28 Cdo 1863/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání O. Z.,
zastoupené advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 14.8.2001,
sp.zn. 1 Co 167/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp.zn. 19 C 26/2000 (žalobkyně O. Z., zastoupené advokátem, proti
žalovanému Městu N. R., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Zrušují se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 14.8.2001, sp.zn. 1 Co
167/2001, i rozsudek Krajského soudu v Plzni z 9.5.2001, čj. 19 C 26/2000-93
(ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni z 25.5.2001, čj. 19 C 26/2000-100).
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni.
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 3.3.2000, aby žalovanému městu
bylo uloženo zaslat do 8 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni a deníku K. n.
písemnou omluvu ve znění: „Omlouváme se za výroky uvedené v článku uveřejněném
v K. n. dne 19.1.2000: Výše uvedenému trvalému protiprávnímu stavu výkonu
funkce starostky města odpovídalo zejména odměňování funkce, které značně
překračovalo maximální stanovenou hranici podle nařízení vlády. Např. v roce
1998 si starostka místo vládou nařízené maximální odměny třista patnáct tisíc
Kč za rok vyplatila o šedesát tisíc korun více. Podobně tomu bylo i v letech
předchozích“. Žalobkyně se dále domáhala, aby žalovanému Městu N. R. bylo
uloženo omluvit se za výroky tajemníka města V. D. („Na základě těchto zjištění
musím konstatovat podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele, čehož
důsledkem bylo osobní obohacení starostky na úkor města a další z toho
vyplývající škody pro město“). Žalobkyně se také domáhala, aby v omluvě bylo
uvedeno, že tyto výroky jsou zcela nepravdivé a smyšlené. Posléze se žalobkyně
domáhala, aby žalovanému městu bylo uloženo zaplatit jí 300.000,- Kč jako
přiměřené zadostiučinění, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že zpráva tajemníka Městského
úřadu z 29.12.1999 byla projednána městskou radou dne 5.1.2000, ale tato zpráva
nebyla předána tisku a žalovanému městu není známo, jak se zpráva do tisku
dostala. Zpráva tajemníka konstatovala fakta, která musela být orgánu města
sdělena. K celé záležitosti bylo podáno stanovisko odboru pro místní správu z
24.2.2000, které projednalo městské zastupitelství na svém zasedání 8.3.2000;
zasedání městského zastupitelstva je podle zákona o obcích veřejné. Usnesením
městské rady z 20.3.2000 byla vyčíslena způsobená škoda, k níž došlo právě v
rámci výkonu funkce starostky O. Z. Postup bývalého vedení Města N. R. byl
předmětem vyšetřování orgánů Policie České republiky.
Soud prvního stupně vyslechl žalobkyni jako účastnici řízení, vyslechl svědka
S. P. i svědkyně J. P. a J. P. a konstatoval obsah listinných dokladů,
předložených účastníky řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 9.5.2001,
čj. 19 C 26/2000-93, bylo uloženo žalovanému městu zaslat k rukám žalobkyně a
dále deníku K. n. omluvu ve znění: „Omlouváme se za výroky tajemníka V. D.
uvedené v článku uveřejněném dne 19.1.2000 dne 19.1.2000, a to: Výše uvedeném
trvalému protiprávnímu stavu výkonu funkce starostky města odpovídalo zejména
odměňování této funkce, které značně překračovalo maximální stanovenou hranici
podle nařízení vlády. Např. v roce 1980 si starostka místo vládou nařízené
maximální odměny 315.000,- Kč za rok vyplatila o 60.000,- Kč více, podobně tomu
bylo i v letech předchozích. Na základě těchto zjištění musím konstatovat
podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele, jehož důsledkem byla její
osoba obohacena na úkor města a další z toho vyplývající škody pro město“.
Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy
50.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému městu bylo ještě
uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 15.122,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě zjištění
o skutkovém stavu považuje tento soud výroky obsažené ve zprávě z 29.12.1999,
schválené radou Města N. R. a zveřejněné v článku z 19.1.2000 v K. n. za
neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, neboť „jimi byla jednoznačně
porušena zásada prezumpce neviny, stanovená trestním řádem i článkem 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod“. Podle názoru soudu prvního stupně „ani
sledováním legitimního účelu nemůže být použití nepřiměřené formulace, jak tomu
bylo v daném případě“. „Porušení zásady prezumpce neviny je třeba z
objektivního pohledu považovat za neoprávněný zásah, snižující ve značné míře
důstojnost dotčené osoby i její vážnost ve společnosti“. Nemajetková újma,
která v daném případě žalobkyni vznikla, nemohla být, podle názoru soudu
prvního stupně, odčiněna jen morálním zadostiučiněním, tedy jen žalobkyní
požadovanou omluvou. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích
přihlížel soud prvního stupně k závažnosti výroků o žalobkyni (protiprávní stav
výkonu funkce, odměňování za výkon funkce starostky překračující maximálně
stanovenou hranici podle nařízení vlády a osobní obohacení na úkor města),
které se citelně dotýkaly žalobkyně jako osoby s dlouholetým působením v
komunální politice v důsledku širokého seznámení veřejnosti s těmito výroky; za
odpovídající částku pokládal soud prvního stupně částku 50.000,- Kč, zatím co
požadovaná náhrada nemajetkové újmy vyšší částkou (tj. dalších 250.000,- Kč)
nebyla soudem prvního stupně shledána důvodnou a žalobní návrh na přiznání této
vyšší náhrady byl zamítnut.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § 142
odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného města proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze 14.8.2001, sp.zn. 1 Co 167/2001. Rozsudek soudu
prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn tak, že žaloba žalobkyně
byla zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně 5.500,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobkyni uloženo zaplatit
žalovanému městu 14.575,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v řízení před soudy
obou stupňů bylo zjištěno, že městská rada Města N. R. vzala zprávu tajemníka
Městského úřadu v N. R. o porušování zákona o obcích a předpisů o odměnách a
platech členů zastupitelstva na vědomí na zasedání městské rady dne 5.1.2000 a
současně uložila starostovi a tajemníku města předat záležitost k přešetření
orgánům činným v trestním řízení. Nebylo v tomto občanském soudním řízení
prokázáno, že by ze strany orgánů města byly údaje z projednané zprávy dány k
dispozici tisku. Článek „Vedení radnice podává trestní oznámení na bývalou
starostku“ z 19.1.2000 byl uveřejněn ještě dříve, než se toho dne konalo
veřejné zasedání městského zastupitelstva, které se uvedenou zprávou zabývalo.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na článek 17 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož nelze veřejnosti upírat právo na
informace, a to zejména týkají-li se činnosti jí zvolených samosprávných
orgánů. V této souvislosti nelze proto, podle názoru odvolacího soudu, vytýkat
žalovanému městu, že text stanoviska ředitele odboru pro místní správu
Ministerstva vnitra ze dne 24.2.2000 byl zveřejněn v kabelové televizi tak, jak
byl odsouhlasen na jednání městského zastupitelstva dne 8.3.2000. Odvolací soud
proto neshledal v tomto případě existenci neoprávněného zásahu do osobnostních
práv žalobkyně a v důsledku toho změnil podle ustanovení § 220 občanského
soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti
uveřejnit omluvu v K. n. a povinnosti zaplatit náhradu nemajetkové újmy částkou
50.000,- Kč; odvolacím soudem byl zároveň změněn výrok usnesení soudu prvního
stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrok o nákladech
odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení
zastupoval, dne 29.8.2001 a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze strany
žalobkyně bylo předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Plzni dne
27.9.2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti
dovolání poukazovala dovolatelka na to, že její dovolání směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že zpráva z 29.12.1999, zpracovaná tajemníkem
žalovaného města, nemá povahu objektivní, pravdivé a zákonem podložené
informace, ale je jen pomluvou. Zpráva vycházela z právního závěru, že „dohoda
o pracovní činnosti zakládá pracovní poměr a tento pracovní poměr pak způsobuje
zánik mandátu“, takže uváděná zpráva měla za to, že žalobkyně „nebyla
starostkou, ale dokonce ani zastupitelkou a za této situace si vyplácela
částky, na které neměla nárok, tedy zneužila své pravomoci veřejného činitele,
aby se osobně obohatila a způsobila Městu N. R. škodu“. Dovolatelka vytýkala
odvolacímu soudu, že bez všestranného zhodnocení „převzal zprávu ministerského
úředníka a konstatoval oprávněnost kritiky bez toho, že by věc právně
zhodnotil; navrhovatelka má k dispozici jiné vyjádření ministerského úředníka,
které tuto zprávu vyvrací“. Dovolatelka dále poukazovala na to, že žalované
město jinak nepřineslo žádný důkaz o tom, že se žalobkyně údajně na úkor města
obohatila, že by tak učinila úmyslně, aby bylo možné veřejně polemizovat o tom,
že se dopustila trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Zprávu
tajemníka města z 29.12.1999 nelze považovat za oprávněnou kritiku, protože tu
nešlo o kritiku legitimní, pravdivou a věcnou.
Dovolací soud vycházel při posuzování tohoto dovolání z ustanovení občanského
soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném
pod č. 69/2001 Sb.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozsudek soudu prvního stupně
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. a/ občanského
soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na
str. 13 /45/).
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil projednávanou právní
věc podle ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku, která se této právní věci
týkala a účastníci řízení na tato ustanovení také v průběhu řízení poukazovali.
V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud toto
ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných
zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto
zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 občanského
zákoníku).
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje
do práv chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku a je v rozporu s právy
a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem je
zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, která zasahují práva chráněná
ustanoveními § 11 a násl. občanského zákoníku (Sborník III. Nejvyššího soudu,
SEVT, Praha 1980, str. 172).
Neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanoveními § 11 a násl. občanského
zákoníku nejsou projevy, které podle obsahu, formy a cíle je možno považovat za
upozornění, podněty k řešení nebo žádosti o objasnění a přešetření určitých
okolností, byly-li proneseny v prostředí oprávněném věc řešit (Sborník III.,
SEVT, Praha 1980, str. 174).
Neoprávněným zásahem nebude uplatnění pravdivé, objektivní a věcné kritiky
(Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 174).
Subjektem neoprávněného zásahu může být jak fyzická osoba, tak i právnická
osoba (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 180).
Ústně a písemně provedený zásah může spočívat v rozšiřování nepravdivých zpráv
dotýkajících se osobnosti fyzické osoby, ve zveřejňování nepravdivých obvinění
z nečestného jednání, jakož i v kritice přesahující obsahem, formou i cílem
rámec pravdivé objektivní kritiky (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha
1980, str. 173).
V daném případě byl ve zprávě z 19.12.1999 tajemníka Městského úřadu v N. R.,
předložené k jednání městské rady Města N. R., která byla zveřejněna na
zasedání městského zastupitelstva v N. R. dne 19.1.1999, uvedeno, že se musí
konstatovat vážné podezření ze zneužívání pravomoci veřejného činitele, a to
zejména bývalou starostkou města, v důsledku čehož došlo k jejímu osobnímu
obohacení na úkor města a k dalším z toho vyplývajícím škodám pro město. Přitom
usnesením vyšetřovatele Policie České republiky Okresního úřadu vyšetřování v
K. V. z 23.2.2001, ČVS: OVKV 1249/2000, bylo podle ustanovení § 172 odst. 1
písm. b/ trestního řádu odloženo vyšetřování podezřelé O. Z. pro podezření z
trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a/ trestního zákona a trestného činu poškozování cizích práv podle §209
odst. 1 písm. a/ a odst. 2 trestního zákona; stížnost starosty Města N. R.
proti uvedenému usnesení vyšetřovatele byla zamítnuta jako nedůvodná usnesením
státního zástupce Okresního státního zastupitelství v K. V. z 20.4.2001, čj. 4
Zn 105/2000.
Soud prvního stupně měl v občanském soudním řízení v daném případě za to, že na
základě jím zjištěného skutkového stavu je třeba považovat údaje ze zprávy z
29.12.1999, zveřejněné v článku z 19.1.2000 v K. n., za neoprávněný zásah do
osobnostních práv žalobkyně, neboť jimi byla jednoznačně porušena zásada
presumpce neviny stanovená trestním řádem i článkem 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, tvořící součást ústavního pořádku České republiky.
Odvolací soud naproti tomu neshledal v dané věci existenci neoprávněného zásahu
do práv žalobkyně, když nebylo prokázáno, že by žalované město dalo tisku
informaci ze zprávy z 19.1.2000, a podle názoru odvolacího soudu nadto nelze
přehlédnout, že uvedený článek cituje přesně část zprávy z 29.12.1999 a „je
třeba poukázat na čl. 17 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nelze
veřejnosti upírat právo na informace, zejména týkají-li se činnosti jí
zvolených samosprávných orgánů.
Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok dovoláním napaden (§ 242 odst. 1 občanského soudního řádu). Šlo tu o
dovolání přípustné, takže bylo možné přihlížet i k jiným vadám řízení (než
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
občanského soudního řádu), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
I v tomto případě došlo ke zmíněným jiným vadám řízení, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Bylo nutno před rozhodnutím ve věci samé
objasnit, zda ze strany žalovaného města objektivně došlo ke sdělení či šíření
nepravdivého tvrzení anebo obvinění, která zasáhla práva chráněná ustanoveními
§ 11 a násl. občanského zákoníku, jaké bylo přesné a konkrétní znění těchto
tvrzení anebo obvinění (bez směšování tvrzení a obvinění uvedených ve zprávě
tajemníka městského úřadu z 29.12.1999 a údajů zveřejněných navíc v tisku), zda
tato tvrzení a údaje lze podle jejich obsahu, formy a cíle považovat jen za
upozornění nebo podnět orgánů nebo činitelů žalovaného města, adresované
orgánům činným v trestním řízení, a to k objasnění či prošetření sdělených
okolností anebo zda tu šlo o tvrzení a obvinění sledující nejen upozornění
orgánům činným v trestním řízení, ale také o šíření obvinění žalobkyně z údajné
trestné činnosti na základě žalovaným městem tvrzeného „vážného podezření“. Na
základě úplného a všestranného objasnění povahy tvrzení a obvinění ze strany
orgánů nebo činitelů žalovaného města bude teprve možné dospět k přesvědčivému
právnímu posouzení toho, zda tu došlo nebo nedošlo k neoprávněnému zásahu do
práva žalobkyně na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení § 11 a § 13
občanského zákoníku i s přihlédnutím i k právům fyzické osoby, jež jsou
zakotvena v ustanoveních právních předpisů, a zda tu tedy jsou na místě sankce,
které má na zřeteli ustanovení § 13 občanského zákoníku.
Protože nedošlo k tomuto všestrannému a úplnému objasnění toho, zda tu došlo
nebo nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti, jak je
takový zásah vyjádřen v ustanoveních § 11 a § 13 občanského zákoníku i v
právních závěrech shora citované uveřejněné judikatury soudů, nebylo možné
přesvědčivě dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
bylo podáno dovolání dovolatelky, správné, jak to má na zřeteli ustanovení §
243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu rovněž podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního
stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243d a §
226 občanského soudního řádu.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 občanského soudního
řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu