28 Cdo 1898/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobců A/ Ing. L. Ch. a B/ M. Ch., zastoupených advokátem, proti žalovanému
Státnímu statku S., s.p., o poskytnutí náhrad za živý a mrtvý inventář, vedené
u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 403/96, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.6.2001, čj. 23 Co
201/2000-141, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.června 2001, čj. 23 Co
201/2000-141, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 22.12.1999, čj. 7 C 403/96-80,
uložil žalovanému (jímž byl tehdy jeho právní předchůdce O., s. státní statek,
s.p.), povinnost zaplatit žalobcům na náhradě za živý a mrtvý inventář, zásoby,
osiva a steliva každému 1.473.483,50 Kč, a dále zaplatit soudní poplatek
117.880 Kč. Náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Rozsudek
odůvodnil tím, že žalobci jsou oprávněnými osobami, které mají právo na náhradu
za živý a mrtvý inventář podle § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to podle výpočtu provedeného podle
vládního nařízení č. 20/1992 Sb.; žalovaný pak je právním nástupcem osoby,
která inventář převzala. Právo žalobců v dané věci promlčeno nebylo, neboť
žalobcům počala běžet obecná tříletá promlčecí lhůta až od 25.5.1993, kdy byla
uzavřena dohoda, z níž mimo jiné vyplývá, že účastníci se nedohodli ohledně
náhrady za živý inventář a zásoby a proto oprávnění nechají tuto otázku na
rozhodnutí soudu.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13.6.2001,
čj. 23 Co 201/2000-141, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
proti žalovanému zamítl, uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady
řízení před okresním soudem každému po 44.450 Kč a náklady odvolacího řízení,
každému po 58.940 Kč. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně na
řešení otázky promlčení uplatněného nároku, zejména počátku běhu promlčecí
lhůty. Vyšel z toho, že jestliže žalobci vyzvali žalovaného k poskytnutí
náhrad, a písemná výzva byla žalovanému doručena dne 27.5.1992, měl žalovaný
náhrady poskytnout do 60 dnů, to znamená do 26.7.1992, tedy do doby, stanovené
právním předpisem, neboť k dohodě o jiné lhůtě mezi účastníky nedošlo; žalobci
pak mohli právo na plnění uplatnit poprvé dne 27.7.1992 a tímto dnem jim počala
běžet tříletá promlčecí lhůta, která skončila dne 27.7.1995. Odvolací soud
uzavřel, že pokud žalobci o svá práva nepečovali a s podáním žaloby otáleli až
do 23.5.1996, a za situace, kdy žalovaný vznesl námitku promlčení, své právo
oslabili tak, že jim je nelze přiznat.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23.8.2001. Žalobci proti němu
podali dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
OSŘ, a jehož důvod založili na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Dovolatelé považují v dané věci za správné skutkové a právní závěry soudu
prvního stupně, a to i ve vztahu ke skutečnosti, která zakládá běh promlčecí
lhůty. Podle nich odvolací soud pominul obsah zápisu o jednání ze dne
22.9.1992, v němž se účastníci výslovně dohodli, že k dohodě o vypořádání
náhrad za živý a mrtvý inventář dojde nejdříve do 14 dnů po rozhodnutí
pozemkového úřadu o vlastnictví k nemovitostem, přitom nejzašší termín nebyl
stanoven. Tato formulace zcela nepochybně znamená posunutí zákonné lhůty k
vypořádání na pozdější dobu a váže uzavření dohody o rozsahu a výši náhrad jako
základní podmínky jejich vydání na právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu o
schválení dohody o vydání nemovitosti nebo rozhodnutí o vlastnictví podle § 9
zákona o půdě. Přitom teprve dne 24.5.1993 bylo postaveno najisto, že mezi
účastníky nedojde k úplné dohodě ohledně živého inventáře a zásob, a žalobcům
vzniklo právo uplatnit nárok u soudu. Pokud se v dané věci účastníci dohodli,
že nároky oprávněných osob na náhrady za živý a mrtvý inventář budou vypořádány
až v návaznosti na navrácení vlastnického práva k nemovitostem, je třeba takové
ujednání považovat za dohodu ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o půdě, nahrazující
zákonnou lhůtu pro poskytnutí náhrad. Soud prvého stupně proto správně
považoval za skutečnost, zakládající běh promlčecí lhůty, až dohodu ze dne
24.5.1993. Žalobci dále vytýkají odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu znění
ustanovení § 20 odst. 5 zákona o půdě, neboť v jejich případě důvodnost a výše
nároku závisely na rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání
věci nebo o vlastnictví k nemovitostem; lhůta k uplatnění nároku končila po
uplynutí 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu a před tímto
datem nemohl být započat běh promlčecí lhůty. Dovolatelé poukázali také na to,
že zákon o půdě stanoví závazné lhůty i pro osoby povinné, a připouští výjimku
z těchto lhůt za předpokladu dohody oprávněné a povinné osoby. Pokud tedy
žalovaný jako povinná osoba vydávající náhrady neposkytl žalobcům plnění ve
lhůtě stanovené zákonem, jednal protiprávně, a nemůže se proto ve vztahu k
tomuto prodlení domáhat ochrany soudu; jeho námitku promlčení je pak třeba
hodnotit jako odporující dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1
občanského zákoníku. Podle přesvědčení žalobců platila až do 30.6.1993 pro
povinnou osobu povinnost poskytnout náhradu živého a mrtvého inventáře ve lhůtě
jednoho roku od doručení výzvy, a ta v jejich případě nemohla skončit před
27.5.1993. Pokud žalobci žalobu podali dne 23.5.1996, učinili tak včas, a k
promlčení jejich nároku nedošlo. Navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k dovolání vyjádření, v němž se ztotožnil se závěry odvolacího
soudu a vyslovil názor, že z obsahu dohody o náhradách ze dne 24.5.1993
nevyplývá, že by se účastníci o termínu či jiné formě plnění dohodli jinak.
Takovou skutečnost nelze podle něj dovodit ani ze zápisu ze dne 22.9.1992,
neboť právo na náhradu movitého majetku nikterak nezáviselo na pravomocném
rozhodnutí pozemkového úřadu. Navrhl zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1. 2001 (dále jen „OSŘ“).
Dovolání bylo podáno včas, splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ,
je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a opírá se o přípustný
dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady
řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem
zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z
hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalobcem (§ 242 odst. odst. 3 věta prvá
OSŘ); přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud na zjištěný skutkový stav
aplikoval právní předpis, který dané vztahy neupravuje, nebo správně použitý
předpis nesprávně vyložil.
V dané věci odvolací soud použil na daný případ správně ustanovení § 20
zákona o půdě, avšak nesprávně je vyložil vzhledem k ustanovení § 100 odst.1
ObčZ.
V prvé řadě je třeba dovolatelům dát zapravdu v tom, že pokud výzvu k
poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář učinili ve vztahu k osobě povinné
podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě ve znění platném do 1.7.1993, který
stanovil povinné osobě lhůtu k plnění 1 rok, nelze na daný případ aplikovat
lhůtu k plnění 60 dnů, stanovenou až zákonem č. 183/1993 Sb., jenž toto
ustanovení změnil. Na takto založený právní vztah účastníků se nemohla nová
právní úprava, účinná až po uplynutí lhůty k plnění, stanovené zákonem o půdě
ve znění platném v době učinění výzvy, vztahovat. Tříletá promlčecí lhůta by
proto v tomto případě započala nejdříve uplynutím 1 roku od výzvy, podané
27.5.1992, tedy 27.5.1996.
Dovolací soud navíc v řadě svých rozsudků, v nichž řešil počátek
promlčecí lhůty u nároků na náhradu živého a mrtvého inventáře podle § 20
zákona o půdě, dospěl k závěru, že promlčecí lhůta u takto uplatněného nároku
počíná běžet dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá její
nárok plnit, a to budˇ zcela, nebo zčásti. Tak tomu je např. i v případě, že
účastníci dohodnou postupné plnění časově blíže neupřesněné, tím spíše pak v
případě, kdy takový závěr vyplývá z jejich písemné dohody. Pokud pak se
účastníci dohodli o posunutí běhu promlčecí lhůty, např. tím, že plněno bude
později než ve lhůtě stanovené zákonem, jde o jinou dohodu, kterou má na mysli
ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě při stanovení lhůty k plnění. Takovéto
ujednání by bylo dovršeno v případě, že soud dojde k závěru, že došlo k
shodnému projevu účastníků , na nějž odkazují dovolatelé, tj. při jednání dne
22.9.1992, podle něhož mělo být plněno „nejdříve do 14 dnů po rozhodnutí
pozemkového úřadu o vydání vlastnictví k nemovitostem“. Listinu, na niž
dovolatelé odkazují, dovolací soud nehodnotil, a z tohoto hlediska se věcí
nezabýval, takže jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že ze shora uvedených důvodů
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není správné, a podle § 243b
odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 OSŘ je zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu při
posuzování počátku běhu promlčecí lhůty. Nově rozhodne o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2002
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu