28 Cdo 191/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobců 1) Š. M. a 2) A. M., zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1) P. f. ČR, 2) Státnímu statku V., s.p., 3) Obci
M., a 4) Katastrálnímu úřadu Z., o uznání postavení domnělé oprávněné osoby,
vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 69/2000, o uznání postavení
domnělé oprávněné osoby, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 30.6.2003, č. j. 17 Co 12/2002-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou u Okresního soudu ve Znojmě 3 dne 10.5.1999 a doplněnou dne
9.12.1999 a 5.4.2000, se domáhali žalobci určení, že jsou oprávněnými osobami
podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen ,,zákon o
půdě“ ).
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12.9.2001,
č.j. 9 C 69/2000 - 93, zamítl návrh, aby soud uznal žalobcům, že jsou
oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně A.
M. a žalobce Š. M. převzali do vlastních rukou dne 12.3.1993 sdělení, že nebyli
Okresním pozemkovým úřadem ve Z. uznáni domnělými vlastníky zemědělské
usedlosti č.p. 39 v k.ú. M. a současně byli se svými nároky podle § 4a odst. 5
zákona o půdě odkázáni na soud. Vzal za prokázané, že první žalobu podali
žalobci u Okresního soudu ve Znojmě dne 19.11.1997 a ta byla zamítnuta
rozsudkem téhož soudu dne 5.3.1999 s odůvodněním, že žalovaný nebyl ve věci
pasivně legitimován. Rovněž zjistil, že novou žalobu podali žalobci u téhož
soudu dne 10.5.1999. Věc posoudil podle § 100, 101 o.z. s tím, že obecná
promlčecí tříletá lhůta uplynula žalobcům marně dnem 12.3.1996. Dále vyslovil
závěr, že třetí a čtvrtý žalovaný nejsou ve věci pasivně legitimováni, neboť
nebylo zjištěno, že by byli povinnými osobami k vydání předmětných nemovitostí.
Na základě odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 30.6.2003, č.j. 17 Co 12/2002-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním
posouzením s tím, že ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému je restituční
nárok žalobců promlčen. Podle odvolacího soudu s ohledem na majetkovou povahu
restitučních nároků a tedy i nároku domnělé oprávněné osoby je nutno dojít k
závěru, že k podání žaloby domnělé oprávněné osoby na soud se uplatní obecná
tříletá promlčecí lhůta podle § 101 o.z., která běží ode dne, kdy právo mohlo
být uplatněno poprvé. Konstatoval, že okamžik počátku této lhůty je třeba ve
smyslu § 4a zákona o půdě spojovat se dnem následujícím po doručení sdělení
domnělé oprávněné osobě, že pozemkový úřad neuznal její nárok. Ztotožnil se též
se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba domnělých oprávněných osob ve smyslu
§ 4a zákona o půdě musí směřovat proti povinné osobě, jimiž však v daném
případě není ani Obec M. ani Katastrální úřad ve Z., neboť nebylo zjištěno, že
by některý z těchto účastníků řízení ke dni účinnosti zákona o půdě předmětné
nemovitosti držel, popřípadě je vlastnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 24.11.2003 dovolání,
jehož přípustnost dovozovali zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítali, že žaloba domnělé oprávněné
osoby ve smyslu ustanovení § 4a odst. 5 zákona o půdě může směřovat jen k tomu,
aby bylo soudem rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba je legitimována k
uplatnění nároku na vydání věci u příslušného pozemkového úřadu. Podle
dovolatelů nejde tedy o žalobu o vydání věci, když tu ještě nepředcházelo
rozhodování pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 2 a 4 zákona o půdě.
Odkazovali na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 5 Co 60/95, dále ve Stanovisku Nejvyššího soudu ČR Cpjn 36/95 a v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1645/97. Poukazovali na
skutečnost, že jejich nároky podle § 4a odst. 5 zákona o půdě nejsou
majetkovými právy ve smyslu § 100 odst. 2 o.z. Vytýkali odvolacímu soudu, že
právo žalobců na určení, že jsou oprávněnými osobami a tudíž, že jsou
legitimováni k uplatnění nároku na vydání věci u příslušného pozemkového úřadu,
nelze promlčet. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný a druhý žalovaný navrhli zamítnutí, resp. odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“ ).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými -
účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř.), že však v této věci není dovolání přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
O takový případ v dané věci nejde.
Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení
správnosti právních závěrů odvolacího soudu, nesoucích se k výkladu ustanovení
§ 101 o.z. ve vztahu k § 4a odst. 5 zákona o půdě.
Podle § 4a odst. 2 zákona o půdě nemůže-li osoba uvedená v odstavci 1
jednoznačně prokázat svůj nárok výpisem z úřední evidence, zapíše ji pozemkový
úřad jako domnělou oprávněnou osobu.
Podle § 4a odst. 5 zákona o půdě jestliže pozemkový úřad neuzná nárok podle
odstavce 3, odkáže domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o
tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, soud
spojí.
Ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
19. 12. 1995, Cpjn 36/95, publikovaném pod č. 16/1996 Sbírky rozhodnutí a
stanovisek, byl předně vysloven závěr, podle něhož skutečnost, že např.
oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem na vydání věci podle ustanovení zákona
č. 403/1990 Sb., nebo že uvedený nárok neuplatnila podle citovaného zákona,
neznamená sama o sobě, že byl její nárok vyloučen z uplatnění podle ustanovení
zákona č. 229/1991 Sb., pokud tu jsou dány zákonem stanovené předpoklady k
vydání nemovitosti podle tohoto zákona. K postupu soudu v případě spojení
řízení podle ustanovení § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. zde byl dále uveden
závěr, podle něhož předmětem takového spojeného řízení je jednak řešení otázky,
je-li domnělá oprávněná osoba skutečně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §
4 téhož zákona, a jednak otázky, zda budou doloženy okolnosti uvedené v § 4a
odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 229/1991 Sb.
Stejně tak v uvedeném stanovisku byl vysloven závěr, podle něhož odkázání
domnělé oprávněné osoby pozemkovým úřadem na soud s jejím nárokem (§4a odst. 5,
věta první, zákona č. 229/1991 Sb.) se nemusí stát rozhodnutím tohoto úřadu,
nýbrž i jen jeho přípisem nebo sdělením do zápisu o jednání před správním
orgánem. Účastníky řízení před soudem ve smyslu ustanovení § 4a odst. 5 zákona
č. 229/1991 Sb., jsou domnělá oprávněná osoba, jiná oprávněná osoba a povinná
osoba. Žalobní nárok směřuje proti povinné osobě ve smyslu ustanovení § 5
zákona č. 229/1991 Sb.
K výše uvedenému dovolací soud v této věci dodává, že nárok podle § 4a zákona
č. 229/1991 Sb. je nárokem majetkovým. Podání žaloby podle § 4a zákona o půdě
nelze vázat na prekluzívní lhůtu, kterou žalobce již stihl podáním návrhu u
pozemkového úřadu. Jednak zákon takovou prekluzívní lhůtu pro podání návrhu k
soudu podle § 4a nestanoví, jednak by takový závěr nebyl ani možný už proto, že
účastník je odkázán na výzvu pozemkového úřadu, která je zpravidla učiněna až
po uplynutí prekluzívní lhůty k podání návrhu na vydání nemovitostí podle § 9
zákona.
Dovolací soud vychází z toho, že nárok domnělé oprávněné osoby podle § 4a odst.
5 zákona č. 229/19í1 Sb. je majetkový nárok, podléhá tudíž promlčení podle
obecných ustanovení občanského zákoníku, takže se zde uplatní tříletá promlčecí
doba podle § 101 o.z. Námitku promlčení lze však uplatnit pouze u soudu v
soudním řízení. Vůči nároku domnělé oprávněné osoby lze takovou námitku
uplatnit v řízení, zahájeném návrhem na zahájení řízení dle § 79 o.s.ř. v
řízení podle § 4a odst. 5 zákona o půdě, nikoliv v řízení o opravném prostředku
navrhovatele, tedy v řízení vedeném dle hlavy třetí páté části občanského
soudního řádu, v němž soud přezkoumává zákonnost správního rozhodnutí (správní
soudnictví). Stejně tak platí závěr, podle něhož neobrátí-li se domnělá
oprávněná osoba na soud postupem podle § 4a odst. 5 věta prvá zákona č.
229/1991 Sb., může být o jejím vlastnickém právu rozhodnuto negativně s ohledem
na to, že nebyla splněna jedna ze základních podmínek restituce, tj. existence
původního vlastnického práva k zemědělskému majetku,jehož obnovení se domnělá
oprávněná osoba domáhala.
Aplikováno na posuzovanou věc nutno dospět k závěru (jež nebyl zpochybňován ani
v dovolacím řízení a vyplývá z obsahu spisu), podle něhož žalobci A. M. a Š. M.
nebyli úspěšní v řízení u Okresního pozemkového úřadu Z., který neuznal jejich
postavení domnělých oprávněných osob k č.p. 39 v k.ú. M. a současně odkázal
žalobce podle § 4a odst. 5 zákona o půdě na soud.
Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že žaloba musí směřovat
proti povinné osobě, jimiž není v projednávané věci ani Obec M. ani Katastrální
úřad ve Z. Ve vztahu ke třetímu a čtvrtému žalovanému je tedy rozsudek
odvolacího soudu nutno považovat za správný.
Ve vztahu k prvému a druhému žalovanému pak odvolací soud správně zohlednil
námitku promlčení vznesenou těmito účastníky už v řízení před soudem prvního
stupně. S ohledem na shora uvedené závěry soudní praxe je toto posouzení v
souladu s ustanovením hmotného práva.
Pak ovšem rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo žádnou otázku, kterou by bylo
možno považovat za otázku zásadního právního významu. Dovolací soud proto
neshledal podmínky přípustnosti dovolání, takže toto podle ustanovení § 243b
odst. 5 o.s.ř. ve vztahu k ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5
o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření prvního a druhého
žalovaného však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu