Žalobkyni bylo přiznáno právo na vydání nemovitostí, ačkoli podmínka přechodu
věci na stát v rozhodné době dle § 1 rest. zák. nebyla dle žalovaného splněna.
Dle žalovaného bylo prokázáno, že k pozbytí práv vlastníka dr. J. C. M. došlo
nikoli po 25.2.1948, nýbrž již 16.2.1942 konfiskačním nařízením Německé říše.
Vlastnictví k nemovitostem přešlo na čs. stát ex lege již samotnou účinností
dekretu č. 108/1945 Sb., tj. dnem 30.10.1945, dle § 1 odst. 1 bod 1 dekretu.
Majetková křivda tak byla spáchána na dr. J. C. M. v r. 1942, tedy mimo tzv.
rozhodné období.
Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zvážil možnost
odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku a tento rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání namítala, že žalovaný v dovolání
napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, což však nezakládá
přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Pokud jde o otázku čs.
státního občanství otce žalobkyně, bylo prokázáno, že se jeho jméno nenachází v
kartotéce osob, které požádaly o německé občanství, proto se na něj dekret č.
33/1945 Sb. nemohl vztahovat. Provedenými důkazy bylo naopak prokázáno, že
se přihlásil k české národnosti, proto i v souladu s nálezem Ústavního soudu
sp.zn. III. ÚS 187/98 nebyl u něj důvod postupu dle dekretu č. 33/1945 Sb. a
tedy ani potřeba získat osvědčení o národní spolehlivosti. Žalovaný se dále
ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby
dovolání bylo „zamítnuto“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zjistil, že žalovaný podal
dovolání včas v zastoupení advokátem na základě plné moci, dovolání obsahuje
dovolací důvody i dovolací návrh (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 2
o.s.ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně a není dána přípustnost dovolání dle § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je třeba posoudit, zda je dovolání přípustné dle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Jak z výše uvedeného vyplývá, dovolacímu přezkumu dle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. jsou vyhrazeny toliko zásadní otázky právní, nikoli posuzování
správnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu. Dovolací
soud přitom smí rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných
v dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaný sám vymezil dovolací důvody do tří skupin, kde jednotlivé námitky lze
posoudit následovně:
K námitkám ad a/
Tvrzení žalovaného, že otec žalobkyně se v životopisu z 5.8.1945 přiznává k
tomu, že v r. 1940 usiloval o říšskoněmecké občanství a že tato skutečnost
znamenala u něj zánik čs. občanství dle dekretu č. 33/1945 Sb., nemá – se
zřetelem k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – charakter posouzení otázky
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.,
nýbrž je zpochybňováním skutkového závěru soudů obou stupňů, výslovně
formulovaného tak, že nebylo v řízení spolehlivě prokázáno, že by otec
žalobkyně o německé (říšské) občanství vůbec žádal (viz . strana 17, odstavec
druhý odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a strana 6, odstavec třetí, věta
druhá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Zpochybnění tohoto skutkového
závěru odkazem na obsah listiny (životopisu) není z hlediska § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. způsobilým dovolacím důvodem a dovolací soud se touto námitkou
nemůže věcně zabývat, jakož ani tvrzením, že z tohoto důvodu zaniklo otci
žalobkyně čs. státní občanství dle dekretu č. 33/1945 Sb., neboť jde o právní
názor, který je z předchozího skutkového tvrzení - vyloučeného z dovolacího
přezkumu - dovozován.
Rovněž námitka žalovaného, že k nabytí vlastnického práva u
předmětných nemovitostí čs. státem došlo na základě dekretu č. 108/1945 Sb.,
není důvodná. Nelze-li cestou dovolání úspěšně zpochybnit závěr odvolacího
soudu, že nebylo prokázáno, že otec žalobkyně žádal v době národní nesvobody o
udělení německého státního občanství, nelze ani spolehlivě dospět k závěru, že
by se na něj a na majetek konfiskovaný v r. 1942 vztahovaly účinky § 1
uvedeného dekretu, ve vztahu k účinkům dekretu č. 33/1945 Sb. Závěr odvolacího
soudu, že předmětné nemovitosti přešly na stát dle § 6 odst. 2 rest. zák. v
rozhodném období tím, že byl rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne
16.12.1948 zrušen předchozí výměr ZNV v P. ze dne 5.12.1945, jímž byly
nemovitosti konfiskovány s odvoláním na dekret č. 12/1945 Sb., avšak že ani po
tomto zrušení nebyly navráceny původnímu vlastníku dr. J. C. M., otci
žalobkyně, nemohl tak být uvedenou dovolací námitkou dotčen.
K námitkám ad b/
Žalovaný zásadně namítá, že osvědčení o národní spolehlivosti muselo být
vystaveno před vydáním správního aktu o konfiskaci majetku, avšak v daném
případě se tak stalo až po jeho vydání, proto není splněna podmínka dle § 3
odst. 4 rest. zákona a odvolací soud tak rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního
soudu sp.zn. III. ÚS 187/98. Námitka není důvodná.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 1.10.1998 sp. zn. III. ÚS 187/98 vyslovil
při posuzování obdobné věci tento právní názor: „Dle § 1 odst. 4 a § 2 odst. 1
dekretu č. 33/1945 Sb. důvodem vydání osvědčení o národní spolehlivosti
okresním národním výborem (jež podléhalo schválení ministerstvem vnitra) bylo
zachování československého státního občanství u těch Čechů, Slováků a
příslušníků slovanských národů, kteří se, jsouce donuceni nátlakem nebo
okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, přihlásili za Němce nebo Maďary. Jelikož
právní předchůdce stěžovatelky se i v období nesvobody přihlásil k národnosti
české, nebyl u něj dán žádný důvod a ani právní předpoklady postupu dle
uvedených ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb., a tudíž získání osvědčení o
národní spolehlivosti, vydávaných v uvedených souvislostech okresními národními
výbory“. Vzhledem k tomu, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno,
že by otec žalobkyně žádal o přiznání německého občanství, naopak soudy obou
stupňů dospěly k závěru, podloženému obsahem četných listin, provedených k
důkazu (a podrobně hodnocených soudem I. stupně, s nímž se odvolací soud
ztotožnil), že se hlásil k české národnosti, nebyl u něj dán – v souladu s výše
uvedeným právním názorem Ústavního soudu - důvod k postupu dle dekretu č.
33/1945 Sb., tedy ani důvod k tomu, aby mu muselo být vydáváno osvědčení o
národní spolehlivosti. Pokud odvolací soud na toto osvědčení z r. 1947 v
odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval, činil tak v souvislosti s hodnocením
existence státního občanství otce žalobkyně, potvrzeném v osvědčení
ministerstva vnitra ČR ze dne 3.12.1992, s tím, že ve správním řízení nebyla
existence čs. občanství otce žalobkyně posouzena jinak. Nelze proto odůvodnění
odvolacího soudu v tomto směru považovat za jsoucí v rozporu s citovaným
nálezem Ústavního soudu a tedy zakládající přípustnost dovolání dle § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř.
K námitkám ad c/
Námitka žalované, že k majetkové křivdě ve vztahu k dr. J. C. M. došlo před
rozhodným obdobím z hlediska zák.č. 87/1991 Sb., není důvodná. Na základě § 1
odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. ve spojení s § 1 a 2 zák.č. 128/1946 Sb. došlo k
prohlášení neplatnosti přechodu předmětného majetku na Německou říši,
provedeného konfiskačním nařízením Tajné státní policie ze dne 16.2.1941, a dr.
C. M. tak vznikl restituční nárok dle § 4 zák.č. 128/1946 Sb., který mohl být
uplatněn dle § 10 cit. zákona (v této souvislosti se lze ztotožnit s důvody,
pro které soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v této věci neuplatnění
tehdejšího restitučního nároku nelze původnímu vlastníku přičítat k tíži). Na
tuto situaci tak dopadá ustanovení § 3 odst. 2 rest. zák. ve znění zák.č.
116/1994 Sb., které stanoví, že oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která
splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 (přechod věci na stát způsobem dle § 6,
státní občanství ČR) a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni
nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zák.č. 128/1946 Sb., pokud k
převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto
zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po
25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/ zákona. Splnění
podmínky přechodu věci na Německou říši v r. 1941 „z důvodů rasové perzekuce“
vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31.8.2000 č.j. 28 Cdo 1733/2000 –
275, vydaném v této věci, přičemž právní názor zde zaujatý označil pro další
postup soudů za právní názor závazný dle § 243d odst. 1 o.s.ř. Zjištění, že
předmětné nemovitosti byly dr. J. C. M. konfiskovány výměrem z 5.12.1945 dle
dekretu č. 12/1945 Sb., kdy výměr byl zrušen ministerstvem zemědělství dne
16.12.1948, posoudily soudy obou stupňů shodně jako situaci, kdy po zrušení
předchozího konfiskačního výměru měl být předmětný majetek po 16.12.1948
původnímu vlastníku dr. J. C. M. vrácen, avšak z důvodů, které lze podřadit pod
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ rest. zák., tak tehdejší stát neučinil. Lze
dospět k závěru, že takový postup státu naplňuje podmínky přechodu věci na stát
dle § 6 odst. 2 rest. zák. jako přechod bez právního důvodu po 25.2.1948, tedy
v tzv. rozhodném období vymezeném restitučním zákonem. Tento právní závěr
zaujatý soudem I. stupně pak při svém rozhodování převzal i soud odvolací,
proto námitka žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku v rozporu
s hmotným právem, není důvodná.
Na základě shora uvedených důvodů proto v rozsahu, v němž žalovaný vymezil
dovolacími důvody právní otázky pro dovolací přezkum (§ 242 odst. 3 o.s.ř.),
nelze dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V rámci dovolacího
přezkumu se totiž nejednalo ve smyslu odst. 3 cit. ustanovení o otázky, které
by dosud v rozhodnutí dovolacího soudu nebyly vyřešeny nebo které jsou
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, nebo kde by
právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem, jak žalovaný v dovolání
namítal. Nejvyšší soud proto dle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/, § 234a odst. 1
věta prvá o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 150 o.s.ř., neboť se zřetelem ke konkrétním okolnostem této věci
považoval dovolací soud za odpovídající nepřiznat žalobkyni náhradu nákladů
dovolacího řízení (za písemné vyjádření k dovolání), na kterou jí odmítnutím
dovolání vzniklo procesní právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. prosince 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu