28 Cdo 1876/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského
ve věci žalobců a) Mgr. M. H., b) Ing. J. H., zastoupených advokátem, proti
žalovanému MUDr. Z. T., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 863.750,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 18/2005,
o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007,
č. j. 19 Co 270/2007 – 182, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 19 Co 270/2007 –
182, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2007, č. j. 29 C 18/2005-160,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta
žaloba, jejímž prostřednictvím se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit jimi žalovanou částku z titulu vydání bezdůvodného obohacení
za zhodnocení nemovitosti.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud
prvního stupně. V tomto směru odvolatelé napadenému rozsudku také ničeho
nevytýkali. Žalobci byli od roku 1992 vlastníky celé nemovitosti (domu čp. 1303
na parcele č. 1124, v k. ú. L. v obci P.). Tato nemovitost byla částečně nabyta
žalobkyní a) na základě dohody o vydání věci podle restitučních předpisů, kdy
jí byla vydána jedna ideální polovina nemovitosti s výjimkou bytu, který již
před tím žalobci vlastnili na základě kupní smlouvy, a poté žalobci společně
nabyli druhou ideální polovinu nemovitosti kupní smlouvou ze dne 18. 12. 1992.
Žalovaný, rovněž restituent, měl možnost uplatnit své restituční nároky až
poté, kdy v důsledků nálezů Ústavního soudu odpadla podmínka trvalého pobytu
oprávněné osoby na území České republiky a dále i lhůta k uplatnění takového
nároku, původně uvedená v § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Toto právo žalovaného žalobci dobrovolně neuspokojili a
žalovaný se jej domohl až v soudním řízení, které skončilo pravomocným
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, na jehož základě byl
nahrazen projev vůle žalobkyně a) s vydáním nemovitosti žalovanému v rozsahu
jedné ideální osminy. Žalobci se tedy po žalovaném domáhali vydání poměrné
částky z celkové jimi vynaložené investice do dotčené nemovitosti.
Po stránce právní je třeba vycházet z toho, že zákon o mimosoudních
rehabilitacích skutečně neřeší vztahy mezi osobami uvedenými v § 5 odst. 5
tohoto zákona, tedy původně oprávněnými osobami, jímž byla věc vydána, a
dalšími oprávněnými osobami, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uspokojeny
nebyly. Ustanovení § 7 odst. 1 cit. zákona tyto vztahy neřeší, neboť ten dopadá
pouze na vztah původní oprávněné osoby ve vztahu k osobě povinné, přičemž
žalobci povinnými osobami nejsou. Při neexistenci zvláštní úpravy je tak možno
vycházet z úpravy obecné, a tou je § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), o
bezdůvodném obohacení. Avšak ani pod jednu ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení nelze žalobní nárok podřadit. Žalobci totiž zhodnotili svoji
nemovitost v době, kdy byli jejími výlučnými vlastníky. Nejde tedy ani o plnění
bez právního důvodu, ani z neplatného právního úkonu, či plnění z důvodu, který
odpadl, stejně jako nejde o plnění za jiného. Pokud žalobci považují za
nespravedlivé, že podíl žalovaného byl „jejich přičiněním zhodnocen“, pak je
třeba uvést, že žalovaný jako restituent se svého vlastnictví k podílu na
nemovitosti domohl až na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Odvolací soud
vycházeje z judikatury Ústavního soudu, označující podtext podle restitučních
zákonů nabytého vlastnického práva za rizikový, uzavřel, že odmítnutí požadavků
žalujících nelze mít za nespravedlivé.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
spatřují v tom, že v napadeném rozhodnutí je řešena právní otázka, jež v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a kterou odvolací soud
zodpověděl v rozporu s hmotným právem. Soud se při právním posouzení
uplatněného nároku nikterak nezabýval obsahem a konkrétním rozsahem práva na
vydání věci ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“).
Žalovaný se stal spoluvlastníkem části nemovitosti na základě citovaného
zákona, byť se tak stalo až na základě rozsudku o nahrazení projevu vůle.
Žalobci dovozují, že ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., měla být věc
vydána žalovanému ve stejném stavu, v jakém byla vydána žalobkyni a), tudíž ve
stavu ke dni doručení její výzvy povinné osobě. Žalovaný neměl nárok na vydání
věci ve stavu ke dni podání své výzvy osobě povinné v roce 1995, neboť ta již
věcí nedisponovala, a nemohla žalovanému nic vydat. Zejména neměl žalovaný
nárok na vydání věci ve stavu trvajícím ke dni právních účinků vkladu svého
vlastnického práva do katastru nemovitostí. V dané věci byly naplněny zákonné
předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, neboť ten
získal plnění odpovídající zhodnocení vydané části nemovitosti bez právního
důvodu, když příslušný podíl na nemovitosti nabyl v jiném stavu, než ve kterém
byl předtím povinnou osobou vydán žalobkyni a). Žalovaný tak získal do svého
vlastnictví věc v jiném stavu, než ve kterém měl na ni nárok podle § 7 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. Argumentaci odvolacího soudu o rizikovém podtextu
vlastnického práva nabytého na základě zákona č. 87/1991 Sb. považují žalobci
za absolutně nepřijatelnou. Tento aspekt vlastnického práva nelze vykládat
extenzivně. Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z
toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na
základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v daném případě shledal dovolání přípustným z toho důvodu, že
řešení v dovolání předestřené právní otázky ve spojení s rozsudkem odvolacího
soudu představuje významnou, v judikatorní praxi dosud neřešenou problematiku
mající závažný dopad do právních vztahů založených tzv. restitučními předpisy.
Právní spory plynoucí z aplikace tzv. restitučních předpisů přitom musí být
posuzovány se zvláštní obezřetností, neboť na jejich podkladě dochází – jak je
patrné i ze souzeného případu – ke specifickým namnoze zákonodárcem
nepředvídaným okolnostem, znamenajícím však nezanedbatelný dopad do
mezilidských vztahů o nezpochybnitelné právní relevanci. Podobný je ostatně i
postoj Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS
581/06, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz).
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé žádné procesní vady ve svém dovolání nenamítají (jejich argumentace
se soustřeďuje na zpochybnění interpretace hmotného práva) a ze spisu se žádné
zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně ovlivňující výsledek
sporu nepodávají. Proto se Nejvyšší soud zabýval přezkumem rozhodnutí
odvolacího soudu z hlediska výkladu hmotného práva.
V tomto ohledu se dovolacímu soudu předkládá otázka, zda má vlastník nabyvší
nemovitost na základě restitučního předpisu (zákona č. 87/1991 Sb.) nárok na
vydání bezdůvodného obohacení po tom, kdo ideální část téže nemovitosti nabyl
taktéž podle restitučního předpisu, avšak až po té, co dřívější restituent tuto
nemovitost zhodnotil.
Odvolací soud přitom tuto otázku zodpověděl tak, že dřívější restituent vůči
pozdějšímu restituentovi nárok na vydání náhrady za zhodnocení nemovitosti
nemá, neboť příslušný restituční zákon mu takové právo nepřiznává a obecná
úprava o bezdůvodném obohacení na takový případ nedopadá.
Nejvyšší soud pokládá za správný závěr odvolacího soudu, že na daný případ se
nevztahuje ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Pro tento závěr svědčí skutečnost,
že daný případ nespadá pod osobní rozsah citovaného zákona, jenž upravuje mimo
jiné právní vztahy vyplývající z uplatněných nároků na vydání nemovitosti mezi
osobami oprávněnými (§ 4) a osobami povinnými (§ 5) či obdobné vztahy založené
zvláštními ustanoveními téhož zákona (např. § 28b). Nárok žalobců postrádá
charakter nároku uplatňovaného podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť žádný z
účastníků řízení nemůže být považován za osobu povinnou, ani osobu v obdobném
postavení. Naopak, žalobkyně a) a žalovaný se nachází z hlediska citovaného
právního předpisu ve stejné pozici, tedy v pozici osob oprávněných. Zákon č.
87/1991 Sb. přitom v žádném ze svých ustanovení neupravuje majetkové, ani žádné
jiné vztahy vzniknuvší mezi osobami oprávněnými spojené s vydávanou věcí. V
daném případě se proto neuplatní pravidlo přednostní aplikace restitučního
zákona jakožto lex specialis, a v úvahu tak připadá aplikace právního předpisu
obecného.
Dovolatelé se domnívají, že jimi uplatněný nárok lze podřadit pod obecnou
úpravu bezdůvodného obohacení zakotvenou v § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud však v rámci právního hodnocení takovou konstrukci odmítl.
Nejvyšší soud považuje za přiléhavý názor odvolacího soudu, že z hlediska
jazykového výkladu na daný případ nedopadá žádná ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení vymezených v § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák. Na první
pohled je zřejmé, že žalovaný se nemohl bezdůvodně obohatit plněním získaným z
neplatného právního úkonu, plněním z právního důvodu, který dodatečně odpadl,
nebo z nepoctivých zdrojů. Nejednalo by se ani o bezdůvodné obohacení získané
tím, že za žalovaného bylo žalobci plněno, co měl žalovaný po právu plnit sám,
neboť povinnosti vyplývající z práva spoluvlastnického v době rekonstrukce
nemovitosti žalovaný neměl. Žalobci tak zhodnocovali předmět svého vlastnického
práva, nikoliv spoluvlastnický podíl žalovaného. Taktéž skutková podstata
bezdůvodného obohacení spočívající v plnění získaném bez právního důvodu na
daný případ zdánlivě nedopadá, neboť právním důvodem k vydání ideálního
spoluvlastnického podílu na nemovitosti bylo soudní rozhodnutí a investice do
dané nemovitosti žalobci činili v době, kdy se jednalo o předmět jejich
výlučného vlastnického práva, a kdy tedy uvedené investice nemohly být chápány
jako plnění poskytované žalovanému.
Takový právní závěr by mohl být jistě učiněn bez hlubšího zkoumání problematiky
a bez ohledu na dopady rozhodnutí do právní sféry účastníků řízení. Nejvyšší
soud pokládá za pro rozhodnutí v daném případě nezbytné uvědomění si, že řešený
spor vyvěrá z právních vztahů založených tzv. restitučními předpisy, konkrétně
zákonem č. 87/1991 Sb. Restituční zákony pak obecně vychází z myšlenky zmírnění
následků některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období, avšak s
minimalizací případů, kdy by v důsledku jejich aplikace mělo dojít k působení
křivd nových. Je přitom nepochybné, že vlivem časového odstupu mezi vydáním
předmětné nemovitosti (její části) žalobcům a vydáním ideální části nemovitosti
žalovanému mohlo dojít ke způsobení nemalého příkoří žalobcům. Žalobci v dobré
víře, že k dané nemovitosti svědčí vlastnické právo pouze jim, investovali do
ní nemalé finanční částky, přičemž po provedení těchto investic nabyl
spoluvlastnický podíl k téže nemovitosti žalovaný, a to z obdobného právního
důvodu jako žalobkyně a). Nelze přitom po žalobcích spravedlivě požadovat, aby
neúměrně dlouho vyčkávali s opravami či rekonstrukcí restituované nemovitosti
jen proto, že vlastnické právo k takové nemovitosti je považováno za rizikové,
ohrožené ve své celistvosti v kterémkoliv okamžiku restitučním nárokem další
osoby oprávněné.
Pro souzený spor je nadto klíčové, že žalovaný (stejně jako žalobkyně a/) měl
ve smyslu restitučních předpisů nárok na vydání části nemovitosti pouze v
takovém stavu, v němž se nemovitost nalézala ke dni doručení písemné výzvy k
vydání věci povinné osobě (§ 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Nabyl-li
žalovaný naproti tomu spoluvlastnický podíl k nemovitosti, která se nacházela v
podstatně lepším stavu, než by tomu bylo, kdyby spoluvlastnický podíl nabyl za
stejných podmínek jako žalobci, zvětšil se jeho majetek více, než by mu po
právu náleželo.
Nelze odhlédnout od základní konstrukce bezdůvodného obohacení, jímž se rozumí
neoprávněně získaný majetkový prospěch jedním subjektem na úkor jiného, v jehož
majetkových poměrech se tato změna negativně projevila. Jde o objektivně
vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot
od jednoho subjektu k druhému. Tento princip vyjadřuje slovy „kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat“ § 451 odst. 1 obč. zák. a,
ačkoliv toto ustanovení v dosavadní judikatuře není pojímáno jako obecná
skutková podstata bezdůvodného obohacení, není jeho zanesení v občanském
zákoníku bezsmyslné. Citované ustanovení formuluje sjednocující princip, na
němž je právní institut bezdůvodného obohacení založen, princip, jenž musí být
šetřen při každé aplikaci § 451 a násl. obč. zák. na skutkové okolnosti
konkrétního případu, princip, jenž představuje jeden ze základů soukromého
práva demokratického a právního státu.
Z tohoto úhlu pohledu je nutno přistoupit i k posouzení nároku žalobců v tomto
sporu. Z výše uvedeného je zcela zřetelné, že žalovaný získal vyšší majetkovou
hodnotu, než jaká by mu podle práva náležela, a to přičiněním žalobců, v
jejichž majetkové sféře se tato skutečnost projevila negativně. Přestože vazba
mezi žalobci vynaloženými náklady a nabytím spoluvlastnického podílu vyšší
hodnoty žalovaným není přímá (ze strany žalobců se technicky nahlíženo jednalo
skutečně o investici do vlastního majetku), je pod prizmatem výše
specifikovaného principu nutno uzavřít, že žalovaný se na úkor žalobců
obohatil, a to aniž by k tomu existoval právem aprobovaný důvod, respektive šlo
o plnění na základě právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.).
Je sice pravdou, že nelze klást k tíži žalovaného skutečnost, že
spoluvlastnický podíl nabyl po dlouhém restitučním řízení, o mnoho let později
než žalobci. Na druhou stranu se tato okolnost ani po dosažení závěru shora
uvedeného negativně ve sféře žalovaného neprojeví, neboť se mu dostane toho, co
mu po právu (podle zákona č. 87/1991 Sb.) náleží. Mezitímní zhodnocení
nemovitosti žalobci se v jeho majetkové sféře projeví pozitivně tím, že získá
majetkový prospěch vyšší hodnoty, než by tomu bylo, kdyby ideální část
nemovitosti nabyl dříve (před provedením rekonstrukce). Naopak bude zcela
korespondovat principům spravedlnosti a zásadě soukromého práva, že nikdo se
nemá na úkor jiného bezdůvodně obohacovat, když žalovaný náklady spojené s
navýšením hodnoty svého majetku žalobcům vykompenzuje.
Přípustnost dovolání, tak jako i shora vyložené závěry, dovolily Nejvyššímu
soudu, aby se již na tomto místě vyjádřil k dalším okolnostem rozhodným pro
posouzení předmětného sporu. Ze skutkových zjištění, která byla mezi účastníky
souzené věci nesporná a z nichž oba soudy vycházely, jednoznačně vyplývají dva
důležité závěry. Jednak, že spoluvlastnické podíly žalobců na předmětné
nemovitosti nejsou stejné, a jednak, že právní důvody nabytí těchto
spoluvlastnických podílů byly odlišné. Žalobci společně nabyli vlastnické právo
k bytu v prvním poschodí předmětné nemovitosti a dále jednu ideální polovinu
této nemovitosti na základě dvou kupních smluv (ze dne 22. 12. 1984, resp. ze
dne 18. 12. 1992). Převod vlastnického práva na základě restitučního nároku
(dohody o vydání nemovitosti účinné dne 29. 11. 1991) se přitom týkal z
hlediska subjektového jen žalobkyně a) a z hlediska předmětového toliko ideální
½ dotčené nemovitosti, a to bez shora uvedeného bytu.
Jestliže žalovaný nabyl na základě jím uplatněného restitučního nároku
spoluvlastnický podíl ve výši 1/8 této nemovitosti (počítáno k celku), je nutno
vztahovat právní závěry ohledně vztahu dvou osob oprávněných (dovozené výše)
jen na vztah mezi žalovaným a žalobkyní a), a to jen co se týče jedné ideální
poloviny dotčené nemovitosti bez zahrnutí výše specifikovaného bytu. Ohledně
dalších částí předmětné nemovitosti, tak jako i ohledně dotčeného bytu, nemohla
žalobkyně a) (natož pak žalobce b/) být v postavení osob oprávněných. Ve vztahu
k těmto zbývajícím částem nemovitosti je tedy nutno v příslušném poměru ke
spoluvlastnickým podílům rozdělit i nároky žalobkyně a) jako osoby oprávněné a
případně i žalobců společně jako osob povinných vyplývající z vydání jedné
ideální osminy dotčené nemovitosti žalovanému.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší
soud za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, zrušil i rozsudek soudu
prvního stupně, neboť důvody ke zrušení platí i pro něj, a podle § 243b odst.
3, věty první i druhé, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu