28 Cdo 182/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobce Sdružení technických sportů a činností, Základní
víceúčelová organizace, se sídlem Táborská 27, Karlovy Vary, zastoupeného Mgr.
Věrou Fořtovou, advokátkou v Karlových Varech, U Brodu 74, proti žalovanému O.
S., bytem P., zastoupenému JUDr. Janem Marešem, advokátem v Mnichovicích-
Božkově, Na Okrouhlíku 76, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 185/2008, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2010, č. j. 13
Co 45/2010-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2010, č. j. 13 Co 45/2010-167,
jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 6. 2009, č. j.
43 C 185/2008-125, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem výše označeným
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 6. 2009, kterým
bylo určeno, že žalobce je vlastníkem budovy na pozemku a stavební parcely –
pozemku, obojí zapsáno na listu vlastnictví pro katastrální území B., obec a
okres K. V., u katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, pracoviště v K. V.
Žalovaný byl zavázán k tomu, aby k rukám právního zástupce žalobce zaplatil na
nákladech odvolacího řízení částku 22.446,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že žalobce, který měl podle § 80 písm. c) o. s.
ř. naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, mohl oprávněně odvodit své
vlastnictví předmětných nemovitostí od svého právního předchůdce, kterým podle
soudu bylo původní Sdružení technických sportů a činností. Toto sdružení
vzniklo na základě celostátního sjezdu S. Č. r., který se konal ve Z dne 24. 3.
1990. V souladu s tehdejšími prozatímními stanovami vstoupil žalobce, který měl
ve smyslu § 6 odst. 2 písm. e) zákona o sdružování občanů č. 83/1990 Sb.
odvozenou právní subjektivitu jako organizační jednotka sdružení, do postavení
vlastníka předmětných nemovitostí. Proto nebylo po právu, aby žalovaný vlastnil
nemovitosti na základě smlouvy, kterou mu byly tyto nemovitosti převedeny jiným
subjektem než žalobcem, a sice Sdružením sportovních svazů České republiky
(dříve Sdružení technických sportů a činností ČR). K převodu došlo na základě
kupní smlouvy ze dne 27. 12. 2006; po tomto převodu byl žalovaný zapsán do
katastru nemovitostí jako vlastník domu i zastavěné parcely.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V tomto
dovolání brojil proti procesní vadě řízení, která měla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovozoval, že s ohledem své vlastnictví
nemovitostí, jak vyplývá ze smlouvy z roku 2006, se dostal do situace, kdy
zároveň ve sporu nepřímo jedná za svého právního předchůdce, resp. převodce
nemovitostí (Sdružení sportovních svazů České republiky). Dovolatel vznesl
námitky proti tomu, že má v tomto ohledu omezenou možnost argumentace, a
dovozoval též nedostatek aktivní věcné legitimace nynějšího žalobce. Uvedl, že
Sdružení technických sportů a činností ČR vzniklo na základě mimořádného sjezdu
S. ze dne 18. 3. 1990. Po delimitaci se Sdružení stalo právním nástupcem
ohledně nemovitostí ve vlastnictví Svazarmu. Žalobce, který naopak mohl
vzniknout jiným způsobem, je osobou, která podle dovolatele ani nemůže mít
vlastní právní subjektivitu. Nemá totiž své identifikační číslo (IČ, resp. IČO), a má přitom sídlo na stejné adrese a se stejným statutárním zástupcem
jako smluvní partner dovolatele. Je tu dále podstatné, že žalobce nebyl jako
vlastník nemovitostí nikdy zapsán v katastru a navíc nižší instance rozhodovaly
ve věcech týkajících se stejných nemovitostí odlišně. V předchozí věci, v níž o
určení vlastnictví k předmětným nemovitostem pod sp. zn. 19 C 108/2004 (u
odvolacího soudu 14 Co 100/2005) vystupovali ve sporu nynější žalobce proti
Sdružení sportovních svazů České republiky, bylo rozhodnuto v neprospěch
nynějšího žalobce. Jde tedy nyní o vadu řízení, která má za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a současně o právní otázku, jejíž vyřešení má pro spor
zásadní právní význam. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou
nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se písemně vyjádřil žalobce. Ten považoval k argumentaci
žalovaného za nesprávnou, sdílel právní závěry odvolacího soudu a žádal, aby
dovolání nebylo vyhověno. Nejvyšší soud shledal, že žalovaný podal své dovolání včas a v otevřené
lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací důvod byl žalovaným uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a přípustnost dovolání byla podle jeho již zmíněného obsahu dovozena z
existence otázky zásadního právního významu. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu přípustné, jestliže rozsudek soudu prvního stupně byl
odvolacím soudem potvrzen, dovolání není přípustné podle písm. b) téhož
ustanovení (předchozí kasace odvolacím soudem s rozdílným právním názorem) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a odst. 3 se nepřihlíží.
právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.),
Nejvyšší soud posuzoval dovolání žalovaného podle obsahu tohoto podání. Mohl
tak učinit tím spíše, že Ústavní soud, na rozdíl od znění zákona, přiznává v
rámci posouzení přípustnosti dovolání relevanci i ostatním dvěma dovolacím –
procesním – důvodům (explicitně a opakovaně zejména ustanovení § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), a směřuje tak nepřímo k posouzení správnosti napadeného
rozhodnutí jako celku. Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že napadený
rozsudek odvolací instance skutečně má zásadní právní význam v intencích § 237
odst. 1 písm. c) a zejména odst. 3 o. s. ř., neboť zjistil, že pro věc rozhodná
právní otázka byla nižšími instancemi posouzena ve dvou po sobě jdoucích
sporech z hmotněprávního hlediska odlišně.
Není pochyb o tom, že jak nynější žalobce Sdružení technických sportů a
činností, Základní víceúčelová organizace, tak i „konkurenční“ subjekt a
převodce nemovitostí na žalovaného Sdružení sportovních svazů České republiky,
potenciálně jsou samostatnými subjekty práva, způsobilými vlastnit nemovitosti.
Může jít buď o organizační jednotku občanského sdružení, a to v případě žalobce
(podle § 6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), nebo prostě o občanské
sdružení v případě Sdružení sportovních svazů České republiky.
Pozoruhodné však zejména je, že Sdružení sportovních svazů České
republiky, které má sídlo v P., disponuje svým samostatným IČ 00174262. U
Sdružení technických sportů a činností, Základní víceúčelová organizace, je
situace složitější. Jestliže žalovaný jako dovolatel namítá, že jde o
nonsubjekt bez IČ, pak tato námitka může být důvodná. V předchozím řízení u
týchž soudů vedeném pod sp. zn. 19 C 108/2004 totiž vystupovalo jako žalobce
také Sdružení technických sportů a činností, Základní víceúčelová organizace,
ale s IČ 47697512. Z toho vyplývá dvojí možnost. První je ta, že nynější
žalobce, který soudům neprezentuje své identifikační číslo, prostě subjektem
práva není. Druhá možnost spočívá v tom, že je nyní pro (stále téhož) žalobce
nevýhodné vystupovat pod určitým IČ, neboť v předchozím vlastnickém sporu o
tytéž nemovitosti nebyl úspěšný; nyní se tedy snaží neidentifikovat se s
předchozím subjektem. Tato možnost by byla zajisté zavrženíhodná, ale těžko se
hledá jiné vysvětlení a měl by to být žalobce, kdo jiné a serióznější
vysvětlení nabídne. Je též na pováženou, že se nižší instance v nyní vedeném
sporu o IČ žalobce zvláště nezajímaly (v rozhodnutích ho neuvedly), a na jeho
neexistenci své závěry vůbec nezaložily. Přitom je takřka zřejmé, že v
předchozích desítkách let došlo k tomu, že si konkurovaly dvě „zastřešující“
organizace jako nástupci někdejšího S., přičemž jedna vznikla ze sjezdu dne 18.
3. 1990 (Sdružení sportovních svazů České republiky, resp. její předchůdce),
zatímco druhá vznikla ze sjezdu dne 24. 3. 1990 (Sdružení technických sportů a
činností, poté srov. nynějšího žalobce jako organizační jednotku).
Každopádně v neprospěch nynějšího žalobce svědčí prostý fakt, že subjekt se
stejným názvem neuspěl v dřívějším sporu sp. zn. 19 C 108/2004 u obou instancí.
Nyní je však v rámci téhož soudního obvodu „pro změnu“ u obou instancí a
dokonce ohledně stejných nemovitostí (!) úspěšný. To je tedy skutečnost, která
zůstala váznout ve sporu, ohledně níž se jeví dovolání jako oprávněné, a s
kterou by se po zrušení obou rozsudků měly nyní nižší instance vyrovnat. Je
také otázkou, zda bylo možné ignorovat výsledek sporu předchozího a zda vůbec
může být při odchýlení se od tohoto výsledku žalobce úspěšný nyní.
Nižší instance se následně vyrovnají též i s faktem, že podle všeho je dosud
žalovaný zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru a že tamtéž byl podle
všeho dříve byl zapsán jako vlastník subjekt s názvem Sdružení sportovních
svazů České republiky. Otázkou tedy je, zda lze přičíst nynějšímu žalovanému,
že při převodu nemovitostí jako nabyvatel neměl dobrou víru v platnost tohoto
převodu. Pro takový závěr by musely nižší instance snést zcela konkrétní a
přesvědčivé argumenty. Dosud se tak nestalo. Jestliže by tyto argumenty nebyly
k dispozici, pak nynější žalovaný jednal v dobré víře ve správnost aktů veřejné
moci a není důvodu, proč by přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem,
který se uskutečnil dne 27. 12. 2006, neměl být shledán platným a proč by mělo
být zpochybněno právní postavení žalovaného v tomto ohledu.
Ze všech uvedených důvodů, zejména pak z důvodu nápravy ve věci významného a
současně kontradiktorního rozhodování obou nižších instancí, které tvoří v nyní
navazujících věcech významnou předběžnou otázku, Nejvyšší soud podle § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jakož i podle ustanovení § 218 písm. c) a §
243b odst. 5 věty první o. s. ř., zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně
řečenému soudu k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení, v němž budou podle ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 o.
s. ř. nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto
též o nákladech tohoto dovolacího řízení.
Lze též předpokládat, že se vyšší instance, vedle již dříve poměrně podrobného
právního rozboru věci, dozvědí od prvostupňového soudu více o skutkovém stavu
věci a jejím „zákulisí“, zejména co se týče užívání domu od roku 1990 a
konfliktů tamtéž fakticky vznikajících. Zatím je třeba se toho – z obsahu spisu
– spíše domýšlet, ač právě tyto okolnosti mohou mít pro rozhodnutí ve věci samé
nemalý význam.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu