28 Cdo 1875/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida,
CSc. a JUDr. Ireny Hladíkové, v právní věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného
advokátem, proti žalovanému A. K., zastoupenému advokátem, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C
348/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 26. 1. 2004, č. j. 12 Co 724/2003-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobou, podanou dne 1. 12. 2000 u Okresního soudu v Olomouci domáhal se
žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že je vlastníkem nemovitosti
blíže popsané v petitu žaloby. Tvrdil, že smlouva uzavřená mezi A. O., výrobním
družstvem D. a žalovaným je absolutně neplatná, a to s ohledem na ustanovení §
39 o.z. Podle žalobce výše uvedená smlouva odporuje ustanovení § 22 odst. 1
zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 11. 6. 2003, č.j. 18 C 348/2000-82, žalobu zamítl. Po
skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný je zapsán jako vlastník stavby
č. 341, přičemž pozemek č. 290 je pozemkem jiného vlastníka. Vzal za prokázáno,
že žalovaný získal tuto nemovitost na základě kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1993,
uzavřené s A. O., výrobním družstvem se sídlem v D., s právními účinky vkladu
ke dni 27. 8. 1993. Rovněž zjistil, že žalovanému byla rozsudkem Okresního
soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 1999, č.j. 7 C 168/91-121, ve znění rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, č.j. 12 Co
771/99-46, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2000, uložena povinnost
vydat do vlastnictví žalobce dům č.p. 341 a pozemek zastavěná plocha parcela č.
290 v kat. území O. Zaujal názor, že kupní smlouva uzavřená mezi A., výrobním
družstvem O. a žalovaným dne 7. 7. 1993 je platná, přičemž odkazoval na
rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 1995, č.j. 10
C 166/94-50, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci
ze dne 26. 3. 1999. V této souvislosti uvedl, že podle ustanovení § 159 odst. 2
o.s.ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný jak pro účastníky, tak pro
všechny orgány. Dále dovodil, že v souvislosti s uzavřením výše uvedené kupní
smlouvy nedošlo k porušení ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a to
vzhledem k tomu, že byla uzavřena poté, kdy nabyl právní moci rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 9 Co 181/92, kterým byla
žaloba žalobce a jeho bratra na vydání předmětných nemovitostí zamítnuta.
Dospěl k závěru, že vlastník nemovitosti A. O. tedy mohl s předmětnou
nemovitostí disponovat a odpadlo zde ustanovení § 22 odst. 1
zákona č. 403/1990 Sb. Uzavřel, že před uzavřením kupní smlouvy dne 7. 7. 1993
zde nebyla žádná překážka, která by bránila k uzavření tohoto právního úkonu.
Vyslovil závěr, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 26. 1. 2004, č.j. 12 Co 724/2003-102, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením v tom rozsahu, že
naléhavý právní zájem na straně žalobce je dán za situace, kdy pro jeho
vlastnické právo svědčí pravomocné rozhodnutí soudu, přičemž žalovaný je zapsán
v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí a žalobce tedy
nemůže jiným způsobem, než určovací žalobou dosáhnout změny zápisu vlastnického
práva v katastru nemovitostí. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 243d odst. 2
o.s.ř. s tím, že novým rozhodnutím v restituční věci nemohou být dotčeny právní
vztahy třetích osob, v daném případě žalovaného. Podle odvolacího soudu pro
právní posouzení je rozhodující vyřešení otázky, zda kupní smlouva uzavřená dne
7. 7. 1993 mezi A., výrobním družstvem O. a žalovaným, s vkladem vlastnického
práva dne 27. 8. 1993 byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona
č. 403/1990 Sb. či nikoliv. Konstatoval, že podstatnou skutečností je, že
povinná osoba A., výrobní družstvo O., věděla o tom, že probíhá před Okresním
soudem v Olomouci k žalobě žalobce řízení o vydání předmětných nemovitostí,
přičemž toto řízení běželo i v době, kdy A., výrobní družstvo O., předmětné
nemovitosti dne 7. 7. 1993 prodal žalovanému. Vyslovil závěr,
že společnost A., výrobní družstvo O., jako povinná osoba ve smyslu zákona č.
403/1990 Sb. byla v době uzavření kupní smlouvy s žalovaným (dne 7. 7. 1993 )
vázána ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a nemohla tedy platně
předmětné nemovitosti převést do vlastnictví žalovaného. Na rozdíl od soudu
prvního stupně uzavřel, že předmětná smlouva uzavřená dne 7. 7. 1993 je
absolutně neplatným právním úkonem právě pro rozpor se zákonem, konkrétně s
ustanovením § 22 odst. 1 zákona č.403/1990 Sb., žalovaný z tohoto právního
úkonu nemohl nabýt žádná práva a povinnosti a tedy ani vlastnické právo k
předmětným nemovitostem. Dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětným
nemovitostem proto svědčí žalobci, a to vzhledem k pravomocnému rozsudku
Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 1999, č.j. 7 C 168/91-121, ve znění
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2000,
č.j. 12 Co 771/99 - 46, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2000 a na
základě něhož byla žalovanému jako povinné osobě uložena povinnost vydat
oprávněné osobě - žalobci do jeho vlastnictví nemovitost dům č.p. 341 na
zastavěné ploše parcela č. 290 se všemi součástmi a příslušenstvím zapsané u
Katastrálního úřadu v O. pro obec O. na listu vlastnictví č. 646.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil
existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.
Namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávné posouzení
aktivní legitimace žalobce k podání žaloby na určení vlastnického práva
žalobce. Podle dovolatele žalobce se nikdy nestal vlastníkem objektu bydlení
č.p. 341 stojící na parcele č. st. 290 v k.ú. O., proto jeho žaloba na určení
vlastnického práva nemohla být úspěšná. Konstatoval, že nabytí vlastnického
práva žalobce k výše uvedené nemovitosti bylo podmíněno vkladem tohoto práva do
katastru nemovitostí. Poukazoval na skutečnost, že tento vklad Katastrálním
úřadem v O. povolen nebyl, žalobce tedy nemohl vlastnické právo k předmětné
nemovitosti nabýt. Dále namítal, že v době uzavření předmětné kupní smlouvy
bylo pravomocně skončeno řízení o uložení povinnosti povinnému uzavřít dohodu o
vydání věci - nemovitostí žalobci. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu,
který dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1993 s
odůvodněním, že rozsudkem odvolacího soudu byla zcela popřena společenská úloha
procesního institutu právní moci, přičemž byla upřednostněna žaloba žalobce
před poskytnutím právní ochrany vlastnického práva žalovaného nabytého v dobré
víře. Dále tvrdil, že ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je
zákonným omezením vlastnického práva, které nemůže trvat časově neomezenou
dobu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, respektive zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel uplatnil podle
obsahu dovolání přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných
vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele
nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/4).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle § 22
odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si
odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná
věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je povinná osoba s
odňatými věcmi až do jejich odevzdání oprávněným osobám povinna nakládat s péčí
řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nemohly být věci,
jejich součásti a příslušenství převedeny do vlastnictví jiného nebo do užívání
jiného (s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytů,
uzavřených na podkladě dohod o výměně bytů). Podle ustanovení § 663 o.z.
nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně
(ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.
Hodnocení dopadů ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. nelze oddělovat od obecné
otázky poměru práva hmotného a na něj navazujícího práva procesního. Citované
ustanovení řeší důsledky plynoucí z průběhu řízení, resp. průběhu dovolacího
řízení, na poměry mezi účastníky konkrétního sporu, jenž podle svého předmětu
může mít dopad na postavení třetích osob, stojících mimo okruh účastníků
civilního soudního řízení, které již bylo pravomocně (resp. v dovolacím řízení
po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu) opět otevřeno zrušovacím
rozhodnutím dovolacího soudu.
Samotný tento důsledek však nemůže stát proti důsledkům plynoucím z
ustanovení hmotného práva, notabene ve vztahu k osobám, které účastníky
základního sporu nebyly. Platí totéž prvotní zásada, podle níž procesní právo
je odrazem práva hmotného. Tyto důsledky zákonodárce vyjádřil v příslušných
ustanoveních o.s.ř., tak kupř. při definici způsobilosti být účastníkem řízení,
kteréžto ustanovení výslovně odkazuje na hmotněprávní úpravu. Obdobný závěr
nutno přijmout, pokud výsledky řízení naznačují závěr o neplatnosti (absolutní)
určitého právního úkonu, o němž v dalším probíhajícím soudním sporu bylo
rozhodováno. Nepřiznává-li hmotné právo ochranu práv plynoucích zdánlivě z
absolutně neplatného právního úkonu, nemůže být tento prvořadý důsledek
odklizen či nahrazen důsledkem plynoucím ze speciálního ustanovení procesního
práva. O takový případ jde při výkladu ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř.
Pokud odvolací soud v této věci správně nepřehlédl okolnost, že kupní
smlouva uzavřená mezi A., výrobním družstvem O. a žalovaným dne 7. 7. 1993 byla
absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990
Sb., vyvodil rovněž správný důsledek ze svého posouzení, když k existenci
pravomocně skončeného řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 10 C 336/92 nepřihlédl. V tomto rozsahu se s jeho
závěry dovolací soud ztotožňuje.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu
přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V
mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu