28 Cdo 1899/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Petrem Krausem ve
věci žalobkyně M. D., proti žalované L. K., zastoupené Mgr. Markem Landsmannem,
advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o zaplacení 299 246 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C
303/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočka v Pardubicích ze dne 26. srpna 2014, č. j. 23 Co 495/2013-423, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015, č. j. 28 Cdo 1899/2015
- 442, se opravuje (doplňuje) tak, že žalovaná (L. K.) je bytem, zastoupena
Mgr. Markem Landsmannem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky
53.
V záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015, č. j. 28 Cdo
1899/2015-442, jímž byl v nákladovém výroku pod bodem III zrušen rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. srpna 2014,
č. j. 23 Co 495/2013-423, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu
řízení, byl uveden nesprávný údaj o bydlišti žalované (jejíž bydliště je na
shora označené adrese v) a současně písemné vyhotovení usnesení postrádalo údaj
o tom, že žalovaná (dovolatelka) je zastoupena Mgr. Markem Landsmannem,
advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53 (jemuž žalovaná
prokazatelně udělila plnou moc i pro dovolací řízení, zatímco plná moc obecného
zmocněnce žalobkyně zanikla právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu; § 28 odst.
6 občanského soudního řádu).
Uvedené chyby, jež jsou zjevnou nesprávností písemného vyhotovení rozhodnutí
(chybou v psaní), proto Nejvyšší soud opravil postupem podle § 164 občanského
soudního řádu – vydáním tohoto (opravného) usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu
určeným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak,
že žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám „jejího advokáta“ částku
68.260,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále
jen jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu –
co do částky 65.064,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení – potvrdil (výrok
I), zatímco v části o zaplacení úroků z prodlení z uvedené částky za dobu od 1.
7. 2008 do 30. 11. 2008 jej zrušil a v této části řízení zastavil (výrok II);
přitom rozhodl jak o náhradě nákladů řízení, tak znovu i o nákladech řízení u
soudu prvního stupně, tak, že právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z
účastnic (výrok III).
Rozhodnutí o nákladech řízení u soudu prvního stupně, o nichž znovu rozhodoval
s ohledem na částečné zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení,
odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení § 142 odst. 2 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavíraje, že každá z účastnic, jde-li o
věc samu, měla ve věci úspěch toliko částečný – zásadně rovnocenný. Přitom
vycházel z toho, že předmětem řízení o věci samé zůstala toliko částka
201.796,- Kč, poté, co žalobkyně „krátce po zahájení řízení“ vzala žalobu co do
částek 50.000,- Kč a 47.450,- Kč zpět, a v rozsahu o zaplacení 90.406,- Kč byla
ve věci úspěšná. Nepřiznání náhrady nákladů řízení žádné z účastnic – uzavírá
odvolací soud – dobře odpovídá i „okolnostem tohoto případu“. Jde-li o samotné
odvolací řízení, v něm měla takřka plný úspěch žalobkyně, které však v tomto
řízení náklady nevznikly.
Proti rozsudku odvolacího soudu – nákladovému výroku pod bodem III – podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost (dle § 237 o. s. ř.) spatřuje v odklonu
napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako
dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci v označené otázce
procesního práva, týkající se rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení.
Kritizuje použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem,
namítajíc, že míra jejího úspěchu ve věci převážila úspěch žalobkyně. Za
principiálně nesprávný pokládá ovšem již postup odvolacího soudu, jenž – na
rozdíl od soudu prvního stupně – nepřihlédl k předchozímu částečnému zastavení
řízení co do částky 97.450,- Kč s příslušenstvím, které – jak tvrdí žalovaná –
zavinila žalobkyně, jež v uvedeném rozsahu vzala žalobu zpět, a to „nikoliv
krátce po zahájení řízení“, ale v době, kdy zástupce žalované při obraně práv
žalované vykonal již 5 úkonů právní služby. Z tohoto žalovaná dovozuje, že míra
jejího úspěchu ve věci dosahuje 70 %, oproti 30 % na straně žalobkyně.
Nákladovému rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná vytýká i to, že při
rozhodování soud nezohlednil celkový průběh řízení, jež „proběhlo v několika
kolech“ a kdy i po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně zůstala
předmětem řízení toliko částka 176.454,- Kč, z níž se žalobkyni dostalo toliko
65.064,- Kč, představující 37 % z tohoto předmětu řízení. Postup odvolacího
soudu žalovaná kritizuje jako „absolutně paušální“, jež selektivně počítá
toliko s předmětem řízení až po částečném zpětvzetí žaloby, který následně
poměřuje s výslednou částkou přisouzenou žalobkyni. Proto žalovaná navrhla, aby
bylo rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném rozsahu zrušeno a věc vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013, které je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátkou (§ 241 odst.
1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud
dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu řeší dovolatelkou označenou právní otázku procesního práva
týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
Se zřetelem k výši nákladů řízení, jejichž náhrada měla být dovolatelkou podle
dovolání odepřena, je přitom zřejmé, že dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč, jež představuje bagatelní
hranici přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013,
uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený v dovolání,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy,
posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud
náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá
na náhradu nákladů právo.
Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování
žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně,
je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která
je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy
je řízení zastaveno (k tomu srovnej např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR
ze dne 31. května 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné pod č. 116/1967 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu
pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo
4308/2013, jež je spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu
dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz; proti
uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl
pro zjevnou neopodstatněnost svým usnesením ze dne 18. března 2014, sp. zn. II.
ÚS 2966/2013, uveřejněném na http://nalus.usoud.cz).
V případě, že žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zčásti zpět a soud řízení
zastavil, soud přihlédne k tomu, kdo zpětvzetí (a z něho vycházející částečné
zastavení řízení) z procesního hlediska zavinil (srov. § 146 odst. 2 o. s. ř.).
Je-li dáno zavinění žalobce, je třeba dovodit, že v tomto rozsahu neměl ve věci
úspěch. Pojem „věc“ přitom znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na
zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho
se svým návrhem domáhá (v tzv. petitu podle § 42 odst. 3, § 79 odst. 1, § 80 o.
s. ř.). Ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. se uplatní při rozhodování o náhradě
nákladů řízení i tehdy, pokud dojde k zastavení řízení ohledně i jenom části
uplatněného nároku a aplikace tohoto zákonného ustanovení není podmíněna
zastavením celého řízení (i zde srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Cz
74/67; z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 591/2015).
V posuzovaném případě odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení
nevycházel z celkového předmětu řízení, jak je vymezila žalobkyně žalobou
(uvažoval-li s peněžitým plněním až po částečném zpětvzetí žaloby) a při
posuzování míry úspěchu účastnic ve věci nepřihlédl k předcházejícímu
částečnému zastavení řízení (a neřešil tedy ani otázku zavinění za toto
částečné zastavení řízení).
Důvodem k jinému postupu při rozhodování o nákladech řízení – pro určení míry
úspěchu účastnic ve věci, do nějž se promítá i případné zavinění za zastavení
řízení
– nemohou být samy o sobě ani odvolacím soudem dále zmiňované „okolnosti tohoto
případu“. Ty mohou být relevantní až v případě moderace náhrady nákladů řízení
podle ustanovení § 150 o. s. ř., které umožňuje soudu, aby ve výjimečných
případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli
právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal.
Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by
se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení
tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě
požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením
nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění
nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné
pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne
25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Takové komplexní posouzení – ve vztahu k případné aplikaci ustanovení § 150 o.
s. ř. – ovšem odvolací soud nečinní.
V důsledku nesprávného posouzení otázky míry úspěchu účastnic ve věci se pak
odvolací soud nezabýval ani otázkou přesné výše nákladů, jež vznikly účastnicím
řízení (zejména ve vazbě na určení výše odměny za zastupování advokátem, jež se
určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších
předpisů – srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dosud
nezkoumal ani účelnost nákladů, zejm. ve vztahu k jednotlivým úkonům právní
služby vykonaných advokátem zastupujícím žalovanou v řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
správné není.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky k tomu, aby nápravu zjednal změnou
napadeného rozhodnutí (a současně nejsou dány podmínky ani pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí dovolání),
rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném nákladovém výroku pod bodem III
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.). V souladu s ustanovením
§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu