U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně MUDr. L. Š. H., zastoupené JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, Ph.D.,
advokátkou v Říčanech, 17. listopadu 230, proti žalovaným 1) Y. B., a 2) MVDr.
R. K., zastoupené JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou ve Svitavách, Gorkého 19,
o zajištění přístupu na pozemek, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.
zn. 9 C 145/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3. 2011, č. j. 22 Co 32/2011-162,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ad 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.860,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám její advokátky JUDr. Jany Čepelkové. Ve vztahu mezi žalobkyní
a žalovanou ad 1) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách
ze dne 19. 10. 2010, č. j. 9 C 145/2009-117, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž
se žalobkyně domáhala zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy po části
pozemku parc. č. 1290/1, nacházejícího se v kat. úz. L., a to ve prospěch
každého vlastníka pozemku parc. č. 1290/2. Odvolacím soudem bylo dále
rozhodováno o nákladech odvolacího řízení (výrok II., III.).
Předmětem řízení byl přezkum rozhodnutí (vyvlastňovacího) správního
orgánu podle části páté občanského soudního řádu, kterým byla zamítnuta žádost
právní předchůdkyně žalobkyně (Ing. J. H.) o zřízení práva odpovídajícího
věcnému břemeni na pozemku parc. č. 1290/1 v kat. úz. L. Ta svůj požadavek
odůvodňovala tím, že v roce 2000 zakoupila od Města Litomyšl pozemkovou parcelu
č. 1290/2, která nemá vlastní přístup a na níž má žalobkyně zájem postavit
rodinný dům. Pro účel vydání stavebního povolení je však nutno k pozemku
zajistit přístup z veřejné komunikace, přičemž jedinou možností, jak to
provést, je přes pozemek parc. č. 1290/1, nacházející se v podílovém
spoluvlastnictví žalovaných.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
návrhu na vyvlastnění nelze vyhovět, neboť pro tento postup není splněna
základní podmínka, a to prokázání veřejného zájmu ve smyslu ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k
pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Nižší instance na zřízení věcného
břemene práva průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaných – za účelem zajištění
stavebního povolení k výstavbě stavby na pozemku žalobkyně – veřejný zájem
neshledaly. Vyšly ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně zakoupila
předmětnou nemovitost od Města Litomyšl s vědomím neexistence přístupu k ní. V
nynějším vyvlastňovacím sporu, posuzovaném podle zákona č. 184/2006 Sb., soudy
uzavřely, že zájem žalobkyně postavit na jejím pozemku rodinný dům je zájmem
soukromým, nikoli veřejně prospěšným, který by převažoval nad zachováním
dosavadních práv obou žalovaných. Z toho důvodu byl návrh žalobkyně zamítnut.
Právní předchůdkyně žalobkyně se zřízení práva věcného břemene na
pozemku žalovaných domáhala též v jiném občanskoprávním řízení (podle § 151o
odst. 3 obč. zák.), ovšem také neúspěšně. V civilním řízení vedeném u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 169/2002 byl její návrh zamítnut (rozsudkem
ze dne 8. 10. 2002, č. j. 10 C 169/2002-50; právní moc ke dni 17. 7. 2003)
proto, že nebyl dodržen předpoklad stanovený v ustanovení § 151o odst. 3 obč.
zák., podle něhož nelze-li přístup vlastníka ke stavbě zajistit jinak, může
soud na návrh vlastníka stavby zřídit v jeho prospěch věcné břemeno,
spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Vzhledem k tomu, že se v daném
případě žalující straně jednalo o zajištění přístupu k pozemku za účelem
výstavby rodinného domu, nikoli o přístup ke stavbě (dosud neexistující),
nebylo možno s ohledem na zákonem vymezené podmínky žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku
zásadního významu spatřovala ve výkladu pojmu „veřejný zájem“ z pohledu
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, za který
považovala i zájem vlastníka nemovitosti na postavení stavby na pozemku v jeho
vlastnictví, pokud tento pozemek je podle územního plánu určen k zastavění
stavbou toho druhu, jakou zamýšlí na pozemku postavit. Dovolatelka žádala, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu
prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným
právním názorem.
Žalovaná ad 2) se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých
dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby
dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované ad 2) právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně
dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro
tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Institut vyvlastnění představuje nucený zásah do vlastnických práv,
přičemž možnosti vyvlastnění jsou limitovány jak ustanovením článku 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod, tak ustanoveními § 3 a násl. zákona č.
184/2006 Sb., o vyvlastnění. Ústavněprávním předpokladem vyvlastnění či omezení
vlastnického práva je veřejný zájem na tomto výjimečném postupu. Existuje řada
definic tohoto neurčitého právního pojmu. Obecné soudy považují veřejný zájem
za zájem obecně prospěšný (viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 10 Ca 65/98; publikován v časopise
Soudní judikatura, č. 583/2000; srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005,
sp. zn. III. ÚS 455/03). Veřejný zájem na vyvlastnění, jak správně poukázaly
též nižší instance, nelze spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí;
může být dán i tehdy, je-li nutné umožnit užívání věci v soukromém vlastnictví.
Proto i vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni k vytvoření podmínek
pro zajištění přístupu k pozemku a stavbě je ve veřejném zájmu.
Veřejný zájem je třeba zjišťovat pro každý konkrétní případ, přičemž je
nutno jej chápat jako zájem, který by bylo možno označit za obecně prospěšný.
Proto ve veřejném zájmu je například zřízení nezbytného přístupu ke stavbě
zbudované na základě stavebního povolení, neboť zájmem společnosti je
nepochybně i vytvoření podmínek vlastníkům nemovitostí pro výkon jejich práv a
povinností. Jinak tomu ovšem je v případě situace vzniklé v posuzované věci,
tedy pokud jde o požadavek zřízení věcného břemene na pozemku ve vlastnictví
osob žalovaných z důvodu zájmu žalující strany zřídit na pozemku v jejím
vlastnictví stavbu (rodinný dům). Zohlednit je tu třeba především skutečnost,
že výstavba rodinného domu je soukromým zájmem žalobkyně a nejedná se tedy o
stavbu obecně prospěšnou, aby tak mohly být naplněny podmínky pro nucené
omezení vlastnického práva žalovaných ve smyslu zákona č. 184/2006 Sb. Důraz se
rovněž přikládá tomu, že ačkoli je nepochybně ve veřejném zájmu podporovat
přístup k pozemkům a stavbám, nemůže to v zásadě platit za situace, kdy někdo
získal vlastnické právo k pozemkům či stavbám v době, kdy k nim přístup nebyl
zajištěn (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 1998,
sp. zn. 30 Ca 228/97; uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 311/1998).
Vodítkem pro zjištění, zda je dán veřejný zájem na omezení vlastnických práv
jedněch vlastníků ve prospěch vlastníků druhých, je naléhavost veřejného zájmu
na tom, zda právo vlastníka stavby či pozemku na přístup k těmto nemovitostem
převažuje nad právem na ochranu vlastnictví vlastníka přiléhajícího pozemku ve
smyslu principu nedotknutelnosti vlastnictví. Jak patrno ze skutkového stavu
věci, k naplnění uvedeného předpokladu v posuzované věci nedošlo.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
Žalovaná ad 2) má podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči
žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním
písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží
podle § 11 vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 5.000,- Kč,
redukovaná dvakrát na polovinu (§ 14, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj.
1.250,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady řízení přiznané
žalované ad 2) činí 1.860,- Kč. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 1)
právo na náhradu nákladů řízení o dovolání nevzniklo, neboť žalobkyně v
dovolacím řízení nebyla úspěšná a žalované ad 1) v tomto řízení žádné
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu