28 Cdo 1871/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti
žalovaným 1. M. K. a 2. J. N., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 224/2001, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.7.2002, č.j. 19
Co 1461/2002-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl ve
vztahu k žalované M. K. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28.1.2002, č.j. 9 C 224/2001-86, kterým byla žalovaným
uložena povinnost vyklidit dům čp. 102 s pozemkem parc. č. 547, jakož i pozemek
parc. č. 546 – zahradu, vše v obci a k. ú. Č. B. Druhý žalovaný byl zavázán
vyklidit nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku a první žalovaná, která
podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, byla zavázána nemovitosti
vyklidit a vyklizené žalobci předat do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn
náhradní byt. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku
o náhradě nákladů řízení, a to tak, že povinnost zaplatit žalobci tyto náklady
nezatížila první žalovanou ani v jedné z obou instancí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm podle
obsahu napadl výrok rozsudku v části, kterou byla první žalované M. K. přiznána
bytová náhrada a na ni vázáno vyklizení domu. Dovolatel dovodil přípustnost
mimořádného opravného prostředku odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Vytkl dále odvolacímu soudu
nesprávné právní posouzení věci. Toto spatřoval
- v nesprávné aplikaci § 853 občanského zákoníku (dále „o. z.“), v
jejímž důsledku byl použit § 712 o. z. o bytových náhradách; tato analogie
nepřicházela podle dovolatele v úvahu, neboť vlastnické právo žalobce k
nemovitostem lze omezit jen zákonem, tj. v případech výslovně uvedených v § 711
a 712 o. z., přičemž tato omezení se váží pouze k existujícímu nájmu bytu;
žalobce však nevydražil s nemovitostmi v dosavadním vlastnictví žalované, na
něž byl prohlášen konkurz a následně veřejná dražba, žádné závazky ani jiná
omezení vlastnického práva, a žalované nesvědčí žádný právní titul užívání bytu;
- též v chybném použití § 3 odst. 1 o. z. o dobrých mravech, kterým bylo
odůvodněno, že první žalované náleží právo na náhradní byt; podle tohoto
ustanovení totiž nelze konstituovat nové právo ani povinnost, a zajištění
náhradního bytu by neprávem zatížilo žalobce jako vlastníka nemovitostí; ten se
přitom žalobou na vyklizení nemovitostí domáhal ochrany svého vlastnického
práva podle § 126 odst. 1 o. z. a článku 11 Listiny základních práv a svobod.
Žalobce s poukazem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu navrhl, aby byly
rozsudky obou nižších instancí zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
První žalovaná, vůči které dovolání směřovalo, se k němu písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou,
podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Ještě
před případným meritorním posouzením věci podle zákonných dovolacích důvodů
však musel dovolací soud dovodit, zda je dovolání přípustné. Vzhledem ke shodě
rozsudků nižších instancí, bez předchozího zrušení a vrácení věci odvolacím
soudem s odlišným právním názorem, přitom přicházela v úvahu pouze dovolatelem
zmíněná přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve
věci samé, tedy přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
O takto založenou přípustnost dovolání však v posuzované věci nešlo.
Použití analogie při rozhodování nižších instancí o bytové náhradě (§ 853 o.
z.), jak je vytkl dovolatel odvolacímu soudu v první části dovolacích námitek,
je podle dovolacího soudu přípustné. Dovolací soud zde odkazuje zejména na svůj
rozsudek ze dne 21.5.1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1999 (str. 80/190/), ve kterém byla přiznána
bytová náhrada na základě analogie po zániku práva spoluvlastníka domu užívat
byt. I když v citované věci nepozbyl spoluvlastník vlastnické právo k
nemovitosti – na rozdíl od nyní posuzované věci, v níž první žalovaná přestala
být spoluvlastnicí nemovitostí včetně předmětného bytu -, má dovolací soud
zato, že rozhodným momentem je pozbytí práva užívat byt, nezajištěné zákonnou
bytovou náhradou. Analogií tu je možné zhojit tíživou situaci na straně první
žalované a nutno vzít v úvahu, že právo na bydlení uznává Ústavní soud za
základní lidské právo sociální povahy.
Z literárních pramenů poukazuje dovolací soud na publikaci J. Spáčila Ochrana
vlastnictví a držby v občanském zákoníku (C.H.BECK, Praha 2002), kde je na str.
174, 175 též vyloženo stanovisko dovolacího soudu k analogické aplikaci § 712
o. z. v případě vlastnické žaloby, nesvědčí-li již právní titul užívání bytu
straně žalované.
Ve vztahu ke druhé části námitek dovolatele, podle níž znamenala aplikace § 3
odst. 1 o. z. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy konstituování
práva žalované a současně povinnosti žalobce jako vlastníka, opomenul dovolatel
již ustálenou judikaturu k otázce přiznání bytové náhrady, opírajícího se jen o
výjimečné použití § 3 odst. 1 o. z. Přiznání bytové náhrady tu neznamená
konstituování nového práva, ale omezení existujícího práva vlastníka
nemovitostí, ke kterému vázáním vyklizení bytu na bytovou náhradu dochází.
Dovolací soud se k tomuto názoru přiklonil nejvýrazněji v rozsudku ze dne
30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, publikovaném pod č. 5/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (str. 22 /50/). Z literatury lze k témuž opět uvést již
citovanou publikaci J. Spáčila, zejména její analýzu na str. 175 a násl.
Dlužno dodat, že nižší instance aplikaci § 3 odst. 1 o. z. přesvědčivě
odůvodnily též po stránce skutkové, a to zjištěním, že první žalovaná nemá
jinou možnost bydlení a že byt užívá se třemi dětmi.
Odvolací soud tedy vycházel při aplikaci i interpretaci rozhodných ustanovení
převážně z jejich konstantního výkladu dovolacím soudem bez toho, že by tu
existoval aktuální rozpor v judikatuře dovolacího nebo nižších soudů. Nedošlo
také k řešení právních otázek, určujících pro rozhodnutí, v rozporu s hmotným
právem. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí tedy v posuzované věci nebylo naplněno a
dovolání nemohlo být považováno za přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Na straně úspěšné v dovolacím řízení vzniká sice podle § 146 odst. 3 o. s. ř.
právo na náhradu nákladů řízení o dovolání, první žalované však takové náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu