28 Cdo 1858/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivou Brožovou v
právní věci žalobkyně: Česká republika – S. a ú. s. P. k.,
zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. Ing. M. K.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 850.034,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 283/2001, o návrhu žalovaného na opravu rozsudku
Nejvyššího soudu z 12. 6. 2007, č. j. 28 Cdo 1858/2006-186, takto:
Výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 6. 2007, č. j. 28 Cdo 1858/2006-186 se
opravuje tak, že se za slova „Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.
5. 2005, č. j. 21 C 283/2001-150“ vkládá „ve výroku I. jen co do částky
117.920,40 Kč a ve výrocích III. a IV.“.
Žalovaný navrhl opravu rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 6. 2007, č.
j. 28 Cdo 1858/2006-186, podle ustanovení § 164 o. s. ř. s tím,
že dovolací soud měl zrušit rozsudek soudu prvního stupně, jen pokud jím bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 117.920,40 Kč, a ponechat jej v
platnosti ve zbývající částce 84.249,60 Kč. Jako důvod svého návrhu
uvedl, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně byl odvoláním napaden jen co
do částky 117.920,40 Kč.
Podle ustanovení § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i
bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li
se oprava výroku rozhodnutí, není-li možné provést opravu ve stejnopisech
rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, č.
j. 28 Cdo 1858/2006-186, vyplývá, že soud přezkoumal
napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl výrok odvolacího
soudu dovoláním napaden a zjistil, že důvody pro zrušení rozsudku odvolacího
soudu platí do částky 117.920,40 Kč i pro rozsudek soudu prvního stupně včetně
nákladových výroků, ale tuto skutečnost nepromítl do výroku svého rozsudku. Z
toho důvodu Nejvyšší soud tuto zjevnou nesprávnost opravil vydáním opravného
usnesení ve smyslu ustanovení § 164 a § 167 o. s. ř. tak, jak je ve výroku
uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. srpna 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á
předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V něm setrval na
právním názoru, že výkon práva žalobce, pokud po žalovaném požaduje částku
podle § 14 odst. 2 zákona o půdě v rozdílu mezi cenou nemovitostí k 24. 6. 1991
a cenou nemovitostí k 12. 1. 1955, je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž podle
§ 3 odst. 1 obč. zák. nepřípustný. Žalovaný zejména namítal, že mezi dnem 24.
6. 1991, ke kterému se podle zákona o půdě určuje cena nemovitostí, a dnem 20.
6. 2001, kdy byly nemovitosti vydány žalovanému, uplynulo téměř deset let,
přičemž v této době vlastnila nemovitosti žalobkyně, a tudíž by měla nést
následky poklesu jejich ceny v důsledku „opotřebení“. Současně žalovaný brojil
proti právnímu názoru soudů nižšího stupně, kterým se pouhým odkazem na
zákonnou úpravu vyhnuly posouzení, zda žalobce uplatnil právo v souladu s
dobrými mravy. Dále žalovaný namítal, že se odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák.
nedomáhal založení práva nad rámec zákona, nýbrž částečného odepření ochrany
výkonu práva v částce odpovídající poklesu cenu v důsledku opotřebení
odpovídající rozdílu mezi cenou nemovitostí k 20. 6. 2001 a k 24. 6. 1991, což
judikatura připouští. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, jakož i odložil
vykonatelnost tohoto rozsudku podle § 243 o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem, splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil
právní otázku v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou dovolacího
soudu. Tyto nedostatky se vztahují k aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. obecně, a
nikoli jen k podřazení konkrétních skutkových okolností pod hypotézu tohoto
ustanovení, a tudíž vyvolávají nezbytný judikatorní přesah. (Srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo
1360/2006, a další tam citovaná rozhodnutí).
Předmětem dovolacího přezkumu je v hranicích právních otázek určených dovoláním
přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího soudu o tom, že pro stanovení
ceny, která má být v případě podstatného zhodnocení nemovitosti uhrazena
oprávněnou osobou povinné osobě, je určující znění zákona, konkrétně § 14 odst.
8 zákona o půdě a nelze se od něj odchylovat poukazem na § 3 obč. zák.
Smyslem § 3 odst. 1 obč. zák. jako obecné ekvitní klauzule soukromého práva je
vyloučit případy, kdy by (široce chápané) uplatnění právní normy na některé
skutkové podstaty naplňující její hypotézu vedlo k porušení základní a
relativně neměnné společenské, kulturní nebo mravní normy sdílené rozhodující
částí veřejnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99, publikované pod č. 11 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2002), popřípadě až k nespravedlnosti či bezohlednosti
urážející obyčejné lidské cítění. Z uvedeného důvodu by § 3 odst. 1 obč. zák.
pozbyl svého smyslu, pokud by měl platit argument, že se na základě tohoto
ustanovení nelze „odchýlit“ od zákona. Shodně dovolací soud již ve svém
rozhodnutí ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaném na straně 174
časopisu Soudní judikatura, ročník 1997, číslo 8, vyložil, že otázku aplikace §
3 odst. 1 obč. zák „nelze odbýt úvahou, že ... je v souladu s dobrými mravy,
aby každý vykonával práva v souladu se zákonem“, (vnitřní uvozovky vypuštěny) a
především, že „rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je nutno učinit (zejména v případě že se
účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze“. Dále
dovolací soud například ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo
1360/2006 opakovaně zdůraznil, že „aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nelze
zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém
konkrétním případě podložena zcela konkrétními skutkovými zjištěními“.
S ohledem na uvedené dovolací soud přisvědčuje žalovanému, že soudy nižšího
stupně pochybily, když svůj závěr o nepoužitelnosti § 3 odst. 1 obč. zák.
založily nikoli na pečlivé úvaze o způsobilosti konkrétních skutkových zjištění
založit aplikaci tohoto ustanovení, nýbrž na znění zákona o půdě a nemožnosti
se od něj odchýlit poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. Přehlédly totiž, že
žalovaný uvedl den 20. 6. 2001 nikoli za účelem „přepsání“ zákonem stanoveného
data 24. 6. 1991, nýbrž jako podklad pro úvahy o tom, z jak velké části se má
odepřít ochrana pohledávce žalobkyně.
Odvolací soud veden nesprávným právním názorem á priorí vyloučil
aplikovatelnost § 3 odst. 1 obč. zák., aniž by se blíže zabýval konkrétními
skutkovými zjištěními, která by v tomto konkrétním případě mohla odůvodnit
závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Za této situace nezbylo
dovolacímu soudu než rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního
stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, první věta za
středníkem a § 226 o. s. ř.).
Rozhodovat o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 243 o. s. ř.
považoval dovolací soud za nadbytečné vzhledem ke lhůtě, v níž rozhodl o
dovolání.
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na
náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. června 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu