28 Cdo 187/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., o dovolání dovolatele S., s. a z. d., s.r.o., zastoupeného advokátkou,
proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 7. 2003, sp. zn. 24 Co 185/2003,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C
60/2000 (žalobce A. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S., s.r.o.,
zastoupenému JUDr. Z. G., o vyklizení nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 19. 1. 2000, se žalobce domáhal, aby po
posouzení toho, že je neplatná nájemní smlouva z 2. 1. 1993, svědčící žalované
společnosti s ručením omezeným, bylo žalované uloženo vyklidit do 3 dnů od
právní moci rozsudku stavbu na pozemku parc. č. 396/2 v katastrálním území Č.
Žalobce poukazoval na to, že uvedená nájemní smlouva, uzavřená žalovanou
společností s J. V., nelze považovat za platnou, protože k ní nebyl dán souhlas
příslušným správním orgánem podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
Naproti tomu žalobce uzavřel se správcem konkursní podstaty úpadce J. V. –
JUDr. J. R. řádnou kupní smlouvu ze 17. 8. 1999 ohledně budovy na pozemku parc.
č. 396/2 (o výměře 1603 m2) v katastrálním území Č., zapsaných na
listu vlastnictví č. 10460 u Katastrálního úřadu v K.
Žalovaná společnost s ručením omezeným navrhla zamítnutí žaloby. Podle
jejího názoru „nebyla nájemní smlouva z 2. 1. 1993 uzavřena a ani nemohla být
uzavřena v režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a pronájmu nebytových
prostor, neboť předmětem pronájmu tu nebyly nebytové prostory, ale nemovitost
jako celek. Jde tu o stodolu, jejíž nájem a pronájem zcela podléhá režimu § 663
a násl. občanského zákoníku“. Podle názoru žalované nepodléhala smlouva o nájmu
z 2. 1. 1993 schvalovacímu procesu příslušného odboru obchodu a služeb
městského úřadu. Předmětem nájmu tu nejsou nebytové prostory, ale nemovitost
jako celek, uzavření smlouvy nepodléhalo schválení místním správním orgánem,
takže absence tohoto schvalovacího úkonu nemohla vyvolat neplatnost smlouvy.
Pokud jde o žalobcem uváděnou nájemní smlouvu z 2. 1. 1993, šlo v ní o
zpřesnění nájemní smlouvy z 1. 7. 1992, která obsahovala i předkupní právo
nájemce na předmět nájemní smlouvy. Žalobce se při uzavírání kupní smlouvy v
roce 1999 vůbec neseznámil s právním stavem nemovitosti. Žalovaná společnost s
ručením omezeným zaplatila také nájemné podle uvedené nájemní smlouvy
jednorázově na celé období nájmu (na 25 roků).
Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl o žalobě žalobce rozsudkem z 30. 9.
2002, čj. 4 C 60/2000-103. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalobnímu
návrhu žalobce vyhověno a žalované společnosti s ručením omezeným bylo uloženo
vyklidit a vyklizené předat žalobci do 3 měsíců od právní moci rozsudku
hospodářskou budovu nacházející se na stavebním pozemku č. 396/2 v katastrálním
území Č. Žalované společnosti bylo uloženo uhradit žalobci na náhradu nákladů
řízení 10.343 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nárok
žalobce je po právu, neboť bylo prokázáno, že se stal vlastníkem sporné
nemovitosti a to pozemkové parcely č. 396/2 v katastrálním území Č a
hospodářských budov na ní postavených. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že
právní předchůdce žalobce A. B. – J. V. se stal vlastníkem sporných nemovitostí
teprve na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v K. z 26. 4. 1999
podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a tedy nájemní smlouva z
2. 1. 1993 byla uzavřena v době, kdy J. V. nebyl vlastníkem předmětných
nemovitostí a neměl tedy ani právo s těmito nemovitostmi nakládat.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142
občanského soudního řádu.
O odvolání žalované společnosti s ručením omezeným proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně z 30. 9. 2002 rozhodl Krajský soud v Praze
rozsudkem z 3. 7. 2003, sp. zn. 24 Co 185/2003. Uvedeným rozsudkem odvolacího
soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku ve věci samé
(označeném I.), týkajícím se uložení povinnosti vyklidit žalobcem uváděné
nemovitosti, a to v tomto znění formulovaném odvolacím soudem: „Žalovaný je
povinen vyklidit a vyklizenou předat žalobci hospodářskou budovu na stavební
parcele č. 386/2 v katastrálním území Č. do tří měsíců od právní moci
rozsudku“. Ve výroku o nákladech řízení (označeném II.) byl rozsudek soudu
prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc ještě vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po doplnění
dokazování opakovaným výslechem svědka JUDr. J. R., správce konkurzní podstaty
úpadce J. V., učinil odvolací soud shodná zjištění jako soud prvního stupně.
Žalobce je vlastníkem hospodářské budovy bez čísla popisného, stojící na
pozemku parc. č. 396/2 v katastrálním území Č., na základě kupní smlouvy ze
17. 8. 1999 (jejíž právní účinky nastaly vkladem do katastru nemovitostí dnem
6. 10. 1999), kterou uzavřel jako kupující s JUDr. J. R., správcem konkursní
podstaty úpadce J. V., jako prodávajícím. Na majetek J. V. byl prohlášen
konkurs Krajským obchodním soudem v Praze pod sp. zn. 98 K 11/97 s právními
účinky dnem 30. 1. 1998; správcem konkursní podstaty byl soudem ustanoven
JUDr. J. R.
V době, kdy byl na úpadce J. V. prohlášen konkurs, uplatnil J. V. u
Okresního pozemkového úřadu v K. restituční nárok, týkající se i nemovitostí, o
něž jde v tomto soudním řízení. Okresní pozemkový úřad v K. rozhodl o tomto
restitučním nároku J. V. dne 26. 4. 1999 (pod čj. 917/91) a toto rozhodnutí
nabylo právní moci 29. 5. 1999. Tímto rozhodnutím bylo určeno také, že
oprávněná osoba J. V. je vlastníkem hospodářské budovy na pozemku parc. č.
396/2 v katastrálním území Č.
V době, kdy J. V. uzavíral 12. 1. 1993 se žalovanou společností S.
nájemní smlouvu však pouze ještě jen uplatňoval svůj restituční nárok. Měl sice
s povinnou osobou (J., spotřebním družstvem v Č.); dohodu o vydání nemovitostí
(týkající se i nemovitostí, o něž jde v tomto řízení); šlo však o dohodu, která
podléhala schválení pozemkovým úřadem; dohoda tu ovšem pozemkovým úřadem
schválena nebyla, protože od této dohody její účastníci odstoupili. J. V. při
uzavírání smlouvy z 2. 1. 1993 (jíž byl zrušen smluvní vztah, založený mezi
účastníky ohledně předmětné nemovitosti dne 1. 7. 1992) nebyl jako nevlastník
oprávněn uvedené nemovitosti v katastrálním území Č. žalované společnosti
pronajmout.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že nájemní smlouva z
2. 1. 1993 nepředstavuje právní titul užívání budovy na pozemku parc. č. 396/2
v katastrálním území Č. Žalovaná společnost S., s.r.o., nemá proto žádný právem
uznaný důvod k užívání této nemovitosti a užívá ji neoprávněně, když nájemní
smlouva, od níž žalovaná společnost odvozuje svůj právní titul užívání
nemovitosti, je podle názoru odvolacího soudu neplatná. Odvolací soud nesdílel
ani právní názor žalované společnosti, že by J. V. při uzavírání nájemní
smlouvy byl oprávněným držitelem nemovitosti, neboť (zejména vzhledem k obsahu
dohody o vydání nemovitostí ze 17. 3. 1992) nemohl být, podle názoru odvolacího
soudu, v dobré víře, že mu nemovitost patří.
Odvolací soud proto výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, když pouze zpřesnil formulaci tohoto výroku. Zrušen však byl výrok o
nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, v němž bude rozhodnuto o těchto nákladech.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovanou
společnost S., s.r.o., v řízení zastupovala, dne 8. 9. 2003 a dovolání ze
strany žalované bylo předáno v pondělí dne 10. 11. 2003 na poště k doručení
Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 (s
přihlédnutím k ustanovení § 57 odst. 2) občanského soudního řádu.
Dovolávající se společnost s ručením omezeným ve svém dovolání
navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Z
obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že má za to, že rozsudek odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka pokládala především za nesprávný právní názor odvolacího
soudu, že právní předchůdce žalobce J. V. uzavřel nájemní smlouvu z 2. 1. 1993
se žalovanou společností jako nevlastník. Dovolatelka zdůrazňovala, že
nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly vydány J. V. již 17. 3. 1992 (dnem
podpisu dohody o vydání nemovitostí, uzavřené s J., spotřebním družstvem v Č.)
a od tohoto okamžiku s ní nakládal jako s vlastní věcí plným vlastnickým právem
a jako vlastník nemovitostí plnil také své povinnosti daňové vůči státu.
Dovolatelka pokládala za nesprávný názor, vyslovený v tomto řízení správcem
konkursní podstaty, postižené později uvaleným konkursem na majetek J. V., že i
tento úpadce vedl nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, jen „jako nárok a
nikoli jako majetek“; toto tvrzení správce konkursní podstaty nebylo v řízení
nijak doloženo a bylo rovněž v rozporu s údaji J. V.
V dohodě ze 17. 3. 1972, uzavřené mezi J. V. a J. Č., bylo sice
citováno ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ale na straně J. V.
nebylo možné z tohoto odkazu odvíjet to, že žalovaná společnost s ručením
omezeným nebyla v držbě nemovitostí v dobré víře po uzavření nájemní smlouvy s
J. V., protože tímto odkazem ve smlouvě mezi J. V. a J. Č. bylo dáno jen to, že
dohoda o vydání nemovitostí podléhá schválení pozemkovým úřadem. Dovolatelka je
naopak toho názoru, že neschválení dohody příslušným orgánem státní správy
podle zákona č. 229/1991 Sb. nezakládá neplatnost smlouvy mezi J. V. a
žalovanou společností s ručením omezeným.
Dovolatelka byla také toho názoru, že nebyla správně posouzena ta
okolnost, že odstoupení od smlouvy od dohody o vydání věcí ze 17. 3. 1992,
učiněné nikoli účastníkem této dohody J. V., ale správcem konkursní podstaty po
uvalení konkursu na majetek úpadce J. V., nebylo po právu, protože toto
odstoupení od dohody nebylo v kompetenci správce konkursní podstaty, neboť
prohlášením konkursu nepozbyl úpadce právní subjektivitu a správce konkursní
podstaty mohl činit pouze úkony směřující ke správě majetku úpadce a k
realizaci tohoto majetku. V této souvislosti dovolatelka vyslovovala názor, že
pokud tu došlo k platnému odstoupení od smlouvy od dohody o vydání nemovitostí
a nová dohoda by nebyla uzavřena, pak by byl obnoven restituční nárok D. V.,
matky J. V., jako oprávněné osoby. Z toho dovolatelka dovozovala, že rozhodnutí
Okresního pozemkového úřadu v K., čj. PÚ/233/99, bylo vadné, neboť bylo vydáno
v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb.; soudy obou stupňů potom v tomto soudním
řízení pochybily, když ve svém rozhodnutí vycházely z uvedeného rozhodnutí
pozemkového úřadu.
Podle názoru dovolatelky byla soudy obou stupňů nesprávně vyřešena i
otázka oprávněné držby v době mezi sjednáním dohody o vydání nemovitostí a
schválením této dohody pozemkovým úřadem (popřípadě vydáním rozhodnutí tohoto
úřadu o vlastnictví oprávněné osoby) a také otázka rozsahu oprávnění správce
konkursní podstaty činit za úpadce hmotněprávní úkony směřující ke zrušení
dohody o vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu možné posoudit pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovoláni i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C
60/2000 Okresního soudu v Kutné Hoře), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani
z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí,
proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla
řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní
otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 3. 7. 2003 (sp. zn. 24 Co 185/2003
Krajského soudu v Praze) poukazoval zejména na ustanovení § 37 odst. 2
občanského zákoníku a na ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku je neplatný právní
úkon, jehož předmětem je plnění nemožné. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že
nemožnost plnění může být fyzická, ale i nemožnost právní.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba nárok
podle tohoto zákona uplatnit u pozemkového úřadu a zároveň vyzvat povinnou
osobu k vydání nemovitostí. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů
od podání výzvy dohodu o vydání nemovitostí. Dohoda podléhá schválení
pozemkovým úřadem formou rozhodnutí ve správním řízení (§ 9 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb.). Nedojde-li k dohodě o vydání nemovitostí, rozhodne o vlastnictví
oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad (§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991
Sb.).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno (na str. 111 /245/), že
písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání
nemovitostí, podléhá vkladu do katastru nemovitostí (ve smyslu ustanovení § 2
zákona č. 265/1992 Sb.).
Podle ustanovení § 663 občanského zákoníku nájemní smlouvou
pronajimatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané
době) užíval nebo z ní bral užitky. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že
pronajimatel musí být oprávněn s předmětem nájmu disponovat; pronajimatelem je
nepochybně vlastník věci; pokud jde o osobu odlišnou od vlastníka, muselo by
jeho oprávnění věc pronajmout vyplývat buď z právní úpravy anebo z úpravy
smluvní; není-li oprávnění pronajimatele věc pronajmout dána zákonem či smluvní
úpravou, nejde tu o nájemní smlouvu ve smyslu ustanovení § 663 občanského
zákoníku.
V rozhodnutích uveřejněných pod č. 48/2004 a pod č. 63/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo také zevrubně
vysvětlena otázka přípustnosti zpeněžení majetku, patřícího do konkursní
podstaty, a to i prodejen mimo dražbu (srov. § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991
Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, byl zaujat právní názor, že v řízení, v němž se žalobce domáhá
vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv, i
když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely.
Dovolací soud z těchto uváděných ustanovení právních předpisů i z
citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel i v tomto
případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že z těchto ustanovení
právních předpisů i citovaných právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací
soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolávající se
společnosti s ručením omezený. Nebylo proto možné přisvědčit názoru
dovolatelky, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože
odvolací soud, jak již bylo shora uvedeno, neřešil svým rozhodnutím ani právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozdílně, musel dovolací sodu dospět k závěru, že u dovolání
dovolateleky nejsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani
podle některého jiného ustanovení téhož právního předpisu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání
dovolatelky jako dovolání nepřípustného podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Ohledně úhrady nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně
zbývá ještě soudu prvního stupně rozhodnout o nich ve smyslu zrušovacího výroku
rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 7. 2003, sp. zn. 24 Co 185/2003,
označeném I.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu