28 Cdo 1821/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana
Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky,
Csc., o dovolání 1. B. Z. a 2. M. S., zastoupených
advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 12.6.2001, sp. zn. 20 Co
102/2000, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
37 C 33/95 (žalobců B. Z. a M. S., zastoupených advokátkou, proti žalované M.
B., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů, pokud bylo připuštěno výrokem rozsudku odvolacího
soudu, se zamítá. V rozsahu, v němž připuštěno nebylo, se toto dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 6.2.1995 (v průběhu řízení upravovanou), se
žalobci domáhali, aby žalované M. B. bylo uloženo vydat jim dvě ideální třetiny
svého podílu na domě čp. 112 a na pozemku parc. č. 1241 ve V., dále svého
podílu na domě čp. 161 a na pozemku parc. č. 1094 ve V., jakož i svých podílů
na továrním objektu čp. 42 a na pozemku parc. č. 479 v D. u V., na domě čp. 44
a na pozemku parc. č. 480 v D. u V., na domě čp. 47 a na pozemku parc. č. 533 v
D. u V., na pozemku parc. č. 1005 v D. u V., na pozemku parc. č. 1769/1 v D. u
V., na pozemku parc. č. 1172/2 v D. u V., jakož i na pozemku parc. č. 1172/3 v
D. u V. V žalobě bylo uvedeno, že ohledně těchto nemovitostí byla
spoluvlastnicí V. Z., která zemřela 28.6.1974, jejímiž právními nástupci jsou
na základě dědění oba žalobci. Uvedené nemovitosti byly znárodněny bez náhrady.
Pokud jde o spoluvlastnické podíly, které náležely V. Z., získala je podle
dohod uzavřených ve dnech 29.10.1991, 5.5.1992, 27.5.1992 a 11.6.1992 podle
ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. žalovaná M. B., a to v době, kdy žalobci
neměli trvalé bydliště na území republiky, a v době před vydáním nálezu
Ústavního soudu ČR č. 116/1994 Sb. Žalobci vyzvali žalovanou M. B. o vydání
ideálních podílů na uvedených nemovitostech, které jim po V. Z. náležejí, ale
bezvýsledně.
Žalovaná M. B. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, které
jsou předmětem tohoto sporu, byly jí darovány její matkou V. Z. Uváděla, že v
rámci rodiny bylo v letech 1939-1940 provedeno rozdělení majetku po rodičích
žalované, a to tak, že rodiče darovali nemovitosti žalované, sestře žalované
Olze darovali rodiče statek v J. n. H. a bratru žalované B. Z. dům se dvěma
bytovými jednotkami ve V. P. S tímto majetkem disponovali obdarovaní jako s
vlastním. Sestra O. prodala svůj statek před odchodem do zahraničí za 120.000,-
Kč a bratr B. svůj dům za 70.000,- Kč. Nemovitosti, které obdržela žalovaná M.
B. byly znárodněny; žalovaná zůstala v republice a doopatrovala svou matku.
Žalovaná M. B. vyslovovala svůj názor, že na část majetku, který jí fakticky po
rodičích patřil, má morální nárok.
Soud prvního stupně vyslechlo žalobce B. Z. i žalobkyni M. S. jako
účastníky řízení, vyslechl svědkyni J. Z., seznámil se s výsledky řízení
dědictví po V. Z., zemřelé dne 29.6.1974 (jež bylo vedeno u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 59 D 679/96 a v němž se dědici uvedené zůstavitelky stali syn
B. Z., dcera M. B. a vnučka M. S.) a konstatoval obsah listinných dokladů,
předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Brně z 23.7.1999, čj. 37 C 33/95-111, byla
zamítnuta žaloba žalobců, aby byla žalované M. B., eventuálně žalovaným Podniku
bytového a tepelného hospodářství ve V. a akciové společnosti T. v R., uložena
povinnost vydat každému ze žalobců ideálních 10/450 nemovitostí, a to pozemku
parc. č. 454 (o výměře 276 m2) ve V., pozemku parc. č. 479 (o
výměře 96 m2) ve V., domu čp. 43 ve V., pozemku parc. č. 480 (o
výměře 418 m2) ve V., domu čp. 44 ve V., pozemku parc. č. 533 (o
výměře 286 m2) ve V., domu čp. 47 ve V., pozemku parc. č. 1005 (o
výměře 455 m 2) ve V., pozemku parc. č. 1169/1 (o výměře 523 m 2)
ve V., pozemku parc. č. 1172/3 (o výměře 296 m2) ve V., pozemku parc. č.
1172/4 (o výměře 245 m2) ve V., pozemku parc. č. 454 (o výměře 270
m2) a parc. č. 1179/2 (o výměře 30 m2) ve V., jakož i staveb na
pozemcích parc. č. 454 a parc. č. 1005 ve V., jak byly tyto nemovitosti vydány
žalované M. B. na základě dohody o vydání nemovitostí, uzavřené dne 5.9.1991 s
akciovou společností S. U. z., registrované bývalým Státním notářstvím ve
Vyškově pod sp. zn. REH 38/92, a na základě dohody z 11.6.1992, uzavřenou s P.
b. a t. h., s. p., ve V., registrované bývalým Státním notářstvím ve
Vyškově pod sp. zn. REH 44/92). Žalobkyni M. S. bylo uloženo nahradit žalované
M. B. náklady řízení částkou 2.725,- Kč a žalovanému P. b. a t. h. ve V.
částkou 3.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované akciové
společnosti T. v R. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno na to, že
žalobci po vydání nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. měli možnost ve
lhůtě šesti měsíců od 1.11.1994 vyzvat povinné osoby k vydání nemovitostí
uvedených v žalobě žalobců. Žalobci však sami uvedli v řízení, že vyzvali
žalovaný P. b. a t. h. ve V., s.p., a akciovou společnost T. v R. o vydání
nemovitostí až v roce 1997, a to po vydání nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997
Sb. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že tedy žalobci nevyzvali v zákonem
stanovené lhůtě povinné osoby k vydání podílů na nemovitostech, uvedených v
žalobě žalobců. Uvedené žalované právnické osoby v souladu s ustanoveními
zákona č. 87/1991 Sb. vydaly žalované M. B. nemovitosti, jejichž
spoluvlastnické díly nyní žalobci požadují. Soud prvního stupně neshledal na
straně žalované M. B. povinnost k vydání předmětu bezdůvodného obohacení, ani k
zaplacení náhrady škody, jak se toho žalobci rovněž domáhali. Nebylo také,
podle názoru soudu prvního stupně, v řízení prokázáno, že by žalobkyně M. S.
zmocnila žalovanou M. B. k zastupování při uplatňování nároků žalobců v době po
změně zákona č. 87/1991 Sb., provedené nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994
Sb. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl a o
nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a na ustanovení
vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Usnesením Městského soudu v Brně z 3.1.2000, čj. 37 C 33/95-122, bylo
ještě uloženo žalobci MUDr. B. Z. nahradit žalované M. B. částku 2.725,- Kč a
žalovanému P. b. a t. h. ve V., s.p. (v likvidaci) 3.225,- Kč na náhradu
nákladů řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně z 23.7.1999,
čj. 37 C 33/95-111 (ve znění usnesení téhož soudu z 31.1.2000, čj. 37 C
33/95-122) rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 12.6.2001, sp. zn. 20 Co
102/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v odvoláním napadeném
výroku, kterým byla žaloba žalobců zamítnuta vůči žalované M. B. a ve výrocích
o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou M. B. Žalované M. B. nebyla
přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu
bylo připuštěno dovolání, a to k řešení otázky, „zda podmínkou pro aplikaci
ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. u osob, které se staly oprávněnými
osobami až po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., je výzva
povinné osobě, která věc držela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., i v tom
případě, kdy ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR tato povinná osoba již
nemovitost nedržela“. Odvolací soud zároveň zamítl návrh na připuštění dovolání
k otázce, zda v případě, kdy jedna z oprávněných osob převzala věc celou, lze
aplikovat obecnou právní úpravu o bezdůvodném obohacení
podle § 451 a násl. občanského zákoníku a o náhradě škody podle ustanovení §
420 a násl. občanského zákoníku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
neshledal odvolání žalobců důvodným.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že v
průběhu řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by mezi žalobci a
žalovanou M. B. došlo k dohodě o zastupování žalobců při uplatňování jejich
nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. V roce 1992, kdy v daném případě došlo k
uzavření dohod o vydání věcí podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. mezi M.
B. a P. b. a t. h. ve V. a mezi M. B. a akciovou společností T. v R.,
byla tu ve smyslu tehdy platného ustanovení § 3 odst. 1 zákoně č. 87/1991 Sb.
oprávněnou osobou pouze žalovaná M. B., když žalobci neměli trvalé bydliště na
území České republiky (ani Slovenské republiky). Vydáním nemovitostí podle
těchto dohod nedošlo tedy k porušení právních povinností ze strany účastníků
těchto dohod. Na straně žalované M. B. tu nedošlo k žádnému způsobení škody
žalovaným, ani k získání bezdůvodného obohacení na jejich úkor.
Pokud šlo o nárok žalobců uplatněný podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona
č. 87/1991 Sb., byl odvolací soud toho názoru, že tu nepostačovalo, že žalobci
nárok uplatnili jen proti žalované M. B., nýbrž byl nutno tento nárok uplatnit
vůči právnickým osobám, které nemovité věci (uváděné v žalobě žalobců) držely
ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Nárok musel být uplatněn ve smyslu
ustanovení § 5 odst. 2 citovaného zákona do 6 měsíců; jinak zanikl. Žalobci se
stali oprávněnými osobami vzhledem k nálezu Ústavního soudu ČR č. 116/1994 Sb.
až ke dni 1.11.1994. Odvolací soud byl proto toho názoru, že počínaje uvedeným
dnem mohli žalobci ve lhůtě 6 měsíců uplatnit své nároky u subjektů, z jejichž
strany byly nemovitosti M. B. vydány; pokud tak neučinili, jsou jejich nároky
vůči těmto subjektům prekludovány. Odvolací soud však byl toho názoru, že tu
došlo k prekluzi nároků žalobců i vůči žalované M. B., která tu uzavírala
dohody o vydání nemovitostí se spolužalovanými – P. b. a t. h. ve
V. a s akciovou společností T. v R. jako tehdy jediná
oprávněná osoba vůči těmto povinným osobám. Proto odvolací soud potvrdil
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu, včetně výroku o nákladech řízení před soudem
prvního stupně. Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil odvolací soud
ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání proti svému rozsudku vyslovil odvolací soud k
vyřešení otázky „aplikace ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v
návaznosti na ustanovení § 5 odst. 2 téhož zákona“ na nárok žalobců, který
nemohl být uplatněn v roce 1991 a po 1.11.1994 pak nebyl uplatněn vůči povinným
osobám, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držely nemovitosti uváděné
v žalobě žalobců.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení
zastupovala, dne 13.7.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo u Městského soudu
v Brně podáno dne 13.8.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali
dovolatelé na ustanovení § 239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, když
odvolací soud v daném případě zčásti vyhověl jejich návrhu na vyslovení
přípustnosti dovolání a zčásti tomuto návrhu nevyhověl. Jako dovolací důvod
uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali na to, že původně sovu žalobu uplatňovali vedle
žalované M. B. i proti P. b a t. h. ve V., státnímu podniku v likvidaci, i
proti akciové společnosti T. v R.; proti těmto žalovaným byla jejich žaloba
zamítnuta, ale proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně,
týkajícímu se těchto žalovaných právnických osob, žalobci nepodali odvolání,
takže tyto výroky rozsudku soudu prvního stupně nabyly právní moci.
Dovolatelé dále poukazovali na to, že po vydání nálezu Ústavního soudu
ČR č. 116/1994 Sb. nevyzývali již uvedené žalované právnické osoby k vydání
jimi vymáhaných spoluvlastnických podílů na nemovitostech, protože tyto
žalované právnické osoby již nemovitosti v té době nedržely; tuto výzvu učinili
vůči žalované M. B., která je již v této době držela a jen ona mohla této výzvě
vyhovět. Uplatnění nároku jim tu bylo umožněno nálezem Ústavního soudu ČR č.
2/1997 Sb. poté, co byla zrušena lhůta, jež byla dříve uvedena v ustanovení § 5
odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelé nepokládají za správný názor
odvolacího soudu, že nárok žalobců je prekludován, když tento nárok nebyl
uplatněn do 6 měsíců od 1.11.1994 vedle žalované M. B. i vůči původním povinným
osobám; žádali aby tyto nemovitosti vydal ten, kdo je držel ke dni účinnosti
nálezu Ústavního soudu ČR, podle něhož se stali oprávněnými osobami.
Dovolatelé ještě dodávali, že svůj nárok opírají i o obecnou právní
úpravu, neboť jsou přesvědčeni, že žalovaní se na jejich úkor bezdůvodně
obohatili a že jim i způsobili škodu, neboť nadále trvají na tom, že pověřili
M. B. k vyřízení svých restitučních záležitostí, ale ona jejich zájmy nehájila.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti
uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č.
99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také odvolacím soudům je v bodu 15 uvedených přechodných ustanoveních
zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů
prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před
1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních
předpisů.
Přípustnost dovolání bylo v tomto případě nutno posoudit podle
ustanovení § 239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (v již
citovaném znění) bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže
odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože
jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již
citovaném znění) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího
rozsudku, je dovolání, podané tímto účastníkem, přípustné, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném
pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené
judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na
rozhodování soudu v obdobných věcech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo
vyloženo, že připustil-li odvolací dovolání jen v souvislosti s právním
posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a
dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z
hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
Podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, byla-li věc již podle tohoto zákona vydána, mohou osoby,
jejichž nároky nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám,
kterým byla věc vydána.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 45/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo
vyloženo, že nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým věc byla vydána podle
zákona č. 87/1991 Sb. (srov. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), je podmíněn
tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala ve lhůtě podle
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání povinnou osobu, která věc
držela k 1.4.1991 (ke dni účinnosti citovaného zákona).
Z těchto ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z
judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, a z citovaného nálezu Ústavního soudu ČR, dovolací soud
vycházel, neshledal důvodným se od citovaných právních závěrů odchýlit při
projednávání této právní věci a konstatoval také, že z těchto právních
závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti
němuž směřovalo dovolání dovolatelů.
Dovolání bylo tu přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to v rozsahu
vymezeném ve výroku rozsudku odvolacího soudu z 12.6.2001 (v jeho třetím
odstavci), proti němuž směřovalo také dovolání dovolatelů.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelů, že rozsudek odvolacího soudu má
zásadní právní význam i v tom, když se zabýval otázkou, zda lze případně
aplikovat na daný případ ustanovení § 420 a násl. občanského zákoníku, jakož i
ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku, a to na posouzení nároku
žalobců, který je nárokem podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud svým negativním zodpověděním této otázky se neodchýlil od
ustáleného právního závěru soudní praxe, že nárok podle ustanovení § 5 odst. 5
zákona č. 87/1991 Sb. je dán na základě speciální právní úpravy, zakotvené v
citovaném zákoně právě proto, že by bez ní nebylo možné věc posoudit s použitím
obecné právní úpravy obsažené v ustanoveních § 420 a násl. občanského zákoníku
a v ustanoveních § 451 a násl. občanského zákoníku (srov. k tomu obdobně to, co
již bylo vyloženo ohledně ustanovení § 126 občanského zákoníku ve
vztahu k ustanovením právních předpisů o restituci nebo rehabilitaci a o
zmírnění některých majetkových křivd z období 25.2.1948 až 1.1.1990 ve
stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
na str. 114 /248/).
Podle zvláštní právní úpravy obsažené v ustanovení § 5 odst. 5 zákona
č. 87/1991 Sb. pak je nutné také chápat, že tu jde o zvláštní právní institut
rehabilitace práv vlastníka (jeho právního nástupce) za splnění určitých
zákonem stanovených a vymezených předpokladů včetně i výzvy k vydání věci podle
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., adresované vůči povinné osobě ve
smyslu ustanovení § 4 citovaného zákona a nikoli výzvy adresované jinému
subjektu neuvedenému v ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. Nemohl tedy
dovolací soud vytýkat odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí vycházel v
podstatě z právního závěru obsaženého ve shora již uvedeném rozhodnutí
uveřejněném pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, který i dovolací soud pokládal za použitelný na posouzení
této právní věci. Také při posouzení lhůty podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. odvolací soud správně vycházel z návaznosti tohoto ustanovení na
nálezy Ústavního soudu ČR uveřejněné pod č. 116/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb.
Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, spočívalo na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle
ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném
znění), pokud bylo dovolání dovolatelů přípustné podle výroku rozsudku
odvolacího soudu; jinak bylo nutno toto dovolání odmítnout jako nepřípustné pro
nedostatek zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239
odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení
vynaložených žalovanou M. B. na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil
dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §
150 téhož právního předpisu; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané věci
i k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, v němž se jen stručně odkazovalo na
procesní vyjádření žalované M. B., učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu