28 Cdo 183/2003

28 Cdo 183/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc, a JUDr. Ludvíka Davida, CSc,

v právní věci žalobců: A) J. P., zastoupeného advokátem, B) F. F., zastoupené

J. P., jako obecným zmocněncem, C) H. K. a D) J. T., zastoupené advokátem,

proti žalovanému J. S., zastoupenému, o přechod vlastnického práva, vedené u

Okresního soudu v Prachaticích pod sp.zn. 5 C 623/2000, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2002,

č. j. 7 Co 1844/2002-816, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2002,

č. j. 7 Co 1844/2002-816, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze

dne 10. května 2002, č. j. 5 C 623/2000-753, ve znění opravného usnesení téhož

soudu ze dne 19. června 2002, č. j. 5 C 623/2000-735, se zrušují

a věc se vrací Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.

Žalobci se podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o půdě“), u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen

„soud prvního stupně“) domáhali, aby bylo rozhodnuto, že vlastnické právo

žalovaných (nyní žalovaného J. S. mladšího a dříve i jeho otce J. S. staršího)

k domu čp. 102 a parcele č. 109 v katastrálním území M. L., obec Z., přechází

na žalobce, na každého z nich jednou ideální čtvrtinou.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.března 1996, čj. 5 C

123/91-114, uvedené žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal,

že věc je třeba s ohledem na § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě posuzovat podle

tohoto zákona a že nárok žalobců je opodstatněn podle § 8 odst. 1 téhož zákona.

Nezjistil, že by žalovaní byli při zájmu o sporné nemovitosti nějak

upřednostňováni. Kupní cena 1.000 Kčs, za kterou byl předmětný dům 3. 2. 1967

prodán, byla nižší, než cena odpovídající tehdy platným předpisům, i když

nebyla v rozporu s tehdy platným ustanovením § 399 obč. zák. Podle výsledků

znaleckého dokazování odpovídající cena činila 8.319 Kč.

Tento rozsudek byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.11.1996, čj. 7 Co 2201/96-157, a věc

byla vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem odvolacího soudu,

podle něhož posouzení, zda nemovitost byla převedena na manžele S. za cenu

nižší než cenu dle tehdy platných cenových předpisů (dále jen „cena nižší“),

nemělo být učiněno podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., ale podle směrnice

ministerstva financí č. 5 z roku 1964.

Po doplnění řízení soud prvního stupně rozhodl ve věci znovu rozsudkem

ze dne 6.3.1998, č. j. 5 C 123/93-215, jímž tentokrát žalobu zamítl. Dovodil,

že při nabytí nemovitosti žalovanými, resp. jejich právní předchůdkyní, nebylo

naplněno ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, zejména nemovitost nebyla nabyta

za cenu nižší, když dospěl k ceně, již bylo možno stanovit za použití tehdy

platných cenových přepisů částkou 832 Kč. Navíc dospěl k závěru, že nemovitost

zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že

již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, takže nejde o nemovitost, která by

jinak podléhala vydání (§ 11 odst. 4 zákona o půdě).

Na základě odvolání žalobců pak Krajský soud v Českých Budějovicích

rozhodl znovu rozsudkem ze dne 2. 9. 1998, č. j. 7 Co 1431/98-240. Rozsudek

soudu prvního stupně potvrdil, byť z jiného právního důvodu. Na rozdíl od soudu

prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitost (domek) byla získána za nižší

cenu, než stanovily cenové předpisy, a v rozporu s nimi, když prodejní cena

podle něj mohla činit nejméně 2.080 Kč. Neztotožnil se ani s názorem soudu

prvního stupně, že došlo k zásadní přestavbě předmětné nemovitosti, a s odkazem

na nález Ústavního soudu ČR č. II. ÚS 186/1995, resp. IV. ÚS 35/1997, rovněž

nemohl dovodit, že by provedená přestavba popřela možnost zajištění zemědělské

výroby, když žalobcům byly vydány některé zemědělské pozemky, s nimiž by budovy

mohly tvořit jednotný celek. Odvolací soud však přihlédl k tomu, že původní

vlastníci usedlosti v domě v M. L. od začátku padesátých let nebydleli, a

nejméně od roku 1954 v ní nebydlel ani jejich nájemce, že dům byl naprosto

zchátralý, a spíše hyzdil krajinu. Tehdejší vlastník O. P. v dopisu z 10.5.1959

souhlasila s výkupem domu. V roce 1967, kdy žalovaní nemovitost kupovali, bylo

nutno vyměnit prakticky všechny konstrukce a zařízení. I když z

hlediska, jak přestavbu domu chápe komora znalců, nejsou tyto skutečnosti

rozhodující, odvolací soud z hlediska kvantitativního považoval tyto konstrukce

za zásadní, znamenající zcela novou kvalitu bydlení, s tím, že zhodnocení

stavby jako celku představují tyto nové konstrukce cenu převyšující cenu

původní stavby. Za této situace odvolací soud dovodil, že rozhodnutí o

přechodu vlastnického práva by mohlo být křivdou způsobenou žalovaným, protože

by bylo neúměrným zásahem do jejich vlastnických práv a oprávněných zájmů, a

bylo by tak v rozporu s dobrými mravy. Na podkladě ustanovení § 3 odst. 1

občanského zákoníku proto návrhu žalobců nevyhověl.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací

rozsudkem ze dne 16. 2. 2000, č. j. 24 Cdo 2591/98 rozsudek Krajského soud v

Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 1998, čj. 7 Co 1431/98-240, zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v rámci posouzení

správnosti právního názoru odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsudku

uvedl, že úvahy odvolacího soudu použít ustanovení § 3 odst. 1 občanského

zákoníku byly v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací

soud postupoval v souladu s požadavky výjimečnosti použití tohoto ustanovení,

při němž je třeba vycházet z okolností konkrétního případu a porovnání

závažnosti práv a chráněných zájmů účastníků. Jeho úvaha v tomto směru se

týkala špatného technického stavu předmětné nemovitosti vlastníky neužívané v

době jejího přechodu na stát, zásluh rodiny žalovaných o rozsáhlou opravu

stavby, bez níž by stavba pravděpodobně neexistovala, a také okolnosti, že sama

původní vlastnice nemovitosti souhlasila s jejím výkupem státem. Protože však z

obsahu spisu bylo patrné, že okolností, že původní vlastnice O. P. souhlasila s

výkupem své nemovitosti, se soud prvního stupně v rozsudku, který byl předmětem

přezkumu odvolacím soudem, nezabýval, a neučinil v tomto směru žádné zjištění

ani odvolací soud neprovedl v tomto směru vlastní zjištění, a nekonstatoval ani

obsah spisu, byl jeho závěr, že O. P. souhlasila s výkupem své nemovitosti,

nepřezkoumatelný. Tato vada řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.b)

o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. vedla dovolací

soud ke zrušujícímu rozhodnutí.

Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 6.3.1998, č.

j. 5 C 123/93-215, zamítavý rozsudek ve vztahu k žalovanému J. S.

st. potvrdil s ohledem na to, že jmenovaný svůj spoluvlastnický podíl na

sporných nemovitostech převedl na nyní jediného žalovaného, ve vztahu k tomuto

žalovanému rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení s tím, aby se věcí dále zabýval z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. Přitom

tomuto soudu uložil, aby se zabýval, v jakém stavu se předmětné nemovitosti

nacházely, jaké prostředky žalovaní vynaložili na to, „aby nemovitosti byly

schopny užívání a zda a po jakou dobu nebyly předmětné nemovitosti právními

předchůdci žalobců užívány předtím, než přešly do rukou státu“.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. l. 2001, čj. 5 C 623/2000-421,

žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vázán

právním názorem odvolacího soudu o naplnění předpokladů restituce a potřebě

zkoumání , zda vyhovění žalobě nebrání důvodné použití ustanovení § 3 odst. 1

obč. zák. dospěl ke skutkovým zjištěním, že zchátralost předmětného objektu

byla mimořádná, přičemž rodina žalovaného nemovitost jako věc v právním smyslu

slova zachránila svým pracovním úsilím a vynaloženými finančními prostředky.

Odkázal na znalecký posudek znalkyně V. J., podle něhož cena sporných

nemovitostí k 18. 12. 2000 činila 1.417.360 Kč. Dopis matky žalobců O. P. soud

pokládá za falzifikát, na druhé straně nebylo prokázáno, že by se

jmenovaná výkupu nemovitostí bránila, „rozhodně nebylo zjištěno, že by právní

předchůdci žalobců byli vyhnáni či jinou perzekucí donuceni k odchodu …“.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 10. 2001, č.

j. 7 Co 2240/2000-322, posledně uvedený rozsudek soudu prvního

stupně k dovolání žalobců opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení. Uvedl, že závěr soudu prvního stupně, že za daného stavu dokazování

jsou dány mimořádné okolnosti pro použití § 3 odst. 1 obč. zák. má oporu v

provedeném dokazování a že okresní soud správně aplikoval uvedené ustanovení,

když dospěl k závěru, že jsou dány mimořádné okolnosti pro jeho použití. Ke

zrušujícímu rozhodnutí odvolací soud přistoupil s tím, že po vyhlášení

rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaný začal s výstavbou klepa, zboural

starou kolnu a vystavěl novou, to vše na pozemku č. 739/4, který byl žalobcům

vydán rozhodnutím okresního pozemkového úřadu. Změnil také profil uvedeného

pozemku a na předmětném domě se objevila cedule realitní kanceláře, že je dům

na prodej. Podle názoru odvolacího soudu jsou tyto nové skutečnosti právně

významné pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

V dalším rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2001,

čj. 5 C 623/2000-677, soud žalobě vyhověl a

žalobcům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Setrval sice na svém předchozím

skutkovém závěru, že právní předchůdci žalovaného předmětnou nemovitost jako

věc v právním smyslu slova zachránili a že nijak neovlivňovali kupní cenu, za

niž jim byla nemovitost prodána. Nezpochybnil také velikost investic

vynaložených žalovanou stranou do předmětné nemovitosti, tvrzení o

záměru žalovaného sporné nemovitosti prodat považoval za vyvrácené, avšak

negativně hodnotil skutečnost, že žalovaný prováděl stavební úpravy po

vyhlášení rozsudku z 18. 1. 2001. Soud prvního stupně si také na základě

dalšího dokazování vytvořil “zcela jiný obraz na rodinnou situaci matky žalobců

O. P.“ s tím, že nejen neodsouhlasila výkup nemovitostí, ale byla zcela

bezradná ve svých tehdejších rodinných a hospodářských poměrech. To vše jej

vedlo k závěru, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebrání tomu, aby byl

dán průchod zákonu o půdě.

Rozsudkem ze dne 2. 4. 2002, č. j. 7 Co 581/2002-723, Krajský soud v

Českých Budějovicích, znovu zrušil rozsudek soudu prvního stupně, tentokrát z

formálních důvodů – jeho nepřezkoumatelností z hlediska ustanovení § 157 odst.

2 OSŘ, když se v tomto rozsudku neuvádělo, z jakých dříve provedených důkazů

učinil soud svá podstatná skutková zjištění.

Soud prvního stupně poté v rozsudku ze dne 10. 5. 2002, č. j. 5 C

623/2002-748, ve znění opravného usnesení ze dne 19. června 2002, č. j. 5 C

623/2000-735, rozhodl stejně jako ve svém rozsudku ze 7. 12. 2001, č. j. 5 C

623/2000-677. Napravil odvolacím soudem vytýkané procesní pochybení a své

rozhodnutí po stránce skutkové a právní odůvodnil prakticky zcela shodně

jako v rozsudku posledně uvedeném.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze

dne 15. října 2001, čj. 7 Co 2240/2000-816, k odvolání žalovaného

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobcům rovněž nepřiznal právo na

náhradu nákladů odvolacího řízení. Námitku žalovaného, že se na daný případ

nevztahuje zákon o půdě, ale zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, považoval za nedůvodnou s tím, že v § 1 odst. 4 posledně

uvedeného zákona se výslovně stanoví, že tohoto zákona se nepoužije na zmírnění

křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě

včetně souvisejících obytných a hospodářských budov. Jestliže bylo nepochybně

zjištěno, že obytná část domu č. p. 102 se stavební parcelou č. 109 tvořila

původně s hospodářskými budovami a zemědělskými pozemky jeden celek a pokud

tyto pozemky, ohledně nichž žalobci uplatnili úspěšně své jiné nároky podle

zákona o půdě, sloužily či měly sloužit zemědělské výrobě, nelze posuzovat

odlišně právní režim odlišně u pozemků a odlišně u budov, které k těmto

pozemkům patřily. Na předmětný spor tak dopadá ustanovení § 1 odst. 1 písm. b)

o věcné působnosti zákona o půdě. Poukaz na ustanovení § 30 tohoto zákona

považoval za nepřípadný. Odvolací soud konečně uzavřel, že soud prvního stupně

posoudil danou věc správně i z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., když

zjištěné okolnosti neodůvodňují použití tohoto ustanovení. I když na straně

žalovaného byly zjištěny určité okolnosti svědčící pro použití tohoto

ustanovení, nelze přehlédnout , že žalovaný porušoval stavební předpisy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž

navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 27. září 2002, č. j. 7 Co 1844/2002-816, tak rozsudek

Okresního soudu v Prachaticích ze dne 10. května 2002, č. j. 5 C 623/2000-753.

Přípustnost dovolání opíral dovolatel o ustanovení § 237 odst. 1

písm.b) a c) o.s.ř. Nesprávnost posouzení věci odvolacím soudem, jímž byl soud

prvního stupně vázán, spatřoval dovolatel v právním názoru odvolacího soudu,

že při úvaze, zda je na místě použít § 3 odst. 1 obč. zák. má být přihlíženo i

k provádění stavebních prací žalovaným, přičemž má jít i o práce na

nemovitosti, která není předmětem tohoto sporu. Stavební činnost žalovaného

byla v souladu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, které povinné osobě

ukládá, aby s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládala s

péčí řádného hospodáře i s ustanovením § 86 zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního

zákona), přičemž nelze pominout délku trvání tohoto sporu; žalovaný také

neprováděl „zásadní stavební úpravy“. Zmiňované stavební aktivity nelze tedy v

této věci přičítat k tíži žalovaného.

Dovolatel dále namítal, že cena, za kterou právní předchůdci žalovaného

koupili předmětnou nemovitost nebyla nižší, než cena odpovídající tehdy

platným cenovým předpisům, jak podle něj správně zdůvodnil soud prvního stupně

v rozsudku ze dne 6. 3. 1998. Za nesprávnou pak považoval také aplikaci

§ 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě s ohledem na to, že předmětná

nemovitost nebyla užívána původními vlastníky k zemědělské výrobě od roku 1948,

kdy byla pronajata k bydlení. V době, kdy ji získala strana žalovaná, již nešlo

o stavbu sloužící zemědělské výrobě.

V doplňku dovolání, učiněného ještě ve lhůtě k podání dovolání,

žalovaný ještě k nesprávné aplikaci § 3 obč. zák. dodal, že důvodem, pro který

byl návrh na vydání nemovitostí zamítnut rozsudkem odvolacího soudu č. j. 7 Co

1431/98- 240, z 2. 9. 1998 byla (zchátralost stavby, její neužívání vlastníkem,

souhlasem vlastníka s vykoupením a zhodnocením stavby žalovaným a jeho

předchůdci. Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu nikoliv proto, že

by jeho úvahy o aplikaci § 3 obč. zák. byly nesprávné, ale pouze proto, že

jeden z jeho závěrů (souhlas vlastníka – O. P.) nebyl opřen o potřebná

zjištění, týkající se podpisu jmenované. Pokud pak soud zjistil, že O. P.

nepodepsala souhlas s prodejem a současně nezjistil, že by se výkupu

nemovitosti bránila, pak ostatní okolnosti jsou natolik podstatné, že aplikaci

§ 3 obč. zák. odůvodňují. Problematická otázka podpisu O. P. by neměla zvrátit

možnost spravedlivého rozhodnutí ve věci.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. neboť

dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu

prvního stupně ve věci samé, kterým tento soud rozhodl jinak (vyhověním žalobě)

než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 6.3.1998, č. j. 5 C 123/93-215 (jímž

byla žaloba zamítnuta) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu ze

dne 6.3.1998, č. j. 5 C 123/93-215. V tomto rozhodnutí

odvolací soud uvedl, že především nesdílí závěr soudu prvního stupně, že v

daném případě nejsou splněny podmínky pro přechod vlastnického práva podle § 8

odst. 1 zákona o půdě na žalobce.

Dovolání je také důvodné, když jednotlivým dovolacím námitkám

žalovaného odpovídajícím dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nelze upřít jejich opodstatněnost.

Nejprve k zásadní námitce, že na daný případ neměl být aplikován zákon

o půdě s o ohledem na znění jeho ustanovení § 1odst. 1 písm. b).

Podle uvedeného ustanovení se zákon o půdě vztahuje též na obytné

budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící původní zemědělské usedlosti,

včetně zastavěných pozemků. Podle § 30 téhož zákona pro postup podle části

druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek,

který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

Dovolací soud v dané otázce nemá důvodu odchýlit se od právního názoru

Nejvyššího soudu publikovaného v rozhodnutí NS ze dne 29. 8. 1997 sp.

zn. 2 Cdon 1867/96, publikované v Soudních rozhledech č.

1/1998, jehož právní věta zní: „Pokud nejde o případ, kdy má být aplikováno

ustanovení § 30 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k

půdě a jinému zemědělskému majetku, je třeba stavbami, patřícími k původní

zemědělské nemovitosti, ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. b)

uvedeného zákona rozumět stavby, které patřily k původní zemědělské usedlosti

ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 24.6.1991.“ V podrobnostech lze na toto

rozhodnutí odkázat.

V daném případě, kdy jde o postup podle části druhé zákona o půdě, je

tedy rozhodující účel užívání nemovitostí nikoli ke dni účinnosti zákona o

půdě, ale ke dni, kdy nemovitosti přešly na stát. S odvolacím soudem lze ovšem

souhlasit potud, že nelze posuzovat nemovitosti, které jsou předmětem sporu

(obytný dům a pozemek s ním bezprostředně související), odděleně od

zemědělských pozemků či jiných staveb, s nimiž původně tvořila zemědělskou

usedlost. Pro posouzení, zda odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na

daný případ použil správný předpis je tedy třeba učinit zjištění, jaké

nemovitosti (vedle sporných nemovitostí) ve svém souhrnu představovaly původní

zemědělskou usedlost ve vlastnictví právních předchůdců žalobců a jakému účelu

tyto nemovitosti sloužily v roce 1959, kdy došlo k jejich přechodu na stát.

Zemědělskou usedlostí v daných souvislostech je pak třeba rozumět obytné i

hospodářské stavby, které spolu s přilehlými pozemky (nikoli již s případně

sousedícími poli či loukami) – např. dvorem a zahradou tvořily jeden funkční či

hospodářský celek. Pojem zemědělská usedlost není pojmem neznámým - byl ostatně

obsažen v občanském zákoníku – viz § 128 odst. 2 obč. zák. v původním znění.

Odvolací soud sice vyšel z původního stavu nemovitostí ve vlastnictví

předchůdců žalobců podle pozemkové knihy, avšak nezabýval se již blíže tím, zda

tento stav odpovídal nejen době, kdy došlo k tomuto zápisu, ale i době

přechodu nemovitostí na stát a zejména tím, zda i v této době zemědělská

usedlost sloužila či byla účelově určena k zemědělské výrobě. Skutková zjištění

odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou v tomto směru kusá či nekonkrétní

(rozsah zemědělské usedlosti). Proto je i právní posouzení této sporné otázky

neúplné a tudíž nesprávné.

Pokud jde o otázku, zda kupní cena zaplacená za předmětné nemovitosti

byla nižší, než cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, považuje

dovolací soud tuto otázku za správně vyřešenou již v rozsudku odvolacího soudu

ze dne 26. 10. 2000, č. j. 7 Co 2240/2000-322, který navazoval na zrušující

rozsudek téhož soud ze dne 2. 9. 1998, č. j. 7 Co 1431/98-240.

V otázce správnosti použití § 3 odst. 1 obč. zák. o možnosti odepření

výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů jde jednak o

otázku významu skutečnosti, že podpis v dopise obsahující souhlas s výkupem

nemovitostí státem nebyl pravým podpisem matky žalobců, jednak o význam té

skutečnosti, že žalovaný prováděl určitou stavební činnost v rozporu se

stavebním zákonem.

Jak již dovolací soud uvedl ve svém předchozím zrušujícím rozsudku v

této věci k použití ustanovení § 3 odst. 1 při aplikaci zákona o půdě lze

použít jen zcela výjimečně, jestliže to výjimečné okolnosti na straně pasivně

legitimované fyzické osoby umožňují (srov. též rozsudek ze dne 23. 2. 1999, sp.

zn. 2 Cdon 969/97). Jde především o to, aby odčinění jedné křivdy způsobené

oprávněné osobě nemělo za následek novou křivdu (resp. významnou újmu)

způsobenou jiné osobě, která se na způsobení křivdy minulé ani nepřímo nijak

nepodílela. Z tohoto pohledu je rozhodující poměření újmy, která byla způsobena

oprávněné osobě státem podle příslušného restitučního titulu, s

újmou, která by vznikla „nevinné“ povinné fyzické osobě. Proto v tomto ohledu

lze považovat za určující či nejpodstatnější skutečnosti stav a hodnotu

nemovitostí v době převzetí státem a stavu v době vzniku nároku oprávněné osoby

na restituci (řádné uplatnění nároku vůči povinné osobě), jestliže přičiněním

povinné osoby došlo k značnému zhodnocení nemovitosti. Samozřejmě nelze

přihlížet k investicím učiněným povinnou osobou po vzniku takového nároku. Jak

vyplývá z ocenění znalkyně V. J., jde o zjevný nepoměr svědčící z

hlediska použití § 3 odst. 1 obč. zák. ve prospěch žalovaného.

Pokud jde o skutečnost zfalšování podpisu matky žalobců na dopisu

obsahujícím souhlas s výkupem nemovitostí na stát, lze souhlasit s dovolatelem

potud, že by nemělo jít při úvahách soudu o skutečnost z hlediska výsledku

sporu rozhodující. Odvolací soud, který v rozsudku ze dne 2. 9. 1998, č. j. 7

Co 1431/98-240, nesprávně vycházel z pravosti podpisu O. P., tuto skutečnost

mohl (ale také nemusel) použít jen podpůrně k jinak správně použitým kriteriím

uvedeným výše. Z hlediska následného dovolacího řízení pak šlo o vyjasnění

skutečnosti, která rozhodování odvolacího soudu jistý význam měla. Pokud by

např. bylo objasněno, že tento důkaz byl opatřen žalovanou stranou při jejím

vědomí podvrženého podpisu nebo, že se podílela na jeho vytvoření, šlo by o

skutečnost nepochybně významnou. Na druhé straně nesouhlas původní vlastnice

sporných nemovitostí nelze akcentovat, neboť není důvodu pochybovat o tom, že

skutečnostmi, kterými jsou odůvodněny restituce majetku, byly křivdami vůči

jejich vlastníkům, jejich nesouhlas s přechodem věci na stát pak lze presumovat

v každém restitučním sporu, pokud by nebyl prokázán opak.

Dovolací soud pak považuje z hlediska tohoto sporu za nepodstatné, zda

žalovaný určitou stavební činností porušil stavební předpisy, jestliže touto

činností nesledoval změnu podstaty sporných nemovitostí či snížení jejich

hodnoty nebo dokonce jejich poškození. Proto význam, jenž této skutečnosti

přisuzoval odvolací soud neodpovídá jejímu významu pro výsledek tohoto řízení,

zvláště když mělo jít o činnost na jiných než sporných nemovitostech a když k

této činnosti mělo dojít až v roce 2001.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího

soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,

platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek

a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V

dalším řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora

uvedených závěrů dovolacího soudu.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem

dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž

rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a

dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle

občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. července 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu