28 Cdo 181/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana
Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., o dovolání B. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v
Praze z 15.11.2001, sp. zn. 22 Co 373/2001, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 57/99 (žalobkyně B. H., zastoupené
advokátem, proti žalované Městské části P., o uložení povinnosti uzavřít dohodu
o vydání věc, za účasti vedlejšího účastníka Bytového družstva N., zastoupeného
advokátem,), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 20.6.1995, domáhající se vydání domu
čp. 1526 v P.-V. s pozemky parc. č. 1397 a parc. 1398, rozhodl Obvodní soud pro
Prahu 2 rozsudkem z 11.6.1996, čj. 16 C 149/95-49, žalobu zamítajícím.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského
soudu v Praze z 1.11.1996, sp. zn. 18 Co 420/96. Žalovaným nebyla přiznána
náhrada nákladů odvolacího řízení.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 31.3.1999, 2 Cdon 248/97, byl rozsudek
Městského soudu v Praze z 1.11.1996, sp. zn. 18 Co 420/96, zrušen a věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal, že odvolací soud nesprávně
posoudil, kdo je v této právní věci povinnou osobou podle ustanovení zákona č.
87/1991 Sb., když tu šlo o případ, kdy Obec město P. spolu s převzetím
nemovitostí do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. převzala spolu s
nemovitým majetkem i povinnosti, jež se spojují s institutem vlastnického práva
vůbec a stíhají vlastníka věci, včetně specifické povinnosti, dané zákonem č.
87/1991 Sb., tj. povinnosti vydat věc, k níž byl po účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. (tj. po 24.5.1991) důvodně uplatněn nárok na vydání věci.
V dalším průběhu řízení Městský soud v Praze rozsudkem z 21.9.1999, sp.
zn. 16 Co 224/99, potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z
11.6.1996, čj. 16 C 149/95-49, ve vztahu k žalovanému Bytovému družstvu N.; ve
vztahu k žalovanému městu P. a k Městské části P. byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným Bytovým družstvem N. nebyla
tomuto žalovanému přiznána náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Nedůvodnost návrhu žalobkyně na vydání věci proti uvedenému bytovému družstvu
odůvodnil odvolací soud tím, že toto bytové družstvo nemůže být povinnou
osobou, neboť nemovitosti uvedené v žalobě žalobkyně nedrželo ke dni účinnosti
zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1.4.1991) a nestíhá jej povinnost nemovitosti
vydat, a to i bez ohledu na to, zda kupní smlouva ohledně domu čp. 1526 v P.-V.
ze dne 23.8.1994, uzavřená s Městskou částí P., je či není platná.
Obvodní soud pro Prahu 2 pak vynesl po doplnění řízení rozsudek z
23.3.2001, čj. 17 C 57/99-183, jímž uložil Městské části P. uzavřít se
žalobkyní B. H. dohodu o vydání pozemků parc. č. 1397 a parc. č. 1398 v
katastrálním území V. (Obec P.), zapsané na listu vlastnictví č. 2037 a č. 2269
u Katastrálního úřadu P. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby bylo Městské
části P. uloženo uzavřít se žalobkyní B. H. dohodu o vydání domu čp. 1526 v
katastrálním území P.-V. Byl také zamítnut žalobní návrh, aby městu P. bylo
uloženo uzavřít se žalobkyní B. H. dohodu o vydání domu čp. 1526 a pozemků
parc. č. 1397 a parc. č. 1398 v katastrálním území P.-V. Bylo dále rozhodnuto,
že ve vztahu mezi žalobkyní B. H. a žalovanou Městskou částí P. nemá žádný z
nich právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému městu P. nebyla přiznána
náhrada nákladů řízení. Vedlejšímu účastníku řízení – Bytovému družstvu N.
nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně
získala nemovitosti uvedené v její žalobě v roce 1936 darem od svého otce; k
údržbě nemovitostí a k placení souvisejících poplatků si vzala úvěr, který v
50. letech už nemohla splácet. Z důvodu na ni vyvíjeného nátlaku nabídla
žalobkyně své nemovitosti k darování; nemovitosti přešly na stát postupní
smlouvou z 28.6.966, když se stát současně zavázal vyrovnat za žalobkyni dluhy,
které vázly na nemovitostech. Žalobkyně ani po emigraci do Švýcarska nepozbyla
státního občanství České republiky. Žalobkyně vyzvala k vydání nemovitostí Obec
město P. a Městskou část P., ale bezvýsledně. Dům čp. 1526 v P.-V. byl totiž
smlouvou z 23.8.1994 převeden na Bytové družstvo N. Dům je nyní ve vlastnictví
uvedeného družstva a pozemky parc. č. 1397 a parc. č.1398 v P.-V. jsou ve
vlastnictví města P. a jsou svěřeny Městské části P.
Podle názoru soudu prvního stupně je v této právní věci pasívně
legitimována Městská část P., která je tu povinnou osobou podle ustanovení § 4
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Zároveň byl soud prvního stupně toho názoru, že
žalobkyně je ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a nálezu Ústavního
soudu ČR č. 164/1991 Sb. (jehož účinnost nastala 1.11.1994) oprávněnou osobou,
když státní občanství ČR žalobkyně nikdy nepozbyla.
Soud prvního stupně posuzoval přechod nemovitostí (uvedených v žalobě
žalobkyně) jako přechod ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č.
87/1991 Sb., tedy přechod na základě smlouvy o darování nemovitostí, uzavřené v
tísni, když na žalobkyni byl vyvíjen nátlak v situaci, kdy se dostala do
platební neschopnosti se splácením dluhů, váznoucích na nemovitostech, protože
už nebyla oprávněna ponechávat si zisk z pronájmu bytů a v jejím domě a nebyla
již schopna splácet úvěr, získaný na údržbu domu; postupní smlouva z 28.6.1966
tu byla tedy žalobkyní uzavřena v tísni.
Žalobkyně by za uvedených okolností tedy měla, podle názoru soudu
prvního stupně, nárok na vydání všech jí požadovaných nemovitostí. V daném
případě však Městská část P. má ve své dispozici pouze oba žalobkyní požadované
pozemky. Povinnost k uzavření dohody o jejich vydání proto soud prvního stupně
uvedené žalované městské části uložil.
Naproti tomu ohledně domu čp. 1526 v P.-V. dospěl soud prvního stupně k
jinému závěru. Byl totiž toho názoru, že ohledně nároku na tuto nemovitost
uběhly žalobkyni veškeré lhůty pro uplatnění nároku, a to již v roce 1991. Po
1.10.1991 byla uvedená nemovitost volná a bylo možné s ní disponovat. Městská
část P. realizovala prodej domu čp. 1526 v P.-V. (po řádném schválení), a to
právnické osobě, jejímiž členy jsou nájemníci jednotlivých bytů v uvedeném
domě. Protože nálezu č. 164/1994 Sb. byla přiznána účinnost až od 1.11.1994,
nebránila uzavření smlouvy z 23.8.1994 ohledně uvedeného domu žádná překážka.
Soud prvního stupně shledal tuto smlouvu jako smlouvu platně uzavřenou; ke
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na podkladě této smlouvy
došlo před účinností nálezu č. 164/1994 Sb. Dospěl proto soud prvního stupně k
závěru, že žalovaná městská část není povinnou osobou k vydání domu čp. 1526 v
P.-V. a že povinnou osobou není ani Bytové družstvo N., proti němuž byla už
žaloba pravomocně zamítnuta.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně učiněn s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 2 a § 150 občanského soudního řádu.
O dovolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 15.11.2001, sp. zn. 22 Co 373/2001.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v
odvoláním napadeném zamítavém výroku o žalobním návrhu žalobkyně B. H. na
uzavření dohody o vydání domu čp. 1526 v P.-V. ze strany Městské části P. a ve
výrocích o nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žalobkyně a žalovaná Městská
část P. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni
bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníku
řízení – Bytovému družstvu N. 6.500 Kč.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že se zásadně
ztotožňuje s odůvodněním odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně. V
otázce, která je předmětem odvolacího řízení (posouzení zamítavého výroku o
věci samé, týkajícího se vydání domu čp. 1526 v P.-V. žalobkyni ze strany
Městské části P.), odvolací soud akceptoval závěry soudu prvního stupně o tom,
že žalobkyně je oprávněnou osobou, jejíž věci přešly v rozhodném období na stát
způsobem, který je zákonem předvídán v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona
č. 87/1991 Sb., a že žalované Městské části P. nelze uložit povinnost uzavřít
dohodu o vydání uvedeného domu, neboť byl po 1.10.1991 platně nabyt do
vlastnictví jiné osoby než státu (bod 2 článku II zákona č. 116/1994 Sb.).
Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňoval, že žalobkyně učinila výzvu k
vydání domu dopisem ze dne 1.12.1994 (tedy až po uzavření smlouvy z 23.8.1994 o
převedení domu do vlastnictví Bytového družstva N.), když měl za to (shodně se
závěrem soudu prvního stupně), že výzva obsažená v dopise žalobkyně ze 4.2.1994
nebyla žalované Městské části P. řádně doručena, ale došla Ministerstvu pro
správu národního majetku a jeho privatizaci ČR.
Odvolací soud neshledal důvodnými ani další námitky žalobkyně proti
smlouvě z 23.8.1994, poukazující na údajný rozpor této smlouvy s ustanoveními §
39 a § 3 občanského zákoníku, dále na neúčinnost smlouvy pro odkládací podmínku
(obsaženou v článku VIII. smlouvy z 23.8.1994), jakož i na absenci předchozího
souhlasu Obvodního zastupitelstva P. k prodeji domu čp 1526 v P.-V. anebo
předchozího souhlasu Magistrátu města P. s uzavřením smlouvy z 23.8.1994, na
jejímž základě bylo Bytovému družstvu N. vloženo vlastnické právo do katastru
nemovitostí s účinností od 19.10.1994.
Odvolací soud proto v odvoláním napadeném výroku potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (stejně
jako v akcesorických výrocích o nákladech řízení). V odvoláním nenapadených
výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (§ 206 odst. 2
občanského soudního řádu). Výroky o nákladech odvolacího řízení byly odvolacím
soudem odůvodněny ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v
řízení zastupoval, dne 6.12.2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u
Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 9.1.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst.
1 občanského soudního řádu (jehož úplné znění se změnami doplňky bylo vyhlášeno
pod č. 69/2001 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze z 15.11.2001, sp. zn. 22 Co 373/2001, v
odvoláním napadené části výroku rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 zamítající žalobu žalobkyně, jakož i ve výroku o
nákladech řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu; jako dovolací důvod
dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolatelka měla za to, že zásadní otázkou je v daném případě posouzení
její výzvy k vydání věcí (uvedených v její žalobě) ze dne 4.2.1994 a její
právní účinnosti, tj. výzvy učiněné před účinností zákona č. 116/1994 Sb. Podle
názoru dovolatelky podala svou výzvu z uvedeného dne Ministerstvu pro správu
národního majetku a jeho privatizaci ČR souběžně se zasláním této výzvy
Obvodnímu úřadu pro P., kterému v té době příslušelo právo hospodaření s
nemovitostmi uvedenými v její žalobě; šlo tedy o výzvu se všemi účinky, které
zákon č. 87/1991 s takovým úkonem spojuje. Dovolatelka proto zastává právní
názor, že v daném případě je pasívně legitimovaným žalovaným k uzavření dohody
o vydání věcí Městská část P. a nikoli Bytové družstvo N.
Dovolatelka nadále vychází z názoru, že smlouva z 23.8.1994 o prodeji
domu čp. 1526 Bytovému družstvu N. je neplatná. Dovolatelka je přesvědčena, že
platnosti této smlouvy brání ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
zakazující prodej nemovitostí v případě uplatněné výzvy k vydání věci ze strany
oprávněné osoby. Dovolatelka vyslovovala i své přesvědčení, že tato smlouva je
neplatná i podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Dovolatelka zdůrazňovala,
že Bytové družstvo N. vědělo o nárocích žalobkyně, protože předsedkyně
představenstva družstva byla žalobkyní o svých nárocích informována.
Dovolatelka poukazovala i na to, že v bodě VIII odst. 2 smlouvy z
23.8.1994 bylo sjednáno, že kupní smlouva nabude účinnosti dnem vkladu
vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí; podle názoru dovolatelky
takto formulovaná odkládací podmínka činí kupní smlouvu nezpůsobilou ke vkladu
do katastru nemovitostí.
Dovolatelka tedy zejména zdůrazňovala, že tu přes řádně učiněnou výzvu
k vydání věcí došlo k uzavření citované smlouvy v rozporu s ustanovením § 9
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., takže jde o smlouvu neplatnou. Proto dům čp.
1526 v P.-V. patří nadále Městské části P. jako povinné osobě.
Při posuzování dovolání dovolatelky, které směřovalo proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
bylo nutno posoudit, zda je tu dovolání dovolatelky přípustné podle některého z
ustanovení občanského soudního řádu, umožňujícího přípustnost dovolání i proti
potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud měl na zřeteli i
ustanovení § 242 odst. 3 občanského soudního řádu umožňující přezkoumání
rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem jen z důvodů uplatněných v
dovolání.
Dovolatelka ve svém dovolání výslovně uváděla, že její dovolání je
„přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu“.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (ve
znění zákona č. 30/2000 Sb.) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V daném případě byl rozsudkem Městského soudu v Praze z 15.11.2001, sp.
zn. 22 Co 373/2001, potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 23.3.2001,
čj. 17 C 57/99-183, ukládající jednak Městské části P. uzavřít se
žalobkyní B. H. dohodu o vydání pozemků parc. č. 1397 a parc. č. 1398 v
katastrálním území P.-V. a jednak zamítající další dva žalobní návrhy této
žalobkyně. Dřívějším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, vydaným v této
právní věci, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 11.6.1996, čj. 16 C
149/95-49, jímž byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Tento rozsudek byl rozsudkem
Městského soudu v Praze z 21.9.1999, sp. zn. 16 Co 224/99, zčásti potvrzen a
zčásti zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení; potvrzení rozsudku soudu
prvního stupně se týkalo výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně proti žalovanému
Bytovému družstvu N.; zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku rozsudku
ve vztahu žalobkyně k městu P. a k Městské části P. se týkalo těchto dvou
žalovaných subjektů.
Šlo tedy v daném případě o rozhodnutí soudu prvního stupně
rozhodujícího jinak než v dřívějším rozsudku tohoto soudu. Bylo proto nutné
přisvědčit dovolatelce, že její dovolání je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000
Sb.).
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že jejím dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud
použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo že si
použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného
pod č. 3/1998 text na str. 13/15/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména
podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., které se nepochybně
projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení
poukazovali. V dovolacím řízení bylo tedy třeba se především zabývat tím, zda
si odvolací soud citované ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích
správně vyložil.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je povinná osoba
povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného
hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1.4.1991, srov. § 35 zákona
č. 87/1991 Sb.) nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do
vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.
Citované ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. tedy předpokládá povinnou
osobu uvedenou jmenovitě v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Toto
ustanovení také zakládá zvláštní úpravu neplatnosti právních úkonů navíc k
obecné úpravě platnosti nebo neplatnosti právních úkonů, obsažené v občanském
zákoníku.
V této právní věci žalované subjekty splňovaly zákonné předpoklady
povinných osob podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a ve smyslu
ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k této
právní otázce vyloženo, že „také městská část je – vedle Obce města P. – věcně
pasívně legitimována v restitučním sporu o vydání nemovitostí, s nimiž
hospodaří“.
U žalobkyně bylo nutno, vzhledem ke konkrétní povaze řešené právní
věci, zabývat se tím, zda byla oprávněnou osobou v době, kdy došlo mezi
Městskou částí P. a Bytovým družstvem N. ke smluvnímu převodu domu čp. 1526 v
P.-V., tedy ke dni 23.8.1994, a zda tedy mohla svůj nárok oprávněné osoby již v
té době uplatnit. V daném případě však tyto zákonné předpoklady nebyly na
straně žalobkyně dány v celém zmíněném rozsahu až do účinnosti nálezu Ústavního
soudu č. 164/1994 Sb., tj. do 1.11.1994. V době uzavření zmíněné smlouvy z
23.8.1994 tedy nebyly na straně žalobkyně splněny všechny zákonné předpoklady
oprávněné osoby, jež by mohla uplatnit úspěšně nárok, aby jí věc (věci) mohly
být vydány.
Nebylo proto možné právní úkon smluvního převodu nemovitosti z
23.8.1994 posoudit jako právní úkon neplatný, učiněný v době do vydání věci
(věcí) oprávněné osobě, jak to má na zřeteli ustanovení § 9 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. Tomuto závěru nasvědčuje např. i znění článku II bodu 2 zákona č.
116/1994 Sb., který pro jím řešené právní vztahy zakotvil zásadu, že věc nelze
s použitím zákona č. 116/1994 Sb. vydat, byla-li od 1.10.1991 do účinnosti
tohoto zákona nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že tu v daném
případě povinná osoba převedla nemovitou věc, která měla být vydána žalobkyni,
neplatně (vzhledem k ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) na jinou
právnickou osobu, odlišnou od státu. Důvod neplatnosti právního úkonu podle
ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. tu tedy nebyl dán. Důvody
neplatnosti podle obecné právní úpravy nebyly ze strany účastníků smlouvy z
23.8.1994 uváděny a uplatňovány a ani žalobkyně nedoložila soudům obou stupňů
takové důvody, na základě nichž by soud sám při posuzování předběžné otázky
platnosti uváděné smlouvy musel dospět k závěru, že jde o právní úkon neplatný
např. podle ustanovení občanského zákoníku.
Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) a dovolání
dovolatelky zamítl (§ 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů
řízení, vynaložených vedlejším účastníkem řízení na vyjádření k dovolání
dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224
odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení § 150 téhož
právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku
řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání,
rekapitulujícího stručně přednesy vedlejšího účastníka řízení, učiněná již v
řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. září 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu