28 Cdo 1860/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka, v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému
B. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 110 C
372/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 21.7.2005, č. j. 15 Co 269/2005-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.7.2005, č. j. 15 Co 269/2005-75,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1.1.2002 do zaplacení. Současně v odstavci II., III., IV. a V. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že oba účastníci
podnikali jako osoby samostatně činné na základě živnostenských listů, přičemž
dne 26.7.1999 uzavřeli písemnou smlouvu o nájmu nebytových prostor v H. – P.,
Okrajová 2b/1602, a to na dobu 5 let od 1.7.1998 za nájemné ve výši 16.000,- Kč
měsíčně. Rovněž zjistil, že téhož dne zaplatila žalobkyně žalovanému jako
zálohu na nájemné podle této smlouvy částku 80.000,- Kč. Vzal za prokázané, že
na majetek žalovaného byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 14.5.1999, sp. zn. 24K 106/98, který nabyl právní moci dne 8.6.1999.
Dále vzal za prokázané, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v
Karviné, pobočka v Havířově byl žalovaný trestním příkazem ze dne 24.3.2000,
č.j. 101T 75/2000-29, který nabyl právní moci dne 18.4.2000, uznán vinným
trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 trestního zákona,
kterého se dopustil tím, že veden snahou se neoprávněně obohatit uzavřel dne
26.7.1999 s žalobkyní smlouvu o nájmu nebytových prostor, za což převzal částku
80.000,- Kč. Po právní stránce hodnotil vztah mezi účastníky jako vztah podle
obchodního zákoníku. Vyslovil, že nájemní smlouvu uzavíral žalovaný jako
podnikatel se žalobkyní – podnikatelkou v době, kdy byl na jeho majetek
prohlášen konkurs. Dovodil, že nájemní smlouva v té době byla sjednána vědomě v
rozporu s ustanovením § 14 odst. 1a zákona č. 328/1991 Sb., proto se jedná o
smlouvu neúčinnou a s ohledem na to, že žalovaný se dopustil trestného činu
podvodu, jedná se o úkon, který je v rozporu s ustanovením § 39 o.z. a je tedy
úkonem neplatným. Dále vyslovil, že pokud žalovaný v této době přijal od
žalobkyně částku 80.000,- Kč, přijal ji bez právního důvodu. Zaujal názor, že
nárok žalobkyně je nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, který však není
upraven obchodním zákoníkem. Podle soudu prvního stupně jestliže vztah mezi
účastníky, pokud jde o smlouvu ohledně nájmu nebytových prostor, byl vztahem
obchodním, pak též i vztah z titulu bezdůvodného obohacení je vztahem
obchodním. Dospěl k závěru, že i otázku, zda nárok žalobkyně na zaplacení
částky 80.000,- Kč je promlčen, je nutno posuzovat z hlediska ustanovení § 397
obchodního zákoníku, v němž je stanovena čtyřletá promlčecí doba. Uzavřel, že
pokud částka 80.000,- Kč byla žalovanému žalobkyní předána dne 26.7.1999 a
žaloba na zaplacení této částky byla podána dne 13.11.2002, stalo se tak před
uplynutím čtyřleté promlčecí doby a námitka promlčení proto nebyla žalovaným
uplatněna důvodně.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21.7.2005, č.j.
15 Co 269/2005-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu,
aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 1.1.2002 do zaplacení. Převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně, avšak odlišně je právně hodnotil. Podle odvolacího soudu v době
uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor byli oba účastníci osobami
samostatně výdělečně činnými, přičemž žalobkyně neměla živnostenské oprávnění
pro pronajímání nemovitostí či nebytových prostor a pokud jako pronajímatelka
smlouvu o nájmu nebytových prostor s žalovaným dne 26.7.1999 uzavřela, činila
tak jako vlastník nemovitostí., tedy jako projev a realizaci svého vlastnického
práva. Podle odvolacího soudu smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne
26.7.1999 je nutno posoudit jako občanskoprávní vztah mezi účastníky ve smyslu
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a nikoli
obchodněprávní. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně posoudil důsledky
konkursu prohlášeného na majetek žalovaného s účinky dnem 14.5.1999 z hlediska
ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a
vyrovnání s tím, že se jedná o neúčinnost dané smlouvy, zakládající oprávnění
žalovaného od uzavřené smlouvy odstoupit a rovněž správně posoudil důsledky
trestního odsouzení žalovaného pro uzavření předmětné smlouvy a přijetí plnění
od žalobkyně pro trestný čin podvodu spočívající v absolutní neplatnosti této
smlouvy pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 o.z. Vyslovil, že předmětná
smlouva je neplatná též ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990
Sb., a to pro neplatné ujednání o nájemném. Dovodil, že žalobkyně neužívá
předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, má tedy nárok vůči žalovanému
na vrácení poskytnutého plnění dne 26.7.1999 ve výši 80.000,- Kč na základě
neplatné smlouvy, a to z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451,
§ 457 o.z. Dospěl k závěru, že námitka promlčení byla žalovaným uplatněna
důvodně. Uzavřel, že pokud se jedná o občanskoprávní vztah mezi účastníky,
založený neplatnou smlouvou o nájmu nebytových prostor, úpravu promlčení včetně
promlčecích lhůt je třeba posoudit podle § 107 a násl. o.z. Vyslovil závěr, že
žalobkyně svůj nárok uplatnila v daném řízení proti žalovanému až po uplynutí
její dvouleté subjektivní promlčecí doby, když v době od 21.9.1999 do 25.2.2000
uběhlo 5 měsíců a 30 dnů, v době od 22.11.2000 do 13.11.2000 uběhl 1 rok, 11
měsíců a 21 dnů, tedy celkem do podání žaloby 2 roky, 4 měsíce a 24 dnů. Věc
posoudil ve smyslu ustanovení § 100 odst. 1, věta třetí o.z. s tím, že žalovaný
se promlčení nároku žalobkyně dovolal, proto nelze promlčené právo přiznat.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání,
jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkala
odvolacímu soudu nesprávné posouzení promlčení podle občanského zákoníku a
nikoli podle obchodního zákoníku. Podle dovolatelky došlo k uzavření nájemní
smlouvy podle občanského zákoníku, přičemž pronajímatel i nájemce uzavírali
tuto smlouvu s podnikatelským ,,záměrem“, jednalo se tedy o ,,podnikatelskou
smlouvu“. Poukazovala na skutečnost, že v okamžiku vzniku smlouvy zde byla u
obou smluvních stran vůle uzavřít nájemní smlouvu sloužící k podnikání.
Namítala, že se jednalo o podnikatelský vztah a promlčení v daném případě činí
4 roky, nárok tedy není promlčen. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2000, sp. zn. 25 Cdo 225/99, sp.zn. 29 Cdo
813/2001 a ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, v nichž je řešena obdobná
problematika a dovolací soud vycházel ze čtyřleté promlčecí doby. Navrhla proto
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
projednání a rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v
této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
posouzení, zda vztahy mezi účastníky se řídí důsledně ustanoveními obchodního
zákoníku, včetně režimu promlčení nároku, to vše s přihlédnutím k okolnosti, že
uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor sloužilo ,,pro realizaci
podnikatelského záměru obou podnikatelů“.
Dovolací soud (rovněž v souladu s poukazem na dosud vydaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR) podotýká, že posuzování otázek předložených dovolacímu
přezkumu, prošel jistým judikatorním vývojem. Nemohl proto v této souvislosti
ponechat stranou závěry, jež se nabízejí naposledy ze závěrů rozsudků
Nejvyššího soudu ČR. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, sp. zn.
29 Odo 383/2001, byl vysloven závěr, podle něhož je-li vztah z bezdůvodného
obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem,
je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.). V rozsudku velkého
senátu Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, byl posléze
přijat závěr, podle něhož vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi samosprávnou jednotkou a
podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkajících se zabezpečování
veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl,
řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku.
Posledně uvedené rozhodnutí bylo publikováno pod č. 26/2004 Sbírky rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci vycházelo zřejmě z odlišných
východisek.
Předmětem dovolacího přezkumu přitom bylo posouzení důsledků plynoucích
z nesporných skutkových zjištění soudů obou stupňů, podle nichž mezi účastníky
(vystupujícími jako podnikatelé) došlo dne 26.7.1999 k uzavření smlouvy o nájmu
nebytových prostor. S ohledem na to, že smlouvu uzavíral žalovaný jako
podnikatel se žalobkyní – podnikatelkou – v době, kdy byl na majetek prohlášen
konkurs, byla smlouva stižena neplatností pro rozpor s ustanovením § 14 odst. 1
písm. a) zákona č. 238/1991 Sb., dospěly však soudy obou stupňů k shodnému
závěru o absolutní neplatnosti takové smlouvy.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v
důsledku neplatnosti uvedené smlouvy, jež je jinak upravena výlučně normami
občanského práva, je nutno vztáhnout na právní poměry účastníků rovněž důsledně
ustanovení občanského zákoníku upravující běh a trvání promlčecích lhůt z
bezdůvodného obohacení.
S tím nesouhlasí dovolatelka, která konstruuje odlišnost právního
posouzení v distinkci spočívající v „existenci podnikatelského záměru na straně
obou účastníků“, kteří takto postupovali (zřejmě) jako podnikatelé. Z toho
dovozuje nutnost aplikace ustanovení obchodního zákoníku, pokud jde o vztahy
závazkové, jmenovitě v daném případě ustanovení o délce čtyřleté promlčecí
lhůty.
Ve světle závěrů posledně zmíněného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu
nelze upřít argumentům dovolatelky oprávněnost.
Dovolací soud byl nucen přihlédnout k závěrům plynoucím ze shora uvedených,
dnes již v rozhodovací praxi dovolacího soudu převažujících, rozhodnutí. Nemohl
proto spolehlivě přisvědčit závěrům odvolacího soudu, která nevycházejí ze
shora citovaných závěrů rozhodnutí dovolacího soudu. Na okraj se uvádí, že v
této konkrétní věci aplikace právě důsledků plynoucích z ustanovení § 107 odst.
2 o.z. svědčí naopak pro závěr, že z hlediska spravedlivého procesu a při
respektování principů zásad poctivého obchodního styku vystupuje do popředí
vhodnost aplikace spíše výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu. Jednání
jednoho z účastníků daného závazkového vztahu (jež představovalo notabene i
porušení odpovídajících trestně právních ustanovení) tak v této konkrétní věci
svědčí pro správnost závěrů aplikační praxe vyjádřené pregnantně v odůvodnění
citovaného rozsudku Nejvyššího soudu 35 Odo 619/2002, ze dne 18.6.2003.
Podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací
soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř., § 243c odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu