Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené napadeným rozsudkem bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka, vytýká odvolacímu soudu především, že zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů a na jeho základě učiněných skutkových zjištění.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) měl dopustit v rámci dokazování, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
Námitky dovolatelky týkající se zjištění skutečností významných pro posouzení platnosti kupních smluv uzavřených mezi žalovaným 3) a společností R., s.r.o. (dříve O., s.r.o.), včetně námitek proti hodnocení důkazů, směřují (nepřípustně) proti skutkovým zjištěním, a proto jsou z hlediska posouzení přípustnosti dovolání irelevantní. Dovolatelka totiž přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Proti právnímu posouzení věci směřují pouze námitky zpochybňující právní názor odvolacího soudu, že 1) na požadovaném určení neplatnosti smluv mají žalobci naléhavý právní zájem a že 2) smlouva o nájmu nemovitostí ze dne 30. 9. 1994 je neplatná proto, že byla uzavřena v době, kdy předmětné stavby dosud nebyly zapsány v katastru nemovitostí.
K prvé z uvedených námitek je třeba uvést, že v obecné rovině neplatí bezvýjimečně zásada, že lze-li žalovat na plnění, nelze žalovat na určení, nýbrž v rozhodovací praxi soudů se ustálil právní názor, z něhož odvolací soud vycházel, že určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod č. 21). Otázka, zda s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci jsou splněny shora uvedené obecné předpoklady, postrádá potřebný judikatorní přesah (způsobilost ovlivnit rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech), a proti jí nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
Pokud jde o druhou právní otázku, nelze přehlédnout, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu nemovitostí ze dne 30. 9. 1994 byl založen především na závěru, že Ján Fabian nebyl v době uzavření smlouvy již statutárním orgánem žalovaného 3), a teprve jako další (podpůrný) argument uvedl odvolací soud, že dotčené stavební pozemky nebyly zapsány v katastru nemovitostí. Spočívá-li závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy na dvou samostatných důvodech, nemůže dovolací přezkum jednoho z těchto důvodů nic změnit na výsledku řízení. Proto ani druhá z výše formulovaných otázek nemůže založit přípustnost dovolání v této věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobcům b) a c) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a částky 1.915,- Kč odpovídající 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu