28 Cdo 181/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského
ve věci žalobců a) J. R., a b) MUDr. J. R., proti žalovanému h. m. P.,
zastoupenému advokátkou, o zaplacení 693.510,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 16/2004, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2007, č. j. 20 Co 381/2007
– 189, ve znění opravných usnesení ze dne 10. 12. 2007, č. j. 20 Co 381/2007 –
195, a ze dne 17. 1. 2008, č. j. 20 Co 381/2007 – 206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. 24 C 16/2004 – 131, rozhodl soud prvního
stupně tak, že žalovanému (v předchozím řízení první žalovaný) uložil povinnost
zaplatit každému ze žalobců částku 132.952,50 Kč s příslušenstvím do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.), druhé žalované (České republice – Ministerstvu
dopravy) uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 213.802,50 Kč s
příslušenstvím, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), zamítl žalobu
v té části, v níž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost
zaplatit každému ze žalobců částku 33.360,50 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů soudního řízení (výroky IV. a V.).
Odvolací soud k odvolání všech účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujících výrocích, v nichž soud prvního stupně rozhodl o věci samé
(výrok I.), změnil toliko výroky o náhradách nákladů řízení mezi účastníky
řízení i vůči státu (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výroky IV. a V.).
Poté, co zopakoval některé důkazy, odvolací soud konstatoval, že soud prvního
stupně si opatřil dostatečný skutkový základ a věc též zásadně správně právně
posoudil. Žalovaní nepopřeli samotné zjištění, že na pozemcích ve čtvrtinovém
spoluvlastnictví žalobců se nacházejí silnice I. třídy ve vlastnictví druhé
žalované a silnice II. třídy a místní komunikace ve vlastnictví žalovaného.
Nárok žalobců vychází z protiprávního stavu zastavění pozemků těmito
komunikacemi, a je proto, co se pozemků přímo zastavěných týká, nepochybně
nárokem na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 1 a 2 ve
spojení s § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Takto je třeba posoudit i nárok
vztahující se k pozemkům přímo nezastavěným, avšak nacházejícím se uvnitř
křižovatek zmíněných pozemních komunikací. Takto obestavěné pozemky zjevně
nemohou, bez ohledu na to, zda je na ně z komunikací přístup, žalobcům přinést
užitek (odhlédne-li se od doporučení prvního žalovaného, aby na nich postavili
„billboardy“). Tyto pozemky, třebaže nejsou zastavěny silnicemi, tvoří s nimi
jeden celek a jejich provozu nepochybně také, byť zprostředkovaně, slouží. Je
proto opodstatněn požadavek, aby i za využití těchto pozemků zaplatili žalovaní
žalobcům náhradu. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného o možné
pasivní legitimaci městské části P. – S., neboť městské části města P. nejsou
obcemi ve smyslu §§ 1 a 2 zákona č. 128/2000 Sb. Stejně tak bylo třeba
odmítnout námitku promlčení části nároku žalobců. Nárok za pozemek parc. č.
1705/4 žalobci v žalobě podané dne 26. 1. 2004 uplatnitli a okolnost, že
pozemek parc. č. 1798/114 v žalobě nesprávně označili jako parc. č. 1798/38, je
nevýznamná. Žalobci taktéž jednoznačně prokázali své vlastnické právo k
pozemkům parc. č. 1775/60, 1775/61, 1775/63 a 1775/65, a to usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 5, č. j. 18 D 809/2002-78, a výpisem z katastru nemovitostí ze
dne 27. 6. 2003. Námitka rozporu žalobní žádosti žalobců s dobrými mravy je
zjevně nepřípadná, což platí i ve vztahu k argumentaci, že pozemky žalobců byly
stavbou komunikací zhodnoceny. Toto zhodnocení nepřináší žalobcům žádný užitek,
naopak brání využití pozemků. Pro uplatněný nárok není rozhodné, za jakou cenu
mohou žalobci pozemky případně prodat.
Tento rozsudek napadl dovoláním pouze žalovaný, a to v plném rozsahu. Jeho
přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, jež je
založeno na nesprávném právním posouzení věci a které bylo vydáno v řízení
postiženém vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný
předně nesouhlasí s posouzením vzniku bezdůvodného obohacení užíváním
obestavěného prostoru a nezastavěných pozemků, neboť soudy obou stupňů
neuvedly, v čem spočívá jeho majetkový prospěch na úkor žalobců, kdy tyto
pozemky žalovaný vůbec nevyužívá, nemá z nich žádný finanční prospěch a nebrání
ani žalobcům v přístupu na tyto pozemky za účelem jejich využití. Bezdůvodné
obohacení není dáno v případě, kdy jedna strana nemůže věc užívat a nepřináší
jí užitek, pokud současně nedochází k tomu, že tento užitek (majetkový
prospěch) vzniká jiné straně. Odvolací soud nevzal v úvahu, že nezastavěné
pozemky jsou značného rozsahu a že § 11 a násl. zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, uvádí, co tvoří silniční
pozemek, a co je tedy nezbytně nutné k provozu komunikací a co tvoří součásti a
příslušenství komunikací. Skutečnost, že žalobci jeden nezastavěný pozemek v
roce 2006 prodali, svědčí o tom, že bezdůvodné obohacení zde nemohlo být dáno
ani v předchozích letech. Žalovaný pak nesouhlasí ani s tím, že námitka o jiném
rozsahu zastavěnosti, než k jaké dospěl znalec Ing. V., není na místě. Je též
nesprávný závěr odvolacího soudu, že výrok dědického rozhodnutí je pro soud
závazný, a ten z něj musí vycházet. Rozpor s dobrými mravy žalovaný spatřuje v
tom, že právní předchůdkyně žalobců uzavřela v letech 1982 a 1987 dvě kupní
smlouvy, na jejichž základě prodala část předmětných pozemků za cenu dle tehdy
platných předpisů, a následně uplatnila i restituční nároky, a to nikoliv na
vydání pozemků, ale na náhradu. Je pravdou, že kupní smlouvy nebyly zapsány ani
v tehdejší evidenci nemovitostí, ani v katastru nemovitostí, nicméně je třeba
zohlednit, že přáním obou stran bylo kupní smlouvy uzavřít a že již byly
zaplaceny i kupní ceny. I v tom je možno shledat rozpor s dobrými mravy. Pro
tento závěr je důležitá i skutečnost, že pozemky byly stavbou komunikací
zhodnoceny. Žalovaný se neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu o tom, že
námitka promlčení není namístě, neboť žalobci se náhrady za užívání pozemku p. č. 1705/4 nedomáhali v žalobě, tento pozemek se z jejich strany objevuje až v
podání ze dne 1. 12. 2006. Konečně žalovaný namítá, že pasivně věcně
legitimovaným subjektem v daném řízení by měla být městská část P. – S., když
tato městská část má pozemky zastavěné místními komunikacemi v užívání. Žalovaný poté doplnil své dovolání podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 10. 3. 2009, v němž zejména poukazuje na to, že Městský soud v Praze rozhodl v
obdobných sporech mezi dovolatelem a žalobci jinak, než jak tomu bylo v
napadeném rozsudku, a pro daný spor zásadní právní otázky posoudil odlišně. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a
včas, osobou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud však dospěl k závěru, že žalovaný nebyl subjektivně legitimován k
podání dovolání proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu v plném
rozsahu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je k podání dovolání
oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
publikované v Soudní judikatuře pod SJ 28/98, číslo sešitu 3). Žalovaný tedy
není subjektivně legitimován k podání dovolání proti té části výroku rozsudku
odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto ohledně nároku žalobců vůči původně
druhé žalované.
Dovolání pak není objektivně přípustné v tom rozsahu, v němž směřuje proti
výrokům napadeného rozhodnutí, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003,
veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání tak bylo možno zvažovat jen v souvislosti s potvrzením
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Výše uvedené podmínky však předmětné dovolání ve spojení s napadeným rozsudkem
nesplňuje, neboť ve světle dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal pochybení
na straně odvolacího soudu při aplikaci a interpretaci hmotného práva. Dovolací
soud nepovažoval postup odvolacího soudu za rozporný s procesními ustanoveními,
ani s dosavadní judikaturou. Všechny pro rozhodnutí ve věci zásadní právní
otázky byly nadto v judikatuře Nejvyššího soudu v obecné rovině řešeny, přičemž
specifické okolnosti daného případu nemohou vytvořit dostatečný základ pro
připuštění dovolání z důvodu jeho zásadní právní významnosti.
Dovolací soud se neztotožňuje s námitkami dovolatele ohledně požadavku žalobců
na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěných částí jejich pozemků.
Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení jakožto závazkového právního vztahu
je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem na úkor jiného, v
jehož majetkových poměrech se tato změna negativně projevila. Obohacení přitom
nemusí spočívat jen ve zvětšení aktiv obohaceného, ale i v nezvětšení pasiv,
ačkoliv k tomu mělo dojít (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.
a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, str. 1325).
V daném případě tedy není pochyb o tom, že jestliže žalovaný je vlastníkem
pozemní komunikace postavené na pozemcích žalobců, k jejichž užívání nemá žádný
právní titul, jedná se o užívání věci bez právního důvodu, což je jedna ze
skutkových podstat vzniku bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Obohacení pak spočívá v tom, že žalovaný užívá věc ve vlastnictví žalobců, čímž
nepochybně získává majetkový prospěch, a je nerozhodné, zda ve svém vlastním či
veřejném zájmu.
Co se týče nezastavěných částí pozemků, dovolací soud upozorňuje na to, že zde
je třeba přihlížet k individuálním okolnostem konkrétního případu, neboť
bezdůvodné obohacení může v zásadě vznikat jen v tom rozsahu, v jakém obohacený
dotčenou nemovitost (pozemek) bez právního důvodu užívá. V souzeném sporu se
jedná o takovou nezastavěnou část pozemku, jež tvoří vnitřní díl křižovatek
pozemních komunikací. Z pohledu výše uvedených obecných závěrů o bezdůvodném
obohacení nelze přisvědčit žalovanému, že ohledně této části pozemku nevzniká
bezdůvodné obohacení. Nejedná se totiž jen o to, zda-li je tento díl pozemku
zastavěn pozemní komunikací či nikoliv, nýbrž i o to, zda jej lze považovat za
část nezbytnou k její konstrukci a následnému provozu. V daném případě je zcela
zřejmé, že pozemky tvořící vnitřní část křižovatek jsou jejich nezbytnou
součástí, neboť bez existence těchto pozemků by bylo vystavění a následný
provoz křižovatky (včetně její údržby) jen těžko přestavitelné. Důležitou roli
hraje i to, že pozemek tvořící vnitřní součást křižovatky je pro žalobce téměř
nevyužitelný, a to i z důvodu bezpečnostního, kterak zdůraznil soud odvolací.
Tomuto názoru přitakal ostatně i Městský soud v Praze v usnesení, na něž
žalovaný ve svém dovolání poukazoval (usnesení ze dne 19. 11. 2008, č. j. 54 Co
480/2008 – 138), přičemž argumentace k této otázce obsažená v rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, č. j. 25 Co 179/2008 – 86, postrádá
bližšího zdůvodnění a nelze pominout, že byla uvedena v odůvodnění rozhodnutí
nad rámec důvodu, pro který bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno. Není
možné ani opomenout, že umístění jakéhokoliv zařízení či stavby na takovém
pozemku (včetně zmiňovaného reklamního poutače) bude nepochybně podléhat
schválení příslušných správních úřadů a že každé takové zařízení bude
posuzováno z hlediska vlivu na plynulost a bezpečnost provozu na dané
komunikaci.
Je tedy možné konstatovat, že ačkoliv z hlediska stavebně technického či z
pohledu veřejnoprávních předpisů (např. zákona č. 13/1997 Sb.) nemusí být
pozemek uvnitř křižovatky považován za součást pozemní komunikace, je bezesporu
pozemkem se stavbou a provozem křižovatky souvisejícím.
Námitky dovolatele zpochybňující vlastnické právo žalobců k předmětným
nemovitostem nelze považovat za zásadně právně významné. Navíc, odvolací soud v
napadeném rozhodnutí jasně specifikoval, z jakých důkazních prostředků dovodil,
že žalobci jsou vlastníky těchto nemovitostí. Pokud dovolatel tento závěr
zpochybňuje, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž za
daných procesních okolností nemůže dovolací soud přihlížet.
Ve vztahu k námitce žalovaného ohledně rozporu žalobní žádosti s dobrými mravy
v souvislosti s kupními smlouvami z roku 1982 a 1987 uzavřenými právní
předchůdkyní žalobců se jeví jako zásadní závěr odvolacího soudu, že ani jedna
z těchto smluv se netýkala pozemků či jejich částí, jež jsou předmětem tohoto
řízení. Tento právní závěr přitom žalovaný ve svém dovolání nezpochybňuje.
Dovolací soud nemůže přiznat zásadní právní význam ani námitce, že pozemky
žalobců byly stavbou pozemních komunikací zhodnoceny, a že jejich žalobní
žádost je i z tohoto důvodu v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud je toho
názoru, že pozemky nacházející se pod pozemními komunikacemi či pozemky s
těmito komunikacemi související byly naopak touto stavbou znehodnoceny, když
vlastníkem těchto komunikací je ze zákona žalovaný a žalobci nemají k těmto
pozemkům přístup a nemohou je užívat. I kdyby byly stavby pozemních komunikací
odstraněny, bylo by využití těchto pozemků velmi problematické. Žalovaný tak
nemůže argumentovat, že stavbou pozemní komunikace zhodnotil další pozemky
žalobců či jejich části.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s argumentací žalovaného ohledně promlčení
části nároku žalobců, neboť pozemek parc. č. 1705/4 byl zcela zřetelně zanesen
již v žalobě (viz č. l. 3) a z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že pozemek
parc. č. 1798/114 byl v žalobě toliko nesprávně (z důvodu přečíslování) označen
jako pozemek 1798/38. Daná otázka navíc nemůže mít ambici stát se zásadně
právně významnou, neboť je podstatná jen a pouze pro daný případ, a postrádá
tedy nezbytný judikatorní přesah.
Námitka týkající se jiného rozsahu zastavěnosti pozemků, než jak bylo uvedeno
ve znaleckém posudku, pak byla odvolacím soudem odmítnuta především z toho
důvodu, že nebyla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně. V řízení
odvolacím k ní pak nemohlo být ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. přihlédnuto.
Konečně ani argumentace ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace na straně
žalovaného neukazuje na zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí. Žaloba
v souzeném sporu směřuje na vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívá v
užívání pozemků bez právního důvodu, a to tím, že na těchto pozemcích jsou
postaveny pozemní komunikace. Pasivně legitimovaným subjektem tak musí být v
tomto případě vlastník dotčených pozemních komunikací, nikoliv uživatel
pozemků, kterak namítá žalovaný. Je nadto zcela zřetelné, že vlastníkem silnice
II. třídy je žalovaný jakožto kraj, což vyplývá z § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a z čl. 1 bodu 1
ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných
celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České
republiky. V případě místní komunikace pak žalovaný nezpochybňuje, že by byl
jejím vlastníkem.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přiznat zásadní právní
významnost a dovolání přípustnost ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A
protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) i c) o.
s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu