28 Cdo 192/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15,
zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října
23, o 1.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C
40/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8.9.2004, č.j. 19 Co 301/2004 - 44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5.4.2004, č.j. 20 C
40/2002-28. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
1.000.000,- Kč a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková
zjištění učiněná soudem prvního stupně, podle nichž na základě výpisu z
pozemkové knihy byl žalobce od roku 1947 vlastníkem jedné poloviny nemovitostí,
pozemku parcely č. 153/28, domu č.p. 616, pozemku parcely č. 553, vše zapsané
na LV č. 185, obec O., katastrální území M. H. Vzal za prokázané, že usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 7.10.1954, č.j. Or II.a 199/49-19 byly výše
uvedené nemovitosti včetně dalšího majetku žalobce zajištěny a připadly státu,
bylo k nim vloženo vlastnické právo českého státu - finančního odboru rady ONV
v R., když toto rozhodnutí bylo vydáno v důsledku emigrace žalobce po únoru
1948. Dále zjistil, že žalobce se v období 2. světové války aktivně účastnil
boje proti hitlerismu, proto byl rozkazem prezidenta České republiky ze dne
3.5.1995 jmenován do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Též vzal za prokázané,
že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, č.j. 56 C 513/95-46, jež nabyl právní
moci dne 29.9.2000, byl návrh žalobce na vydání předmětných nemovitostí
zamítnut, proto podal k Ministerstvu financí ČR žádost o poskytnutí finanční
náhrady, která mu však byla zamítnuta, neboť žalobce nesplnil podmínku státního
občanství ke dni 1.4.1992, resp. ke dni 8.7.1999, přičemž doklad o státním
občanství mu byl vystaven dne 12.1.2000. Odvolací soud se ztotožnil s právním
posouzením věci provedeným soudem prvního stupně, podle něhož žalobce nebyl ke
dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. občanem České republiky a tímto se stal až
dnem 12.1.2000. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce
proto nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a nemůže se
ani podle § 13 citovaného zákona domáhat finanční náhrady, aniž by bylo třeba
zkoumat, zda jsou splněny další podmínky zákona č. 87/1991 Sb. Vyslovil závěr,
že zákon č. 87/1991 Sb. jednoznačně stanovil jako předpoklad pro uspokojení
nároku oprávněné osoby existenci státního občanství ČSFR ke dni účinnost
zákona, tj. ke dni 1.4.1991, nejpozději však do uplynutí lhůty stanovené v
ustanovení § 5 odst. 2 citovaného zákona k datu 1.10.1991a tato podmínka nebyla
dotčena nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Zaujal názor, že nabytí
státního občanství ČR podle zákona č. 193/1999 Sb. nezakládá fikci
nepřetržitého trvání státního občanství ČR a ani nerozšiřuje okruh oprávněných
osob podle zákona č. 87/1991 Sb. Poukazoval na nález Ústavního soudu ČR č. 185/1997 Sb., kterým byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že výše uvedený nález stanovil, že podmínka
státního občanství podle § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. není v rozporu s
článkem 2 odst. 1 a článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, případně jinými ústavně zaručenými právy a ani není v rozporu s
principem rovnosti.
Odvolací soud dále dodal, že v dané věci se nejedná ani o
náhradu za nemovitost zhodnocenou nebo znehodnocenou či tu, která se stala
součástí jiné nemovitosti ( § 7 odst. 3,4,5 ) ani o nemovitost, kterou nelze
vydat podle ustanovení § 8 odst. 1 až 4 zákona a finanční náhradu nelze žalobci
přiznat s ohledem na nedostatek aktivní legitimace. Shodně se soudem prvního
stupně uzavřel, že předpokladem úspěšnosti vydání nemovitosti podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je existence státního občanství oprávněné osoby v
rozhodném období, přičemž nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. měl dopad pouze
na zrušení podmínky trvalého pobytu oprávněných osob v České republice a neměl
dopad na otázku státního občanství. Konstatoval, že podmínka státního občanství
ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nebyla změněna ani další judikaturou
Nejvyššího soudu České republiky, ani rozhodnutím Pléna Ústavního soudu,
sp.zn. Pl ÚS 33/96. Podle odvolacího soudu tedy ani udělení státního
vyznamenání žalobci za zásluhy nemůže mít vliv na splnění podmínek podle
speciálního zákona č. 87/1991 Sb.
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Tvrdil nesprávné právní posouzení věci a zásadní právní význam dané
věci. Poukazoval na skutečnost, že Česká republika je vázána rozhodnutími
Výboru OSN pro lidská práva, proto výplatu finanční náhrady z titulu mimosoudní
rehabilitace nelze vázat na splnění podmínky státního občanství. V této
souvislosti odkazoval na ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle dovolatele
restituční předpisy jako předpisy dovolávající se morální satisfakce je třeba
dát do širších souvislostí s ostatními ustanoveními občanského práva, zejména s
ustanovením § 3 odst. 1 o.z. Namítal, že i po vydání rozhodnutí o naturalizaci
byl občanem Československa, následně pak státním občanem ČSFR a ode dne
1.1.1993 i občanem České republiky. Konstatoval, že tedy splnil podmínky podle
zákona č. 87/1991 Sb. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nedůvodné.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje
demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím
soudem za otázku zásadního významu tak předně plyne, že pod uvedený pojem
diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy
rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěr respektujících závěrů
judikatury Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu
se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného
soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř
O takový případ jde v posuzované věci.
Restituční zákony jsou vůči úpravě obecné zákony speciální povahy směřující ke
zmírnění majetkových křivd. Tato legislativa upravuje pro přiznání zde
upravených práv i vlastní podmínky, které je sice na místě za použití všech
výkladových prostředků vykládat v rámci účelu zákona, nelze však jít za
hranici, o níž zákon neuvažoval a ani uvažovat nechtěl. Mezi podmínkami
obsaženými v zákoně o mimosoudních rehabilitacích je i podmínka státního
občanství osoby uplatňující restituční nárok. Jestliže zákon přesně vymezuje
časovou hranici pro uplatnění nároku, nelze připustit stav, kdy by mohly být
uplatňovány restituční nároky na základě skutečností, které v rozhodné době
nebyly dány.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, podle něhož nelze
žalobci požadovaný nárok přiznat z důvodů absence podmínky státního občanství
ČR. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od právní kvalifikace, kterou
odvolací soud podrobně rozvedl ve svém rozhodnutí a pro stručnost na ně
odkazuje. Dovolacímu soudu tedy nezbývá než ve shodě s právním názorem
odvolacího soudu konstatovat, že žalobce, který nesplňoval podmínku státního
občanství nejpozději ke dni 1. 4.1992, resp. ke dni 8.7.1999 (státní občanství
získal podle skutkového zjištění soudu prvního stupně až na základě listiny o
udělení státního občanství ze dne 12.1.2000), nemůže být oprávněnou osobou ve
smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a nemůže se tudíž domáhat ani finanční
náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu