28 Cdo 1891/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. B., zastoupené
advokátem, proti žalovanému B. S., zastoupenému advokátem, o povinnost uzavřít
dohodu o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C
186/95-108, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. dubna 2000, č.j. 21 Co 134/2000-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 27. října 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 4
domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být B. S. a A. S. jako osobám
povinným uložena povinnost k vydání nemovitostí blíže popsaných v petitu
žaloby. Tvrdila přitom, že předmětné nemovitosti přešly na čs. stát na základě
usnesení Lidového soudu trestního v Praze ze dne 11. července 1953, výměrem
finančního odboru rady ONV v P. ze dne 15. prosince 1954, č.j. 59/377 Un byly
pak nemovitosti převedeny do bytového hospodářství ÚNV m. P. a konečně kupní
smlouvou ze dne 27. 4. 1966 registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu
4 dne 20. června 1966 prodal bývalý OPBH v P. předmětné nemovitosti manželům S.
za 71.720,56 Kčs a současně za úhradu 1.436 Kč zřídil právo osobního užívání k
pozemkům, které dle ustanovení § 872 o.z. přešly rovněž do jejich bezpodílového
spoluvlastnictví. Původním vlastníkem nemovitostí byl přitom otec žalobkyně E.
Ž., který zemřel v roce 1973, bez zanechání závěti. Žalobkyně je dcerou
původního vlastníka, uplatnila svůj nárok dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., přičemž prokázala, že je oprávněnou
osobou podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Důvod k vydání věci
spatřovala žalobkyně v tom, že nabyvatelé získali nemovitosti od státu na
základě protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně zamítl žalobu rozsudkem ze
dne 4. listopadu 1999, č.j. 16 C 186/95-108. K odvolání žalobkyně Městský soud
v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal
skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že
se žalobkyni nepodařily prokázat skutečnosti svědčící pro tvrzení, že žalovaní
nabyli předmětné nemovitosti za protiprávního zvýhodnění.
Včas podaným dovoláním napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu, přičemž
tvrdila přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Dovozovala tak
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a c) o.s.ř.
Tvrdila, že jí byla znemožněna realizace jejich procesních práv, která jí
přiznává občanský soudní řád v rámci projednací zásady. Soudy obou stupňů se
totiž náležitě nevypořádaly s otázkou, kterou považuje žalobkyně za jednu ze
stěžejních. Nezkoumaly, zda se skutečně v případě předmětných nemovitostí
jednalo o rodinný domek nebo o dům obytný, pro který by platil při jeho prodeji
naprosto odlišný postup. Poukazovala na závěry vyplývající z již publikované
komentářové literatury a namítala, že odvolací soud nenapravil toto pochybení
soudu prvního stupně a překročil meze své přezkumné činnosti vyplývající z
ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř. Neúplná skutková zjištění, o něž soudy obou
stupňů svá rozhodnutí opřely, pak vedla k nesprávnému posouzení po stránce
právní. V tomto směru tvrdila nesprávnost zjištění o skutečné ceně nemovitostí,
z nichž účastníci při uzavírání kupní smlouvy vycházeli. Navrhla zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části
dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a
rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. V tomto rozhodnutí jsou proto
nadále uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je předně založena
ustanovením § 237 odst. 1 o.s.ř. , tedy v případech, kdy řízení je postiženo
některou z vad zde uvedených (důvody zmatečnosti). V případě prokázání
existence takové vady je dán současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení není ovšem založena
už pouhým tvrzením, že v řízení mělo dojít k některé z vad v tomto ustanovením
uvedených, nýbrž je zapotřebí prokázat, že řízení je takovou vadou skutečně
zatíženo. Dovolatelkou tvrzený případ přípustnosti dovolání podle shora
uvedeného zákonného ustanovení je dán tehdy, jestliže účastníku řízení byla v
průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jde
o situaci, kdy účastník v důsledku shora uvedeného postupu soudu nemohl
objektivně před soudem jednat, tedy realizovat svá práva, která mu občanský
soudní řád v jednotlivých v úvahu přicházejících ustanoveních jinak přiznává.
Obsah spisu v této věci však závěr o existenci takové vady neumožňuje.
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud však
rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Rovněž
hodnocení zjištěných důkazů je věcí soudu. Soud je hodnotí podle své úvahy, a
to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti,
přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z
ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný
obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil
zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené
zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§ 211 o.s.ř.).
Hodnoceno ve světle uvedených ustanovení, nelze na základě tvrzení dovolání s
přihlédnutím ke skutečnostem vyplývajícím z obsahu spisu přisvědčit tvrzením
dovolání, že by v řízení došlo k odepření těch práv účastníka řízení
(žalobkyně), které jí podle výše uvedených ustanovení přísluší. Bylo věcí soudů
obou stupňů, zda a které z navržených důkazů provedly. Z ustanovení § 132
o.s.ř. rovněž vyplývá dostatečně srozumitelně oprávnění soudu hodnotit zjištěné
důkazy na základě volné úvahy a následně je podřadit pod příslušná zákonná
ustanovení. Takový postup soudu se opírá o výše uvedená zákonná ustanovení,
nelze jej proto současně považovat za porušení ustanovení procesních norem, na
která dovolatelka v dovolání poukazuje. Závěr o přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. tak v této věci nelze učinit.
Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by řízení
bylo zatíženo existencí jiné z vad uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 písm.
a) až d) a g) o.s.ř. Pro úplnost třeba uvést, že přípustnost dovolání v této
věci nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Přípustnost
dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle § 239 odst. 1
o.s.ř. a ani žalobkyně nevyužila možnosti navrhnout vyslovení přípustnosti
dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí,
ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení
občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle § 243b odst. 4 o.s.ř.
za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného
dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř., za
použití § 221 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. Žalobkyně
nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalovanému sice vznikly náklady dovolacího
řízení představované odměnou za poskytnutí právní služby za sepis vyjádření k
dovolání nesoucího se k zamítnutí dovolání v podstatě z důvodů uplatněných
žalovaným již v odvolacím řízení. Dovolací soud přihlížel k této okolnosti,
jakož i k výsledku dovolacího řízení vyjádřenému odmítnutím dovolání z důvodů
shora uvedených a dospěl k závěru, že v této restituční věci jsou dány
výjimečné okolnosti odůvodňující použití ustanovení § 150 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30.ledna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová