28 Cdo 1810/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání:
1) města P., zastoupeného advokátkou, a 2) Městské části P., zastoupené
advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 3. 2003, sp.zn. 18 Co
443/2002 vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn.
22 C 72/2001 (žalobce J. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) městu
P., zastoupenému advokátkou, 2) Městské části P., zastoupené advokátkou, a 3)
České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00
Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze z 28.3.2003, sp.zn.
18 Co 943/2002, vydaný v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp.zn. 22 C 72/2001.
II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání žalobce
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17.5.2002, č.j. 22 C
72/2001-149.
V žalobě žalobce, podané u soudu 24.5.2001, byl uplatněn žalobní návrh na
určení, že žalobce je vlastníkem 19/40 domu čp. 118 v P. – K. s pozemkem parc.
č. 301 (o výměře 579 m2). V žalobě bylo ke zdůvodnění tohoto návrhu uvedeno, že
žalobce byl od roku 1946 spoluvlastníkem (z 19/40) uvedených zděděných
nemovitostí, a to spolu se svou tetou A. W. (které patřilo 21/40 těchto
nemovitostí). V katastru nemovitostí je však ohledně uvedených nemovitostí
zapsána na listu vlastnictví Obec město P. – Městská část P., a to i s poukazem
na spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. E 204/78 (o výkonu rozhodnutí k
vymožení pohledávky Čs. státu – Ministerstva financí ČR), třebaže tento soudní
výkon rozhodnutí byl zastaven usnesením uvedeného soudu z 12.7.1979. Žalobce
vyzval žalovanou obec
i žalovanou městskou část k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované město a žalovaná Městská část navrhly zamítnutí žaloby s tím, že
žalobcem uváděné nemovitosti přešly na obec (město P.) podle zákona
č. 172/1991 Sb. a ve smyslu zákona č. 418/1990 Sb. i Statutu města P.; tyto
nemovitosti má v držení Městská část P. a ta také vykonává práva a povinnosti k
tomuto nemovitému majetku. Podle názoru těchto žalovaných měl žalobce možnost
uplatnit své nároky na vydání těchto nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.,
což však v zákonem stanovené lhůtě neučinil. Výzva žalobce k vydání těchto
nemovitostí byla žalované obci doručena až 15.5.2001.
Za žalovanou Českou republiku bylo v tomto občanském soudním řízení navrženo
rovněž zamítnutí žaloby žalobce, neboť stát se tu nepokládá za pasívně
legitimovaný subjekt, když žalobcem uváděné nemovitosti přešly podle zákona
č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce (města P.). Z původních spoluvlastníků
přešly žalobcem uváděné nemovitosti na stát v rámci soudního výkonu rozhodnutí
prodejem nemovitostí, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. E
204/78. Řízení o tomto výkonu rozhodnutí bylo sice zastaveno, ovšem proto, že o
tuto nemovitost se nepřihlásil žádný zájemce a ideálních 19/40 domu čp. 118 a
stavební parcely č. 301 v P. – K. bylo prodáno 10.7.1998 Čs. státu – finančnímu
odboru Obvodního národního výboru v P. bez složení kupní ceny, a to rozhodnutím
bývalého Státního notářství pro Prahu 8 z 10.7.1986, sp.zn. 8 Nsn 100/85.
Správa tohoto majetku byla pak k 1.8.1986 převedena na Obvodní podnik bytového
hospodářství v P. hospodářskou smlouvou z 29.7.1986.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17.5.2002,
č.j. 22 C 72/2001-149, bylo rozhodnuto o zamítnutí
žaloby žalobce J. F. o určení, že je vlastníkem 19/40 domu čp. 118 a pozemku
parc. č. 301 (o výměře 579 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 125 pro
katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. Žalobci bylo uloženo zaplatit
žalované Městské části P. na náhradu nákladů řízení 10.375,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku a rovněž bylo žalobci uloženo zaplatit městu P. na náhradu
nákladů řízení 10.525,- Kč také do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve
vztahu mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou bylo rozhodnuto, že žádný z
nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobce
nebyla shledána důvodnou.
Soud prvního stupně byl toho názoru, že v této právní věci je pasívně
legitimováno jen žalované město P., neboť jde o subjekt, který je zapsán jako
vlastník sporných nemovitostí v katastru nemovitostí. Toto město je tu
jednotkou územní samosprávy podle ustanovení § 18 odst. 2 písm. c) občanského
zákoníku. Naproti tomu žalovaná městská část je tu pouze subjektem hospodařícím
s uvedenými nemovitosti a má je svěřeny do své péče, takže je jen jejich
oprávněným držitelem. Žalovaný stát tu již pozbyl vlastnického práva k
nemovitostem, uváděným žalobcem, a to v roce 1991, a toto právo přešlo
na žalované město P. Proto soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce proti
státu (České republice) i proti žalované městské části a důvodnost žaloby
žalobce posuzoval jen ve vztahu k žalovanému městu.
Ohledně žalovaného města P. vycházel soud prvního stupně z toho, že na
spoluvlastnické podíly žalobce k domu čp. 118 a pozemku parc. č. 301 v P. – K.
byla v roce 1958 uvalena národní správa, přičemž na tento majetek byl podán v
roce 1978 návrh na soudní výkon rozhodnutí k vymožení pohledávek z neuhrazených
úvěrů, ohledně nichž stát převzal pohledávky peněžních ústavů za dlužníkem J.
F. Obvodní soud pro Prahu 8 nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí
usnesením z 8.1.1979 (ve znění opravného usnesení z 20.2.1979), které bylo
doručeno národnímu správci tohoto nemovitého majetku, ale nikoli vlastníku J.
F. Po nařízení výkonu rozhodnutí byl spis předán bývalému Státnímu
notářství pro Prahu 8 k realizaci prodeje spoluvlastnického podílu. Nepřihlásil
se však žádný zájemce o koupi těchto nemovitostí, takže v souladu s ustanovením
§ 82 odst. 2 notářského řádu byla tedy nemovitost nabídnuta Obvodnímu národnímu
výboru v P., který o nemovitost projevil zájem; uvedené státní notářství pak
podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 notářského řádu rozhodlo, že je prodává státu
ve výši spoluvlastnického podílu 19/40; bylo o tom také vystaveno potvrzení pro
Obvodní národní výbor v P. Takto tedy uvedený nemovitý majetek přešel na stát.
Podle názoru soudu prvního stupně byl žalobce oprávněnou osobou podle
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., avšak nesplnil svou povinnost
vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. (a to ani v nové lhůtě ve smyslu nálezu č. 164/1994 Sb.). Marným
uplynutím prekluzívní lhůty nárok žalobce tedy zanikl.
Soud prvního stupně se zabýval také otázkou, zda nárok žalobce, týkající se
nemovitostí, uváděných žalobcem, byl či nebyl vypořádán mezivládní dohodou,
uzavřenou v roce 1973 mezi Kanadou a bývalým Československem. Soud prvního
stupně vycházel z právního názoru, že tato mezivládní dohoda nemohla nahradit
platný právní důvod k přechodu vlastnického práva ve výši spoluvlastnického
podílu žalobce na obou nemovitostech na stát.
Protože však tu byl prokázán jiný právní titul přechodu vlastnictví na stát
ohledně nemovitostí, jež jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné, a později
důvod přechodu nemovitostí na žalovanou obec, přikročil soud prvního stupně k
zamítnutí žaloby žalobce, domáhajícího se určení, že vlastníkem těchto
nemovitostí je žalobce.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 28.3.2003, sp.zn. 18 Co
443/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že bylo určeno, že žalobce je spoluvlastníkem ideálních 19/40 domu
čp. 118 v katastrálním území K. a pozemku parc. č. 301 (o výměře 579 m2) v
tomtéž katastrálním území
u Katastrálního úřadu P.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud opakoval v
odvolacím řízení dokazování konstatováním obsahu spisu sp.zn. 8 Nsn 1001/85
bývalého Státního notářství pro Prahu 8, jakož i konstatováním obsahu sdělení
Ministerstva financí z 5.3.2002.
Poté odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru,
že jsou tu podmínky pro změnu odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního
stupně.
Odvolací soud souhlasil se skutkovými zjištěními, jakož i se závěry soudu
prvního stupně, které se týkaly nabytí spoluvlastnického podílu na sporných
nemovitostech do vlastnictví žalobce. Odvolací soud však se odchýlil od závěrů
soudu prvního stupně o tom, že tento spoluvlastnický podíl přešel exekučním
prodejem na stát. Tento závěr, odlišující se od závěru soudu prvního stupně,
odůvodňoval odvolací soud tím, že se opírá o to, že ze spisu bývalého Státního
notářství pro Prahu 8, sp. zn. 8 Nsn 1001/85, vyplývá, že
„usnesení o prodeji nemovitosti“ nebylo doručeno povinnému tj. Obvodnímu
podniku bytového hospodářství P., i když toto doručení se mělo uskutečnit do
vlastních rukou podle ustanovení § 86 tehdy platného notářského řádu (zákona č.
95/1963 Sb.); teprve po řádném doručení rozhodnutí a marném uplynutí lhůty k
podání odvolání mohlo státní notářství vydat potvrzení o nabytí majetku Čs.
státem; takový postup však nebyl uvedeným státním notářstvím dodržen, a tím
také je vyvrácena domněnka správnosti zápisu v katastru nemovitostí ohledně
nemovitostí, uvedených v žalobě žalobce, k němuž došlo právě na základě již
zmíněného potvrzení bývalého Státního notářství pro Prahu 8 z 10.7.1986.
Odvolací soud ještě dodával, že na straně žádného ze žalovaných neshledal
zákonné předpoklady pro vydržení vlastnického práva, neboť zejména ohledně
státu byl odvolací soud toho názoru, že stát nemohl být v dobré víře, že má
nemovitosti v oprávněné držbě podle ustanovení § 134 odst. 2 občanského
zákoníku, když totiž orgán státu (státní notářství) způsobil, že tu došlo k
nesprávnému zápisu vlastnictví státu do evidence nemovitostí a později i do
katastru nemovitostí.
Odvolací soud byl také toho názoru, že tu na straně žalobce nedošlo k žádné
dohodě o finančním vypořádání nemovitého majetku, zanechaného v Československu,
při jeho pobývání v Kanadě, kde získal i tamní státní občanství, v souvislosti
s mezivládní dohodou Československa a Kanady z roku 1973.
Z uvedených důvodů odvolací soud dovodil, že návrh žalobce na určení jeho
vlastnictví je důvodný a že je také důvodně uplatňován jak vůči Obci město P.,
Městské části P., i vůči státu. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně (podle § 220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu) a žalobě
žalobce vyhověl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §
142 odst. 1
§ 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří v řízení zastupovali
Obec město P. a Městskou část P., ve dnech 6. 5. 2003 a 7. 5. 2003 a
dovolání těchto žalovaných byla podánu u Obvodního soudu pro Prahu 8 ve
dnech 1. 7. 2003 a 4.7.2003, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu.
Město P. ve svém dovolání navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti
svého dovolání poukazovalo uvedené město na to, že tu dovolání směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé. Jako dovolací důvod bylo v tomto dovolání uplatňováno, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolávající se město namítalo především nesprávnost názoru odvolacího soudu na
to, že v tomto sporu jsou stejně pasívně legitimování jak Česká republika, tak
i město P., i Městská část P., což nesdílí ani jeden ze žalovaných.
Dovolávající se město nepokládalo za správný názor ani posouzení otázky
vydržení v daném případě, v němž odvolací soud dospěl k závěrům, že „nelze
započítat dobu, po kterou předmětné nemovitosti držel stát“ a že u žalovaného
města nedošlo k vydržení vlastnického práva k nemovitostem, třebaže toto město
(a jeho městská část) držely nemovitosti nepřetržitě od nabytí účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb. (tj. od 24. 5. 1991).
Dovolávající se město posléze namítalo, že v řízení u soudu obou stupňů nebyla
správně posouzena ani otázka, zda řízení o výkon rozhodnutí prodejem
nemovitostí, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. E
204/78 a pak u bývalého Státního notářství pro Prahu 8, pod sp. zn. 8 Nsn
1001/85, bylo či nebylo skončeno pravomocným rozhodnutím a zda tedy vůbec
nemovitosti, jichž se týkal soudní výkon rozhodnutí, přešly nebo nepřešly na
stát (zejména vzhledem k poznámce na rubu rozhodnutí státního notářství,
založeného ve spise 8 Nsn 1001/85, podle níž rozhodnutí o prodeji nemovitostí
„nabývá ihned právní moci, neboť se tu zástupce státu – finančního odboru ONV v
P. vzdal odvolání“).
Dovolávající se město uvádělo závěrem ke svému dovolání, že žalobce měl možnost
uplatnit nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, což neučinil; nemůže tedy se nyní domáhat
uspokojení téhož nároku cestou žaloby o určení svého vlastnického práva k
nemovitostem.
Městská část P. ve svém dovolání navrhovala rovněž, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své
dovolání pokládala Městská část P za přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (§ 237 odst. 1
písm. c/ občanského soudního řádu). Jako dovolací důvod bylo v tomto dovolání
uplatňováno, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když navíc toto
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci spatřovala dovolávající se městská část v
rozhodnutí odvolacího soudu v těchto otázkách:
1. v posouzení její pasívní legitimace v tomto sporu,
2. v nesprávném posouzení nabytí majetku státem v rámci soudního výkonu
rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitostech uváděných v
žalobě žalobce,
3. v nesprávném právním posouzení vydržení vlastnického práva k
nemovitostem na straně žalovaného města a
4. v nesprávném posouzení přípustnosti vlastnické žaloby v návaznosti na
restituční zákony z roku 1990 a 1991.
V otázce nedostatku své pasivní legitimace v tomto sporu je dovolávající se
městská část toho názoru, že nemůže-li se městská část města P. úspěšně domáhat
u soudu určení, že je vlastníkem věci, k níž vlastnictví přešlo ze státu na
obec, pak také nemůže být žalována o určení vlastnictví jiného subjektu k
takové nemovité věci.
Při provádění výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí bývalým státním notářstvím
podle dříve platného zákona č. 95/1963 Sb. docházelo, podle názoru uvedené
dovolatelky, k převodu vlastnictví ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona
úředním výrokem státního notářství bez dalšího (tedy jako příklepem při dražbě
nemovitostí). V daném případě neměl tedy Obvodní podnik bytového hospodářství v
P. (který byl národním správcem nemovitostí, o něž v tomto výkonu rozhodnutí
šlo) a ani původní vlastník J. F. postavení účastníka řízení před státním
notářstvím; nebylo zde tedy rozhodující doručení rozhodnutí státního notářství
a nabytí právní moci tohoto rozhodnutí doručením uvedeným subjektům.
Podle názoru dovolávající se městské části bylo nutno při posuzování vydržení
na straně žalovaného města a žalované městské části vycházet z toho, že tu
od 24. 5. 1991 (tj. ode dne nabytí účinnosti zákona č.
172/1991 Sb.) začala běžet desetiletá vydržecí doba, která skončila 24. 5.
2001. Podle názoru uvedené dovolatelky musela být tedy žaloba žalobcem podána v
daném případě už 23. 5. 2001, měla-li být podána před skončením vydržecí doby.
Dovolávající se městská část posléze namítala, že se odvolací soud vůbec
nezabýval tím, zda žalobce měl či neměl povinnost uplatnit ohledně jím
uváděných nemovitostí svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Pokud tohoto svého práva žalobce nevyužil, nemohl již toto
právo uplatňovat vlastnickou žalobou nebo žalobou o určení vlastnického práva.
Při posuzování přípustnosti těchto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání
připustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně
ve věci samé.
Pokud byl v dovolání Městské části P. uplatňován dovolací důvod, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud při
posuzování důvodnosti dovolání z tohoto hlediska z právního závěru, vyjádřeného
v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o postižení řízení před soudem
vadou jde tehdy, jestliže se taková vada projeví již v průběhu řízení (a nikoli
při rozhodování) a byl-li postup soudu v průběhu řízení nesprávný. Žádná taková
vada řízení (např. vada při předvolávání účastníka řízení k jednání) v daném
případě nevyplývá ani z obsahu spisu, ani z obsahu dovolání dovolatelek.
Pokud byl v dovolání Městské části P. uplatňován dovolací důvod, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části
oporu v dokazování, vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených v
rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, v němž se uvádělo: „Vadná nebo nesprávná skutková
zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž
je tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených výslovně v
občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při
hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže
soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud
nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu
naopak vyplývá; musí jít
o zjištění právně významné“. V tomto smyslu dovolací soud neshledal, že by
odvolací soud vzal v této právní věci při svém rozhodování za zjištěno něco, co
ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost,
která by bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývala.
Oba dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž směřovalo jejich dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
text na str. 13 /45/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem).
Odvolací soud v daném případě, jak vyplývalo z jeho rozhodnutí z 28. 3. 2003
(sp. zn. 18 Co 443/2002 Městského soudu v Praze), posoudil věc podle
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a shledal důvodnou
žalobu žalobce o určení jeho spoluvlastnictví (z 19/40) k domu čp. 118 a
pozemku parc. č. 301 v katastrálním území P. – K., a to s odůvodněním, že bylo
v řízení zjištěno správně „nabytí předmětného spoluvlastnického podílu do
vlastnictví žalobce“ na základě odevzdací listiny z roku 1948, když jeho právní
předchůdkyně F. F. byla (podle spisu sp.zn. D II 1164/46 bývalého Okresního
soudu civilního pro Prahu – východ) prohlášena za mrtvou ke dni 15.4.1945 a
jejím dědicem se stal žalobce, ale dále v následujícím období až do současné
doby nebylo shledáno, podle názoru odvolacího soudu, že by tu byl dán nějaký
platný důvod „přechodu předmětného majetku na stát“ a „nevyšly
najevo žádné skutečnosti, které tomu nasvědčovaly“; v důsledku toho nelze mít
za to, že by nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, přešly podle zákona č.
172/1991 Sb. na obec.
V tomto občanském soudním řízení bylo jednáno o žalobě žalobce, který v této
žalobě uváděl, že „na jeho věc nedopadají restituční předpisy, neboť věc na
stát v rozhodné době nepřešla“ a on „nemohl pozbýt vlastnictví soudním výkonem
rozhodnutí, který byl zastaven.“
Majetek uváděný žalobcem v jeho žalobě nebyl v době po 25. 2. 1948 v jeho
držení, když se žalobce odstěhoval do Kanady a k 1. 4. 1948 byl odhlášen z
trvalého pobytu na území Československa. Majetek žalobce byl pod národní
správou podle dekretu č. 5/1945 Sb. a v roce 1986 došlo k tomu, že nemovitý
majetek, uváděný v žalobě žalobce, přešel na stát s poukazem na rozhodnutí
bývalého Státního notářství pro Prahu 8, sp.zn. 8 Nsn 1001/85 z 10.7.1986,
vydané podle tehdy platného ustanovení § 86 zákona č. 95/1963 Sb. (notářského
řádu).
Žalobce tedy nepochybně utrpěl majetkovou křivdu, k níž došlo v době od
25.2.1948 do 1.1.1990, a to občanskoprávními i správními akty, které nelze
přesvědčivě označit jako akty, jež by byly v souladu se zásadami demokratické
společnosti, respektujícími práva občanů, vyjádřená Chartou organizace
Spojených národů (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Ke zmírnění
následků takových majetkových křivd byl vydán zákon č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, který stanovil způsoby odčinění takových
majetkových křivd a stanovil rovněž, na které případy přechodu věci na stát se
vztahuje povinnost věc vydat (§ 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.), a to
nevyjímaje případy, kdy stát převzal věc i bez právního důvodu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 121 ve svazku 6, byl zaujat právní
názor, že „podmínka nabytí vlastnictví státu je nezbytná pro úspěšnost
uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při
splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v § 6
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být splněna v případech uvedených v
odstavci 2 tohoto ustanovení“.
Odvolací soud však pokládal za opodstatněný názor žalobce, uvedený v jeho
žalobě, že je tu rozhodné, že „nemohl pozbýt vlastnictví k věcem soudním
výkonem rozhodnutí, který byl zastaven“ a že tu nemá právní důsledky, jestliže
stát věc v rozhodné době (25.2.1948 – 1.1.1990) fakticky převzal, když k tomu
nebyl platný právní důvod, takže tu nepřichází v úvahu použití zákona č.
87/1991 Sb., a že tedy se žalobce může úspěšně domáhat svých práv s poukazem na
své původní vlastnické právo před převzetím věci státem.
Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (zejména na str. 144, /248/), byl
vyjádřen právní názor, že v zákoně č. 87/1991 Sb. (stejně jako
v zákoně č. 403/1990 Sb.) „jde o zvláštní právní institut restituce (popřípadě
rehabilitace) práv vlastníka za splnění zákonem stanovených a
vymezených předpokladů, k nimž by jinak nedošlo, když se vychází z toho, že
vyvlastňovací a jiné podobné akty a právní úkony navazující jsou nadále
platné“. Vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. „nemá povahu právního
prostředku ochrany práv oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do
jejího vlastnického práva“ (jak to mají na zřeteli ustanovení občanského
zákoníku o ochraně práv vlastníka).
Proto např. Nejvyšší soud v rozhodnutí tzv. velkého senátu občanskoprávního
kolegia (viz § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb.) dospěl pod sp.zn. 22 Cdo
1222/2001 (dne 11.9.2003) k tomuto právnímu závěru: „Oprávněná osoba, jejíž
nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 – 1.1.1990) i bez právního
důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126
občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického vztahu podle
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci
podle příslušného předpisu restituční (rehabilitační) povahy“.
Je ovšem třeba mít na zřeteli, že stanovil-li předpis restituční
(rehabilitační) povahy jako lex specialis (zvláštní předpis) určité podmínky a
postup při uplatňování nároku, nemohou být tyto podmínky a postup ignorovány
(srov. zejména § 5 zákona
č. 87/1991 Sb.).
Dovolací soud v daném případě neshledal, vzhledem k citovaným právním závěrům z
předchozích citovaných rozhodnutí i nálezů, z nichž dovolací soud vycházel
i v tomto případě, rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dvou
žalovaných, správným. Odvolací soud totiž vycházel z rozdílného právního
názoru, než ke kterému dospěl dovolací soud; odvolací ostatně dospěl i k názoru
odlišnému, než který byl zaujat soudem prvního stupně, když tento soud správně
poukazoval na to, že „žalobce se mohl domáhat svých práv na vydání věci podle
zákona č. 87/1991 Sb., když je podle všeho oprávněnou osobou ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona“.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, neboť
musel přisvědčit důvodnosti dovolání dovolatelek, uplatňujících dovolací
důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, jmenovitě pokud šlo o posouzení vzájemného vztahu
nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. a nároků na ochranu práv vlastníků podle
ustanovení § 126 občanského zákoníku i návrhů na určení vlastnického práva
podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu.
Věc byla vrácena odvolacímu soudu k pokračování v řízení o odvolání proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17.5.2002, č.j. 22 C 72/2001-149.
V tomto dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu).
Při rozhodování o nákladech řízení v tomto dalším řízení bude třeba rozhodnout
i o nákladech dovolacího řízení (§ 243d, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu