28 Cdo 1825/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce JUDr. M. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opletalova 5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o nahrazení
projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, vedené u
Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 59/2014, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11.
prosince 2015, č. j. 15 Co 568/2015-738, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
– Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. června 2015, č. j. 1 C 59/2014-628,
jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném
převodu pozemků parc. č. 321/14 a parc. č. 1040 v kat. území N. R., k
uspokojení nároku žalobce (oprávněné osoby) na převod náhradních pozemků za
pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového
úřadu a dohody o vyčíslení restitučního nároku – náhrady za živý a mrtvý
inventář a zásoby (§ 11 odst. 2, § 11a, § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
odůvodnila odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (jež současně v
dovolání ocitovala), s tím, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
vyřešena jinak“. Přitom shrnula dosavadní průběh řízení před soudy nižších
stupňů, vytýkajíc odvolacímu soudu, že připustil uspokojení žalobcova nároku
převodem pozemků mimo veřejnou nabídku žalované, kdy má za to, že postup při
uspokojení nároku nelze kvalifikovat jako liknavý. Oproti tomu právě postup
žalobce označuje žalovaná za diskriminační vůči ostatním oprávněným osobám.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je
obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.
(či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako
dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014
citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR
36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014,
Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této
věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z
dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit“.
K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února
2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014,
sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp.
zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn.
IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS
2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná
na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání
(posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení
pokračovat. O uvedenou náležitost dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě
nedoplnila (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.).
K argumentaci dovolatelky podřaditelné důvodům dovolání sluší se – před shora
uvedené – odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce
možnosti uspokojení nároku oprávněné osoby i převodem pozemků nezahrnutých do
veřejné nabídky žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR); srov.
zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný
pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe
Ústavního soudu pak např. nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02,
a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05. [V citovaném rozhodnutí
Nejvyšší soud také uzavírá, že rozhodnutí soudu, jímž je Pozemkovému fondu ČR
(předchůdce žalované) ukládána povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o
bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto
nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám
oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s
principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva
(vigilantibus iura scripta sunt).]
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby,
jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR),
jejichž hodnocením odvolací soud dochází k závěru o liknavosti žalované (jejího
předchůdce), je pak především otázkou skutkových zjištění. Pro otázky skutkové
rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejich
prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (i k tomu znovu srovnej shora
označené usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Napadá-li pak žalovaná rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, pak ovšem ani vůči tomuto výroku rozhodnutí žádné konkrétní námitky
neuplatňuje, ba ani nenaznačuje, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost
dovolání ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí [a kdy tak
absence obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) i ve
vztahu k tomu výroku představuje vadu, jež brání pokračování řízení o dovolání
a jíž nelze odstranit po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání (§ 241b odst.
3 o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se pak opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a
kdy náklady žalobce, vznikly-li mu v souvislosti s podáním stručného vyjádření
k dovolání, jež však nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze v
tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či bránění
práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu