28 Cdo 1868/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ing. Jana Huška, o dovolání J.
S., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
července 2001, sp. zn. 20 Co 185/2001 (v právní věci žalobce J. S., zast.
advokátem, proti žalovaným l/ J. D., 2/ A. D. a 3/ M. D., žalovaní 1/ a 2/
zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp.zn. 22 C 129/99), takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2001,
sp. zn. 20 Co 185/2001 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.
listopadu 2000,
sp. zn. 22 C 129/99 a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 19.7. 2001 pod
č.j. 20 Co 185/2001-53 potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 16.11. 2000 pod č.j. 22 C 129/99-36, jímž soud prvního stupně zamítl
žalobu na vyklizení 2 pokojů a kuchyně specifikovaných v petitu uvedeného
rozhodnutí.
Podle názoru soudů obou instancí bytová jednotka 2+1, jejíž vyklizení je
požadováno, neexistuje, neboť tento byt byl rozhodnutím odboru bytového
hospodářství ONV v P. ze dne 18.4. 1990 sloučen s původním bytem žalovaných 1/
a 2/, čímž se tito následně stali právními uživateli bytu o velikosti 4+1. Dne
13.6. 1990 byla uzavřena mezi žalovanými 1/ a 2/ a Bytovým podnikem P. dohoda o
užívání bytu 4+1. Otázka stavebních úprav a rozhodnutí stavebního úřadu ve
vztahu ke sloučenému bytu není významná. Rozhodnutí stavebního úřadu není
podmínkou vzniku sloučené bytové jednotky. Opačná úvaha by nepřípustně
derogovala účinky pravomocného správního rozhodnutí.
Proti rozhodnutí městského soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) a také o ustanovení § 238 odst 1 písm. a/ o.s.ř. Podle dovolatele
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, konkrétně pominul, resp. chybně
vyložil jednak ustanovení § 62 zák. č. 41/64 Sb. a v návaznosti na to i
ustanovení §§ 54, 55, 58 a násl., § 85/1,2 zák. č. 50/76 v tehdy účinném znění.
Způsob výkladu těchto ustanovení je v rozporu se závěry, které byly Nejvyšším
soudem ČR přijaty v rozsudku ze 14.12. 2000 sp.zn. 26 Cdo 2758/99 a rozsudku z
29.3. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1183/99 otištěném v časopisu Soudní judikatura č.
8/01 pod č. 100. V těchto rozhodnutím bylo vysloveno, že předpoklad
pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu musel být splněn i v případě, že
příslušný orgán souhlasil se sloučením bytu; bez rozhodnutí stavebního úřadu
nebylo možno nově vzniklý soubor místností považovat za byt.
K tomuto dovolání podali žalovaní 1/ a 2/ prostřednictvím právní zástupkyně
vyjádření, ve kterém uvádějí, že žaloba na vyklizení bytu o dvou pokojích
a kuchyni s příslušenstvím není možná, protože takový byt sloučením zanikl.
Podle ustanovení § 58 zákona č. 41/1964 Sb. podmiňuje povolení stavebního úřadu
souhlas MNV ke sloučení bytu pouze „pokud je ho třeba“. Z rozhodnutí MNV, které
žalovaní obdrželi, vyplývá, že stavební práce nebyly podmínkou vzniku bytu o
velikosti 4+1, že tedy stavebních úprav ke sloučení bytu ani nebylo třeba.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení
části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále
uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud je při své činnosti vázán rozsahem dovolacího návrhu a
uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 o.s.ř.).
Dovolací soud musel především řešit otázku přípustnosti dovolání, když
tento opravný prostředek žalobce směřoval proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je totiž dovolání
nepřípustné (arg. opaku ustanovením § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Žalobce
sice podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, avšak odvolací soud návrhu
nevyhověl (§ 239 o.s.ř.).
Bylo proto nutno se zřetelem k ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
posoudit tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven
názor, že za rozhodnutí “po právní stránce zásadního významu“ je nutno
považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení
právního řádu. V daném případě, kdy dovolatel za otázku po právní stránce
zásadního významu považuje to, zda byt jako předmět právních vztahů může
samostatně existovat teprve poté, co k jeho úpravě bylo vydáno stavební
povolení a kolaudační rozhodnutí, bylo dovolacím soudem - vzhledem k rozporu
právního názoru obsaženého v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu a právního
názoru zastávaného konstantní judikaturou vyšších soudů – dovolání připuštěno
(§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), a
opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.).
Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§
242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení,
které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání je důvodné.
Obvodní i městský soud vycházely při svém rozhodování z názoru, že rozhodnutím
příslušného správního orgánu o sloučení bytu, vydaným v intencích § 56 v
rozhodné době platného zákona č. 41/1964 Sb., došlo ke vzniku nové bytové
jednotky o velikosti 4+1 s WC, a ta byla dána do užívání žalovaným. Byt 2+1 s
příslušenstvím v důsledku slučovacího rozhodnutí z právního hlediska jako
samostatná bytová jednotka neexistuje a žalobce se tedy nemůže domáhat jeho
vyklizení.
Při těchto svých vývodech se však ve věci rozhodující soudy dostaly do rozporu
s právními názory obsaženými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30.9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97. V tomto rozhodnutí bylo
judikováno:“samostatné bytové jednotky mohly vzniknout přímo při výstavbě nebo
slučováním či dělením bytů. Byly-li ale určité soubory místností stavebně
schváleny jako samostatné bytové jednotky, nebylo možno - bez příslušného
rozhodnutí stavebního úřadu - posuzovat je jako jediný (sloučený) byt.“
Dovolací soud dále v uvedené věci dovodil, že rozhodnutí správního orgánu, jímž
tento podle § 56 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb. udělil souhlas ke sloučení bytů,
nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení § 154 odst. 1 obč. zák. (ve
znění platném v době vydání označeného rozhodnutí) spojovalo vznik
práva na uzavření dohody o užívání bytu.
Tyto závěry byly dále rozvedeny v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, ve kterém bylo připomenuto,
že „zákon o hospodaření s byty obsahoval ve svém ustanovení § 62 obecnou
zákonnou definici pojmu \"byt\", jež se vztahovala i na právní vztahy osobního
užívání bytu. Podle tohoto ustanovení \"bytem se rozumí místnost nebo soubor
místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a
mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky\". Dovolací
soud dále dospěl k závěru, že pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního
užívaní tedy nutně předpokládal existenci pravomocného rozhodnutí stavebního
úřadu o tom, že místnost nebo soubor místností jsou určeny k bydlení jako
samostatná bytová jednotka. Tento předpoklad musel být splněn i v případě
slučování bytů, a bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu nebylo možno
takto vzniklý soubor místností považovat za byt; způsob jejich faktického
užívání nemohl být z hlediska právního stavu relevantní. Nebylo-li zde
rozhodnutí stavebního úřadu, nebylo možno faktickou změnu (sloučení dvou bytů),
byť uskutečněnou se souhlasem místního národního výboru dle § 56 odst. 2
citovaného zákona, považovat i za změnu právního stavu obou bytů. Oba
byty bylo proto nutno i nadále považovat za samostatné bytové jednotky takového
rozsahu, jaký měly podle rozhodnutí stavebního úřadu.
Relevance výše uvedených tezí byla potvrzena i v usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 29.3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99 (publikovaném v Soudní judikatuře č.
8/2001, str. 374 a násl.), ve kterém byla s odkazem na dominující rozhodovací
praxi dovolacího soudu opět vyslovena nezbytnost „rekolaudace“ v případě
sloučení bytů podle § 58 zákona č. 41/1964 Sb.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito judikáty nekonformní. Závěr
městského soudu spočívající v tvrzení, že byt o velikosti 2+1, jehož vyklizení
je požadováno, není předmětem řízení, protože se právu vyhovujícím způsobem
stal „součástí“ nově vzniklého bytu o velikosti 4+1, by přitom mohl být v
určitém případě uznán za opodstatněný, a to pokud by v konkrétním případě bylo
postaveno najisto, že nově vzniklý byt vznikl sloučením bytů, dříve pouze
administrativně rozdělených, tedy sloučením prostor, které předtím tvořily
jednu samostatnou bytovou jednotku. V daném případě však ze zjištěného
skutkového stavu vyplývá, že žalovaní sice původně žili v části administrativně
rozděleného bytu, ale na základě rozhodnutí správního orgánu v roce 1990
nedošlo ke spojení s druhou částí původního bytu (se kterou sdíleli předsíň a
WC), ale k rozšíření bytu žalovaných o původně právně a stavebně
samostatný byt o velikosti 2+1 s vchodem ležícím na opačné straně výstupu
schodiště. Pokud takto zjištěný skutkový stav obstojí i v dalším řízení, bude
na projednávanou věc nutno vztáhnout závěry obsažené ve výše citovaných
rozhodnutích dovolacího soudu. Soud také při této příležitosti posoudí potřebu
upřesnění návrhu (petitu) žalobce v tom směru, aby bylo bez jakékoliv
pochybnosti zřejmé, o jaké prostory se vyklizení bytu v současném stavu jedná;
uzná-li toto upřesnění za potřebné, vyzve žalobce k úpravě dosavadního návrhu.
Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího a nalézacího
soudu jsou správná (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.); nezbylo proto, než je podle
citovaných ustanovení zrušit a věc vrátit prvoinstančnímu soudu k dalšímu
řízení.
V novém řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je podle § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro
odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. prosince 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu