28 Cdo 1853/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. P. B., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému zemědělskému družstvu D. S. – M., zastoupenému advokátem, o náhradu
ve výši 329 453,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 5 C 500/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 1.3.1999, č.j. 30 Co 322/98-76, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 5.4.1996 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi
domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobci částku 694.230 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
6.3.1998, č.j. 5 C 500/96-46, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
částku 258.383,70 Kč, a zamítl žalobu v odstavci II. pokud bylo žádáno, aby
žalovaný uhradil žalobci další částku 71.070,- Kč. Věc posoudil podle
ustanovení § 14, 15, 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( (dále jen
,,zákon o půdě“). Vyslovil závěr, že žalobce je osobou oprávněnou podle
ustanovení § 23 odst. 1
K odvolaní žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1.3.1999, č. j. 30 Co 322/98-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
do částky 18.803,20 Kč žalobu zamítl; jinak rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 19 % úrok
z částky 239 580,20 Kč jdoucí od 5.4.1996 až do zaplacení, a to do 15 dnů od
právní moci rozsudku. Ve výroku III pokud bylo žalováno na přiznání úroků z
částky 89 873,20 Kč, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce původně
požadoval náhradu za zdemolované stavby, porosty a pozemek v celkové částce 694
230,- Kč. Dne 25.2.1998 svůj nárok omezil o 364.776,30 Kč a v tomto rozsahu
vzal žalobu zpět. Před odvolacím soudem pak byla žaloba v částce 329 453,70 Kč
rozšířena o příslušenství ve výši 19 % od podání žaloby (tj. od 5.4.1996) a
odvolací soud toto rozšíření žaloby připustil podle § 211 a § 95 odst. 1 o.s.ř.
Odvolací soud přiznal žalobci úroky z prodlení a při jeho posuzování vycházel z
nařízení vlády č. 142/94 Sb., neboť nároky na plnění podle zákona o půdě je
nutno posuzovat jako jakýkoliv jiný finanční nárok.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 18.6.1999
dovolání, jehož přípustnost zřejmě podle obsahu dovolání dovozoval z
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatele rozšířil žalobce žalobu
o požadavek na přiznání úroku až ve stadiu odvolacího řízení. Přitom původně
žaloval částku mnohem nižší, než mu byla nakonec přiznána. Žalovaný spor
neprodlužoval, důvodně hájil zájmy svých členů, nemůže mu být proto k tíži, že
po dobu trvání soudního sporu nebyla sporná částka uhrazena. Přiznání úroku z
prodlení odvolací soud nijak neodůvodnil. Přitom přiznání tohoto nároku je v
rozporu s dobrými mravy. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Není dán dovolací důvod, který
dovolatel uplatńuje. Rozhodující je, kdy nastala splatnost pohledávky věřitele.
Žalobu přitom žalobce podal už 5. 4. 1996, v té době jeho pohledávka byla již
splatná. Poukaz na změny žaloby je nepřípadný. Příslušenství pohledávky je
stanoveno z částky, která byla přiznána meritorním rozhodnutím.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při
posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu
17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se
o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna
ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, v jehož části byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na
pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové
zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí
jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce
právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná,
jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné
pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Odvolací soud při rozhodování o nároku na přiznání zákonného úroku z prodlení
aplikoval pouze logický důsledek plynoucí z toho, že pohledávka žalobce
přiznaná rozhodnutím ve věci samé, byla splatná v době podání žaloby, tedy dne
5. 4. 1996. Podání žaloby je třeba považovat za kvalifikovanou upomínku.
Vyplývá-li jinak z rozhodnutí odvolacího soudu, důvodnost nároku žalobce na
zaplacení částky 239.580,50 Kč, pak pro posouzení přiznání zákonného úroku z
prodlení nebylo zapotřebí provádět další dokazování. Výrok rozsudku odvolacího
soudu ukládající zaplatit žalobci zákonné příslušenství pohledávky tak má oporu
ve výsledcích provedeného dokazování. Tento uplatněný dovolací důvod proto není
dán.
Vzhledem k ustanovení § 211 a § 95 odst. 1 o.s.ř. nebránilo předně odvolacímu
soudu nic v tom, aby připustil ve stadiu odvolacího řízení rozšíření návrhu v
podobě, jak to žalobce učinil. Rozšíření návrhu přitom obsahově představovalo
pouze příslušenství pohledávky. Jeho posouzení nevyžadovalo nějaké zvláštní
zjišťování a dokazování, kvůli kterému by musel odvolací soud vracet věc soudu
prvního stupně, ani tak nedošlo ke zkrácení práv účastníků odnětím možnosti
odvolacího přezkumu. V tomto směru se pouze připomíná, že pokud byl odvolací
soud oprávněn při zjištěném skutkovém stavu rozhodnout ve věci samé, tím spíše
byl oprávněn rozhodnout o nárocích žalobce na zákonný úrok z prodlení. Ten je
nárokem akcesorickým, vznikajícím ze zákona, jak to ostatně odvolací soud
správně odůvodnil.
Pak ovšem nelze vytýkat soudu odvolacímu, že by odňal žalovanému možnost
přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně tím, že rozhodl o nároku, který do té
doby v řízení uplatněn nebyl. V případech nároku plynoucího ze zákona, je dána
latentní možnost jeho přiznání (za předpokladu, že je procesně řádnou formou
uplatněn). O takový případ šlo v této věci u úroků z prodlení plynoucích právě
ze zákona, které svou povahou sdílí osud rozhodnutí o meritu věci. Jestliže
tedy odvolací soud dospěl ke správnému závěru o výši jistiny, nic mu nebránilo
rozhodnout o akcesorickém nároku, kterým zákonný úrok z prodlení ve skutečnosti
je. Nelze proto dospět ani k závěru o vadě řízení, která by zatěžovala řízení
před odvolacím soudem.
Odvolací soud jinak správně kvalifikoval nárok žalobce na přiznání úroků z
prodlení jako nárok, který není upraven v ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Při
poměru subsidiarity, kterou jsou charakterizované restituční předpisy, ve
vztahu k obecné úpravě v občanském zákoníku, proto důvodně odvolací soud
aplikoval ustanovení § 517 odst. 2 o.z., byť toto zákonné ustanovení výslovně
nezmínil, přičemž z hlediska výše úroků z prodlení použil správný v úvahu
přicházející předpis (nař. vlády č. 142/1994 Sb.,)
Pro úplnost třeba uvést, že dovolatel nepřípustným způsobem směšuje
problematiku vyplývající z procesních předpisů a otázky plynoucí z ustanovení
hmotného práva. Je věcí procesní pečlivosti strany ve sporu, zda vůbec,
případně do jaké výše sporný nárok uzná a zda případně již v průběhu řízení
uhradí alespoň část žalované (uplatněné) částky. Patří jistě k právu žalovaného
uplatnit všechny zákonné prostředky, kterému zákon v ustanoveních procesního
předpisu dává. Tím však na sebe žalovaný bere odpovědnost za výsledek sporu,
který může – jako v této věci – vyústit v byť i částečné vyhovění žaloby
ohledně nároku, který obsahově již vznikl v minulosti a žalovaný byl k jeho
úhradě povinen. Důsledek plynoucí za této situace z přiznání zákonného
příslušenství (v této věci zákonného úroku z prodlení) nemůže být pak odvrácen
poukazem na rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o.z., jak se o to pokouší
žalobce. Za rozpor s dobrými mravy (což je institut občanského práva hmotného)
nelze totiž už z povahy věci považovat chování účastníků v průběhu vleklého
sporu, neboť tam jde o realizaci jejich zákonem stanovených práv v soudním
řízení. Oběma stranám je přitom zachována možnost uzavření mimosoudního
narovnání, soudního smíru apod. Z hlediska procesního se úspěch či neúspěch v
řízení promítne v rozhodnutí o nákladech řízení, případně v rozhodnutí o
separaci nákladů v případech uvedených v § 147 odst. 1 o.s.ř. Okolnosti
týkající se vleklosti sporu však nemohou mít průmět do posuzování
hmotněprávních nároků, ohledně nichž bylo v řízení rozhodováno.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu