28 Cdo 1876/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., o dovolání České republiky – Ministerstva zemědělství, 117 05 Praha 1,
Těšnov č. 17, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 15.5.2002, sp. zn. 15 Co
152/2000, vydaném v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp.
zn. 8 C 66/2000 (žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti
žalovaným: 1. České republice – Ministerstvu zemědělství, 117 05
Praha 1, Těšnov č. 17, a 2. P. f. ČR, o náhradu za nevydané
budovy ), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 14.4.2000, jíž se domáhala, aby
žalovaným bylo uloženo poskytnout žalobkyni náhradu za nevydané budovy, které
byly zapsány ve vložce č. 312 pozemkové knihy pro katastrální území V., jako
dvůr čp. 14 v H. na parcele č. 1 a chladírna na mléko na stavební parcele č. 2,
které byly součástí tzv. zbytkového statku S. (sestávajícího ze tří obytných
domů, stáje, dřevěné kůlny, stodoly, zděné kůlny otevřené, zděné kůlny
uzavřené, další stáje, chlívků, kovárny, garáže, sýpky, kolny, prasečníku,
studny, roubeného oplocení z kamenného zdiva), rozhodl Okresní soud Plzeň-sever
rozsudkem z 30.11.2001, čj. 8 C 66/2000-121, tak, že základ žalobního nároku
žalobkyně je opodstatněný vůči žalované České republice – Ministerstvu
zemědělství ČR. Žaloba žalobkyně byla však zamítnuta proti žalovanému P. f. ČR.
Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému P. f. ČR na náhradu nákladů řízení
360 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného státu – Ministerstva zemědělství ČR proti
rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z
15.5.2002, sp. zn. 15 Co 152/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen
ve výroku (označeném I.), jímž byl základ žalobního nároku žalobkyně vůči
žalované České republice – Ministerstvu zemědělství ČR shledán opodstatněným.
Odvolání žalovaného státu – Ministerstva zemědělství proti výroku rozsudku
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému P. f. ČR a proti
výroku o nákladech řízení bylo odmítnuto.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především uvedeno, že
žalobkyně a žalovaný P. f. ČR nepodali odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně, takže výroky tohoto rozsudku o zamítnutí žaloby proti P. f. ČR a o
nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným P. f. ČR nabyly právní moci. Proto
bylo odvolání směřující proti těmto výrokům rozsudku soudu prvního stupně
odmítnuto.
Pokud šlo o otázku, kdo je v této právní věci žalovaným subjektem, byl
odvolací soud téhož názoru jako soud prvního stupně, že totiž účastníkem tohoto
řízení se stal stát – Česká republika a z ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. a
zákona č. 219/2000 Sb. vyplývá, že s ohledem na zemědělský charakter restituce
v daném případě je správný závěr, že věc se týká Ministerstva zemědělství ČR.
Zemědělské budovy tu přešly na stát způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1
písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. a od státu je nabyly fyzické osoby, které
nejsou povinnými osobami podle tohoto zákona. Podle ustanovení § 16 odst. 2 č.
229/1991 Sb. poskytuje náhradu podle ustanovení § 14 (tedy i náhradu za
nevydané budovy) téhož zákona právnická osoba, která věc převedla; z tohoto
hlediska je právnickou osobou i stát § 21 občanského zákoníku a § 6 zákona č.
219/2000 Sb.). Byl tedy odvolací soud toho názoru, že osobou povinnou k
poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti žalobkyně je tu stát, za
nějž jedná Ministerstvo zemědělství ČR. V této souvislosti vyslovoval odvolací
soud názor, že pojem „převedla“ uvedený v § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
je nutno vykládat jako jakýkoli úkon, kterým se nemovitost dostala do
vlastnictví povinné osoby, která nemovitost nevydává.
Odvolací soud byl i toho názoru, že žalobkyně, která je oprávněnou
osobou podle ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., mohla svůj nárok
uplatnit do 31.12.1996 u Pozemkového úřadu P. i u fyzických osob, které jsou
současnými vlastníky v žalobě uváděných nemovitostí. Okresní úřad – pozemkový
úřad P. rozhodl o nároku uplatněném žalobkyni tak, že budovy nelze vydat, ale
uváděl ve svém rozhodnutí, že tu lze poskytnout náhradu podle ustanovení § 14
zákona č. 229/1991 Sb. na základě výzvy podané ve lhůtě podle ustanovení § 16
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobkyně potom v šestiměsíční lhůtě vyzvala k
finanční náhradě dne 31.1.2000 Okresní úřad P. Tento orgán měl ve smyslu
ustanovení § 20 zákona č. 71/1967 Sb. povinnost postoupit její podání případně
Ministerstvu zemědělství ČR. Lhůta uplatnění projednávaného nároku žalobkyně
začala běžet dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu a tato tříletá lhůta
tu byla dodržena.
Proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu zemědělství ČR dne
13.6.2002 a dovolání ze strany žalované České republiky – Ministerstva
zemědělství ČR bylo u Okresního soudu Plzeň-sever podáno 16.7.2002, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Co do přípustnosti
dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, neboť měl za to, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) má ve věci samé
zásadní význam po právní stránce. Své dovolání odůvodnil dovolatel tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného výkladu zákona.
Dovolatel ve svém dovolání uváděl, že „nezpochybňuje“ názor žalobkyně
na poskytnutí náhrady ze strany České republiky za předpokladu, že tento
majetkový nárok je po právu, avšak je přesvědčen, že státním orgánem,
organizační složkou, která má náhradu poskytnout, není Ministerstvo zemědělství
ČR. Dovolatel poukazoval na to, že Okresní úřad P. tu nezpochybňoval své
postavení povinné osoby k poskytnutí náhrady žalobkyni s vědomím, že náhradu za
něj poskytne P. f. ČR. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) však
nesprávně dovodil, že organizační složkou, která v řízení o této právní věci za
stát jedná je Ministerstvo zemědělství ČR, třebaže tu nejde o organizační
složku, který by byla příslušná s předmětným majetkem hospodařit, anebo která
by byla zvláštním právním předpisem určena jako subjekt konkrétního právního
vztahu. Zákon č. 229/1991 Sb. předpokládá totiž vznik samostatného právního
subjektu – pozemkového fondu (pro účely náhrad oprávněným osobám ve smyslu
ustanovení § 17 odst. 3 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.) a v ustanovení § 18 a
odst. 1 téhož zákona je vysloveno, že pozemkový fond poskytuje náhrady, je-li
povinnou osobou okres. Proto žalovaným je správně v této právní věci P. f. ČR,
neboť je příslušný hospodařit se zemědělským majetkem státu určeným k
poskytování náhrad oprávněným osobám a za stát jedná ve smyslu ustanovení § 14
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Naproti tomu žádný právní předpis nestanoví, že
by Ministerstvo zemědělství ČR mělo poskytnout náhrady za stavby, které
oprávněným osobám nelze vydat podle zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatel také zdůrazňoval, že tu šlo o zemědělský majetek odňatý v
roce 1948 právním předchůdcem žalobkyně, který stát pak poskytl jako příděl,
tedy svým rozhodnutím jej předal jiným fyzickým osobám, a to takovým osobám, na
které se podle zákona č. 229/991 Sb. nevztahuje povinnost nemovitosti vydat. V
souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. bylo možné u pozemkového úřadu nárok na
vydání uplatnit jen ohledně vydání té nemovitosti, která je v držení některé
povinné osoby ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový
úřad tu může rozhodnout o nevydání nemovitosti pouze tehdy, brání-li takovému
vydání u pozemků důvody uvedené v § 11 ods. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a u budov
důvody uvedené v § 11 odst. 4 a 5 tohoto zákona; je-li však nemovitost, k níž
je uplatňován nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., ve vlastnictví fyzické osoby,
není zákonem č. 229/1991 Sb. založena pravomoc pozemkových úřadů rozhodovat o
vlastnictví takové fyzické osoby a tyto úřady nejsou ani příslušné rozhodovat o
náhradách za nevydávané nemovitosti.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z
ustanovení bodu 1 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
tento zákon platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, není-li v zákoně č. 30/2000 Sb. ustanoveno jinak (viz např. bod 15 a
bod 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Co do přípustnosti svého dovolání poukazovalo dovolávající se
Ministerstvo zemědělství ČR na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst.
3 občanského soudního řádu.
Podle těchto uvedených ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam; přitom rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
V daném případě šlo o rozhodnutí odvolacího soudu z 30.11.2001, v němž
odvolací soud vycházel nejen z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale také z ustanovení
zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích jménem státu.
Z účastníky řízení uváděných rozhodnutí odvolacích soudů, ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplynulo, že by šlo o rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, o řešení právní
otázky (týkající se zejména aplikace a výkladu ustanovení zákona č. 219/2000
Sb.), která by byla odvolacími soudy řešena rozdílně.
Také dovolací soud v této právní věci je shodně s odvolacím soudem toho
názoru, že v řízení o náhradě podle ustanovení § 14 a § 16 zákona č. 229/1991
Sb jedná za stát Ministerstvo zemědělství ČR. Tento právní závěr dovolacího
soudu není rozdílný od některého z jiných rozhodnutí dovolacího soudu, vydaných
dovolacím soudem v období po účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. Dovolatel sám ve
svém dovolání z 15.7.2002 (na str. 4) poukazoval na rozhodnutí dovolacího soudu
(Nejvyššího soudu) se stejným právním závěrem, který pokládá za správný, jak
shora uvedeno, dovolací soud i v této právní věci. Nemohl proto dovolací soud
mít za to, že by tu šlo v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky,
která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, anebo která by byla
rozhodována dovolacím soudem rozdílně.
Dovolací soud nemohl také přisvědčit názoru, že v rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, je řešena některá právní otázka
v rozporu s hmotným právem (§ 237 ods. 3 občanského soudního řádu), když tu
uložení povinnosti Ministerstvu zemědělství ČR neodporuje některému
zapovídajícímu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jde nepochybně v tomto
případě s ohledem na zemědělský charakter restituce o věc, jež se týká
Ministerstva zemědělství ČR.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu v daném
případě byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, jako
dovolání směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
dovolání přípustné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný, žalovanému P. f. ČR v
dovolacím řízení náklady nevznikly a pokud jde o náklady vynaložené žalobkyní
na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož
právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku
řízení, který měl v řízení úspěch. Dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané věci a k obsahu zmíněného vyjádření žalobkyně k dovolání
dovolatele, vyjadřujícímu jen stručný poukaz na vyjádření žalobkyně, učiněná
již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu