/98), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2001,
sp. zn.
26 Co 130/2001 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 26. července 2000 pod č. j. 9 C
1301/98-35 zamítl žalobu určující, že žalobce je oprávněným nájemcem bytu č. 18
o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, I. kategorie ve čtvrtém podlaží domu čp.
3204 v M., S. ulici. Žalobce byl uznán povinným zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení částku 4.290,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Nalézací soud sice uznal naléhavý právní zájem žalobce k podání žaloby na
určení dle § 80 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), žalobě však
nevyhověl, protože měl za to, že nájemní smlouva, kterou žalobce ohledně
sporného bytu uzavřel s tehdejším vlastníkem, tj. s Městem M., je neplatná.
Soud přitom vycházel ze zjištění, že v době uzavření nájemní smlouvy v
předmětném bytě bydlela paní O. V., která tvrdila, že na ni přešlo právo nájmu
po předchozím nájemci. Žalobce tedy v tomto bytě za dané situace nemohl
vykonávat práva vyplývající z nájemní smlouvy; smlouva tak je – jelikož je
jejím předmětem plnění nemožné – dle ustanovení § 37 odst. 2 občanského
zákoníku absolutně neplatná.
Tento rozsudek Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2001 pod č. j.
26 Co 130/2001-57 tak změnil, že určil žalobce oprávněným nájemcem předmětného
bytu. Žalovaný byl zavázán jak k náhradě nákladů řízení ve výši 6.375,- Kč, tak
k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1.075,- Kč, vše do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.
Odvolací soud souhlasil s názory soudu prvního stupně pouze pokud šlo o
shledání naléhavého právního zájmu žalobce na podání projednávané žaloby.
Neztotožnil se však se závěry okresního soudu týkajícími se neplatnosti nájemní
smlouvy uzavřené dne 3. 2. 1995. Podle odvolacího soudu byl sporný byt v době
uzavírání nájemní smlouvy nejen právně volný (nebyl obsazen osobou, která by k
bytu měla platný nájemní vztah), ale neexistovala ani fyzická nemožnost plnění,
když byt bylo možno po splnění smluvně podchycené podmínky (vyřešení uvolnění
bytu užívaného paní V. bez jakéhokoliv právního důvodu) užívat. Podmínku
sjednanou v předběžném souhlasu pronajímatele s uzavřením nájemní smlouvy je
třeba posuzovat jako podmínku odkládací ve smyslu § 36 obč. zákoníku. To
znamená, že účinnost jinak platné nájemní smlouvy nastane později, po splnění
odkládací podmínky. Okolnost dosavadního nenaplnění této podmínky ze strany
pronajímatele rozhodně nelze přičítat k tíži žalobce. Závěrem odvolací soud
uvedl, že v projednávané věci není vázán právním názorem Krajského soudu v
Praze a Nejvyššího soudu v Brně vysloveným ve věci projednávané Okresním soudem
v Mělníku pod sp. zn. 12 C 335/1995. V této věci byla platnost nájemní smlouvy
posuzována pouze jako otázka předběžná, věc sama se týkala jiných účastníků a
soudy vycházely z poněkud jiných skutkových zjištění, než odvolací soud v tomto
případě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání.
Dovolatel poukazuje na skutečnost, že před žalobou projednávanou v tomto řízení
se žalobce již domáhal v řízení před Okresním soudem v Mělníku, sp. zn. 12 C
335/95 vyklizení sporného bytu. V tehdejším řízení se soud I. stupně, soud
odvolací a následně i soud dovolací zabývaly předběžnou otázkou, zda je nájemní
smlouva platná či neplatná. Podle dovolatele je soud v nynějším řízení vázán
názory jak Krajského soudu v Praze, tak Nejvyššího soudu ČR, kdy oba tyto soudy
v rámci předchozího řízení posoudily předběžnou otázku tak, že nájemní smlouva
ze dne 3. 2. 1995 je absolutně neplatná. Žalobce tudíž nemůže být úspěšný ani
nyní při uplatňování žaloby o určení existence práva nájmu. Tento závěr vyplývá
i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1074/98.
K tomuto dovolání podal žalobce vyjádření ve kterém namítá nesprávnost názoru
žalobce vyjádřeného v dovolání. V případu řešeném Nejvyšším soudem ČR pod sp.
zn. 33 Cdo 1074/98 šlo o situaci zcela opačnou, kdy soud nejprve meritorně – a
to negativně - rozhodl ve věci určení vlastnického práva, a v navazujícím
řízení o zápůrčí žalobě mezi týmiž účastníky nemohl jinak, než žalobu
zamítnout, s odkazem na negativní vyřešení otázky vlastnického práva v
předchozím řízení, kde však tato otázka byla řešena jako meritorní. V souzeném
případě však bylo žalováno nejprve na plnění, přičemž žaloba byla zamítnuta s
odkazem na negativní posouzení existence nájemního vztahu v rámci řešení
předběžné otázky. Vyřešení předběžné otázky však nemůže zakládat vázanost
soudu, který tuto otázku později jako meritorní řeší, dříve vysloveným právním
názorem. Řešení předběžné otázky je součástí odůvodnění rozhodnutí, které není
závazné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení
části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále
uvádějí ustanovení o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je
přípustné (§ 238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a z obsahu podání lze dovodit i
zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal
proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst.
l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by
odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.
Pokud odvolací soud uvádí, že nesplnění odkládací podmínky sjednané v
předběžném souhlasu pronajímatele – ale i v nájemní smlouvě samotné-, nelze
přičítat k tíži nájemce, neboť by takový postup byl v rozporu s dobrými mravy,
je k tomu ovšem třeba poznamenat, že s dobrými mravy je především v rozporu
pronajmutí bytu u kterého není známo (nelze to ani přibližně určit) kdy bude
uvolněn. Nejvyšší soud ČR, který při tomto rozhodování nebyl nijak vázán
posouzením prejudiciální otázky řešené soudy v jiném řízení, se zejména musel
zabývat platností nájemní smlouvy uzavřené dne 3. 2. 1995 z hlediska jejího
vztahu k ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku. Podstatnou náležitostí
nájemní smlouvy je kromě jiného i to, že předmět nájmu je způsobilý k odevzdání
nájemci, anebo že bylo ve vztahu k této základní náležitosti nájemní smlouvy
alespoň zcela jasně určeno, kdy se tak stane. V daném případě není pochybnost o
tom, že otázka uvolnění bytu nebyla v době uzavření nájemní smlouvy a není ani
v době probíhajícího soudního sporu určitá. Sjednanou odkládací podmínku tak
nelze interpretovat jako časový bod, jehož určitost by splňovala podmínky
základních náležitostí právních úkonů upravených v ustanovení § 37 odst. 1
občanského zákoníku. Smlouva o nájmu bytu, která nájemci nezajišťuje předání
předmětu nájmu ve stavu způsobilém k okamžitému užívání, a která neumožňuje ani
dostatečně jasné určení časového okamžiku v budoucnosti, kdy tento stav
nastane, je v důsledku rozporu s ustanovením § 37 odst. 2 občanského zákoníku
absolutně neplatná.
Z těchto důvodů se dovolací soud nemohl ztotožnit s právním názorem odvolacího
soudu, jímž odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně; nezbylo proto, než v
souladu s ustanovením § 243b odst. l o.s.ř. rozhodnutí soudu druhého stupně
zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř., § l5l odst. l o.s.ř., § 150 o.s.ř. a § l42 odst.
l o.s.ř., když důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 o.s.ř. byly shledány
v podílu, kterým obě strany sporu přispěly k zahájení a průběhu celého řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu