28 Cdo 1829/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o
dovolání 1. V. B., a 2. H. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku
Městského soudu v Praze z 25.5.2001, sp. zn. 13 Co 103/2001, vydanému v právní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 176/97 (žalobců V.
B. a H. Š., zastoupených advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o poskytnutí finanční
náhrady), takto:
I. Dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému I.)
se zamítá.
II. Dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému II.)
se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 11.9.1995, aby žalovanému
státu – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit jim 490.977,- Kč formou
vydání cenných papírů. V žalobě bylo uvedeno, že nemovitosti patřící žalobcům
přešly v letech 1970 – 1971 na stát; část z nich byla vrácena
žalobcům podle dohody uzavřené s Obvodním podnikem bytového hospodářství v P.
dne 6.5.1992 (registrované bývalým Státním notářstvím pro P. pod sp. zn. 9 Reh
130/92); žalobcům však nebyl vrácen dům, který byl v třicátých letech postaven
na pozemku parc. č. 1757 (o výměře 912 m2) v P. Ministerstvo financí ČR
žalobcům sdělilo, že tu nejsou zákonné předpoklady k poskytnutí náhrady za
uvedené nemovitosti, když žalobci uváděný dům byl již zbořen.
Ministerstvo financí ČR se k žalobě žalobců vyjádřilo tak, že žalobcům
byla vydána již celá stavba (dům čp. 22 ve K.), a to v tom stavu, v němž
byla (po částečném zbourání) v době, kdy oprávnění podali výzvu
k vydání nemovitostí; šlo o jeden objekt s popisným číslem 22.
Poskytnutí finanční náhrady za zbouranou část tohoto objektu
neodpovídá, podle názoru žalovaného, ustanovením zákona č.
87/1991 Sb. Proto bylo ze strany žalovaného navrženo zamítnutí žaloby.
Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníky řízení a
konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10.6.1999, čj. 13 C 176/97-35, byla
žaloba žalobců zamítnuta; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením z 13.10.1999, sp.
zn. 13 Co 378/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že jeho právní závěr, že
projednávanou právní věc je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 403/1990
Sb., nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování, zejména v tom smyslu,
zda tu došlo k převodu nemovitostí na stát rozhodnutím finančního odboru
bývalého Okresního národního výboru P., vydaným podle vládního nařízení č.
15/1959 Sb. či zda k tomuto převodu došlo na základě darovacích
smluv.
V dalším průběhu řízení soud provedl důkaz posudkem znalce z oboru
stavebnictví, konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených
účastníky řízení, a rozhodl rozsudkem z 25.1.2001, čj. 13 C 176/97-106. Byla
zamítnuta žaloba žalobců, aby jim byla vyplacena finanční náhrada, a to žalobci
V. B. i žalobkyni H. Š. částkami po 66.136,80 Kč a 26% úrokem od 7.6.1997 do
31.10.2000. Bylo zastaveno řízení ohledně částek 68.191,- Kč požadovaných
každým ze žalobců. Žalovanému bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců na
náhradu nákladů řízení 16.440,- Kč Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na
náhradu placených nákladů tohoto řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že v průběhu sporu
vyšlo najevo, že dům čp. 22 ve K. sestával ze dvou samostatných částí. Uvedený
soud pokládal za zjištěno, že v roce 1971 učinili V. B., H. Š. a další
spoluvlastnice V. N.a A. B. darovací nabídky státu ohledně domu čp. 22 ve K.
Šlo však o darování učiněné v tísni, když na domě vázla pohledávka, kterou bylo
nutno splácet, ale z výnosu nájemného to nebylo možné; proto byla rodina
žalobců vyzvána tehdejším národním výborem, aby dům byl darován státu. Byl tedy
soud prvního stupně toho názoru, že tu uvedený nemovitý majetek
přešel na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č.
87/1991 Sb. a že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1
písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně domu čp. 22 ve K. bylo sice vydáno
rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru P. z 1.12.1971
o připadnutí sporných nemovitostí státu na základě vládního nařízení č. 15/1959
Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, ale toto rozhodnutí nebylo
spoluvlastníkům domu doručeno, nenabylo právní moci a soudu proto k němu
nepřihlížel. Přes námitky žalovaného státu byl soud prvního stupně toho názoru,
že byl-li k domu čp. 22 ve K. přistaven další dům (v němž byla prodejna obuvi a
lékárna), který byl později demolován, náleží žalobcům za tento dům na ně
připadající finanční náhrada za tuto nemovitost, kterou nelze vydat. Soud
prvního stupně s ohledem na to, že každému ze žalobců připadal na
uvedených nemovitostech podíl ve výši ideálních 10/72, že Ministerstvo financí
ČR poskytlo dne 2.11.2000 každému z nich náhradu 68.191,- Kč (z toho 10.000,-
Kč v hotovosti a zbytek v cenných papírech) a že žalobci proto
vzali žalobu co do těchto částek zpět a požadovali pouze úroky z prodlení ve
výši 26 % z částky 66.316,80 Kč od 7.6.1997 do 31.10.2000, rozhodoval o
žalobním návrhu jen v tomto rozsahu a přiznal žalobcům úroky z prodlení s
poukazem na ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku a na článek IV. zákona
č. 115/1994 Sb.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem z 25.5.2001, sp. zn. 13 Co 103/2001. Rozsudkem
odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloby
žalobců V. B. a H. Š. byly zamítnuty. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků
řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného
státu – Ministerstva financí ČR bylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl toho
názoru, že žalobci v žádosti o náhradu neprokázali ve smyslu ustanovení § 2
zákona č. 231/1991 Sb., že částka kterou požadovali, má být vyplacena za
další samostatnou nemovitost a že tedy nejde pouze o demolovanou část
nemovitosti, která už byla celá vydána. Odvolací soud měl za to, že soud
prvního stupně nevzal v úvahu, kdy žalobci teprve splnili svou povinnost vůči
žalované povinné osobě ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 231/1991 Sb. ohledně
doložení skutečnosti, že se tu jednalo o dva domy, z nichž už jeden byl
demolován. Odvolací soud byl toho názoru, že žádost o poskytnutí finanční
náhrady měla být proto ze strany žalobců, jako oprávněných osob domáhajících se
této náhrady, doplněna např. znaleckým posudkem ohledně objektu čp. 22 ve K.
Rozhodování o jejich žádosti o poskytnutí finanční náhrady nemělo povahu
správního řízení a bylo na žalobcích, aby spolu se žádostí o poskytnutí
finanční náhrady předložily doklady, z nichž by najisto vyplývalo, že jim
vzniklo právo na náhradu podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Že se tak stalo ze strany žalobců až v průběhu řízení před soudem prvního
stupně, nemůže jít, podle názoru odvolacího soudu, k tíži žalovaného státu –
Ministerstva financí ČR. Odvolací soud byl také toho názoru, že tu nebyl dán na
straně žalobců žádný nárok na zaplacení úroků z prodlení, protože žalovaný
plnil bezprostředně po podání znaleckého posudku, dokládajícího existenci dvou
domů v daném případě, takže žalovaný tu nebyl v prodlení.
Odvolací soud z těchto důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně podle
ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žaloby žalobců
zamítl. Ve výrocích o zastavení řízení na základě částečného zpětvzetí
žalob a o nákladech řízení, jež byly v tomto řízení placeny státem, zůstal
rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 206 odst. 2
občanského soudního řádu nedotčen. Výrok o nákladech řízení
mezi žalobci a žalovaným státem byl odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a 2 a
§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 26.7.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního
soudu pro Prahu 1 dne 20.9.2001, tedy ve lhůtě, v níž podle poučení obsaženého
v rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být toto dovolání podáno. Soud prvního
stupně předložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, jak to stanoví § 10a
občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), a nikoli Vrchnímu
soudu v Praze, jak měli za to uvedení dovolatelé.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek
dovolacího soudu. Podle názoru dovolatelů byla odvolacím soudem nesprávně
posouzena jednak otázka, zda žalobci zapříčinili vedení tohoto sporu před
soudem, a také otázka, zda žalovaný stát – Ministerstvo financí ČR
byl s plněním své zákonné povinnosti v prodlení.
Dovolatelé poukazovali na to, že žaloba u soudu byla jimi podána na výslovné
doporučení žalovaného (obsažené v přípisu Ministerstva financí ČR z
12.10.1994, čj. 225/42.817/94, jímž také byla zamítnuta jejich
žádost o poskytnutí finanční náhrady za zbořený dům). Žalobci podali pak ještě
dne 23.11.1994 Ministerstvu financí ČR svůj rozklad, v němž požádali o
provedení důkazu znaleckým posudkem ohledně posouzení toho, zda tu šlo o dvě
stavby či nikoli a také navrhli i další důkazy k objasnění sporné věci; na tyto
návrhy již Ministerstvo financí ČR nereagovalo. Žalobci chtěli tedy soudnímu
řízení předejít. Dovolatelé vyslovovali v dovolání svůj názor, že tímto
postupem byl porušen ze strany uvedeného státního orgánu zákon v ustanovení §
3 odst. 2 občanského zákoníku a že pracovníci státní správy tu porušili
interní předpisy upravující postup při poskytování finančních náhrad; podle
názoru dovolatelů měl si proto odvolací soud vyžádat příslušné
interní předpisy, případně měl vyslechnout i osoby, které o
odmítnutí žalobci navržených důkazů rozhodovaly, a nikoli přikročit
bez dalšího ke změně rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žalob
žalobců.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení občanského
soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.) ve znění zákona č. 30/2000 Sb., s
přihlédnutím k ustanovením dvanácté části, hlavy první, bodů 17 a 15
přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.
Podle ustanovení § 10a občanského soudního řádu rozhoduje o dovoláních proti
rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů, jako soudů odvolacích,
Nejvyšší soud.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu lze dovolání podat jen
a) je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a b) jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, je-li dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) téhož právního předpisu (jako
tomu je v daném případě), lze dovolání podat také z toho důvodu, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo
vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení
nejsou sama o sobě dovolacím důvodem v tom smyslu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Rozhodnutí soudů
vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování, jen
jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže
soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu
spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Sdělení Ministerstva financí ČR o tom, že se žadateli nepřiznává finanční
náhrada za nemovitost, kterou nelze vydat podle ustanovení zákona č. 87/1991
Sb., není rozhodnutím. Nebyla-li finanční náhrada přiznána, lze se jejího
zaplacení domáhat žalobou u soudu (§ 79 a násl. občanského soudního řádu), a to
u obecného soudu toho státního orgánu, proti němuž žaloba směřuje (srov.
rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Směřuje-li dovolání jen proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, který má povahu usnesení soudu, pak nejde o dovolání přípustné (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., když nedošlo k vydání věci oprávněné osobě,
je nárokem této osoby, který nebyl ještě realizován (srov. k tomu č. 34/1993
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 120/254/ odstavec pátý).
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada
poskytuje a stanoví podle cenových předpisů (§ 13 odst. 4 zákona č. 87/1991
Sb.).
Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury dovolací soud při posuzování tohoto dovolání vycházel a
dospěl k závěru, že postupoval-li odvolací soud v řízení o této právní věci
tak, že nepřiznal žalobcům úroky z prodlení, nebylo možné dojít přesvědčivě k
závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné (srov. § 243b odst. 2
občanského soudního řádu). Neposkytnutí finanční náhrady podle ustanovení § 13
zákona č. 87/1991 Sb., jež nebyla ještě stanovena, nemá povahu dluhu ve smyslu
ustanovení § 517 odst. 1 občanského zákoníku a jde tu o nárok, který nebyl
ještě realizován. U této finanční náhrady není upravena sankce, jež by byla
obdobná např. sankci upravené v ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.,
o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Na tomto právním závěru k výkladu ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. nemohla
nic změnit ta okolnost, jak postupovalo Ministerstvo financí ČR při vyřizování
žádosti žalobců, v daném případě o přiznání finanční náhrady podle citovaného
ustanovení.
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že odvolací soud
rozhodl nesprávně v důsledku nesprávného právního posouzení věci a v důsledku
postižení řízení před ním vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, když nevyhověl žalobnímu návrhu žalobců na
přiznání úroků z prodlení z požadované finanční náhrady podle ustanovení § 13
zákona č. 87/1991 Sb. Proto v tomto smyslu bylo přípustné dovolání dovolatelů
zamítnuto podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Pokud dovolání dovolatelů směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, který je svou povahou
usnesením, dovolací soud dovolání dovolatelů odmítl jako nepřípustné s poukazem
na ustanovení § 238a a § 239 občanského soudního řádu, a to podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému státu – Ministerstvu
financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. ledna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu