28 Cdo 1872/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce města Žacléř, se sídlem v Žacléři, Rýchorské nám. č. 181, zastoupeného JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem v Trutnově, Pražská 88, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, 2) MUDr. Břetislavu Hofmanovi a 3) Ivaně Hofmanové, oběma bytem v Trutnově, Pražská 390, oběma zastoupeným JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou v Trutnově, Svatojánské nám. 47, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 16/2004, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2006, č. j. 19 Co 100/2006-161, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl změněn rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 11. 2005, č. j. 10 C 16/2004-137, a to tak, že se určuje žalobcovo vlastnictví k pozemku parc. č. 92/2 o výměře 9.395m² v obci Ž. a katastrální území R., okres T., zapsaného na listu vlastnictví č. 721 u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště T. První žalovaný byl zavázán nahradit žalobci náklady řízení u obou nižších instancí, zatímco mezi dalšími dvěma žalovanými a žalobcem bylo rozhodnuto tak, že nemají vzájemně právo na náhradu nákladů v řízení před okresním ani odvolacím soudem.
Odvolací soud dovodil, že na žalobce přešlo ze zákona vlastnictví parc. č. 92/2 na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Mělo se tak stát vzhledem k vydání zákona č. 114/2000 Sb., kterým byl zmíněný zákon změněn a doplněn. Novelou zákona č. 172/1991 došlo k tomu, že obcím byly přiznány nemovitosti i na základě přídělů, vystavených podle dekretů prezidenta republiky i po datu 31. 12. 1949. K tomu došlo v posuzované věci. Poněvadž byla též splněna zákonná podmínka vlastnictví státu k datu účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2007 (§2a odst. 1 cit zák.), nabyl žalobce vlastnictví též k předmětnému pozemku; šlo navíc o pozemek nezastavěný. Odvolací soud podotkl, že tento pozemek vznikl oddělením na základě geometrického plánu ze dne 4. 12. 2001 z pozemku parc. č. 92/1. Jestliže v mezidobí do podání žaloby převedl první žalovaný, tedy Pozemkový fond ČR, pozemek na zbylé dva žalované (stalo se tak 26. 11. 2002), pak tomuto převodu, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nelze přiznat právní platnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý žalovaný a třetí žalovaná dovolání. Namítli v něm, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnictví předmětného pozemku na žalobce podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb. I když měl být pozemek přidělen MNV Ž., přídělová listina byla vydána až dne 30. 12. 1950, což respektoval odvolací soud v jiné věci. Pouze před 31. 12. 1949 by býval mohl pozemek přejít do vlastnictví obce Ž. Krajský soud odůvodnil svůj měnící rozsudek bez toho, aby jakkoliv vysvětlil změnu právního názoru. Dovolatelé též žádali, aby byl aplikován § 3 odst. 1 obč. zák. o rozporu výkonu práva žalobcem s dobrými mravy. Mezi Pozemkovým fondem ČR a dovolateli došlo ke sjednání smlouvy o převodu pozemku, zatímco žalobce předtím ve lhůtě neoznámil katastru svůj nárok na zápis vlastnictví. Výsledek řízení velmi těžce doléhá na oba nabyvatele, kteří nic nezavinili a nevyvolali spor. Ten jim přináší též značnou majetkovou újmu, neboť pozemek jim byl převeden k uspokojení jejich restitučních nároků, které již v současné době uspokojit jinak nelze. Dovolatelé proto navrhovali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný ani žalobce se k dovolání písemně nevyjádřili.
Oba žalovaní podali dovolání v zákonné lhůtě a jsou zastoupeni
advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci rozdílně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod byl oběma žalovanými uplatněn podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tvrzeno tedy bylo nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání však není opodstatněné.
K samotnému zákonnému způsobu nabytí předmětného pozemku žalující obcí nelze než zopakovat, že nabytím účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. zákonodárce restituujícím obcím situaci poněkud usnadnil. Umožnil totiž, aby i v případě přidělení nemovitosti obci po datu 31. 12. 1949 došlo k obecní restituci; podmínka tzv. historického majetku obce je tedy naplněna i v situaci, při níž nedošlo k nabytí věci obcí nejpozději k datu 31. 12. 1949. Taková je výslovná úprava ustanovením § 2a odst. 1 písm. a) zákona o obecních restitucích. V posuzované věci došlo k přídělu na základě dekretu č. 28/1945 Sb. Splněna je i ta podmínka obecní restituce, podle níž musí být nemovitost dnem účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. ve vlastnictví státu. Zjištění o splnění této podmínky je součástí skutkových zjištění obou nižších instancí.
Na řečeném nic nemění ani skutečnost, že k datu 1. 7. 2000 byla ve vlastnictví státu ještě pozemková parcela č. 92/1, ze které byl vydělen pozemek parc. č. 92/2. Ten byl následně dne 26. 11. 2002 převeden mezi žalovanými. Poněvadž nabytí vlastnictví pozemků obcí, a to – jak zdůrazňuje Nejvyšší soud – přímo ze zákona předcházelo zmíněné smlouvě o převodu pozemku na oba dovolatele, nelze dost dobře i proto dovodit vydržení pozemků oběma dovolateli. Ostatně i samotná žaloba na určení vlastnictví k pozemku byla podána ještě s podstatným odstupem před uplynutím eventuální vydržecí doby.
Dovolací soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou dovolatelů o rozporu žaloby s dobrými mravy, tedy o rozporu výkonu práva žalobcem ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Dovolatelům lze přisvědčit potud, že žalující obec měla podat návrh příslušnému katastrálnímu úřadu na zápis nemovitostí do svého vlastnictví dříve; měla za tímto účelem stanovenu jednoroční pořádkovou lhůtu (§ 8 zákona č. 172/1991 Sb.). Samotná tato skutečnost však není podstatnou pro případnou změnu právního posouzení věci.
Dovolací soud není soudem nalézacím, ale pouze soudem, který provádí přezkum právního posouzení věci na základě podaného mimořádného opravného prostředku. Je vázán skutkovým základem věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tyto nižší instance, a to jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, neučinily žádná taková skutková zjištění, která by umožnila Nejvyššímu soudu posoudit, zda snad žalobcův výkon práva mohl být z důvodů na straně dovolatelů v rozporu s dobrými mravy. Tato zjištění by musely učinit právě nižší instance, aby je Nejvyšší soud přezkoumal. V dovolacím řízení nelze doplňovat právní posouzení věci o její další právní aspekty, které se již předtím nestaly předmětem právního posouzení věci před nižšími soudy. Totéž platí o tvrzení dovolatelů, že převodem pozemku na ně v roce 2002 měl být uspokojen jejich restituční nárok. Ani toto tvrzení dosud nebylo předmětem právního posouzení věci a dovolací soud by tento aspekt věci posuzoval poprvé. Jestliže by skutečně žalovaní 2), 3) měli v důsledku rozsudků odvolacích instance pozbýt takový pozemek, kterým byl uspokojen jejich restituční nárok, pak by nepochybně bylo na prvním žalovaném či státu, aby vzniklou restituční situaci zhojil či nahradil případnou škodu.
Lze též konstatovat, že převodu předmětného pozemku na žalované 2), 3) došlo dne 26. 11. 2002, zatímco první výzva ze strany žalobce vůči dovolatelům měla být podle obsahu spisu uskutečněna dne 29. 7. 2003. Mezi uvedenými daty tedy je relativně krátký časový odstup, což hraje též roli při případné aplikaci ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání druhého žalovaného i třetí žalované, jak bylo jimi společně podáno, zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobce byl ve věci úspěšný, žádné náklady tohoto řízení mu však v intencích § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu