ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele A.
P., zastoupeného JUDr. Mgr. Michalem Šalomounem, advokátem, 674 01 Třebíč,
Bráfova č. 52, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 1. 2011, sp. zn. 20
Co 319/2009, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
34 C 297/2004 (žalobce Alfréda Panowského, zastoupeného JUDr. Mgr. Michalem
Šalomounem, advokátem, proti žalovaným: 1. prof MUDr. V. K., Dr.Sc., a 2. J.
K., , zastoupeným JUDr. Karimem Titzem, advokátem, 602 00 Brno, Kobližná 19, a
3. P. N., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 13. 11. 1992, bylo rozhodnuto rozsudkem
Městského soudu v Brně z 30. 10. 2008, č. j. 34 C 297/2004-168. Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně bylo žalovaným prof. MUDr. Z. K. a. J. K. uloženo, aby
společně a nerozdílně vydali žalobci A. P. ideálních devět desetin domu č. p. 624 a pozemků parc. č. 2783 a parc. č. 2784 v katastrálním území Č. P. (obec
B.), zapsaných na listu vlastnictví č. 620 pro toto katastrální území u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Brno –
město), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh
žalobce, aby bylo také žalovanému P. N. uloženo vydat žalobci ideálních 9/10
uvedených nemovitostí v katastrálním území Č. P.. Žalovaným prof. MUDr. Z. K. a
J. K. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 24.887 Kč na náhradu nákladů
řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že
žalovaný P. N. nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Také bylo
žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. uloženo zaplatit společně a nerozdílně
Městskému soudu v Brně poplatek 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O dovolání žalobce i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 25. 1. 2011, sp. zn. 20 Co
319/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně
z 30. 10. 2008, č. j. 297/2004-168, změněn tak, že žalobní návrh žalobce byl i
vůči žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. rovněž zamítnut. Výrok rozsudku soudu
prvního stupně o nákladech řízení (označený III.) byl změněn tak, že uvedeným
dvěma žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalobci. Ve výroku
o soudním poplatku (označeném V.) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Bylo také rozhodnuto, že se odmítá odvolání žalovanému P. N. proti rozsudku
Městského soudu v Brně z 30. 10. 2008, č. j. 34 C 297/2004-168. O nákladech
odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a také, že se
žalovanému Petru Němečkovi nepřiznává náhrada těchto nákladů řízení vůči
žalobci. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního
stupně byl přezkoumán odvolacím soudem v odvoláními napadených výrocích a v
řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, a dospěl jednak k závěru, že
je třeba tento rozsudek změnit (podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu)
tak, že se žaloba proti žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. zamítá; odvolání
žalovaného P. N. bylo odmítnuto jako subjektivně nepřípustné [§ 218 písm. b)
občanského soudního řádu ve vazbě na ustanovení § 201 občanského soudního
řádu], nesměřující „do věci samé“. Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci rozhodoval již i dovolací
soud, který rozsudkem z 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2661/2010 Nejvyššího soud,
zrušil předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze 16. 12. 2010, sp. zn. 20 Co 319/2009.
V dalším rozhodnutí dovolacího soudu měl odvolací soud
„posoudit celou řadu indicií dosvědčujících naplnění podstaty protiprávního
zvýhodnění na straně žalovaných prof. MUDr. Z. K. a J. K.a učinit znovu
zevrubnější závěr o skutkovém stavu věci a posoudit znovu projednávanou právní
věc po právní stránce“; šlo zejména o posouzení dosud neobjasněné otázky jedné
ideální desetiny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, dále i otázky, zda při
prodeji nemovitostí byl proveden řádný výběr zájemců o nemovitosti a zda nebyl
výběr zahájen před tím, než byl stát oprávněn s nemovitostmi disponovat a na
jakou část nemovitostí se výběr vztahoval). Odvolací soud dovozoval z výsledků zjištění v tomto soudním řízení, že žalobce
je tu oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3, odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (v návaznosti na nález Ústavního soudu ČR, uveřejněný pod č. 164/1994 Sb.). Žalobce podal žalobu v roce 1992, splnil tak podmínku stanovenou v § 5 zákona
č. 87/1991 Sb., takže nemohlo dojít k prekluzi nároku žalobce (který je státním
občanem ČR). Odvolací soud zopakoval a doplnil provedené dokazování. Ohledně
žalobce A. P. bylo zjištěno, že spoluvlastnický podíl ideální devíti desetin
nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, pozbyl na základě trestu propadnutí
majetku, který mu byl 3. 10. 1974 uložen v trestním řízení soudním (sp. zn. 7 T
74/74 soudu v Brně) pro tehdy trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního zákona; usnesením Městského soudu v Brně z 19. 11. 1990, sp. zn. 4
Rt 113/90, byl A. P. rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. Pokud šlo o
zbývající jednu ideální desetinu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, převedl
ji na manžele F. a M. P. kupní smlouvou z roku 1969, která byla registrována
podle tehdejší právní úpravy rozhodnutím bývalého Státního notářství Brno –
město z 22. 5. 1969, sp. zn. 3 R I 47/69). Vlastnictví uvedených nemovitostí
jako celku nabyli žalovaní prof MUDr. Z. K. a J. K. v rámci realizaci prodeje
těchto nemovitostí tehdejším Obvodním národním výborem Brno III v roce 1971;
manželům Pavlíčkovým nebyly tehdy jako spoluvlastníkům nemovitostí nabídnuty ke
koupi a když nedali souhlas k prodeji ideálních devíti desetin nemovitost K.,
byla tato otázka řešena v soudním řízení, v němž bylo Pavlíčkovým uloženo
jejich podíl (1/10) vydat státu s tím, že převodní smlouva o nabytí tohoto
podílu od A. P. z roku 1969 je neplatná. K otázce, žalobcem tvrzeného protiprávního zvýhodnění žalovaných prof MUDr. Z. K. a J. K. odvolací soud pokládal za doloženo, že se o nemovitostí ucházel v
roce 1971 z důvodu bydlení (spolu s manželkou a dvěma malými dětmi) ve
stísněných bytových poměrech, které neskýtaly předpoklad pro jeho rodinný
život, ani pro jeho vědeckou práci v oblasti hrudní, cévní a srdeční chirurgie
(a jeho působení jako primáře univerzitní nemocnice). Výběr uchazečů o koupi
nemovitosti byl proveden přibližně z 11 uchazečů a odvolací soud pokládal za
rozhodné to, že žalovanému prof. MUDr. K.
byl sjednán přístup k uvedeným
nemovitostem jako špičkovému odborníku, vědeckému pracovníkovi a kapacitě v
oblasti medicíny a nikoliv z důvodů politických; z uchazečů o nemovitosti pak
jako jediný nabízel i svůj dosavadní byt k dispozici státu; měl také k
dispozici finanční hotovost (z přislíbeného úvěru), umožňující pokrýt kupní
cenu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že
„žalovaný prof MUDr. Z. K. nebyl význačným stranickým funkcionářem, jehož
stabilizace by byla zapotřebí pro posílení vlivu Komunistické strany
Československa v daném regionu“; odvolací soud byl toho názoru, že rozhodujícím
kritériem výběru z řady uchazečů o nemovitosti tu zůstala pouze odbornost prof. MUDr. K.“. Odvolací soud tedy dospěl k výslednému závěru, že žalovaní prof MUDr. Z. K. a
J. K. nejsou osobami povinnými podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb. a proto žalobce se svým žalobním návrhem na uložení povinnosti k vydání
nemovitostí nemůže být úspěšný. Změnil tedy odvolací soud podle ustanovení §
220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se žalobní návrh žalobce zamítá. Ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení uváděl
odvolací soud, že má za to, že v této právní věci, projednávané již po dobu
téměř dvaceti let, „je spravedlivé, aby každý z účastníků tohoto řízení nesl
náklady řízení ze svého“. Ze stejných důvodu nebylo žalobci přiznáno právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalovanému P. N.“. Ve výroku o soudním
poplatku byl výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušen, neboť žalovaní, kteří
nejsou osobami povinnými, nestíhá povinnost zaplatit soudní poplatek podle
ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval dne 24. 2. 2011 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 7. 3. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel co do přípustnosti dovolání
poukazoval na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako
dovolací důvody uplatňoval, že toto řízení je stiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávnost rozhodnutí soudu ve věci samé a že také rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především zdůrazňoval, že odvolací soud ve svém rozsudku z 25. 1. 2011, sp. zn. 20 Co 319/2009, „stručně řečeno ignoroval nález Ústavního soudu
ČR z 24. 11. 2004, III. ÚS 620/02, týkající se této právní věci, a rovněž i
závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2661/2010,
a to v tom smyslu, že „se nevypořádal s celou řadou indicií, dosvědčujících
naplnění protiprávního zvýhodnění“ při nabytí nemovitostí, jak to bylo v obou
uváděných rozhodnutích zdůrazněno; např v nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 11. 2004 bylo uvedeno, že obecné soudy se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádaly s
tou skutečností, na jako část nemovitostí se výběr uchazečů vztahoval, když
výrok trestního rozsudku vůči A. P.
zněl na majetek jako celek, přičemž však
následná kupní smlouva byla uzavřena toliko na ideálních devět desetin
nemovitostí a teprve poté, co stát zbavil ideální desetiny nemovitostí
spoluvlastníky nemovitostí, byla s MUDr. Z. K. a J. K. uzavřena nová kupní
smlouva na nemovitosti jako celek, aniž by ovšem výběr uvedených zájemců o
koupi byl znovu posuzován za takto nově vzniklé situace. Dovolatel je
přesvědčen, že k těmto uváděným okolnostem odvolací soud nezaujal stanovisko a
nevyjádřil se k nim. Nedostatkem je zejména to, že odvolací soud se
odpovídajícím způsobem nezabýval hodnocením vlivu členství prof. MUDr. K. v
Komunistické straně Československa a jeho spoluprací s Československou
zpravodajskou službou i se Státní bezpečností na vyřešení koupě nemovitostí v
katastrálním území Černá Pole ze strany tohoto žalovaného z hlediska využití
těchto kontaktů k osobnímu prospěchu uvedeného žalovaného, a to např. i k
získání úvěru v potřebné výši na koupi nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Dovolatel ve svém dovolání poukazoval na to, že odvolací soud zdůrazňoval, že
důvodem získání nemovitostí žalovaným prof. MUDr. K. byla jeho uznávaná
odbornost v oboru medicíny, ale také „zájem společnosti“ na vyhovění jeho
žádosti, přičemž tento zájem je odvolacím soudem vyjadřován zájmem na
stabilizaci osobních poměrů tohoto žadatele o koupi nemovitostí, na saturaci
bydlení početné rodiny tohoto žadatele, ale také blíže neobjasněný „zájem na
umístění socialistické organizace“). Odvolacím soudem uváděná kritéria
nevyznívají přesvědčivě (podle názoru odvolatele) ohledně uváděného zjištění
potřeb žalovaného prof. MUDr. K. pro činnost pedagogickou a vědeckou, když tato
činnost žalovaného se prováděla nepochybně na klinikách a vědeckých
pracovištích a nikoliv doma. Dovolatel je také přesvědčen, že výběrové řízení v daném případě bylo provedeno
nejen překotně, ale i v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Dovolatel
dovozoval, že se to týká zejména skutečnosti, že spoluvlastníkům předmětných
nemovitostí MUDr. F. P. a M. P. měl být prodej dalších 9/10 rodinného domku
nabídnut v souladu se směrnicí Ministerstva financí č. 10 ze dne 2. 4. 1994
(uveřejněnou ve Věstníku Ministerstva financí č. 5, č. j. 314/17.756/64) pro
prodej rodinných domků z národního majetku občanům, což se v daném případě
nestalo. Nebylo rovněž doloženo dodržení ustanovení § 21 této směrnice, podle
něhož mělo být s realizací majetku, kterého stát nabyl na základě výroku trestu
propadnutí majetku, uloženého v trestním řízení soudním, vyčkáno po tři měsíce
ode dne právní moci soudního rozhodnutí; v daném případě však výrok soudu o
propadnutí majetku nabyl právní moci 30. 10. 1974 a smlouva o prodeji
předmětných nemovitostí byla uzavřena již 14. 11. 1974. Také k požádání
žalovaných K. o příslib úvěru na koupi nemovitostí došlo již zřejmě v době, kdy
ještě nebylo zřejmé, zda žalobce A. P. výrokem o propadnutí majetku přijde o
svůj nemovitý majetek . Podle názoru odvolatele zůstala neobjasněna otázka, proč dům č. p. 624 v
katastrálním území Č. P. byl přidělen žalovaným K.
přesto, že uživatelem této
nemovitosti byla tehdy Československá televize Brno (výtvarné a trikové
oddělení), která do domu investovala finanční prostředky na předělání kabelový
rozvodů, a tedy proč tu převládl soukromý zájem nad zájmem na rozvoji činnosti
Čs. televize, jako ústředního sdělovacího prostředku, a to ohledně domu, který
ostatně měl podlahovou plochu větší než 120 m? Nesprávný právní závěr byl odvolacím soudem zaujat, uváděl dvolatel i pokud šlo
o postoupení pohledávky žalobce na MUDr. P., představující právo na plnění,
jehož se v tomto soudním řízení domáhá, což odvolací soud posoudil jako
nepřípustné u restitučních nároků, třebaže, podle názoru odvolatele, toto
postoupení pohledávky (nároku) žádný právní předpis nevylučuje. Je tedy dovolatel přesvědčen, že v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném jeho
dovoláním, došlo k opakovanému ignorování zásadních indicií, svědčících o
protiprávním výběru žadatele o koupi nemovitostí“, na který bylo poukázáno již
dovolacím soudem i Ústavním soudem ČR. Ve vyjádření žalovaného P. N. k dovolání dovolatele A. P.o bylo uvedeno, že by
tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Uvedený žalovaný má za to, že žalobce svým
dovoláním, které se týká i rozhodnutí odvolacího soudu ohledně žalovaného P. N., napadá v rozporu s ustanovením § 236 odst. 1 občanského soudního řádu výrok
rozsudku Městského soudu v Brně z 30. 10. 2008, č. j. 34 C 297/2004-168, proti
němuž však neuplatnil své odvolání. Žalovaný P. N. dále ve svém vyjádření k
dovolání dovolatele zdůrazňoval, že žalobce se stal oprávněnou osobou v této
právní věci až ke dni vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.,
tj. ke dne 1. 11. 1994; nejdříve tedy tímto dnem dopadají na jednání povinných
osob ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to včetně § 9 odst. 1 tohoto zákona;
nelze tedy v tomto případě zpochybnit platnost zmíněných převodních smluv pro
rozpor se zákonem a tudíž tu nelze ideálních 9/10 nemovitostí vydat podle
zákona č. 87/1991 Sb. Celkově je žalovaný P. N. přesvědčen, jak to ve svém
vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že odvolací soud se zcela vypořádal s
tvrzením žalobce, která nemají relevantní důkazní oporu (nýbrž se opírají jen o
uváděné indicie). Dovolání dovolatele je v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé. Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval jako dovolací důvody jednak to, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§
241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], a jednak, že rozhodnutí
odvolacího soudu, napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu]. V rozhodnutí uveřejněném pod č.
49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde
tehdy, jestliže se vadný postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoliv až při
rozhodování) a byl-li tento postup soudu nesprávný, zejména došlo-li v důsledku
tohoto nesprávného právního postupu k odnětí možnosti účastníku řízení jednat
před soudem. – Podle názoru dovolacího soudu v daném případě taková vada řízení
nebyla shledána.
O nesprávné právní posouzení věci [ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu] jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní
věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis
nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby,
jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností
uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to i v případech, kdy tyto osoby
nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě
protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob,
pokud na ně věc byla těmi osobami převedena.
Na toto ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích poukazoval v daném
případě i Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 24. 11. 2004, č. III. ÚS 620/2002
(jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, vydaný v této právní věci, ze
dne 25. 6. 2002, sp. zn. 20 Co 726/2000). Ústavní soud ČR se v tomto nálezu
zabýval (jak to reprodukoval i odvolací soud ve svém rozsudku z 25. 1. 2011,
sp. zn. 20 Co 319/2009, na str. 5) druhou skutkovou podstatou zakotvenou v
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., kdy při nabývání věci mohl být
nabyvatel protiprávně zvýhodněn oproti jiným potenciálním nabyvatelům. Tato
skutková podstata pokrývá i případ, kdy sice nedošlo přímo k porušení obecně
závazných právních norem, nicméně nabyvatel byl zvýhodněn tak, že nebyla
dodržena podmínka rovnosti přístupu k nabývání nemovitostí. Je vždy třeba
sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo. Soudy obou stupňů se tu musí
zabývat řadou indicií, které nasvědčují naplnění podmínky protiprávního
zvýhodnění nabyvatele.
Také v rozsudku dovolacího soudu ze 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2661/2010
Nejvyššího soudu, vydaném v této právní věci, bylo pro další řízení u soudů
obou stupňů zdůrazněno, že je třeba se vypořádat s Ústavním soudem ČR uváděnou
řadou indicií týkajících se naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění při
uzavření smlouvy kupní, uzavřené se žalovanými K. v roce 1974.
Ve smyslu těchto právních závěrů dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR,
obsažených v rozhodnutích týkajících se konkrétně této právní věci, postupoval
i odvolací soud v odvolacím řízení, v němž pak byl vyhlášen rozsudek z 25. 1.
2011, sp. zn. 24 Co 319/2009, proti němuž směřuje dovolání odvolatele A. P.
Odvolací soud v odvolacím řízení zopakoval i doplnil dokazování tak, jak to
uvedl ve svém rozsudku z 25. 1. 2011 na str. 4 a 5. Dovolatel nepokládá toto
doplnění dokazování za postačující a ve svém dovolání má především za to, že se
odvolací soud k objasnění řady otázek dostatečně nevyjadřuje a nebo, že jejich
hodnocení a posouzení nelze pokládat za správné; v dovolání odvolatele
nepřevládá výčet dalších důkazů, které v řízení o této právní věci měly být
provedeny.
Pokud dovolatel ve svém dovolání hodnotí kriticky nesprávná skutková zjištění,
učiněná v tomto řízení, a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkových zjištění, jež nemá oporu v dokazování, jakož i kriticky posuzuje
hodnocení důkazů, provedené odvolacím soudem, nelze tu pominout odkaz na to,
jak je v uveřejněné judikatuře soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vykládáno posuzování této problematiky v
řízení o dovolání. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v
občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy,
jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v právní
úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem mohou být
vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je
soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy.
Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v
dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec
není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně
významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z judikatury soudů i z nálezu Ústavního soudu ČR (vydaného v
této konkrétní právní věci), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě,
nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by dovoláním dovolatele
napadené rozhodnutí odvolacího soudu z 25. 1. 2011 (sp. zn. 20 Co 319/2009
Krajského soudu v Brně) bylo nesprávné tak, aby bylo na místě je zrušit ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud
opakoval i doplnil dokazování, provedené v tomto řízení, a to zejména ohledně
skutečností a okolností, které byly dovolacím soudem i Ústavním soudem ČR
označeny jako skutečnosti a okolnosti dosvědčované řadou indicií co do naplnění
podstaty protiprávního zvýhodnění žalovaných K. při koupi nemovitostí, o něž
jde v tomto řízení, v roce1974. Tyto indicie nebyly v řízení u soudu obou
stupňů doloženy přesvědčivými přímými důkazy. Nelze přisvědčit opodstatněnosti
výtek dovolatele ohledně vycházení odvolacího soudu ze skutkových zjištění, jež
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ani ohledně vytýkaným
vadám v hodnocení provedených důkazů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6
občanského soudního řádu přikročit svým rozsudkem k zamítnutí dovolání
dovolatele, které bylo přípustné, ale nebylo shledáno důvodným, zejména v tom
smyslu, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného
právního předpisu, anebo že by si uplatněné právní předpisy nesprávně vyložil.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu